Ke staršímu soupisu předválečných učitelů v oblasti Nové Huti v Bihoru několik nových zjištění.

Na snímku je Karel Krecbach, narozený 1915, původem z východních Čech. Na Staré Huti působil zřejmě v letech 1938 a 1939. Těžko ale říct, jak se to vzhledem ke změnám v mateřském Československu přesně odehrálo. Roku 1940 byl už v Brně a k dalšímu jeho osudu jsou zatím jen dohady.

Michal Príbus (1912-1995) s manželkou Márií učili na Staré Huti asi v letech 1939–1940. Michal byl později na Slovensku literárně činný, a tak má na internetu svou stránku i s fotkou: https://www.stvr.sk/historia/osobnosti/michal-pribus

Margita Majorová učila na Židárni (Valea Tarnei) v letech 1937–40 a nově jsem zjistil, že se následně se vdala za dalšího z učitelů na Staré Huti, Ľudovíta Hamaše (nar. 1914 v Humenném). Žili nejspíš v Bratislavě a jejich potomci dnes nesou třeba příjmení Mozoľa, Janek, Kremničan.

Krecbach i Príbus na jsou na snímcích poněkud z profilu a špatně se to porovnává s jinými skupinovými fotkami. K Márii Príbusové a Margitě Majorové nemám potvrzený snímek vůbec, k Hamašovi jen nekvalitní. Za každé fotografické doplnění tedy budu rád.

Já vás málokdy žádám o nějaké peněžní příspěvky, ale tentokrát bych potřeboval trochu pomoct se záchranou těchto stránek. Asi víte, že to je unikátní, přes deset let budovaný zdroj informací k tématu bihorských Slováků a jejich poválečného příchodu do Československa. Pokud se dnes na tyto věci zeptáte takzvané AI, tak vězte, že svoje informace čerpá – někdo by možná řekl krade – v největší míře právě odsud. S tím by se ještě dalo žít, ale rozmach umělé inteligence bohužel přináší i nárůst automatizovaných hackerských útoků a já s nimi už neumím držet krok. Loni byly stránky zavirované reklamou na online hazard a teď řeším jakýsi druh napadení znova. Je postupně jaksi složitější jejich technologii udržet v bezpečném chodu. Jestli byste rádi, aby tady stránky pro komunitu byly i do budoucna, prosím zkuste mi na ten účel poslat stovku nebo dvě na účet 670100-2202896633/6210. Nějaký velký obsahový rozvoj teď neslibuju, teď jde opravdu čistě o technické udržení toho, co už tady je. A nepohrdnu ani nabídkou expertní pomoci se správou webu na WordPressu.

Edit 10. 9.: Moc děkuju všem, kdo přispěli. K dnešku se sešlo skoro deset tisíc korun. Jedna dobrá duše ze Slovenska například tu zmiňovanou stovku poslala v eurech! Část jsem rovnou zaplatil expertovi za opravu a stránky reemigranti.ocelak.cz jsou teď opět bezpečné. Ostatní nechám jako rezervu na budoucí správu a údržbu. Kdyby snad ještě někdo toužil na tu hromádku přihodit, do zprávy prosím dejte něco jako „dar na stránky Reemigranti“, ať vím.

V pátek 16. 10. 2026 od 17 hodin budu o reemigrantech přednášet v Městské knihovně Rudolfa Zubera v Javorníku na Jesenicku. Vstupné dobrovolné.

Po letech jsem si v létě konečně s rodinou vyrazil až k samému počátku: do Kysúc a na Oravu, kde naši předkové většinou původně žili, než se okolo přelomu 18./19. století vydali napřed na střední Slovensko a pak do Bihoru. „Původně“ je zrádné slovo, často znamená jen tolik, že chcete zkritizovat něco současného v porovnání s nějakým starším stavem. V tomhle případě se ale chce říct zkrátka jen tolik, že dál než do Kysúc a na Oravu, do druhé poloviny 18. století, předky matričně nedohledáme, ačkoliv o pohybu populací (např. pastevecké, tzv. valašské kolonizaci západních Karpat) se dá jistě spekulovat i hlouběji v čase. V případě Kysúc to byla prý kolonizace slovenským živlem z nížin, v případě Horní Oravy „goralská“, tedy smíšená slovensko-polská. (Odtud mimochodem nejspíš plynou i některé rysy, které dodnes v bihorské slovenštině připomínají polštinu, zvláště absence dlouhých samohlásek a přízvuk na předposlední slabice. Goralština zaslechnutá v autobuse u Oravské přehrady mi nicméně moc povědomá nepřišla.)

