Kniha Jitky Kačánové „Bety z Bigasovny“, vydaná letos nakladatelstvím Cattacan, pojednává o minulosti jedné rodiny bihorských Slováků (příjmení Bigas, Švajka), která se s poválečnou reemigraci dostala do osady Kozí Hřbety na Sušicku. Je to vyprávění na základě paměti žijících lidí (nikoli písemných pramenů) a jednoho novodobého výletu do místa původu. Týká se tedy z největší části poválečného období, z dřívějšího života v Rumunsku zůstávají už jen střípky.

Žánrem a kvalitou se mi kniha jeví být někde na pomezí soukromého pojednání pro rodinnou potřebu a ambicióznější literatury „o kořenech“. Některými svými rysy může nepochybně zaujmout i čtenáře mimo vlastní příbuzenský okruh autorky. Patří k nim poctivě ohledávaná psychika a motivace jednotlivých postav, nevyhýbající se ani nejtěžším rodinným traumatům. Z vlastních zdrojů můžu potvrdit, že zachycené osudy jsou pro tuto dobu a skupinu přesídlenců velmi realistické. Vyprávění má také vlastnosti současné, čtivé prózy – přeskakuje se mezi časovými rovinami a buduje se napětí. Ne ovšem dokonale: když konečně dospějeme na jeho domnělý vrchol, zjistíme, že pointa v podobě kulminujícího rodinného násilí byla průběžně vyzrazena už předem.

Touto výtkou, která nijak nesměřuje k realitě vzpomínek, nýbrž jen k literárním aspiracím knihy, se pak dostáváme k jejím slabším stránkám. Věcné pojednání o rodinné minulosti je naředěno popisem relativně běžného výletu do míst původu, jaký někdy v životě podnikl mnohý z čtenářů toho webu, a k tomu autorčinými úvahami o světě tak vůbec, včetně jejích názorů na stěhování duší a na očkování. I když mám jistý respekt pro každé učení, které dokáže člověka dovést k vegetariánství, védské výklady a autorčino sebezpytování vnímám v její práci spíše jako vycpávku s tím účelem, aby celkem stručný rodinný dokument nabyl aspoň přibližně rozměrů knihy. A i tak je útlá.

Redakčně vzato je text knihy uspokojivě opečován. Určitou pochybnost ale vzbuzuje vydání v nakladatelství, které na svých stránkách inzeruje mimo jiné vydání knihy na zakázku a zjevně takové knížky i uvádí mezi svými standardními tituly. U každé jednotlivé knihy se pak čtenář může zamýšlet, zda za nimi stojí nakladatelovo posouzení kvality, nebo jen autorova touha vidět své dílo v tisku a ochota sám si to případně zafinancovat.

Jitka Kačánová: Bety z Bigasovny. Šumavský příběh. Praha: Cattacan, s.r.o., 2024.

Z nakladatelského popisu: “Coby osmnáctiletý mladík se Patrick Leigh Fermor vydal v prosinci 1933 na pěší pouť Evropou, kterou zakončil příchodem do Istanbulu na počátku roku 1935. Poté, co prošel Nizozemskem, Německem a dorazil do Vídně se zastávkou v Praze, se vydal dále slovanskými oblastmi, po proudu Dunaje do Maďarska, Sedmihradska, Rumunska a na Balkán. Z kapesného jedné libry týdně hodlal Fermor žít „jako tulák, poutník nebo kočovný učenec“ a přespávat v chudobincích, klášterech a stodolách.”

V druhém díle svého cestopisu, česky nazvaném Mezi lesem a vodou, se Fermor, mimo jiné tak trochu objevitel Bánffyho Transylvánské trilogie pro anglickojazyčné publikum, dostává do meziválečného Maďarska a Rumunska. A je z toho záznam o jednom dnes už těžko představitelném putování středovýchodní Evropou. Autor sice “hodlal přespávat v chudobincích, klášterech a stodolách”, ale legračně to nedopadne. Jako vzácný exemplář mladého Angličana si ho totiž po většinu cesty přes Maďarsko a Rumunsko, mimo jiné právě přes historické Sedmihradsko, předává místní anglofilská džentry, nižší aristokracie. Sama tou dobou už v úpadku, zahrnuje ho pohodlím. Knihu lze tedy číst jako cenný sociologický vhled do těchto kruhů. Nezávisle se mi tu opakují a realisticky potvrzují některé motivy z Bánffyho: velké hraběcí rodiny, zájem těchto kruhů o vše anglické, sentimentální pláč mužů u cikánské muziky nebo váha historické argumentace v politice.

Cestopis je psán s odstupem mnoha let, a tak kromě rekonstrukce původního putování přichází hojně ke slovu i dávná historie příslušných krajů, s hlubokým esejistickým vhledem, pro čtenáře bez zvláštního zájmu o tyto končiny pravděpodobně až příliš podrobně podaná. Třetím rozměrem knihy jsou rozsáhlá líčení krajiny, jíž poutník prochází. Pokud je to váš šálek, přijdete si zřejmě na své i jazykově: knihu jsem se pokoušel číst v originále, a ačkoli jsem na anglickou beletrii celkem zvyklý, tady jsem při extrémním bohatství Fermorova přírodního slovníku hanebně selhal a musel často přeskakovat.

