Rudolf Dočolomanský (1899–1954) byl jedním z prvních vyslaných učitelů u bihorských Slováků v Rumunsku po roce 1930, kdy československý stát začal této své zahraniční menšině věnovat pozornost. Vzhledem k délce jeho působení zde a k tomu, že se na rozdíl od ostatních učitelů zapsal do paměti místních i jako náboženský propagátor, ho můžeme prohlásit i za toho nejvýznamnějšího. Do Rumunska prý přišel rozvedený a znovu se tam oženil s mladší Rumunkou jménem Florianna Bodea, dcerou mlynáře z Halmošdi. Děti a občas i dospělé vyučoval v letech 1931–1934 v obci Gemelčička (dnes rumunsky Făgetu, tehdy Valea Ungurului), v letech 1935–1936 v Novém Šasteleku (Sacalasău Nou), 1937–1939 v Boromlaku (Borumlaca) a konečně 1939–1940 v odlehlejší Boiana Huta. Tam je jeho přítomnost naposledy doložena v srpnu 1940.

Maďarský zábor severního Sedmihradska v září 1940 Dočolomanského coby národnostního aktivistu přímo ohrožuje a ten někdy v tuto dobu i s rodinou prchá přes hranice (zřejmě na sovětskou Ukrajinu a dále na Slovensko). V březnu 1942 se ve spišské obci Nedeca (dnes Niedzica na území Polska) rodí syn Michal, pozdější slavný herec.

Podobně jako další učitelé, Rudolf Dočolomanský za svého působení v Bihoru aktivně fotografoval a z dokumentačních i propagačních důvodů snímky odesílal rozličným institucím v „mateřském“ Československu. Různé soubory jeho snímků dnes uchovává krajanský archiv Náprstkova muzea v Praze, bratislavský Divadelný ústav (digitalizováno v projektu Europeana Photography, dnes však zřejmě opět nepřístupné), Slovenský národný archív (snímky použité v dokumentárním filmu Koly v plote, 1992). V soukromých rukou, u rodiny spřáteleného Juraje Zifčaka, žijící později ve slovenském městě Brezno, se pak dochovalo fotolbum, jehož obsah zde poprvé zpřístupňujeme v úplnosti.

Fotoalbum nese na přebalu popisek „Rudo Dočolomanský – učiteľ to fotil a roku je to 1950“, tato datace je však chybná, může se vztahovat jedině k době sestavení nebo darování alba. Pevné časové hranice poskytuje snímek č. 63, na kterém identifikujeme faráře Petera Kühna, působícího na Nové Huti v letech 1936–1948. Konkrétnější datování v tomto rozmezí však není snadné.

Dočolomanský prý po válce ještě manželčinu rodinu v Rumunsku navštívil. I když se zdá nepravděpodobné, že to bylo hned v prvních poválečných letech a že by měl v té době ještě možnost fotograficky pokrýt většinu slovenských obcí a osad v oblasti, přesto se některé snímky a popisky zdají protiřečit předválečnému datu pořízení. Snímek č. 28 zachycuje levé křídlo školy ve Varzaľu, které při otevření na podzim roku 1936 nebylo ještě přítomné a podle místního podání bylo přistavěno někdy mezi lety 1939–1942, kdy objekt fungoval jako vojenská kasárna. Neidentifikovali jsme také žádný překryv se snímky, které Dočolomanský během 30. let zasílal institucím. Na druhou stranu nenacházíme ani jasné odkazy na válku, které by v těsně poválečné době bylo možno očekávat, snad s výjimkou popisku 1c) „Maďarmi vystavaný notariát“ (?). Množství rozestavěných domků na fotografiích zase naznačuje, že nebyly pořízeny později než roku 1947 – v jeho druhé polovině totiž v přelidněné oblasti nastal hlavní reemigrační odliv do ČSR, a potřeba nové výstavby tedy značně poklesla. Jiné dílčí skutečnosti relevantní pro dataci jsou dále zmíněny v komentářích k jednotlivým snímkům a nejlepší odhad doby vzniku by zřejmě přinesla identifikace konkrétních vyobrazených rodin, zejména jejich mladších dětí. Prosíme veřejnost o sdělení jakýchkoli dalších informací k obsahu Dočolomanského alba.

Zdá se logické, že snímky musely vzniknout buď do roku 1940 včetně (možná už do roku 1939, neboť žádný není umístěn do učitelova posledního působiště Boiana Huta), nebo až někdy po skončení 2. světové války za jeho návratu do Rumunska. Není však ani jisté, že pořízení všech snímků spadá na stejnou stranu válečného období. Mohly být v jednotlivých místech pořízeny v různou dobu. Každopádně je pak třeba počítat s tím, že neurčený časový odstup byl mezi 1) jejich pořízením, 2) vyvoláním a zhotovením na papír, 3) sestavením do alba s popisky a 4) darováním. Papírová úprava snímků prozrazuje jen tolik, že jejich zhotovení proběhlo naráz. Z téže původní úpravy fotografií vznikly ostřižením a slepením i všechny panoramatické sestavy, samy o sobě zcela unikátní. (Viz dochování původních okrajů u panoramatického snímku č. 5.) Fotoalbum v současnosti nemáme fyzicky k dispozici (mělo by se nacházet někde u dědiců původního majitele z Brezna), a nemůžeme tedy prověřit zadní strany snímků coby možný zdroj dalších informací.

Radek Ocelák, Dušan Zetocha

Nedatovaný pohled na sklárnu v Bystrej (Pădurea Neagră, převzato z knihy Lászlóa Verese o maďarském sklářství).

Dříve jsem se sklárně věnoval zde.

