Povedený snímek. Antonie Salajová, rozená Kutláková, nar. asi 1896, foceno 1951 v Moravském Karlově. Později žila rodina na Šumavě, Muckov, Černá v Pošumaví. Foto od paní Hany Musilové.

 

Tušíte, kde leží Černovice?

Bukovina byla historicky nejvýchodnější korunní zemí habsburské monarchie. Její severní část dnes patří k Ukrajině, jižní část k Rumunsku (zhruba v hranicích dnešní župy Suceava). Rovněž v Bukovině, které se jinak na tomto webu moc nevěnuji, žila malá slovenská menšina v obcích Poiana Micului, Solonețu Nou a Gura Humorului. Po vypálení Poiany Micului německými vojsky byly tamní rodiny v obzvlášť neutěšené situaci a právě pro ně byl v únoru 1947 vypraven vůbec první z oficiálních reemigračních vlakových transportů z Rumunska do Československa. Nejlepším internetovým rozcestníkem k tématu Slováků z Bukoviny jsou asi stránky paní Táni Ješetové.

Nechme ale nyní Slováky stranou. Kniha „Hroby v povětří. Poezie Bukoviny“, vydaná roku 2015 v nakladatelství Fra, se nevěnuje jim, nýbrž obsahuje německy psanou poezii převážně židovských autorů z Černovic. Tedy – odpověď na úvodní otázku – z historického hlavního města Bukoviny, ukrajinsky dnes řečeného „Černivci“. Básně vybral a z němčiny přeložil olomoucký překladatel a básník Radek Malý, doprovodil je pak důkladným doslovem a rejstříkem autorů.

Co je na poezii bukovinských autorů tak zajímavého, že si zasloužila samostatný český výbor? Plyne to zřejmě z dobového prostředí Černovic, které bychom mohli směle nazvat nejvýchodnějším středoevropským městem. Zasloužilo se o to předválečné mnohonárodní prostředí: Ukrajinci, Huculové, Němci, Židé, Rumuni, všechna tahle etnika se tu střetala a žádné nemělo po jistou dobu tak navrch, aby to narušilo jejich mírové hospodářské a kulturní soutěžení… až do katastrofy 2. světové války. Výbor tedy odráží především dvě polohy. Zaprvé idylu, která byla svými tvůrci vyloženě chtěná, bylo to vlastně spíš jakési snění o střední Evropě v nevelkém autorském okruhu – snění tím spíše, že nejvíce tato tvorba vykvetla až v meziválečném období, kdy už byla zdejší německo-židovská komunita osamělým a ohroženým ostrovem, nepožívajícím nadále ochranu rakouské koruny. (Můžeme v tom vidět i jakousi paralelu i s českým národním obrozením. To v úzkém kruhu vlastenců horlivě tvořilo iluzi národa, který ještě nebyl, zatímco Černovičtí iluzivně zpřítomňovali něco, co tak úplně nebylo nikdy a již zanikalo.)

Krajina jež mne

vynalezla

vodoruká

lesovlasá

borůvkové kopce

medově černé

Čtyřjazyčně sbratřené

písně

v rozkmotřené době

(…)

(Rose Ausländerová)

Tu zjevuje se nejstarší předek: haličský hrnčíř,

nenaslouchal klepům rybářů a žen

o nejnovějším mesiáši, znal jen svůj kruh a

výběrčí daní, skončil na římské galéře –

a bez konce vesluje po proudu mou aortou.

(…)

(Alfred Gong)

Druhou polohou knihy je pak reflexe nemyslitelného a nepochopitelného – holokaustu, který černovické autory i jejich rodiny rozprášil po Evropě a mnohým připravil onen hrůzný „hrob v povětří“. Jsou tu často básně syrové až drastické a zkušenost ghett a pochodů smrti je v nich hmatatelná.

Z nebe se vody vylily,

už na tom vlastně nezáleží,

v houfu nás hnali, mlátili:

teď na nás dvou jen sláma leží.

Přede mnou měla jsi tu byt

a pode mnou jsi začla tlít

(…)

(Alfred Kittner)

V tvorbě nejslavnějšího z těchto autorů, Paula Celana, pak celá zkušenost dochází zjemnění, zámlkami se ohledává nevyslovitelnost událostí. To vše původně v němčině, zatíženém jazyce vrahů i obětí.

