Archiv autora: Radek Ocelák

Rumunští Slováci v Amsterdamu

O vystěhovalectví rumunských Slováků do Brazílie v letech 1924–1926 jsem psal v 16. kapitole knihy Reemigranti. Ačkoliv jsem kdysi strávil dva studijní roky v Amsterdamu, teprve později jsem se dozvěděl, že tato migrace procházela právě amsterdamským přístavem. Minulý týden se mi konečně poštěstilo se tam vrátit a zdokumentovat dnešní podobu míst, kudy se naši příbuzní před osmadevadesáti lety vydávali za novým životem. Trávili tu zřejmě několik dní před vyplutím lodi a tušili, že jsou to jejich poslední dny na evropské půdě. Dříve zjištěná fakta zde nebudu opakovat, přidám jen několik nově získaných obrázků právě k amsterdamské přístavní “epizodě” celé emigrace.

Pro poznání atmosféry východního amsterdamského přístaviště (Oostelijk Havengebied) je důležité pochopit jedno: Nizozemci svoji vodní krajinu přetvářeli a dál přetvářet budou. Prostor někdejšího přístavu na řece/kanálu/zátoce (i to je totiž po staletých proměnách krajiny tak trochu nejasné) jménem IJ tvoří řada rozlehlých a propojených ostrovů, které tu kdysi dávno nebyly. Vznikaly teprve od 17. století z původních hrází, mol a vlnolamů, dnes však na nich stojí celé velké a moderní obytné čtvrti. Ve druhé polovině 20. století byl již tento přístav pro moderní dopravní potřeby malý: osobní lodní doprava se velmi zredukovala, nákladní se vyvinula do kontejnerové formy a přesunula se na západ od města. Několik dekád celý přístavní prostor chátral, pak jej obsadili bohémové a umělci a nakonec proběhla velkorysá přestavba. Ta z přístavu učinila jednu z nejpříjemnějších, ale i nejdražších amsterdamských čtvrtí. A tak si dnešní návštěvník do moderních kulis může jen domýšlet někdejší mumraj skladišť, zboží, přístavní špíny, námořníků a pasažérů. Pomohou v tom dobové snímky a částečné dochování dobových staveb.

Právě v tomto místě přístavu sídlila společnost Koninglijke Hollandsche Lloyd, jejíž lodě Orania, Gelria, Flandria a Zeelandia odtud ve zmíněných letech přepravily do jižní Ameriky mnoho tisíc východoevropských migrantů. Podlouhlá budova v popředí („Loods Brazilië“) je dobové skladiště – po vybudování podzemních garáží byla celá ocelová konstrukce vztyčena přesně na původním místě; dnes tu sídlí menší obchodní centrum. Honosná budova napravo je Hotel Lloyd z roku 1921, dnes dobré turistické zařízení, dříve ale věznice a ještě předtím ubytovna pro nemajetné cestující, kteří zde trávili povinnou karanténu i další čas do odjezdu lodi.
Od těchto míst přístavního nábřeží vyplouvaly lodě Královského holandského Lloydu do jižní Ameriky.
Hotel Lloyd – ve své době ubytovna pasažérů čekajících na odplutí.
Hromadné ubytování v hotelu Lloyd – snímek je z pozdější doby (cca 1940), stejné prostory ale zřejmě hostily i rumunské Slováky.
Východní amsterdamské přístaviště v roce 1947. Prostory společnosti Lloyd jsou označeny číslem 8.
Dobová reklama Lloydu na záoceánskou linku Amsterdam – jižní Amerika.

Fotografie výše: Amsterdam, Oostelijk Havengebied, s využitím místních informačních tabulí.

Nakládání lodi Orania v amsterdamském přístavu. V pozadí zřejmě věž hotelu Lloyd. Foto Het Scheepvaartmuseum, Amsterdam.
Plánek amsterdamského východního přístavu v dobovém prospektu. Čísla 3 a 5 označují kancelář a kotviště Lloydu. Nepůvodní ostrovy celé přístavní plochy, dnes přetvořené ve výstavní obytnou čtvrť, jsou příkladem průběžného přetváření vodní krajiny v podání Nizozemců.