Pozůstalost učitele Cyrila Filipa (1917–1997) patří k nejranějším fotografickým souborům z prostředí bihorských Slováků. Je spíše soukromé než dokumentární povahy – z velké části zachycuje Filipa s místními kolegy a přáteli za jeho učitelského působení na Nové Huti (Șinteu) roku 1938. Přesto nám poskytuje náhled místního života v předvečer 2. světové války. Za poskytnutí fotografií patří dík panu Cyrilu Filipovi mladšímu. Jejich část jsem před třemi lety zveřejnil zde, část je otištěna v mé knize Reemigranti. V tomto příspěvku je nyní shromážděn zbytek celého souboru: portréty, momentky i skupiny, o jejichž popisu se můžeme často jen dohadovat. Zbývá pak především jedna otázka – pokud Cyril Filip sám figuruje skoro na všech snímcích, kdo tehdy stál za aparátem?

 

Úvod k překladu

Existují starší zprávy o sedmihradských Slovácích i důkladnější etnografická pojednání tohoto tématu. Maďarskojazyčné zprávy Michala Markuše (1912–2004) z roku 1941, osmdesát let ukryté v archivu budapešťského etnografického muzea, jsou však cenné tím, že jsou průnikem obojího: představují nejstarší známé pojednání o sedmihradských Slovácích z pera profesionálního etnografa. Jejich překlad z maďarštiny – zatím ještě provizorní – a zveřejnění je tedy jakousi nápravou dluhu.

Zprávy se věnují dvěma slovenským obcím salažské („siláďské“) župy dnešního Rumunska: Gemelčičce (rum. Valea Ungurului či Făgetu, maď. Magyarpatak) a Židárni (rum. Valea Târnei, maď. Hármaspatak). Jejich cena je především v zachování etnografických detailů; co se naopak týče historie obcí, je třeba číst je s kritickým odstupem, neboť jejich pojednání této historie se opírá pouze o podání místních obyvatel v době výzkumu. Na vážnější historické nesrovnalosti upozorňuji v průběžných překladatelských poznámkách a čtenáře odkazuji v této problematice na jiné své práce.

Zprávy ve své době zůstaly ve strojopisu a nebyly připraveny k vydání, za účelem zveřejnění tedy činím drobné formální úpravy. Především pak text prokládám Markušovými fotografiemi z téhož výzkumného pobytu, které jsou v muzeu uloženy a popsány samostatně a na které se ve strojopisu odkazuje pouze zčásti. Ty fotografie, na něž strojopis výslovně neodkazuje, řadím na vhodné místo podle tématu.

Na existenci těchto téměř neznámých prací mě upozornila poznámka v diplomové práci Čestmíra Krátkého z roku 1956. Důvod toho, že se tyto zprávy nedostaly na světlo světa dřív, mohl být kromě zjevné jazykové bariéry i politicko-národnostní. Markuš byl v době jejich vzniku zaměstnancem muzea, tj. veřejné instituce horthyovského Maďarska, které se vyznačovalo nacionalismem a územním revizionismem. Text obsahuje několik formulací v tomto směru (ať už z horlivosti, nebo z povinnosti), které by autorovi v jeho poválečné odborné kariéře na Slovensku nemusely v případě jejich objevení dobře posloužit.

Je třeba upozornit, že překlad není prací profesionálního překladatele, nýbrž pracovním materiálem a vedlejším produktem mého vlastního studia maďarštiny. Bezpochyby obsahuje některé překladové chyby a v budoucnu může být opravován, nejedná se tedy o definitivní publikaci.

Všude v textu se pro Slováky používá maďarské označení „tót“ namísto rovněž již existujícího „Szlovák“. První označení je v maďarštině starší, bylo původně neutrální, časem však začalo být pociťováno jako pejorativní. Nepředpokládám, že záměr autora byl hanlivý, a také vzhledem k dnešní malé srozumitelnosti výrazu „Tót“ překládám tento historický výraz na všech místech jako „Slovák“, „slovenský“. Pro rumunské a romské obyvatelstvo naopak ve shodě s originálem zachovávám historické výrazy „valašský“, „cikánský“. V překladu místních názvů, které nemají zažitý slovenský ekvivalent, zachovávám s ohledem na originál spíše maďarské než rumunské znění.

Radek Ocelák

Maďarpotok [tj. Gemelčička]. Siláďská župa. (Slovenská obec.)

Původ, osídlení

Podle místního podání se sem přistěhovali před 120–130 roky. Nejvíce jich do Maďarpotoka přišlo ze zemplínské, šarišské, trenčínské a zvolenské župy. [V případě Zemplína a Šariše tvrzení neodpovídá novějším poznatkům – pozn. překl.] Původně byli dřevorubci na majetku Zichyů a Bánffyů. Nepřišli najednou, ale roztroušeně, jeden příbuzný zavolal druhého, na volání příbuzných přišli i nepříbuzní. V roce 1940 ještě žila jedna stará žena, která měla 105 let a ještě dovedla vypočítat řadu prvních osadníků. Tato stařena dokázala mnoho vyprávět o jejich životních vztazích. Dnes už ale není ani jediný ze starých, který by se pamatoval na osídlování. Najdou se nanejvýš takoví, co vědí něco z pověstí od starších. Žijí ještě mnozí starci, kteří platili „urbárium“ [tj. vrchnostenská daň? – pozn. překl.] – jsou o tom dokonce zápisy, mají o tom potvrzení. Ta pocházejí cca ze 40. a 50. let 19. století.

Za časů slovenského osídlování vypadal Réz [tj. Sedmihradské rudohoří, Plopišské vrchy – pozn. překl.], jako opravdový prales. Jelikož byl skutečně neobydlený, tehdejší vlastníci, hrabě a baron, uvolnili budoucí hospodářství, právě proto, aby na vrchy Rézu přivedli více osadníků. Z osadníků si každý mohl vykácet tolik země, kolik chtěl. Vykácenou zem mohli rovnou zorat a osít. Kdo si kolik vyčistil, tolik země měl. Po vykácení stromy spálili. Protože nevěděli, co počít s takovým množstvím dřeva, spálili je a popel využili pro draslárny. Kdysi byly na území vesnice velké sklářské hutě, dnes ale pro nedostatek drasla nefunguje ani jediná. [Není zřejmě pravda, že by na území Maďarpotoka – Gemelčičky někdy bývala sklárna, pravděpodobně jsou míněny jiné sklárny v oblasti – pozn. překl.] O výrobě drasla poskytl detailní údaje Josef Kurek a Ondrej Filipčík, také Martin Mondek.