(…)

volá temněji přejeďte struny těch houslí pak budete povětřím stoupat co dým

pak najdete hrob tam v oblacích není tam těsno

Černé mléko jitra v noci tě pijem

pijem tě v poledne smrt je z Německa mistr

(…)

(Paul Celan)

Vážněji míněná literatura je dnes historismem poněkud přeplněná. S dějinnými traumaty se „vyrovnává“ kdekdo, včetně těch, kterým to po řadě desetiletí, v čistě moderním kontextu literárních stipendií, tvůrčích pobytů a knižních reklamních kampaní nemusíme tak úplně věřit. V této situaci se rozhodně zdá záslužné ustoupit do pozadí a dát hlas některým z původních účastníků, jakými byli právě básníci a básnířky „Hrobů v povětří“. Překladatel Radek Malý jim tento hlas poskytuje víc než dobře – originály jsem nestudoval, ale poezie jiných se tu skrze překladovou práci někoho, kdo je sám básník, bezpečně vyjevuje. Pro většinu z nás není poezie vlastním živlem a denním chlebem, ale čtenář se nemusí bát – není třeba všechny ty verše „učíst“. Stačí třeba jen listovat s otevřenou myslí a zastavovat se u obrazů a výrazů, které si to vyžádají.

V horkých dnech ruského zbrojení, jako jsou tyto, mohou být „Hroby v povětří“ připomínkou, že přinejmenším ukrajinský západ, trojúhelník Lvova, Užhorodu a Černovic, je na rozdíl od putinovského Ruska potřeba bez výhrad počítat ke kulturnímu prostoru střední Evropy.

Hroby v povětří. Poezie Bukoviny. Vybral a přeložil Radek Malý. Fra, Praha, 2015.

Pár obrázků k Bukovině:

Dopis varadínského biskupa šumlovskému faráři, na který jsem narazil, zajímavě ilustruje otázku, jež motá hlavu některým rodopiscům: vztah mezi církevními a civilními matrikami. Od svého vzniku v 16. a 17. století byly církevní matriky nejpřesnější evidencí obyvatel a čím dál více tedy i zdrojem dat pro státní správu. Za úřední doklad byly církevní matriční záznamy prohlášeny císařem Josefem II. S rozvojem státní administrativy a s postupnou sekularizací státu narostla koncem 19. století potřeba nezávislé evidence natolik, že byly roku 1895 v Uhersku (ne však v rakouské části monarchie) zavedeny civilní matriky, vedené na obecních úřadech. Znamenalo to umenšení role církve a právě k této situaci v říjnu 1895 odkazuje poněkud záhadná pasáž v knize Dopisy z Bihoru na str. 130 – zde se u místních římskokatolických kněží nechává ohlásit c. a k. státní matrikář a obává se přitom nevlídného přijetí. Od této doby jsou matriční záznamy vedeny paralelně: církevní podle farností a civilní podle obcí v administrativním smyslu, přičemž tyto dvě struktury se často územně nekryjí. Odrazem podvojnosti matrik jsou rodné a křestní listy reemigrantů vystavené ještě v Rumunsku, pokud se v jejich rodinách dochovaly: někdy se jedná o civilní rodný list, jindy o farský křestní list. Rozeznají se podle místa vystavení a podle toho, že pouze civilní rodné listy uvádějí u rodičů narozeného jejich věk.

A co že to biskup jednomu ze svých kněží píše? Jde o dopis z roku 1879, tedy z doby před osamostatněním úřední evidence obyvatel. Obsahem dopisu je instrukce, jak postupovat v zápisech dětí, které se narodily „zběhlým“ a později se oženivším kněžím a mnichům, jakož i mužům podruhé ženatým po předchozím soudním rozvodu. Tedy dětí, které byly v občanskoprávním smyslu manželské (legitimní), v církevněprávním však ne. V křestním záznamu těchto dětí se mělo v kolonce „legitimní/nelegitimní“ objevit pouze odkaz na poznámku. V poznámce pak měla být situace stručně, ale výstižně popsána.

Ve smyslu občanského práva znamenal manželský původ dítěte jeho další důležitá práva: nosit otcovo příjmení a spolu s ostatními sourozenci po něm dědit. I po této někdejší právní úpravě zůstává dodnes v některých rodinách reemigrantů stopa: poměrně častý jev, kdy nejstarší ze sourozenců, narozených ještě v Rumunsku, nosil na rozdíl od ostatních dětí příjmení po matce. Problematika nemanželských dětí by však vydala na celé samostatné téma.

