Archiv rubriky: Novinky

První díl Transylvánské trilogie je na světě!

Kniha „Byli jste sečteni“ hraběte Mikuláše Bánffyho, první díl jeho „Transylvánské trilogie“, v pátek dorazila z tiskárny a teď ji rozesílám do světa. Určitě jste o ní ode mě už slyšeli: poslední dva roky jsem se kromě rodičovství bavil a zaměstnával především její přípravou. Někteří z vás na ni sponzorsky přispěli a z maďarštiny ji přeložil skvělý Robert Svoboda. Kniha teď po Reemigrantech a dvou dalších titulech vychází jako čtvrtý svazek mojí edice Sedmihradsko.

Transylvánská trilogie je u nás dosud zcela neznámé románové veledílo první poloviny minulého století, srovnatelné s klasickými velkými romány typu Anny Kareninové. Hornatá Transylvánie, jinak také Sedmihradsko, byla odedávna územím spadajícím pod uherskou vládu, které však po rozpadu Rakouska-Uherska na základě mocenských dohod připadlo rumunskému státu. Bánffyho trilogie je rozsáhlým obrazem života transylvánské aristokracie: jejího nákladného a pohodlného životního stylu, plesů, lovů, hostin, hazardu, podmanivé horské krajiny i běžného hospodářského provozu na šlechtických panstvích. Její unikátní kombinace romantiky s domácí i zahraniční politikou definitivně vyvrací obvyklou domněnku, že „Transylvánie = upíři“!

Jak je z popisu asi jasné, tahle kniha se na rozdíl od mých předchozích nevěnuje bihorským Slovákům, ale spíš těm, na jejichž panstvích naši předkové v 19. století žili. Tedy uherským „grófům“ v Transylvánii. (Gróf je totiž maďarsky hrabě.) Samo jméno Bánffy vám možná něco říká. Autor trilogie Mikuláš Bánffy, sám společensky významná osoba a v jednu dobu dokonce maďarský ministr zahraničí, byl vnukem a pravnukem zakladatelů obce Gemelčička (dříve též Maďarpotok). V jeho generaci už ale rod Bánffyů toto území nedržel.

Pro koho tedy tahle kniha je? Určitě pro potomky rumunských Slováků, kteří chtějí vědět, v jaké že zemi to předkové před 1. světovou válkou žili, jaké vrchnosti kdysi podléhali a jakými událostmi „velkých dějin“ byl ovlivňován jejich život v zapadlých kopcích Transylvánie. Ale i pro všechny ostatní, kdo si rádi přečtou pořádný (a dlouhý) román klasického střihu, s bohatstvím postav a s romantickou linkou. Pro každého zájemce o historii, šlechtu, Uhry, o dobu soumraku habsburské monarchie a o historicky proměnlivou maďarsko-rumunskou hranici, která svým způsobem zatěžuje Evropu dodnes. Takže prosím doporučujte dál, sdílejte tuhle novinku a neváhejte obdarovávat příbuzné i přátele!

Knihu jako obvykle seženete v některých nezávislých knihkupectvích nebo vám ji můžu poslat sám. Více o objednávkách zde: http://reemigranti.ocelak.cz/knihy

Zasílání novinek e-mailem

V rámci budování informačních alternativ k Facebooku provozuji zasílání informačních e-mailů. Není to žádné bombardování zprávami, bude se jednat nanejvýš o 5 e-mailů do roka a svůj souhlas se zasíláním můžete kdykoli odvolat. Pokud máte zájem o zasílání zpráv a novinek k tématu rumunských Slováků – reemigrantů, prosím odešlete na adresu radioc@seznam.cz e-mail se zprávou „novinky-reemigranti“. Pokud máte zájem o zasílání zpráv také k jiným tématům mého zájmu (historie, politika, společnost, Jeseníky, staré fotografie aj.), uveďte ve zprávě „novinky-vše“.

Učitelé Peter a Pavlína Vaňkovi

Kdo je pozná?

Pavlína a Peter Vaňkovi působili jako učitelé na Židárni (Valea Tarnei) od března 1946 do června 1948. “Pavla” přišla do Rumunska ještě pod příjmením Ondračková, seznámili se teprve tam a v listopadu 1946 se na Slovensku vzali. Každý z nich učil na jiné škole v Židárni, Peter Vaňko to měl k Pavlíně tři kilometry. Jedna ze školních budov je na přiloženém snímku.

Rodinné fotografie poskytla paní Lubomíra Stohlová, za zprostředkování dík paní Františce Princové.

 

12-09-2023

Zajímavý dokument někdy z 30. let minulého století, jakýsi Ignác Vilček z Nové Huti. Pokud si ho příbuzní poznali správně, tak narozený 1919, žil pak ve Staré Roli na Karlovarsku a v Malé Štáhli na Bruntálsku, zemřel roku 2004. Dokument je uložen v krajanském archivu Náprstkova muzea v Praze.