Domy maďarpotockých Slováků leží velmi roztroušeně. Protože si každý postavil domeček sám pro sebe na vykácené zemi, dosti se od sebe vzdalují. Z toho důvodu se od sebe vzdalují někdy 300–1000 metrů, ba i 2 km. Tak celá vesnice leží asi na 25–30kilometrovém prostoru.

Ulice nemají. K domům vedou vozové a pěší cesty. V čase osídlení si leckterý hospodář vykácel cca 40akrový prostor [1 akr aneb hold = necelých 1/2 hektaru – pozn. překl]. Na něm vždy sklidil tolik, aby to dostačovalo k uživení rodiny. Od té doby ale těch 40 akrů nacházíme rozdělených, ba rozdrobených mezi mnoho dětí. Je velmi časté, že má hospodář jen 4–5 akrů zemičky a malý domek. Kdo má 9–10 akrů, počítá se už k trochu zámožnějším. Chudoba je obvykle velká, protože na vrších Rézu je půda dosti slabá, hodně jílovitá a málo rodí. Za hlavní obživou lze prohlásit brambory.

Domy se dříve dělaly výhradně ze dřeva. Ještě dnes je vidět mnoho dřevěnic.

Dědictví probíhá tak, že každé dítě dostane stejný díl z majetku otce a matky. Dívka případně dostane méně, ale pak ji vyplatí nějakým dobytkem. Jsou-li čtyři synové, tedy si tři vystaví nový dům v části zahrady, která na ně připadne. V takovém případě se dělení zahrady odehrává podle následujícího obrázku:

Stane se, že se o dům rozdělí, pak synové hospodaří spolu se starým, který nevydá majetek z rukou, dokud žije. Jeho děti teprve po jeho smrti dostanou skutečně katastrálně zanesenou část pozemku. Obvykle se dá říci, že proto chovají staré rodiče ve velké úctě. Často žijí o společném chlebu. V hospodářství má hlavní slovo starý, on určuje, kdo s kým, kdy a kam půjde pracovat.

Půdorys domu, stavba, příprava, tesání

Nejvíce domů je dřevěných. Zvláště v případě chudých. Stesávají je zdatnější řemeslníci ze vsi. Tesařským stavbám nerozumí každý. Několik řemeslníků to umí nejlépe, ostatní jen pomáhají. Takový mistr tesař pak ze staveb dobře vyžije. Dřevo potřebné na stavbu domu začínají sbírat už roky předem. Komu se rozpadá dům, již s velkým předstihem sbírá vhodné dřevo na trámy a skladuje ho na dvoře, dokud nesesbírá dostatečné množství. Když je dřevo pohromadě, přikročí k stavbě. Zavolá mistra tesaře (slovensky: „majster“) a domluví s ním práci. Pokud to spěchá, hned se přikročí k tesařině. Když je ještě čas, přikročí k tomu teprve, až mají volněji. O špatném počasí, kdy nelze dělat jiné věci, tesají trámy. Někdy mistr tesař hospodáři jen poradí a ten se sám pustí do tesání. Mistr přijde, teprve, když je třeba sestavit dům. Tehdy jich stavějícímu hospodáři pomáhá víc. Řízení stavby samozřejmě přísluší mistrovi. Pod dům dají hodně drobného kamene, tím se vytvoří základ. Také to ochrání trámy před vlhkostí, a navíc když není půda rovná, vyrovnají se pomocí kamení terénní nerovnosti. Na obrázku vidíme takovou vystavěnou dřevěnici.

Půdorys chudého domku je následující:

Pec

Dříve kladli oheň před ústí pece. Tak vařili oběd a svítili, když se setmělo.

Svatební průvod

Na oddavky chodí podle zvyku všichni pěšky. Průvod vyprovází „pan starší“, s mladým párem jde „paní starší“. Po nich dva družbové a družičky. Za obvyklých podmínek svatba začíná v neděli večer a trvá přes celé pondělí až do úterního rána. U bohatších ještě déle. Muziku obstarají mládenci za něco málo pití a peněz, někdy se ale platí i jinak: pytlem brambor atd. Hrají na housle, doprovázejí na podomácku vyrobenou basu. Tato basa má jen dvě struny. K houslím bručí na basu, udávajíce tak melodii tempo. Takoví mládenci obyčejně hrají do tance v neděli odpoledne. Tu příležitost zde nazývají „muzika“. Po návštěvě kostela se mládež sejde a domluví se, že se v poobědních nebo brzkých odpoledních hodinách setkají, a u kterého domu. Poté dají zprávu i ostatním, kteří nebyli v kostele, a tak se na takovou nedělní muziku sesbírá úctyhodný počet mladých. Pořádají to nejčastěji v létě a trvá to 4–5 hodin.

Po oddavkách paní starší rozdělí svatebním hostům cukrátka. (Když někdo odmítne, je to urážka!) Je to úplně laciný kyselý cukřík, sám jsem si vzal jen z povinnosti. Cestou domů ustavičně cucají. Domnívají se, že komu se cukřík v ústech dlouho nerozpustí, bude celý život šťastný, štěstí mu osladí život. Chudší jdou k svatebnímu domu pěším průvodem, zatímco bohatší, zámožnější hospodáři sednou do „bryčky“, na ní jedou do kostela i z kostela. Na koně někdy uvážou zvonek, chomout okrášlí zelení a květinami. Ženich a nevěsta jdou s kyticemi. V souvislosti s tím viz sérii fotografií, je na nich možno vidět mladého ženicha jménem Imrich Dulovec, Velký Borod 754, biharská župa.