O stáří

Při studiu matrik z Rumunska mě dlouhodobě překvapuje, jak často se v nich nadsazuje věk zemřelých, a to především u starších lidí. V úmrtních matrikách z 19. století je spíše pravidlem než výjimkou, že se zemřelému 5–10 let přidá, nebo taky patnáct až dvacet. Tolik devadesátiletých a dokonce stoletých, kolik místní matriky uvádějí, po bihorských vrších rozhodně nikdy neběhalo. Jak to vím? Dá se to často ověřit z jiných záznamů, časově bližších jejich narození. Ty nám prokazují, že dožít se více než 85 let bylo v tamních životních podmínkách naprostou výjimkou. Prokazatelně devadesátileté jsem za celou svou rodopiseckou dráhu nalezl tak dva, tři. Proč nás tedy matriky uvádějí v omyl? Proč uvedly v omyl i československé úředníky, kteří na tomto základě ve svých zprávách konstatovali mimořádně zdravý způsob života místních obyvatel, ačkoliv lékařské zprávy nedlouho poté zmiňují horší zdravotní stav populace způsobený obtížnými podmínkami a jednotvárnou stravou?

První, co by nás mohlo napadnout, je, že příbuzní ani faráři často přesně nevěděli a zapisovali věk pouze odhadem. To je sice pravda, u nejstarších generací nebyly ani k dispozici záznamy pro kontrolu; není to ale celá pravda. Tyto odhady jsou nejsou totiž jen nepřesné, ale jsou systematicky zkreslené ve prospěch vyššího věku. Odpověď tkví pravděpodobně v tom, jaké úctě se u našich předků těšilo stáří: takové, že lidé – kteří třeba ani nikdy nevěděli, jak přesně jsou staří – si přirozeně radši přidávali nežli ubírali. Etnograf Čestmír Krátký to zaznamenal ve svých zprávách o kultuře reemigrantů žijících v našem pohraničí padesátých let. Staří lidé jsou ctěni a jejich slova se nezpochybňují: „To je naozaj pravda, to vraveľi starý otec“. Tam, kde se stáří nedá přesně ověřit a zároveň přidává člověku na vážnosti, dlouhověkých osob „přibývá“…

Co si ze vztahu předků ke stáří máme vzít my? Ne asi to, že máme svým seniorům na slovo věřit. Bylo by těžké po obyčejném seniorovi chtít přesné zprávy ze světa nebo rozbory domácí hospodářské situace, je-li odkázán na senzacechtivé televizní zpravodajství a na „zprávy“ přicházející po e-mailu, často nejasného původu a přímo zlovolné motivace. Neptejme se jich, co a jak se světem je, ale na čem v životě záleží. Obzvlášť zajímavá dnes může být třeba jejich vzpomínka na doby, kdy nedostatkovým zbožím nebyly nemovitosti a zubařské služby, nýbrž něco z toho, čeho jsme v naší ekonomice dosud byli zvyklí mít přebytek: potraviny, kvalitní oblečení, automobily nebo teplo v domácnosti. Jak se stane, že se něčeho nedostává, a co se děje potom? Čím se to nahrazuje a co v tu dobu získává na hodnotě? Perspektiva někoho, kdo není minutu po minutě na nejnovějších sociálních sítích informován o zprávách a trendech, zato ledacos zažil, může být velmi obohacující.

Shromažďovací středisko v Šumperku

Asi se mi podařilo zjistit, kudy přesně se reemigranti z Rumunska dostávali na Moravu.
 
Budova na snímku se nachází v Šumperku na křižovatce ulic Jesenická a Lidická (snímek asi sedm let starý). Jsou to někdejší potravinové sklady Velkodistribučního podniku (VDP) a v době organizované reemigrace tu bylo jedno z několika shromažďovacích středisek, kam přijížděly transporty z Rumunska a odkud pak byly rodiny rozesílány do celého přilehlého pohraničí. Kdo přijel s transportem v letech 1947–49 na Moravu, musel projít právě touto budovou. Šumperk byl totiž na Moravě jediným střediskem. V té době bylo místo určitě mnohem klidnější; ještě tudy nevedla výpadovka na sever a východ, podstatná byla jen blízká železnice.
Dnešní stav budovy po opravě fasády, pohled z opačné strany.
V Čechách byly střediska dvě nebo možná tři – Cheb, Suché Vrbné u Českých Budějovic a možná ještě Beroun (pokud byl v té době funkční; není o tom úplně jasno). Tam to nebyly zděné budovy jako v Šumperku, ale dřevěné barákové tábory, v nichž se rumunští Slováci pravděpodobně vystřídali s předchozími nedobrovolnými obyvateli – válečnými zajatci a vysídlovanými Němci.
 