Můžu si něco vánočně přát? Mých knížek už máte určitě dostatek, ale až budete shánět něco pod stromeček, zkuste se napřed stavit u svých místních nezávislých knihkupců. To jsou na rozdíl od celostátních řetězců (Dobrovský, Luxor, Kosmas, Kanzelsberger) ti, kterým není zatěžko vzít do prodeje knížky od malého nakladatele za férovou cenu. A nemají pak třeba tak úplně vydesignovaný krám se štosy nejnovějšího bestselleru, po kterém napřesrok neštěkne pes. Místo rychloobrátkového zboží – knižní biodiverzita. Nenechte si je spolknout řetězcem. Tedy dík a přání dobrých tržeb zvláště pro knihkupectví: Domeček Jeseník, Tycho Olomouc, Patka Zábřeh, Comenius Znojmo, Müller Prachatice, Pešková Vimperk, Minikvariát Cheb!

Bohužel už nemůžu osobně poděkovat panu knihkupci Novotnému ve Volarech, který nás letos opustil…

V rámci budování informačních alternativ k Facebooku provozuji zasílání informačních e-mailů – především pro ty, kdo na Facebooku nejsou (nechtějí být) a na stránky Reemigranti se podívají jen zřídka. Není to žádné bombardování zprávami, bude se jednat nanejvýš o 5 e-mailů do roka a svůj souhlas se zasíláním můžete kdykoli odvolat. Pokud máte zájem o zasílání zpráv a novinek k tématu rumunských Slováků – reemigrantů, prosím odešlete na adresu radioc@seznam.cz e-mail se zprávou „novinky-reemigranti“. Pokud máte zájem o zasílání zpráv také k jiným tématům mého zájmu (historie, politika, společnost, staré fotografie aj.), uveďte ve zprávě „novinky-vše“.

„Štepení malich ďetkoch v Novom Šasteleku“. Aneb očkování dětí v bihorské vesnici Nový Šastelek (Sacalasau Nou). Neštovice? Nevíme. Fotografie někdy z 30. let, silně a neuměle retušovaná, zřejmě kvůli tmavému obrazu.

Zdroj: Europeana Photography Divadelný ústav

11. listopadu, na sv. Martina, mám od 17 hodin přednášet v pivovarském muzeu v Hanušovicích, kam si mě po třech a půl letech znovu pozvali. Netuším, zda se to uskuteční, vzhledem k tomu, že Šumpersko je aktuálně druhý nejnakaženější okres v celé ČR. Ale tehdy na jaře 2018 jsem k tématu reemigrantů z Rumunska sliboval knihu, tu knihu teď do Hanušovic každopádně přivezu. A i kdybyste nechtěli riskovat účast na hromadné akci nebo byla dokonce na poslední chvíli zrušena, můžeme si pohovořit soukromě, budu tam tak hodinku předem.

Vydal jsem knihu, která tentokrát nemá nic společného s rumunskými Slováky. Přesto ale třeba někoho zaujme. Jedná se o český překlad aforismů, dopisů a básní šumperské německé autorky Marie Knitschke (1857–1940), pod názvem Jedůvky. Z mého šumperského života. Více o knize zde.

„Mnohým lidem se musíme uklonit a podat jim ruku – i když bychom jim raději šlápli na nohu.“

„My ženy musíme tak často snášet posměch, že máme menší, lehčí mozek než muži. Ať si ale posměváčci uvědomí, že mozek je jako drahokam – jeho cena se neurčuje podle velikosti a váhy, nýbrž podle jasnosti a ušlechtilého broušení.“

Marie Knitschke, Jedůvky

 

Příjmení Ujfaluši vám asi bude povědomé přinejmenším díky svému slavnému fotbalovému zástupci Tomášovi. I tento rod patří k těm, které po válce přišly z bihorské oblasti v Rumunsku. Možná vám to jméno zní maďarsky a máte v tom pravdu, nicméně mezi Slováky v Bihoru se tento rod objevil v 2. polovině 19. století a v době poválečného přesídlování byl nejspíš už plně poslovenštěn. Na tomto dosti starém snímku by měl být Pavel Ujfaluši (1897–1966), fotbalistův vlastní a opravdický pradědeček, s první ženou Márií roz. Benčovou (1899–1937). Jestli Tomáš někdy fotku viděl, nevím, a jestli jsou si podobní, to už nechávám na jiných… Snímek jsem získal na přednášce v Chebu od neznámé návštěvnice z tohoto rodu.