Hnojení

Jelikož mají málo stájové mrvy, vylepšují pole práškem zvaným „mitráň“. Jméno je zkomoleninou maďarského „műtrágya“ (umělé hnojivo).

Produkce lnu

Pěstují dva druhy lnu. Jeden větší vzrůstem, jemuž říkají „maďarský len“. Druhý menší, který jmenují „slabým lnem“.

Chov prasat

Praseti kolem krku dávají desku, aby nemohlo běhat. Tvar desky je takovýto:

Nošení břemen

„Peťejka“ – na nošení hrnců. Do ní dávají hrnce nesené na pole. Nejvíce je vyrábějí cikánské ženy a ve vesnici prodají za 2–3 kusy brambor. V jednom domě se jich někdy vyskytne i víc. Jeden příklad jsem zakoupil do sbírek muzea.

Mletí soli

Kusy kamenné soli si podomácku melou nadrobno. Vezmou plochý kámen, nasypou hrubé kusy a větším oblázkem je drtí. Surová a kusová sůl je často levnější než sypká, proto to dělají podomácku. Viz obrázek:

Nošení břemen

Roští z lesa nosí domů s pomocí „povrazu“. Je to dlouhá šňůra, kterou přeloží, nandají na ni větve či klacky, které chtějí vzít, potom protáhnou oba konce šňůry vytvořeným okem na způsob smyčky. Oba konce si přehodí přes ramena a tak drží náklad pohromadě.

Slováci v Maďarpotoku nosí náklad v batohu nebo v plachtě. Svážou a pomocí „povrazu“ (konopné šňůry) nesou na ramenou.

Valaši z okolí přenášejí věci v „ďesaži“ [tj. půlený koš nesený uprostřed? – pozn. překl.]. Nosí je muži i ženy. Když nasbírají [? ovoce?], nesou je domů v „krhli“ (nádoba vyrobená ze dřeva). Hlavně v okolí Csucse jsem viděl valašské ženy, které nesly v dřevěných nádobách lesní plody na prodej obchodníkovi. Po vysypání nádobu umyjí v potoce.

Nošení nákladu na hlavě je obvyklé výhradně u Maďarů. Hlavně u somlyóských Maďarů je to časté, naplní něčím košík a vezmou si ho na hlavu. V těchto koších možno vidět ovoce, cibuli, chléb a mouku.

Původ

Podle místních je hodně rodin, které sem nepřišly z území stávajícího Velkomaďarska [Maďarsko v době 2. sv. války, z níž text pochází, částečně oživuje ambice na územní rozsah bývalých Uher – pozn. překl.], ale z jiných. Tak např. o rodině Vidinských se domnívají, že jeden jejich předek sem přišel z Polska, právě sto let tomu.

Také říkají, že v době příchodu velmi mnoho rodin pokračovalo na východ, do Bukoviny. Slovenské osady v Bukovině byly v přímém vztahu s prvními slovenskými v Siládi. Mnozí také přišli z nitranské a bratislavské župy, z nich část tu zůstala, ale část pokračovala dál.

Je také zajímavé, že tu je jedna rodina csangóských Maďarů [tj. maďarská skupina v Moldávii, mimo historické Uhersko – pozn. překl.]. Žijí tu na Rézu už 15 let. Paní je čistě maďarské národnosti, zatímco muž narozený v Bukovině je Slovák. Paní opustila Bukovinu a přišla za mužem, který tu dostal práci a později získal i majetek. Dnes už žena mluví docela dobrou slovenštinou. Příbuzenstvo ale žije v Bukovině. Jeden starší bratr je katolickým knězem-farářem v Hadikfalvě (Dornești).

Hřbitov, náhrobky

Na hřbitově je očividně mnoho dětských hrobů. Kdybychom to chtěli vyjádřit čísly, mohli bychom říci, že na pět dospělých hrobů připadne 20–22 dětských. Tedy čtyřikrát tolik. Dětská úmrtnost je velká. Tvar náhrobních křížů je:

Nápis na nich není, věší na ně jen papír, který se během dvou týdnů rozpadne. Hroby dospělých také neoznačují jménem.

Opatřování vody

Na vrších Rézu nejsou všude prameny, proto stavějí dům tak, aby byl blízko prameni či potoku. Je-li studánka daleko od domu, pak si pitnou vodu opatřují tak, že ji do obydlí přinášejí v dížích. Díži nosí na tyčích zvaných „nosáč“. Nosí ji většinou děti a staří. Nošení díže vypadá asi takto:

Někdo má blízko domu vodu z potoka nebo malého pramene; pak udělají stružku, jí přivádějí vodu a odtud nabírají na pití. I dobytek odtud pije. V domech, které se nacházejí v nížině, tedy kolem Rézu, získávají vodu výlučně z potoků. Všichni chodí pít, umývat se atd. do potoka. Proto je například v Gyümölcsénesi (Plopiș) přísně zakázáno vypouštět na ulici močůvku, aby nezkazila potoční vodu.

V těchto vesnicích je také velmi typické, že když čekají déšť, tj. když je na něj vyhlídka, každý spěchá k potoku a plní nádoby vodou, neboť deštěm se voda v potoce zamíchá a tehdy není pitná. Napájí se takto ale také dobytek.

Vodu uchovávají v dřevěných mísách, dále ji nabírají také do díže a menších dřevěných necek. Na pole s sebou berou vodu jen tehdy, když jdou na pozemek, kde není pramen nebo potok. Jinak berou prázdný džbán a jím nabírají. Džbán uhlově černé barvy se jmenuje „révský“ džbán. V něm voda zůstává vždy čerstvá. Jsou taky džbány přírodní barvy, ty považují za ještě lepší na uchování vody. Tu a tam se už objeví studna i na dvoře, v ní je ale tatáž voda jako v potoce. Vlastně to není studna, ale vyhloubená jáma, do níž přetéká povrchová voda.