Jestli můžete informace o sběrných táborech opravit nebo doplnit z vlastní rodiny sdělením nebo snímkem, nenechte se prosím pobízet.

 

Mezi Habsburky a holokaustem, mezi Rumunskem a Ukrajinou: poezie Bukoviny

Tušíte, kde leží Černovice?

Bukovina byla historicky nejvýchodnější korunní zemí habsburské monarchie. Její severní část dnes patří k Ukrajině, jižní část k Rumunsku (zhruba v hranicích dnešní župy Suceava). Rovněž v Bukovině, které se jinak na tomto webu moc nevěnuji, žila malá slovenská menšina v obcích Poiana Micului, Solonețu Nou a Gura Humorului. Po vypálení Poiany Micului německými vojsky byly tamní rodiny v obzvlášť neutěšené situaci a právě pro ně byl v únoru 1947 vypraven vůbec první z oficiálních reemigračních vlakových transportů z Rumunska do Československa. Nejlepším internetovým rozcestníkem k tématu Slováků z Bukoviny jsou asi stránky paní Táni Ješetové.

Nechme ale nyní Slováky stranou. Kniha „Hroby v povětří. Poezie Bukoviny“, vydaná roku 2015 v nakladatelství Fra, se nevěnuje jim, nýbrž obsahuje německy psanou poezii převážně židovských autorů z Černovic. Tedy – odpověď na úvodní otázku – z historického hlavního města Bukoviny, ukrajinsky dnes řečeného „Černivci“. Básně vybral a z němčiny přeložil olomoucký překladatel a básník Radek Malý, doprovodil je pak důkladným doslovem a rejstříkem autorů.

Co je na poezii bukovinských autorů tak zajímavého, že si zasloužila samostatný český výbor? Plyne to zřejmě z dobového prostředí Černovic, které bychom mohli směle nazvat nejvýchodnějším středoevropským městem. Zasloužilo se o to předválečné mnohonárodní prostředí: Ukrajinci, Huculové, Němci, Židé, Rumuni, všechna tahle etnika se tu střetala a žádné nemělo po jistou dobu tak navrch, aby to narušilo jejich mírové hospodářské a kulturní soutěžení… až do katastrofy 2. světové války. Výbor tedy odráží především dvě polohy. Zaprvé idylu, která byla svými tvůrci vyloženě chtěná, bylo to vlastně spíš jakési snění o střední Evropě v nevelkém autorském okruhu – snění tím spíše, že nejvíce tato tvorba vykvetla až v meziválečném období, kdy už byla zdejší německo-židovská komunita osamělým a ohroženým ostrovem, nepožívajícím nadále ochranu rakouské koruny. (Můžeme v tom vidět i jakousi paralelu i s českým národním obrozením. To v úzkém kruhu vlastenců horlivě tvořilo iluzi národa, který ještě nebyl, zatímco Černovičtí iluzivně zpřítomňovali něco, co tak úplně nebylo nikdy a již zanikalo.)

Krajina jež mne

vynalezla

vodoruká

lesovlasá

borůvkové kopce

medově černé

Čtyřjazyčně sbratřené

písně

v rozkmotřené době

(…)

(Rose Ausländerová)

Tu zjevuje se nejstarší předek: haličský hrnčíř,

nenaslouchal klepům rybářů a žen

o nejnovějším mesiáši, znal jen svůj kruh a

výběrčí daní, skončil na římské galéře –

a bez konce vesluje po proudu mou aortou.

(…)

(Alfred Gong)

Druhou polohou knihy je pak reflexe nemyslitelného a nepochopitelného – holokaustu, který černovické autory i jejich rodiny rozprášil po Evropě a mnohým připravil onen hrůzný „hrob v povětří“. Jsou tu často básně syrové až drastické a zkušenost ghett a pochodů smrti je v nich hmatatelná.

