Otvírám si malý antikvariát v Šumperku. To sice vás ze Šumavy, od Znojma nebo od Chebu nemusí nějak zvlášť vzrušovat, bude to ale i moje kancelář, kde mě v pravidelné otvírací době najdete, pokud byste měli cestu kolem a chtěli něco probrat. Anebo se jen stavit na kus řeči. Pro začátek bude otevřeno dvě dopoledne a dvě odpoledne v týdnu, ale lze se domluvit i na jindy. Místo najdete v samotném centru Šumperka, jmenuje se Pomalá kniha a podrobnosti o něm najdete tady.

Upozornění: knihy na téma rumunských Slováků, které najdete v antikvární sekci těchto stránek, si v Pomalé knize můžete po domluvě převzít. Nechoďte pro ně ale naslepo, ne všechny jsou na místě skladem.

O Zavani (Zăuan) a o lázeňské osadě Zavaňské kúpele (Zăuan Băi) tu už jednou byla řeč. Několik snímků odtamtud jsem teď získal od pana Andreje Trojáka, jehož rodina (Trojákovi a Vavrovi) v osadě žila.

Jedná se o předválečné školní fotografie ze zavaňské školy. Spolu s dětmi se na nich objevuje učitel, jehož jméno bývá v československých zdrojích psáno jako Vojtech Kejvári nebo Kejváry, úředně byl ale nejspíš po maďarsku Kővári (nebo Kőváry), křestním možná Béla (maďarský ekvivalent Vojtěcha). Podle rodinné vzpomínky pana Trojáka byl učitel národnostně přesvědčený Slovák, u jehož otce došlo k pomaďarštění příjmení z pracovních důvodů v době silné maďarizace.

“Tělocvičná” fotografie je možná reakcí na sokolské aktivity v Československu, o kterých jistě obyvatelstvo informovali přicházející učitelé. Kromě Kejváriho to byla také Vlasta Rausová. V Zavani prý učila koncem 30. let a po válce se ještě k bihorským Slovákům vrátila, přinejmenším ji máme doloženou v materiálech přesídlovací komise z roku 1947. Dožila o mnoho let později ve slovenském Bernolákovu.

Bonus: dávnou podobu lázeňských budov v Zavaňských kúpelích zřejmě zachycuje tato pohlednice z roku 1907.

V rámci budování informačních alternativ k Facebooku provozuji zasílání informačních e-mailů. Není to žádné bombardování zprávami, bude se jednat nanejvýš o 5 e-mailů do roka a svůj souhlas se zasíláním můžete kdykoli odvolat. Pokud máte zájem o zasílání zpráv a novinek k tématu rumunských Slováků – reemigrantů, prosím odešlete na adresu radioc@seznam.cz e-mail se zprávou „novinky-reemigranti“. Pokud máte zájem o zasílání zpráv také k jiným tématům mého zájmu (historie, politika, společnost, Jeseníky, staré fotografie aj.), uveďte ve zprávě „novinky-vše“.

Na stránkách jsem založil sekci Antikvariát, kde se nabízejí knihy jiných vydavatelů k tématu rumunských Slováků. Obvykle z druhé ruky, ale nejen.

Z rodinných fotografií pana Jiřího Louženského: svatba Františka Gašpara (*1927) s Julií Švejdíkovou (*1924). Březen 1948, Žlíbek nebo Rejštejn u Kašperských Hor. Oba novomanželé pocházeli z Nové Huti (Șinteu), od roku 1950 žili pak ve Staré Vsi u Rýmařova.

K rozhovoru o životě předků i o Edici Sedmihradsko si mě pozvala spisovatelka Emma Riedová: odkaz zde.

Byl doplněn lodní soupis vystěhovalectví bihorských Slováků do Brazílie. Přibyla data k jednomu z příjezdů lodi Zeelandia roku 1924 – celkem asi 15 nových rodin a nové detaily k některým dalším.

Kniha „Byli jste sečteni“ hraběte Mikuláše Bánffyho, první díl jeho „Transylvánské trilogie“, v pátek dorazila z tiskárny a teď ji rozesílám do světa. Určitě jste o ní ode mě už slyšeli: poslední dva roky jsem se kromě rodičovství bavil a zaměstnával především její přípravou. Někteří z vás na ni sponzorsky přispěli a z maďarštiny ji přeložil skvělý Robert Svoboda. Kniha teď po Reemigrantech a dvou dalších titulech vychází jako čtvrtý svazek mojí edice Sedmihradsko.

Transylvánská trilogie je u nás dosud zcela neznámé románové veledílo první poloviny minulého století, srovnatelné s klasickými velkými romány typu Anny Kareninové. Hornatá Transylvánie, jinak také Sedmihradsko, byla odedávna územím spadajícím pod uherskou vládu, které však po rozpadu Rakouska-Uherska na základě mocenských dohod připadlo rumunskému státu. Bánffyho trilogie je rozsáhlým obrazem života transylvánské aristokracie: jejího nákladného a pohodlného životního stylu, plesů, lovů, hostin, hazardu, podmanivé horské krajiny i běžného hospodářského provozu na šlechtických panstvích. Její unikátní kombinace romantiky s domácí i zahraniční politikou definitivně vyvrací obvyklou domněnku, že „Transylvánie = upíři“!

Jak je z popisu asi jasné, tahle kniha se na rozdíl od mých předchozích nevěnuje bihorským Slovákům, ale spíš těm, na jejichž panstvích naši předkové v 19. století žili. Tedy uherským „grófům“ v Transylvánii. (Gróf je totiž maďarsky hrabě.) Samo jméno Bánffy vám možná něco říká. Autor trilogie Mikuláš Bánffy, sám společensky významná osoba a v jednu dobu dokonce maďarský ministr zahraničí, byl vnukem a pravnukem zakladatelů obce Gemelčička (dříve též Maďarpotok). V jeho generaci už ale rod Bánffyů toto území nedržel.

Pro koho tedy tahle kniha je? Určitě pro potomky rumunských Slováků, kteří chtějí vědět, v jaké že zemi to předkové před 1. světovou válkou žili, jaké vrchnosti kdysi podléhali a jakými událostmi „velkých dějin“ byl ovlivňován jejich život v zapadlých kopcích Transylvánie. Ale i pro všechny ostatní, kdo si rádi přečtou pořádný (a dlouhý) román klasického střihu, s bohatstvím postav a s romantickou linkou. Pro každého zájemce o historii, šlechtu, Uhry, o dobu soumraku habsburské monarchie a o historicky proměnlivou maďarsko-rumunskou hranici, která svým způsobem zatěžuje Evropu dodnes. Takže prosím doporučujte dál, sdílejte tuhle novinku a neváhejte obdarovávat příbuzné i přátele!

Knihu jako obvykle seženete v některých nezávislých knihkupectvích nebo vám ji můžu poslat sám. Více o objednávkách zde: http://reemigranti.ocelak.cz/knihy

Kdo je pozná?

Pavlína a Peter Vaňkovi působili jako učitelé na Židárni (Valea Tarnei) od března 1946 do června 1948. “Pavla” přišla do Rumunska ještě pod příjmením Ondračková, seznámili se teprve tam a v listopadu 1946 se na Slovensku vzali. Každý z nich učil na jiné škole v Židárni, Peter Vaňko to měl k Pavlíně tři kilometry. Jedna ze školních budov je na přiloženém snímku.

Rodinné fotografie poskytla paní Lubomíra Stohlová, za zprostředkování dík paní Františce Princové.