Hospodářství, nástroje

Známa je dvojí motyka. Používají obě ve stejné míře. Jedna je sekyrkovitého, druhá listovitého tvaru. První používají na kamenitějších místech, zatímco druhou v měkké zemi.

Vyznačení pozemku, zákazový kůl

Při cestách, kudy chodí dobytek, stavějí ohradu proti škodné. Zapíchají do země dlouhé latě podél meze, mezi ně dávají drobné špičaté větve. Takový luční plot lze spatřit hlavně tam, kam často chodí dobytek.

Znamení zákazu: do země zapíchnutý kůl, na něm do kříže krátké příčné břevno. Zpravidla je to označení takové cesty, kterou vozy rozjíždějí hodně doširoka a tím dělají velkou škodu hospodáři, jehož pole se při cestě prostírá.

Také tímto znamením opatřují vzrostlou louku, když ji chtějí uchránit před pastvou nebo podupáním.

Pod znamením zákazu bývá nasypán malý kopeček. Nasypávají ho navícekrát, aby bylo čerstvé doplnění vidět. Značí se tím, že zákaz ještě pořád platí.

Závěsná kolébka

Bývá nejčastěji nad postelí, zavěšují ji na některý trám. Nazývají ji zde „koliska“. Při polních pracích ji též berou s sebou, jen k tomu ještě vezmou tři tyče a zavěsí ji na ně.

Zavěšená vypadá takto:

Znají i pozemní kolébku, ale nepoužívají ji, neboť se domnívají, že z ní dítě snadno vypadne. Tato kolébka se zde nazývá „beľčo“, zatímco plátěná závěsná je „koliska“.

Několik zajímavějších termínů:

cestářovi říkají „koporoš“

lyžím „kiče“

stodole „šura“

divokému praseti „gligan“

půdě „poval“

domu „izba“

krocanovi „puľačka“

Obec Szilágynagyfalu (Nușfalău) je slovensky „Natfaluba“! (Jistě je to v místním pádu, protože Slováci bydlící na Rézu mohli jméno vesnice nejčastěji slyšet v tomto tvaru.) [Přípona –ba v maďarštině označuje pád „do koho, čeho“ – pozn. překl.] Je zajímavé, že jména zvířat jsou nejčastěji z maďarštiny: Činoš (csinos = pěkný), Séka (szőke = plavý), Šárga (sárga = žlutý), Barna (hnědý), Seleš (széles = široký), Silaj (szilaj = mohutný).

Historie osídlení

Maďarpotok lidé slovensky nazývají „Salajkou“. Ve slovenské rozmluvě ho ani nezmiňují jinak než jako „Salajku“. Jméno se bere odtud, že Slováci, kteří se tu původně usazovali, se zaměstnávali kácením a z kmenů vykácených stromů dělali dřevěné uhlí a popel. Z popela připravovali draslo, které pak využívali ve sklárnách. Jelikož se draslo slovensky řekne „salajka“, od drasla dostal i Maďarpotok slovenské jméno Salajka.

Do skláren bylo potřeba znalých pracovníků, proto se už tehdy starali o přísun kvalifikovaných dělníků a ve velkých počtech zaměstnávali dělníky českého a německého původu z Čech a Moravy, kteří se v okolí usadili. Někteří si ještě dnes drží národnostní odlišnost. Hlavně Němci, ti se po zavření maďarpotocké sklárny odstěhovali na biharskou stranu Rézu, tam ještě na nějakou dobu sklářství pokračovalo. Češi byli pomalu pohlceni Slováky nebo se odstěhovali, pár rodin odešlo do Velkého Varadína a tam se zcela pomaďarštili.

Maďarpotočtí Slováci se po svém rozmnožení začali šířit dál. Napřed obydlovali území okolních valašských obcí, tak vzniklo osídlení v obvodu Gyümölcsénese (Plopiș). V té vesnici samé bydlí jen pár slovenských rodin, ale v jejím velkém obvodu, který sahá až k hřbetu Rézu, se už Slováků tísní víc. Jelikož valašsky [tj. rumunsky – pozn. překl.] umějí stejně jako mateřštinou, nebo i maďarsky, jejich expanzi se nestaví nic do cesty. – Je pro ně typické, že všichni umějí maďarsky a mají sklon spíše k pomaďarštění než k povalašštění, což je mnohem radostnější.

Výroba šindelů

Kdysi byla velmi vyhledávanou prací výroba šindelů. Samozřejmě se to mohli učit, jen dokud v obvodu vesnice byl dostatek dřeva. Když se dřevo vyčerpalo, i umění zaniklo.

Výroba šindelů probíhala na jednoduchém „kozlu“. Tesali je obyčejným zahnutým nožem, nejčastěji z dubového, bukového dřeva. Byly podle nich mnohem lepší než z borového dřeva. Zdejší šindel byl rozměrem o hodně větší než běžný. Kdo je zručný, i dnes si ještě dělá šindele v potřebném množství. Dnes je ale využívají jen na obložení štítu. Viz obrázek stavby dřevěnice výše.

Tesařství

Kdysi byli Slováci přebývající v Rézu známými tesaři. I dnes to ještě jsou žádaní dřevorubci a výrobci železničních pražců. Ve starém Rumunsku, lépe řečeno ve dvacetiletém Rumunsku [tj. meziválečném, jehož územní rozsah byl Maďarsku trnem v oku – pozn. překl.], je najímali do Hunyadu, Regatu na lesní práce. Po částečném znovupřipojení [tj. maďarský zábor severního Sedmihradska roku 1940 – pozn. překl.] se odborné kruhy také dozvěděly o jejich zdatnosti a využívají je hlavně v karpatské těžbě. Pracují nejčastěji v perečanském obvodu v užské župě a vyrábějí tam železniční pražce pro státní dráhy.