Z nebe se vody vylily,

už na tom vlastně nezáleží,

v houfu nás hnali, mlátili:

teď na nás dvou jen sláma leží.

Přede mnou měla jsi tu byt

a pode mnou jsi začla tlít

(…)

(Alfred Kittner)

V tvorbě nejslavnějšího z těchto autorů, Paula Celana, pak celá zkušenost dochází zjemnění, zámlkami se ohledává nevyslovitelnost událostí. To vše původně v němčině, zatíženém jazyce vrahů i obětí.

(…)

volá temněji přejeďte struny těch houslí pak budete povětřím stoupat co dým

pak najdete hrob tam v oblacích není tam těsno

Černé mléko jitra v noci tě pijem

pijem tě v poledne smrt je z Německa mistr

(…)

(Paul Celan)

Vážněji míněná literatura je dnes historismem poněkud přeplněná. S dějinnými traumaty se „vyrovnává“ kdekdo, včetně těch, kterým to po řadě desetiletí, v čistě moderním kontextu literárních stipendií, tvůrčích pobytů a knižních reklamních kampaní nemusíme tak úplně věřit. V této situaci se rozhodně zdá záslužné ustoupit do pozadí a dát hlas některým z původních účastníků, jakými byli právě básníci a básnířky „Hrobů v povětří“. Překladatel Radek Malý jim tento hlas poskytuje víc než dobře – originály jsem nestudoval, ale poezie jiných se tu skrze překladovou práci někoho, kdo je sám básník, bezpečně vyjevuje. Pro většinu z nás není poezie vlastním živlem a denním chlebem, ale čtenář se nemusí bát – není třeba všechny ty verše „učíst“. Stačí třeba jen listovat s otevřenou myslí a zastavovat se u obrazů a výrazů, které si to vyžádají.

V horkých dnech ruského zbrojení, jako jsou tyto, mohou být „Hroby v povětří“ připomínkou, že přinejmenším ukrajinský západ, trojúhelník Lvova, Užhorodu a Černovic, je na rozdíl od putinovského Ruska potřeba bez výhrad počítat ke kulturnímu prostoru střední Evropy.

Hroby v povětří. Poezie Bukoviny. Vybral a přeložil Radek Malý. Fra, Praha, 2015.

Pár obrázků k Bukovině:

Nový Solonec v jižní Bukovině, pravděpodobně slovenské obyvatelstvo. Fotil učitel B. Vavroušek roku 1915. Z archivu Náprstkova muzea v Praze.
Jižní (tj. rumunskou) Bukovinu jsem s přáteli navštívil roku 2008. Je dnes známá především skupinou malovaných klášterů řeckokatolické církve.
Výzdoba těchto klášterů obsahuje mnoho kanonických prvků, například tento (Jákobův žebřík?). Spravedliví stoupají do nebe pod ochranou andělů, nehodní jsou ďábly stahováni do jámy pekelné. Vyhrocené kontrasty zdá se s tímto krajem zůstávají i v moderní době.

Církevní a civilní matriky

Dopis varadínského biskupa šumlovskému faráři, na který jsem narazil, zajímavě ilustruje otázku, jež motá hlavu některým rodopiscům: vztah mezi církevními a civilními matrikami. Od svého vzniku v 16. a 17. století byly církevní matriky nejpřesnější evidencí obyvatel a čím dál více tedy i zdrojem dat pro státní správu. Za úřední doklad byly církevní matriční záznamy prohlášeny císařem Josefem II. S rozvojem státní administrativy a s postupnou sekularizací státu narostla koncem 19. století potřeba nezávislé evidence natolik, že byly roku 1895 v Uhersku (ne však v rakouské části monarchie) zavedeny civilní matriky, vedené na obecních úřadech. Znamenalo to umenšení role církve a právě k této situaci v říjnu 1895 odkazuje poněkud záhadná pasáž v knize Dopisy z Bihoru na str. 130 – zde se u místních římskokatolických kněží nechává ohlásit c. a k. státní matrikář a obává se přitom nevlídného přijetí. Od této doby jsou matriční záznamy vedeny paralelně: církevní podle farností a civilní podle obcí v administrativním smyslu, přičemž tyto dvě struktury se často územně nekryjí. Odrazem podvojnosti matrik jsou rodné a křestní listy reemigrantů vystavené ještě v Rumunsku, pokud se v jejich rodinách dochovaly: někdy se jedná o civilní rodný list, jindy o farský křestní list. Rozeznají se podle místa vystavení a podle toho, že pouze civilní rodné listy uvádějí u rodičů narozeného jejich věk.