Vezmu to v pořadí výletu.

Kysuce. Nevím, jestli je to tak přísně geograficky, ale pro turistu je to vlastně ta druhá, slovenská strana východomoravských Beskyd, odvodňovaná řekou Kysucou. Krajina, no co si budeme povídat, zelené kopce, mezi jakými rodiny bihorských Slováků žily stovky let, bez ohledu na to, kam se po středovýchodní Evropě zrovna přesunuly. Protože na úrodných lánech v nížinách bylo stejně vždycky bezpečně obsazeno. Budí to tu paradoxní dojem zarostlosti i odlesněnosti: zemědělství je na ústupu a lesů teď prý máme nejvíc za mnoho set let, zároveň je tu vidět spousta holin, nejspíš kůrovcových. Celkově mi ale s věkem stále víc připadá, že podhorská a horská krajina je v našem podnebném pásu v létě od pohledu pořád víceméně tatáž, ať už se vydáme kamkoliv, a významnost si do ní vnášíme hlavně sami. Takový byl samozřejmě i smysl tohohle rodinného výletu: tahám rodinu právě sem, protože právě tady se kdysi dělo to a to. A takové výpravy jsou ty nejuspokojivější. Neopomeneme místní hřbitovy – nejedno příjmení na náhrobcích dokládá, že populace je v Kysucích i na Oravě geneticky značně příbuzná s tou okolo středoslovenské Šoltýsky a spol., s tou v Bihoru a taky leckde v českém i moravském pohraničí.

Naši kysučtí předkové odcházeli hlavně z Makova a Turzovky. Turzovka byla založena koncem 17. století. Oproti Makovu je to už celkem městečko, jeho veřejná identita ovšem dnes trochu legračně stojí hlavně na tom, kdo všechno odtud během následujících staletí utekl do světa. Každopádně tu nebylo bohatství, dovolující vybudování honosných a přetrvávajících staveb. Zvlášť když to srovnám se svým nedávným výletem do maďarské Ostřihomi, je vidět, jak moc byly tyhle „Horňaky“ v rámci habsburských Uher jen zdrojem a periferií. V kysucké Turzovce i hornooravském Námestovu pocházejí skoro všechny bytelnější stavby až z doby první československé republiky.

Na Oravu si z Kysúc můžete přejít po hřebenech nebo dojet celkem rychle po silnici, vlakem je to ovšem legrace asi tak na půl dne s působivými výhledy na jižní svahy Malé Fatry (ano, to je trochu jinde, ale příměji to nejde). Slovenským železnicím zde musím vytknout, že už nepočítají se zahraničním turistou, který by nebyl online – v mnoha místech si v takovém případě lístek bez přirážky/pokuty ve vlaku prostě nekoupíte. My dojeli do Tvrdošína a pokračovali autobusem k přehradě. Orava na mě zapůsobila svou rozhlehlostí, zvlášť když počítáte i tu Dolní. I když kopce třeba nejsou nejvyšší, jedete, jedete a pořád tam okolo jsou. 

Oravská Lesná, dříve též Erdútka, Erdöčka nebo Herdučka, je vůbec nejmladší z goralských kopaničářských obcí Oravy, založená teprve 1731. A už po dvou generacích se odsud pro přelidnění prchalo do středoslovenského Gemeru-Malohontu a Novohradu. Klasika našich rodů. Je to prý taky nejchladnější obec na Slovensku. Z vlastní zkušenosti to nemám, procházka jinak v parném dni tu ale byla příjemná. Evidentně tu kvete chatařství, zástavba bohužel dnes už vypadá zhruba jako kdekoli, tatáž směska stavebních vzorů i materiálů. Ochranou lidové architektury se tu evidentně moc nezabývají. O kus dál v Oravském Veselém zůstalo starých roubenek o něco víc. Kostel v Oravské Lesné je velkolepý, klame tělem a historizuje; dobou vzniku je rovněž až československý.