Patrick Leigh Fermor: Between the woods and the water. Great Britain, John Murray, 2004.

Česky jako: P. L. F.: Mezi lesem a vodou. Praha, Argo, 2022.

První recenzní ohlas na právě vydaný úvodní díl Bánffyho trilogie zaslala čtenářka Lucie Nováková z Liberce. S dovolením autorky a s poděkováním jej zde zveřejňuji:

Tento svět, jaký je, stejně již dlouho nepotrvá

Byli jste sečteni, první díl Transylvánské trilogie od Mikuláše Bánffyho, je nádherná, strhující kniha, která svou poetickou imaginací tvoří protipól pragmatické strohosti mnohé současné beletrie.

Kniha byla vydána téměř před sto lety, ale dostává se k českému čtenáři ve zcela současném překladu. Hladce, bez jakékoli jazykové bariéry tedy vplouváme do Sedmihradska na samém počátku dvacátého století, doprostřed života uherské aristokracie. Bánffy je vůči němu kritický, nikoli otevřeně, ale na pestré paletě postav knihy vykresluje pletichy, úlisnost, lehkomyslnost, nabubřelou hloupost, ale především neschopnost dohlédnout dál než za první kopce. Neschopnost vnímat v širším kontextu evropské dění, pomalu ale neúprosně spějící k válce, jež navždy rozmetá svět, na který jsou zvyklí. Ti, kdo by měli o osudu země spolurozhodovat, jsou zcela zaneprázdněni hony, plesy, souboji a opulentními hostinami. To, že tento svět, jaký je, již dlouho nepotrvá, je schopen nahlédnout až člověk zvenčí a jiné národnosti, vyslanecký rada, hrabě Slawata, i když i on se mýlí v tom, jak budou změny vypadat.

Vše se odehrává na pozadí krásné a tajuplné transylvánské přírody. Opar nad horami, zimní noc v lese, měsíční svit dopadající na orosenou trávu, zvlněné louky, pěstěné zahrady, zežloutlá pole, třpytivá města, Bánffy si mistrně hraje s jazykem, nespěchá, prodlévá v kráse. Své vyprávění nechává zvolna plynout v nádherných poetických obrazech, vykreslených s touž fantazií a řemeslným umem, jež daly povstat Adrianiným ohnivým plesovým šatům či Sinovu jídelnímu servisu zhotovenému vídeňskými zlatníky. Pokud bychom měli knihu číst z jediného důvodu, pak by jím byla krása jazyka, umocněná výtečným překladem Roberta Svobody.

Poněkud obtížnější rovinou příběhu pro nás může být líčení peripetií uherské politiky počátku dvacátého století. Bánffy je znal na vlastní kůži, i on sám byl, stejně jako hlavní hrdina knihy, hrabě Valentin Abády, poslancem uherského parlamentu. Bouřlivé události oněch let běží na pozadí knihy pro dnešního českého čtenáře poněkud nečitelně. Přiznejme si, kdo z nás ví, kdo byl István Tisza? Buď se můžeme pokusit proniknout do dobových reálií, nebo je můžeme z povzdálí sledovat jako výpověď o dlouhé tradici pletich, obstrukcí, krátkozrakosti a neurvalosti v evropské politice.

Otázkou také zůstává, jak číst vyprávění o vášnivých citech mezi Valentinem a Adrianou, aniž bychom je s nedůvěrou zasunuli do laciné přihrádky červené knihovny a autora považovali za poněkud naivního čtenáře Sigmunda Freuda. Snad pomůže, když si uvědomíme, že navzdory zcela současnému jazyku překladu před sebou máme velký romantický příběh ve stylu 19. století. Snový svět načrtnutý do mlžného oparu, jen zlehka spojený se zbytkem knihy. Jeho hrdinové nejsou skuteční, jejich zoufalá, horká láska musí zůstat nenaplněná, aby vztah nesestoupil do banalit všednodennosti. Kdo ví, jak se bude doba za sto let dívat na naše chápání světa a pohnutek našich činů?

Kdo byl vlastně sečten? Uherská aristokracie zahleděná do svých provinčních rybníčků, nebo celá určitá podoba světa, jež spěla k zániku? Byla na tom aristokracie v jiných částech Evropy lépe? Dokázalo by na vývoji dvacátého století něco zvrátit sebelepší vzdělání, bdělost, či rozhled?

Byli jste sečteni může být mementem i pro nás. To, po čem teskníme, čeho se obáváme, se může velmi lišit od skutečných hrozeb, jež jsou v danou chvíli ještě nezbadatelné. Zatímco Bánffy nad stránkami své knihy litoval promarněných šancí uherské aristokracie, nedaleko na východě se již v mlýnech čistek drtících život, sny i touhy Jevgenie Ginzburgové rodily první kapitoly Strmé cesty a nad Výmarskou republikou se stahovala bouřková mračna. Jsou horizonty, za něž není vidět.

Lucie Nováková