Laskavými slovy si na mě a moji knížku Reemigranti vzpomněl spisovatel Martin Sichinger v rozhovoru pro Český rozhlas Plus, díky za to.
Archiv rubriky: Novinky
12-11-2022
Pěkná “krojovaná” od paní Gerlach. Stojící je Katarina Michalčáková, roz. Rolníková (1906–1996), sedící je asi dcera Rozálie, provdaná Hňatková (1930–1991). Foceno asi 1947–48 v Platoři na Sušicku, později se rodina ještě různě přesouvala: Kněžpole na Rýmařovsku, Hojsova Stráž na Železnorudsku, Libavá.
Podpoříte Transylvánskou trilogii?
Osudová láska, politika, plesy, lovy, hostiny, pletky, hazard. To všechno všechno čekejte v příští knize mojí Edice Sedmihradsko!
O co půjde? Chystám se vydat český překlad „Transylvánské trilogie“ hraběte Mikuláše Bánffyho (1873–1950). Respektive pro začátek její první díl pod názvem “Byli jste sečteni”.
„Transylvánská trilogie“ je u nás dosud zcela neznámé literární dílo první poloviny minulého století. Kopcovitá Transylvánie (jinak též Sedmihradsko) byla po staletí územím spadajícím pod habsburskou vládu, které však po rozpadu Rakouska-Uherska připadlo rumunskému státu. Autor sám byl potomkem uherského rodu Bánffyů, kteří se mj. přímo podíleli na osídlení Bihoru slovenskými rodinami. (Praděd Pavel Bánffy byl zakladatelem Gemelčičky.) V uherské (maďarské) společnosti, kde šlechta hrála v počátcích 20. století stále klíčovou roli, byl hrabě Mikuláš Bánffy významnou postavou, v jednu dobu byl dokonce ministrem zahraničí.
Jeho dílo je rozsáhlým obrazem života dobové transylvánské šlechty: jejího nákladného a pohodlného životního stylu (v kontrastu k poměrům vesnických obyvatel), plesů, honů, romantické lásky, hazardu, domácí a zahraniční politiky, podmanivé horské krajiny i běžného hospodářského provozu na šlechtických panstvích. Je to knižní trilogie v nejlepší tradici klasického románu, s množstvím živých postav a přesvědčivých dobových reálií. Navzdory tomu, co si s Transylvánií většinou spojujeme, tam nejsou vůbec žádní upíři, čestné pionýrské! Celým dílem prostupuje duch nostalgie a předzvěst zániku: zániku uherské aristokracie jako vedoucí společenské třídy, která ve svých palácích, kasinech a tanečních sálech nedokázala pochopit proměny okolního světa a byla nakonec smetena vichrem světové války i navazujících změn.

Rumunských Slováků se „Transylvánská trilogie“ sice přímo netýká, jejich potomkům ale může přinést pochopení toho, v jaké že zemi to předkové před 1. světovou válkou žili, jaké vrchnosti a úřadům podléhali a jakými událostmi „velkých dějin“ byl ovlivňován jejich život v zapadlých kopcích Sedmihradska.
Na vydání Bánffyho trilogie jsem už získal menší řádku soukromých sponzorů, díky nimž překlad právě vzniká. Ujal se ho Robert Svoboda, jeden z nejlepších našich překladatelů z maďarštiny, a tak vám můžu už teď slíbit čtenářský zážitek. Kdy? Příští rok, pod letošní stromeček to bohužel nestihneme, ale můžete se aspoň o to déle těšit.
Jako obvykle je to bez dotací, grantů a jiné veřejné podpory, to už je taková moje zásada. Především pak je to bez podpory Orbánova maďarského režimu, od kterého si žádné peníze brát nehodlám, i když by na šíření maďarské literatury asi byly k mání. Netřeba tedy říkat, že pár dalších sponzorů by tomuto projektu přišlo vhod. Kdyžtak dejte vědět. Každá pětistovka dobrá – výměnou nabízím dobrý pocit a veřejné díky. Případně taky regulérní propagaci vašeho podnikání na prvních nebo posledních stránkách knihy. (Aneb tahle reklama v koši neskončí.)
10-03-2022
Povedený snímek. Antonie Salajová, rozená Kutláková, nar. asi 1896, foceno 1951 v Moravském Karlově. Později žila rodina na Šumavě, Muckov, Černá v Pošumaví. Foto od paní Hany Musilové.
Shromažďovací středisko v Šumperku
Mezi Habsburky a holokaustem, mezi Rumunskem a Ukrajinou: poezie Bukoviny
Tušíte, kde leží Černovice?
Bukovina byla historicky nejvýchodnější korunní zemí habsburské monarchie. Její severní část dnes patří k Ukrajině, jižní část k Rumunsku (zhruba v hranicích dnešní župy Suceava). Rovněž v Bukovině, které se jinak na tomto webu moc nevěnuji, žila malá slovenská menšina v obcích Poiana Micului, Solonețu Nou a Gura Humorului. Po vypálení Poiany Micului německými vojsky byly tamní rodiny v obzvlášť neutěšené situaci a právě pro ně byl v únoru 1947 vypraven vůbec první z oficiálních reemigračních vlakových transportů z Rumunska do Československa. Nejlepším internetovým rozcestníkem k tématu Slováků z Bukoviny jsou asi stránky paní Táni Ješetové.