Na Oravě jsem bohužel neměl to štěstí natrefit na nějaké místní stopy Mila Urbana, rodáka z Rabčic. Každopádně ale doporučuju jeho román „Živý bič“ o oravských vesnicích za první světové války, kdysi hodně populární. Bylo to prý první slovenský bestseller v Čechách.

V rámci budování informačních alternativ k Facebooku provozuji zasílání informačních e-mailů. Není to žádné bombardování zprávami, bude se jednat nanejvýš o 5 e-mailů do roka a svůj souhlas se zasíláním můžete kdykoli odvolat. Pokud máte zájem o zasílání zpráv a novinek k tématu rumunských Slováků – reemigrantů, prosím odešlete na adresu radioc@seznam.cz e-mail se zprávou „novinky-reemigranti“.

Někde jsem četl, že neobvyklá křestní jména se kdysi dávala neduživým dětem, aby se děti takto svěřily do speciální péče „nevytíženým“ světcům, kteří toho jakože neměli moc na práci. Potvrdit to neumím, to by chtělo nějakou pořádnější statistiku. Ale třeba tenhle doklad by tomu nasvědčoval: dvojčata Néreus a Achilleus, předčasně narozené děti manželů Skipalových, zemřely 12. 5. 1871 na Gemelčičce, nedožily se ani jednoho dne. Ta jména odkazují na antickou mytologii, ale i na stejnojmennou dvojici křesťanských mučedníků a světců. Počítám že prapradědu Nérea ani Achillea nikdo z vás nemá…

Na doplnění dřívějších neurčitých údajů k židovským rodinám v oblasti Nové Huti a Gemelčičky jsem z matričních zdrojů vypsal následující rodiny, které se v této oblasti objevují v rozmezí let 1897 až 1927. Roky narození jsou většinou dopočítány podle věkového údaje, tj. nejspíše s přesností plus minus 1 rok. Je zřejmé, že rodiny byly částečně příbuzensky provázané a vykonávaly v obcích specifické profese, v prvé řadě krčmářství.

Stará Huta

krčmář Adolf Steiner *1882 + Veronika Gottlieb *1888

Sočet

krčmář Jakub Steiner *1878 + Rozálie Gottlieb *1885

hokynář Karel Bernáth *1888 + Šarlota Gottlieb *1895

Gemelčička

krčmář Ignác Herschkowits (Herškovič) *1866 + Rozálie Blau *1869, jejich syn Abrahám Herškovič (Hečkovič) se 1945 vrátil do Zboriště z koncentračního tábora Mauthausen

krčmář Farkaš Friedman *1856 + Rozálie Blau *1859

krčmář Bernard Markuš *1836 + Anna Stvarcz (Štvarc) *1862

Nová Huta / Bystrá

Abraham Löw *1897 (syn nádeníka Ludvíka Löwa a Inky Klein) + Margita Aurelia Kiss, učitelka

——

Krčmu na Staré Huti kolem roku 1930 zachycuje následující snímek z Náprstkova muzea v Praze. Malování stavby je na dochovaných fotografiích z této oblasti unikátní a nasvědčuje odlišnému kulturnímu vlivu.

Stránky Reemigranti byly v uplynulém půlroce napadené a objevovaly se na nich nerelevantní odkazy na hazard atd. Teď už by to mělo být v pořádku, za komplikace se omlouvám. V této souvislosti byla změněna barevnost stránek a možná se ještě bude měnit. Na jejich obsah a fungování by to nemělo mít vliv.

Chystám po delší době zas nějaké přednášky o reemigrantech:

Šumperk, středa 17. září v mém antikvariátu Pomalá kniha, od 17 hodin. Prostor je velmi malý, tak si radši rezervujte místo.

Novosedly mezi Znojmem a Mikulovem, sobota 22. listopadu od 15 hodin. Místa bude dost.