Osobní doklady poválečných reemigrantů z Rumunska

Opakovaně jsem v pátrání narazil na nespolehlivost českých rodných listů, které byly reemigrantům v 2. polovině 20. století dodatečně vystavovány zvláštní matrikou v Brně. Tyto rodné listy často nesprávně uvádějí jména v generaci nositelových prarodičů.

K vysvětlení této skutečnosti je třeba si napřed uvědomit, jaké doklady osobní totožnosti si reemigranti přiváželi z Rumunska. Byly to především rodné/křestní listy a oddací listy, respektive výpisy z příslušné matriky, a to buď matriky civilní, nebo církevní. (O této podvojnosti matrik jsem dříve psal zde.) V naprosté většině si je přesídlenci nechávali vystavovat těsně před cestou do Československa, do té doby žádné osobní doklady nepotřebovali. (Jen ojediněle se v rodinách dochovaly starší křestní listy v maďarštině, vojenské knížky, majetkové smlouvy apod.) Zvláště v pozůstalosti rodin, které putovaly prvními, polooficiálními transporty na jaře 1946, nacházíme celou sestavu dokladů včetně potvrzení o bezdlužnosti, hraničních propustek, a dokonce vzdání se rumunského občanství, vystavených nejčastěji v březnu 1946. V době oficiální reemigrace v letech 1947–49 se procedura zjednodušila a zůstaly hlavně základní matriční doklady.

Podstatné je, že žádný z dovezených dokladů neuváděl k rodičům nositele i jména jejich rodičů. České rodné listy tuto kolonku měly a údaj byl obvykle vyžadován, zároveň však matrika zřejmě nepožadovala jeho doložení a spokojila se s ústním podáním podle nositelovy vlastní vzpomínky. Tím samozřejmě v údaji o prarodičích vznikla vysoká chybovost.

Byli jste sečteni: první díl Transylvánské trilogie vyjde letos na podzim aneb Transylvánie bez upírů

Dobrá zpráva – překlad prvního dílu Transylvánské trilogie hraběte Mikuláše Bánffyho už je hotov a vydání knihy Vám tedy můžu s určitostí slíbit letos na podzim.

Je to můj zatím největší nakladatelský projekt, rozsáhlý historický román. Někteří z vás darem podpořili převod z maďarštiny do češtiny silami našeho vynikajícího překladatele Roberta Svobody, a tento překlad je nyní pohromadě. Je to román o životě transylvánské šlechty (autor byl potomkem hrabat Bánffyů, která zakládala některé z vesnic našich předků v Rumunsku), o lásce, o uherské politice a o tom, co předcházelo zániku habsburské monarchie, ale taky o kouzlu transylvánské horské krajiny. Něco o této záhadné zemi najdete na konci tohoto příspěvku.

Pokud si totiž Transylvánii nespojujete s našimi předky, ale jen s upíry, chyba lávky. (I když – něco z vampýrské mytologie proniklo i k tamním Slovákům. Cosi jako upír se v jejich pověrách vyskytovalo pod jménem „zmora“…) O upírech každopádně kniha nebude, o Slovácích vlastně přímo taky ne, zato to bude spousta čtení pro milovníky dobrého, starosvětského románu.

První díl trilogie se bude jmenovat „Byli jste sečteni“. O vydání a možnostech objednání budu včas informovat.

Transylvánie, jiným jménem Sedmihradsko, byla kdysi samostatným knížectvím, později jednou z korunních zemí habsburské monarchie. Se zavedením rakousko-uherského dvojstátí byla roku 1867 včleněna do jeho uherské části. Nadále však byla hornatou, lesnatou periferií a jihovýchodní výspou monarchie. Nemaďarská etnika, v prvé řadě Rumuni, se tu jen pomalu domáhala svých národnostních práv. Mezinárodní rozložení sil po první světové válce, v níž bylo Rakousko-Uhersko jedním z hlavních poražených, pak vedlo k nucenému postoupení celé Transylvánie Rumunsku, v rámci tzv. trianonského uspořádání. V rumunských hranicích Transylvánie, s částečnou výjimkou druhé světové války, již zůstala. Právě tímto způsobem se kdysi z našich slovenských předků, uherských občanů, stali občané Rumunska, a právě proto se v jejich vzpomínkách a dokumentech můžete setkat jak s maďarštinou, tak s rumunštinou. V Maďarsku, nástupnickém státě habsburských Uher, je ztráta Transylvánie vnímána jako národní dějinné trauma; v nacionalistických kruzích jsou územní nároky vůči Rumunsku vznášeny dodnes.