Nechme ale nyní Slováky stranou. Kniha „Hroby v povětří. Poezie Bukoviny“, vydaná roku 2015 v nakladatelství Fra, se nevěnuje jim, nýbrž obsahuje německy psanou poezii převážně židovských autorů z Černovic. Tedy – odpověď na úvodní otázku – z historického hlavního města Bukoviny, ukrajinsky dnes řečeného „Černivci“. Básně vybral a z němčiny přeložil olomoucký překladatel a básník Radek Malý, doprovodil je pak důkladným doslovem a rejstříkem autorů.
Co je na poezii bukovinských autorů tak zajímavého, že si zasloužila samostatný český výbor? Plyne to zřejmě z dobového prostředí Černovic, které bychom mohli směle nazvat nejvýchodnějším středoevropským městem. Zasloužilo se o to předválečné mnohonárodní prostředí: Ukrajinci, Huculové, Němci, Židé, Rumuni, všechna tahle etnika se tu střetala a žádné nemělo po jistou dobu tak navrch, aby to narušilo jejich mírové hospodářské a kulturní soutěžení… až do katastrofy 2. světové války. Výbor tedy odráží především dvě polohy. Zaprvé idylu, která byla svými tvůrci vyloženě chtěná, bylo to vlastně spíš jakési snění o střední Evropě v nevelkém autorském okruhu – snění tím spíše, že nejvíce tato tvorba vykvetla až v meziválečném období, kdy už byla zdejší německo-židovská komunita osamělým a ohroženým ostrovem, nepožívajícím nadále ochranu rakouské koruny. (Můžeme v tom vidět i jakousi paralelu i s českým národním obrozením. To v úzkém kruhu vlastenců horlivě tvořilo iluzi národa, který ještě nebyl, zatímco Černovičtí iluzivně zpřítomňovali něco, co tak úplně nebylo nikdy a již zanikalo.)
Krajina jež mne
vynalezla
vodoruká
lesovlasá
borůvkové kopce
medově černé
Čtyřjazyčně sbratřené
písně
v rozkmotřené době
(…)
(Rose Ausländerová)
Tu zjevuje se nejstarší předek: haličský hrnčíř,
nenaslouchal klepům rybářů a žen
o nejnovějším mesiáši, znal jen svůj kruh a
výběrčí daní, skončil na římské galéře –
a bez konce vesluje po proudu mou aortou.
(…)
(Alfred Gong)
Druhou polohou knihy je pak reflexe nemyslitelného a nepochopitelného – holokaustu, který černovické autory i jejich rodiny rozprášil po Evropě a mnohým připravil onen hrůzný „hrob v povětří“. Jsou tu často básně syrové až drastické a zkušenost ghett a pochodů smrti je v nich hmatatelná.
Z nebe se vody vylily,
už na tom vlastně nezáleží,
v houfu nás hnali, mlátili:
teď na nás dvou jen sláma leží.
Přede mnou měla jsi tu byt
a pode mnou jsi začla tlít
(…)
(Alfred Kittner)
V tvorbě nejslavnějšího z těchto autorů, Paula Celana, pak celá zkušenost dochází zjemnění, zámlkami se ohledává nevyslovitelnost událostí. To vše původně v němčině, zatíženém jazyce vrahů i obětí.
(…)
volá temněji přejeďte struny těch houslí pak budete povětřím stoupat co dým
pak najdete hrob tam v oblacích není tam těsno
Černé mléko jitra v noci tě pijem
pijem tě v poledne smrt je z Německa mistr
(…)
(Paul Celan)
Vážněji míněná literatura je dnes historismem poněkud přeplněná. S dějinnými traumaty se „vyrovnává“ kdekdo, včetně těch, kterým to po řadě desetiletí, v čistě moderním kontextu literárních stipendií, tvůrčích pobytů a knižních reklamních kampaní nemusíme tak úplně věřit. V této situaci se rozhodně zdá záslužné ustoupit do pozadí a dát hlas některým z původních účastníků, jakými byli právě básníci a básnířky „Hrobů v povětří“. Překladatel Radek Malý jim tento hlas poskytuje víc než dobře – originály jsem nestudoval, ale poezie jiných se tu skrze překladovou práci někoho, kdo je sám básník, bezpečně vyjevuje. Pro většinu z nás není poezie vlastním živlem a denním chlebem, ale čtenář se nemusí bát – není třeba všechny ty verše „učíst“. Stačí třeba jen listovat s otevřenou myslí a zastavovat se u obrazů a výrazů, které si to vyžádají.
V horkých dnech ruského zbrojení, jako jsou tyto, mohou být „Hroby v povětří“ připomínkou, že přinejmenším ukrajinský západ, trojúhelník Lvova, Užhorodu a Černovic, je na rozdíl od putinovského Ruska potřeba bez výhrad počítat ke kulturnímu prostoru střední Evropy.