A co že to biskup jednomu ze svých kněží píše? Jde o dopis z roku 1879, tedy z doby před osamostatněním úřední evidence obyvatel. Obsahem dopisu je instrukce, jak postupovat v zápisech dětí, které se narodily „zběhlým“ a později se oženivším kněžím a mnichům, jakož i mužům podruhé ženatým po předchozím soudním rozvodu. Tedy dětí, které byly v občanskoprávním smyslu manželské (legitimní), v církevněprávním však ne. V křestním záznamu těchto dětí se mělo v kolonce „legitimní/nelegitimní“ objevit pouze odkaz na poznámku. V poznámce pak měla být situace stručně, ale výstižně popsána.

Ve smyslu občanského práva znamenal manželský původ dítěte jeho další důležitá práva: nosit otcovo příjmení a spolu s ostatními sourozenci po něm dědit. I po této někdejší právní úpravě zůstává dodnes v některých rodinách reemigrantů stopa: poměrně častý jev, kdy nejstarší ze sourozenců, narozených ještě v Rumunsku, nosil na rozdíl od ostatních dětí příjmení po matce. Problematika nemanželských dětí by však vydala na celé samostatné téma.

02-12-2021

Můžu si něco vánočně přát? Mých knížek už máte určitě dostatek, ale až budete shánět něco pod stromeček, zkuste se napřed stavit u svých místních nezávislých knihkupců. To jsou na rozdíl od celostátních řetězců (Dobrovský, Luxor, Kosmas, Kanzelsberger) ti, kterým není zatěžko vzít do prodeje knížky od malého nakladatele za férovou cenu. A nemají pak třeba tak úplně vydesignovaný krám se štosy nejnovějšího bestselleru, po kterém napřesrok neštěkne pes. Místo rychloobrátkového zboží – knižní biodiverzita. Nenechte si je spolknout řetězcem. Tedy dík a přání dobrých tržeb zvláště pro knihkupectví: Domeček Jeseník, Tycho Olomouc, Patka Zábřeh, Comenius Znojmo, Müller Prachatice, Pešková Vimperk, Minikvariát Cheb!

Bohužel už nemůžu osobně poděkovat panu knihkupci Novotnému ve Volarech, který nás letos opustil…

Zasílání novinek e-mailem

V rámci budování informačních alternativ k Facebooku provozuji zasílání informačních e-mailů – především pro ty, kdo na Facebooku nejsou (nechtějí být) a na stránky Reemigranti se podívají jen zřídka. Není to žádné bombardování zprávami, bude se jednat nanejvýš o 5 e-mailů do roka a svůj souhlas se zasíláním můžete kdykoli odvolat. Pokud máte zájem o zasílání zpráv a novinek k tématu rumunských Slováků – reemigrantů, prosím odešlete na adresu radioc@seznam.cz e-mail se zprávou „novinky-reemigranti“. Pokud máte zájem o zasílání zpráv také k jiným tématům mého zájmu (historie, politika, společnost, staré fotografie aj.), uveďte ve zprávě „novinky-vše“.

Přednáška Hanušovice (?)

11. listopadu, na sv. Martina, mám od 17 hodin přednášet v pivovarském muzeu v Hanušovicích, kam si mě po třech a půl letech znovu pozvali. Netuším, zda se to uskuteční, vzhledem k tomu, že Šumpersko je aktuálně druhý nejnakaženější okres v celé ČR. Ale tehdy na jaře 2018 jsem k tématu reemigrantů z Rumunska sliboval knihu, tu knihu teď do Hanušovic každopádně přivezu. A i kdybyste nechtěli riskovat účast na hromadné akci nebo byla dokonce na poslední chvíli zrušena, můžeme si pohovořit soukromě, budu tam tak hodinku předem.