Dříve pracovali v lesích Rézu. Své nářadí a všechny myslitelné nástroje si vyráběli ze dřeva. Také zajišťovali tesařské práce na stodolách v bereťské nížině [tj. údolí řeky Barcău – pozn. překl.]. Ty stodoly byly výborné, pěkně vyřezávané a otesané. Ještě dnes můžeme v maďarských a valašských vesnicích bereťské nížiny vidět nejpěknější příklady.

Židáreň (Hármaspatak). Siláďská župa. (Slovenská obec.)

Dějiny osídlení

Slovenské pojmenování pro Hármaspatak je „Židarňa“. Podle lidového podání to jméno pochází z toho, že kdysi, kdy tu ještě nežili Slováci, v této krajině bydlel jeden řezník. Měl tu svá pole a dům. Jelikož řezník v jazyce valašském zní „židar“, později osídlující Slováci podle zde již přebývajícího řezníka nazvali okolní území „židarňou“. [Tato etymologie se nezdá příliš pravděpodobná – pozn. překl.]

Židáreňská římskokatolická farnost byla podle údajů Historia Domus [obvyklý název zpráv o dějinách fary; sídlem farnosti byla ve skutečnosti Nová Huta – pozn. překl.] založena roku 1838. V roce 1839 byl postaven i kostel. Matriční údaje jsou opravdu spolehlivé a postupná imigrace je v nich doložitelná. V roce 1876 žil farář jménem Suchánek, jeho záznamy jsou velmi bohaté a výmluvné. Na jejich základě lze přesně doložit původ jednotlivých rodin. Jen tu a tam v župě nacházíme matriční záznamy, jež by byly vedeny od 1. října 1838.

Česká jména jsou všechno skláři. Podle údajů v matrice migrovali v podstatném množství také polští osadníci.

Židáreňští nazývají Maďarpotocké hanlivým jménem „gligáňi“, to jest divocí vepři.

Kdybychom srovnávali jednu vesnici s druhou, tedy Židáreňských se nesporně týká prvenství. Jsou často čistější a zámožnější než Maďarpotočtí. Domy mají mnohdy hezčí, čistější, efektivněji hospodaří, je u nich také úrodnější zem, více obilných polí, ba tu a tam se objeví i vinná réva. – Je tu také část území jménem Salajka, to jako vzpomínka, že se tu kdysi vyrábělo draslo.

Osídlení, původ, početní nárůst, údaje k dalším etnikům

Podle údajů místní farnosti na biharských a siláďských kopcích může žít přibližně 20–25 tisíc slovenských katolických věřících. Kvůli velmi těžkým podmínkám obživy se roztrušují dále. „Ťiskaju sa,“ říká místní farář. (Tlačí se, kam mohou.) Většinou se usazují na okrajích okolních vesnic a obdělávají je na dobrou úrodnou půdu. Ale odcházejí i dál. Tak například podle jedné zprávy v obci Zalnok (u Sarmaságu) odnedávna žije 30–35 slovenských rodin zdejšího původu. Na svém současném místě se usadili před deseti lety. Podobně se stěhují i na území dalších obcí.

Velmi mnoho siláďských katolíků slovenského původu se přestěhovalo do biharských vesnic, a jelikož tam není slovenská bohoslužba, pomalu se pomaďaršťují. Vzhledem ke katolické víře přecházejí do počtu Maďarů. Taková je situace např. v Élesdu. Tam sloužívají jednou za dva měsíce mši a bohoslužbu ve slovenském jazyce, účastníků je ale stále méně.

Židáreňští a maďarpotočtí Slováci se jedni od druhých mírně liší nářečím. Ukazuje se to hlavně v používání místních slov. Např. Maďarpotočtí říkají: heu, vera, hen, puscic, Židáreňští: tutaj, ver, ta, pusťiť; atd.

Schematický obrázek židáreňského kopaničářského osídlení a rozložení plodin je následující:

Rozvrh domu

Půdorys nejstarší slovenské dřevěnice:

Kouř nad ohništěm jde rourou do půdního prostoru, krátkým dymníkem a tam se rozplývá. Dymník je spletený z prutů a omazaný hlínou. Dokud bývalo volné ohniště, tehdy sem ústil konec dymníku, teď už dovnitř dosahuje železná roura kamen, spodek je samozřejmě utěsněn.

Na půdě často nacházíme truhlu na mouku či obilí, komín stojí docela blízko, neboť kouř dobře chrání dřevo proti červotoči, navíc chrání maso před myšmi a brouky, zvlášť před nosatcem.

Na půdě leží roztroušeny různé nástroje.

Výroba provazů – „vozki“

Kroucení provazů

Nasadí na saně a tak kroutí napříč nasazeným dřevem. Jednou rukou drží „zajačku“, aby kroucení provazu bylo pravidelnější.

Kroucení provazů – „kolovráťik“

„Kolovratem“ nazývají nástroj, který plně odpovídá našemu kolovratu, bez nožního pohonu.

Vyčesávání lněných semen – „raf“

Zralé semeno lnu na tomto hřebeni sčesávají ze stonků. Objevil se rovněž na půdě, dříve byl užíván.

Síťka na nošení hrnců – „peťejka“

Hrnec, který se má nést na pole (zpravidla v době donášky jídla), nosí v motouzové síťce. Vyrábí ji Cikánka a prodává za potraviny a jiné drobnosti. Dělá ji z konopí a lnu, dům od domu sesbírá tolik motouzu (jenž zůstává hlavně od tkaní), že to vystačí na několik takových sítí.