Hroby v povětří. Poezie Bukoviny. Vybral a přeložil Radek Malý. Fra, Praha, 2015.
Pár obrázků k Bukovině:



Církevní a civilní matriky
Dopis varadínského biskupa šumlovskému faráři, na který jsem narazil, zajímavě ilustruje otázku, jež motá hlavu některým rodopiscům: vztah mezi církevními a civilními matrikami. Od svého vzniku v 16. a 17. století byly církevní matriky nejpřesnější evidencí obyvatel a čím dál více tedy i zdrojem dat pro státní správu. Za úřední doklad byly církevní matriční záznamy prohlášeny císařem Josefem II. S rozvojem státní administrativy a s postupnou sekularizací státu narostla koncem 19. století potřeba nezávislé evidence natolik, že byly roku 1895 v Uhersku (ne však v rakouské části monarchie) zavedeny civilní matriky, vedené na obecních úřadech. Znamenalo to umenšení role církve a právě k této situaci v říjnu 1895 odkazuje poněkud záhadná pasáž v knize Dopisy z Bihoru na str. 130 – zde se u místních římskokatolických kněží nechává ohlásit c. a k. státní matrikář a obává se přitom nevlídného přijetí. Od této doby jsou matriční záznamy vedeny paralelně: církevní podle farností a civilní podle obcí v administrativním smyslu, přičemž tyto dvě struktury se často územně nekryjí. Odrazem podvojnosti matrik jsou rodné a křestní listy reemigrantů vystavené ještě v Rumunsku, pokud se v jejich rodinách dochovaly: někdy se jedná o civilní rodný list, jindy o farský křestní list. Rozeznají se podle místa vystavení a podle toho, že pouze civilní rodné listy uvádějí u rodičů narozeného jejich věk.
A co že to biskup jednomu ze svých kněží píše? Jde o dopis z roku 1879, tedy z doby před osamostatněním úřední evidence obyvatel. Obsahem dopisu je instrukce, jak postupovat v zápisech dětí, které se narodily „zběhlým“ a později se oženivším kněžím a mnichům, jakož i mužům podruhé ženatým po předchozím soudním rozvodu. Tedy dětí, které byly v občanskoprávním smyslu manželské (legitimní), v církevněprávním však ne. V křestním záznamu těchto dětí se mělo v kolonce „legitimní/nelegitimní“ objevit pouze odkaz na poznámku. V poznámce pak měla být situace stručně, ale výstižně popsána.
Ve smyslu občanského práva znamenal manželský původ dítěte jeho další důležitá práva: nosit otcovo příjmení a spolu s ostatními sourozenci po něm dědit. I po této někdejší právní úpravě zůstává dodnes v některých rodinách reemigrantů stopa: poměrně častý jev, kdy nejstarší ze sourozenců, narozených ještě v Rumunsku, nosil na rozdíl od ostatních dětí příjmení po matce. Problematika nemanželských dětí by však vydala na celé samostatné téma.
02-12-2021
Můžu si něco vánočně přát? Mých knížek už máte určitě dostatek, ale až budete shánět něco pod stromeček, zkuste se napřed stavit u svých místních nezávislých knihkupců. To jsou na rozdíl od celostátních řetězců (Dobrovský, Luxor, Kosmas, Kanzelsberger) ti, kterým není zatěžko vzít do prodeje knížky od malého nakladatele za férovou cenu. A nemají pak třeba tak úplně vydesignovaný krám se štosy nejnovějšího bestselleru, po kterém napřesrok neštěkne pes. Místo rychloobrátkového zboží – knižní biodiverzita. Nenechte si je spolknout řetězcem. Tedy dík a přání dobrých tržeb zvláště pro knihkupectví: Domeček Jeseník, Tycho Olomouc, Patka Zábřeh, Comenius Znojmo, Müller Prachatice, Pešková Vimperk, Minikvariát Cheb!
Bohužel už nemůžu osobně poděkovat panu knihkupci Novotnému ve Volarech, který nás letos opustil…
Zasílání novinek e-mailem
V rámci budování informačních alternativ k Facebooku provozuji zasílání informačních e-mailů – především pro ty, kdo na Facebooku nejsou (nechtějí být) a na stránky Reemigranti se podívají jen zřídka. Není to žádné bombardování zprávami, bude se jednat nanejvýš o 5 e-mailů do roka a svůj souhlas se zasíláním můžete kdykoli odvolat. Pokud máte zájem o zasílání zpráv a novinek k tématu rumunských Slováků – reemigrantů, prosím odešlete na adresu radioc@seznam.cz e-mail se zprávou „novinky-reemigranti“. Pokud máte zájem o zasílání zpráv také k jiným tématům mého zájmu (historie, politika, společnost, staré fotografie aj.), uveďte ve zprávě „novinky-vše“.
29-11-2021
„Štepení malich ďetkoch v Novom Šasteleku“. Aneb očkování dětí v bihorské vesnici Nový Šastelek (Sacalasau Nou). Neštovice? Nevíme. Fotografie někdy z 30. let, silně a neuměle retušovaná, zřejmě kvůli tmavému obrazu.