Nejstarší matrika Nové Huti a Staré Huti v Bihoru

Nejstarší známé dějiny Slováků v rumunském Bihoru jsem zpracoval ve svých studiích „Počátky osídlení…“ a „Počátky osídlení II…“, které jsou obsaženy jako Intermezzo I a II také v knize Reemigranti. V mezidobí se jako další důležitý informační zdroj k těmto počátkům objevil majetkový soupis z roku 1828. A nyní se mi po letech snahy podařilo získat pramen, jehož prozkoumáním se celý výzkum může završit: nejstarší křestní matriku pro Starou Hutu (Huta Voivozi) a Novou Hutu (Șinteu), která byla do roku 1831 vedena v Siplaku (Suplacu de Barcău).

při psaní původních studií jsem měl náznaky o matričním dění této doby, a to jednak v podobě úmrtní matriky stejného původu a časového rozsahu, jednak v podobě statistik křtů do roku 1806, které se dochovaly v rukopisných poznámkách siplackého faráře Ferdinanda Hadravy. Ohledně datace příchodu Slováků proto nově dostupná křestní matrika spíše potvrdila dosavadní domněnky, než že by přinesla zásadně nové informace. Poskytuje nám však nové detaily ke konkrétním příchozím rodinám.

Předběžně zde uvádím nejdůležitější zjištění z tohoto pramene:

  • První narozené dítě ze Staré Huti (napřed pouze jako Hutta Vitraria, tj. sklářská huť) nacházíme k 6. 10. 1802. V dalších následují další děti v nízkém, ale poměrně stabilním počtu. Součty faráře Hadravy (viz Tabulka 2 na str. 47 knihy Reemigranti) se potvrdily jako správné, farář zjevně s matrikou pracoval ještě před jejím odevzdáním do státního archivu.
  • V předchozí studii (viz str. 47 knihy Reemigranti) byla navržena, avšak vzápětí zpochybněna hypotéza o útlumu aktivity na Staré Huti v letech 1807–1821. Nejstarší křestní matrika podobný útlum dosvědčuje, a to tím, že v letech 1813–1820 neobsahuje pro Starou Hutu ani jedno narozené a pokřtěné dítě.
  • První záznam z Nové Huti (Hutta Vitraria Sólyomkő) nacházíme k 4. 11. 1826 a řadu dalších v následujícím roce. Stará Huta začíná být následně odlišována jako Hutta Vitraria Almaszegh(iensis).
  • Celkově se tedy potvrdily odhady z předchozí studie, kde jsem stanovil, že Stará Huta byla založena „1802 nebo krátce před tímto rokem“, Nová Huta „1827 nebo nedlouho předtím“.
  • První slovenské narození v Boromlaku se vyskytuje asi v srpnu 1832, další pak s jistotou od roku 1833 dál. Osídlení Varzaľu je prvně zmíněno v prosinci 1834. I tyto datace jsou v souladu se zjištěními předchozí studie, uvádějící příchod „v letech 1832–36“.
  • Jak bylo mnohonásobně doloženo v předchozích studiích, migrace do celé bihorsko-salajské oblasti po roce 1825 se napájela ze středoslovenských farnosti Šoltýska, Lom nad Rimavicou, Kokava nad Rimavicou, Detvianská Huta. Rané osídlování Staré Huti nemělo však ještě tento charakter migrace celých příbuzných rodů. Jednalo se o malý počet, postupně ne víc než 25 rodin různého původu, jejichž jednotlivý příchod snad souvisel s dřívějším pracovním napojením na jiné sklárny (mezi nimi sklárna v Detvianské Huti zaniklá roku 1801). K příjmením doloženým na Staré Huti před útlumem roku 1813 patří především: Seltenhoffer (Selbenhoffer), Stark, Benčik, Holzer, Holakovský, Adler, Gembický, Mereďa, Gombár, Moravský, Koritar, Salaj, Pešo, Stadler, Vince, Klement, Landgraf, Freindl, Ďurčák, Harazin. Jen asi třetina těchto příjmení v oblasti přežila do 20. století.

Na podporu bádání o původu Slováků v Bihoru dávám zde kopii nejstarších matrik ze Siplaku volně ke stažení, s poděkováním státnímu archivu v Oradeji:

Křestní matrika 1785–1831 zde.

Úmrtní matrika 1785–1831 zde.

Oddací kniha z této matriční sady není bohužel známa a pravděpodobně se vůbec nezachovala.

Pozn. V kopii křestní matriky jsou některé dvoulisty zdvojené kvůli čitelnosti celé strany. Úmrtní matrika pravděpodobně nezachycuje velkou část úmrtí ze Staré a Nové Huti, vzhledem k velké vzdálenosti od fary a k tomu, že pohřeb není klíčovou církevní událostí (nepatří mezi svátosti).