Pálenka z bezových kuliček

Sbírají zralé bezové plody, sklizeň probíhá ručně, pak je dávají do vědra, koše nebo sudu a nechávají zkvasit. Přidávají také trochu kvasnic, aby urychlili kvašení. Pak do toho zamíchají pšeničné otruby, to totiž také urychluje proces kvašení. Pak to vaří, míchají ve velkých kotlích, když je dobře povařeno, destilují. Produkt první destilace nazývají čistou pálenkou. Z druhé destilace se dělá slabší pálenka. Ta už se vaří z vymačkané a namočené drti. Nedělávají to jen z bezu, ale i ze všeho ostatního ovoce (např. jablek, hrušek). Samozřejmě jen tehdy, když nastane velká úroda ovoce.

Výroba díží

Výroba díží je záležitostí horských Valachů. Tyto Valachy zde nazývají jménem „mokáňi“. Svoje díže vyrábějí nahoře v horách a hotové dílo koňmo přepravují dolů do údolí. Naráz na koně naloží i dvě stě díží. Umísťují je tak, že dají menší do větší a tu ještě do větší. Jen takovým postupem lze na koně naložit 200 díží. Cenou za jednu díži je obyčejně ten objem obilí, které se do ní vejde. Takto naměří a odměřený objem pak nasypou Valachovi do pytle, který taktéž nosí na hřbetě jeho kůň. V naturáliích nejsou vybíraví, přijmou oves, kukuřici, žito, pšenici, vlčí bob, proso, čočku, ba i brambory. Když udají všechny díže a další dřevěné výrobky, tak se s naplněnými pytli vracejí domů do hor. Mimo díže dělají i další nádoby v různých velikostech, konve, dřevěné mísy, máselnice, různé solničky, nádoby na sýr, mléko atd.

Výměnný obchod – prodej hrnčířských výrobků

Do Židárně se dostávají výrobky révských hrnčířů. Rév (Vadu Crișului) je obec v biharské župě, na toku Bystrého Kriše, tam, kde řeka vytéká do nížiny. Valaši a Maďaři obojí obchodují s hrnčířským zbožím. Kdysi prý s keramikou obchodovali jen Maďaři, teď už je ale více valašských hrnčířů než maďarských. Révskou výrobu dopravují k vesnickému lidu Cikáni. Do vozu zapřahají jednoho nebo dva koně, ba někdy i osla. Na vůz nakládají podle toho, jak silné je zvíře jej táhnoucí, 200–300 kusů. Do úvahy berou také, po jaké cestě bude třeba břímě táhnout. Když se chystají na strmou cestu krajem, pak přirozeně nakládají méně než v opačném případě. Připravené zboží prodávají za různou cenu. Když je vezou dál, tak požadují více, zatímco ve vsích blíže Révu je dají levněji. Okolo Židárně je hranice, po niž počítají u hrnčířského zboží docela nízkou cenu. Protože Židáreň je na vrcholku Rézu, vytažení naloženého vozu zabere mnoho času, zde už si tedy za keramiku říkají mnohem vyšší cenu než dosud, a za Židární dál v siláďské župě jsou ceny stále vyšší. Hrnčíř obvykle prodá zboží Cikánům za pakatel. Snad proto, že jej samého výroba nestojí takříkajíc ani ň a cikánský kupec-přepravce přijede až na místo a tam zboží koupí. Révští hrnčíři nejsou zvyklí svoje zboží někam vozit. Vezme ho jiný, buď Cikáni nebo trhoví obchodníci nebo jejich vesničané. Z každé vesnice občas z kopců sjede nějaký ten vůz s dřevem, deskami a projíždí i Révem. Tehdy každý vozka, ať pro sebe, ať na objednávku jiných, ve velkém a levně nakoupí tolik nádob, kolik je právě potřeba. Samozřejmě za keramiku platí. Cikáni taky platí (často berou i na dluh), dopravené hrnčířské zboží ale často přenechají za naturálie.

Další fotografie ze Židárně – oděv

 

 

 

 

---

Původní text v maďarštině a fotografie: Etnografické muzeum v Budapešti, oddělení etnologie (Néprajzi múzeum, etnológiai adattár), strojopis 1373 a 1374, fotografický soubor F.89.

Fotografie ze svatby Imricha Dulovce (*1917) a Márie Pišekové (*1923) rodina možná nikdy neviděla. Pořídil je totiž etnograf Michal Markuš během svého studijního pobytu na Gemelčičce roku 1941. Fotografování tehdy ještě zdaleka nebylo běžné a kdoví, zda výzkumník tehdy zhotovil snímky i pro vyobrazené samotné.

Oba novomanželé pocházeli z osady Zboriště (administrativně patřila pod rumunskou obec Borod) a brali se na Gemelčičce dne 30. 6. 1941. Většina snímků zachycuje je samé a detaily jejich slavnostního oděvu, na dvou je zachycena bryčka s osobami ve významné svatební funkci (pan či paní “starejší”).

            

 

Zdroj fotografií: Etnografické muzeum v Budapešti, oddělení etnologie (Néprajzi múzeum, etnológiai adattár), soubor F.89.

Ve svých studiích Počátky osídlení… a Počátky osídlení II…, které jsou též součástí knihy Reemigranti (jako Intermezzo 1 a 2), jsem před několika lety prozkoumal počátky slovenského osídlení v bihorsko-salajské oblasti dnešního Rumunska. Jednalo se o velmi detailní zkoumání na základě řady dosud neznámých či málo známých pramenů. Troufám si tvrdit, že všechna budoucí tvrzení o raných dějinách Slováků v této části Rumunska by měla vycházet z tohoto pojednání, samozřejmě s možností kritiky uvedených argumentů i konfrontace s nově nalezenými prameny.

Prvním zásadním pramenem k této tematice, který se v mém zorném poli po zpracování zmíněných studií objevil (za upozornění vděčím Martinu Korchovi), je uherský majetkový soupis pro daňové účely („Vagyonösszeírás“, „Landeskonskription“) z roku 1828. Tento rozsáhlý materiál v latině, zveřejněný zde (dostupný však pouze po registraci na serveru Familysearch.org), obsahuje mezi mnoha jinými obcemi také oddíl k Nové Huti (Sólyomkő, dnes Șinteu) a k Bodonoši (Bodonospataka, dnes Budoi) se soupisem vlastníků, údaji k jejich majetku a informacemi o hospodářských poměrech v osadě. Ačkoli v době provedení soupisu již existovaly také osady Stará Huta (Almaszeghuta, dnes Huta Voivozi) a Gemelčička (Magyarpatak, dnes Făgetu, dříve rumunsky též Valea Ungurului), navázané na sklářskou, resp. draslářskou huť, v soupisu se mi je nepodařilo najít. Nelze ovšem vyloučit, že se ve velmi rozsáhlém materiálu tyto osady vyskytují pod jiným, z dnešního pohledu neočekávaným maďarským jménem.

Oddíly soupisu věnované Bodonoši a Nové Huti se navzájem liší svou podrobností. Zatímco soupis majetku i popis poměrů na Nové Huti je velmi stručný (pouze vlastnictví domu), bodonošský soupis k vlastníkům domků navíc uvádí vlastnictví polí, luk a dobytka a v popisném oddílu se detailněji zabývá kvalitou půdy, způsobem obdělávání, výnosy atd. Pro obě osady je soupis zajímavým pramenem, doplňujícím naši znalost samotných jejich počátků, které jsem v předchozích studiích datoval pro sklářskou Novou Hutu rokem 1827 nebo krátce předtím, pro Bodonoš nejpravděpodobněji do roků 1800–1803.

Zatímco pro Bodonoš je k dispozici plná řada matrik už od roku 1806, z Nové Huti známe matriční záznamy soustavněji až od roku 1831. Soupis datovaný červnem 1828 je proto zásadním nový vodítkem i v tom, které z rodin se v této sklářské osadě objevují už v počátečním období. Uvádí se však pouze jméno a příjmení muže – vlastníka domu, což zpravidla nestačí na jednoznačnou identifikaci osoby. Již v době kolonizace této oblasti se pochopitelně jednalo o větvené a provázané rody, příjmení se tedy nutně opakovala a totéž příjmení negarantuje blízkou příbuznost.

Nová Huta

Popis poměrů u osady uvádí, že sklářskou huť si pronajímá vdova šlechtice Josefa Belényesiho, za řízení svého úředníka Johanna Staudingera. Osazenstvo se dělí na sodales (doslova „druhy“, „společníky“, „přidružené“ – totiž sklářští pracovníci) a operarii (tj. pomocní dělníci). Obojí mají ve svém vlastnictví domy, které si sami postavili. První ale pobírají ve sklárně dohodnutý plat, zatímco druzí žijí námezdně ze zpracovávání dřeva a jeho pálení na popel pro výrobu potaše.

Seznam vlastníků tyto dvě kategorie rovněž rozlišuje – sklářští pracovníci, z větší části Němci, jsou v následujícím seznamu uvedeni kurzívou. Jména i příjmení uvádím v nejběžnější dnešní podobě a případná odlišnost zápisu je zmíněna v závorce.

Majitelé domků:

Jozef Tirala

Ondrej Šulaj

Jan Tomáš (Tamás)

František Folvarský

Jan Leskovan

František Čajan

Jan Krkoška (Kirkoska)

Pavel Brenkus (Brinkuszi)

Jozef Gondek

Štefan Vilček

Jozef Žifčák (Zsefcság)

Michal Pivovarčík (Pivovarcseg)

Jozef Garaj

Jozef Valíček (Valintsek)

Pavel Žák

Jan Salaj

Juraj Bajcar (Bajczer)

Jozef Koněvalík (Kuneval)

Ignác Živčák (Zsevcság)

Štefan Kadlec

Martin Segeč

Jan Sobek

Ondrej Kertész

Jozef Bejdák

František Tušinovský (Tusanovszki)

Karl Voller (Volla)

Anton Stadler

Florian Stark

Johann Hirsch

Michael Koller

Anton Adler

Bodonoš

Popis datovaný říjnem 1828 uvádí, že místo bylo osídleno před 24 lety. (Odhad kolonizace v letech 1800–1803, který jsem učinil v předchozí studii, můžeme tedy korigovat dopočteným rokem 1804, nakolik se ovšem rozhodneme takto detailnímu údaji v úředním prameni důvěřovat.) Následuje delší popis obecných hospodářských poměrů. Jako vlastník vsi, zastoupený při podepisování zápisu, je zmíněn pan Ladislav Hegyi.

Majitelé domků:

Jozef ml. Zbranek? (Branek)

Ignác Štefaňák? (Stephanek)

Matyáš Harangoš

Jozef st. Zbranek (Zbranyek)

Ondrej Kolomár

Jan Kolomár

Juraj Kolomár

Martin Kolomár

Jozef Jasida

Juraj Bigas

Ondrej Koleňák

Jura Merka (Mercha)

Michal Segeč

Jozef Toman

Jakub Ruška

Jan Marek

Juraj Kapusňák

Jan Polják

Jozef Verbeník? (Perbenyik)

Jozef Krenek

Jozef Korený

Adam Romanček

Jozef Lašák (Lassek)

Adam Marunčák

Jan Kapusňák

vdova Jana Tribuly

Pavel Pinda

Jakub Klišík

Jan Minarček

Juraj Svorník (Zvornyik)

Jakub Malatinec

Martin Fačák

Adam Svorník (Zvornyik)

Ondrej Gondek

Jozef Fačák

Juraj Škorvanik

Pavel Bandík

Jozef Ocelák

Jakub Svorník (Zvornyik)

Jan Zima

Jozef Svitek

Jan Pinďák? (Bringyák)

Juraj Goljas

Jan Zavičár

Anton Pinďák? (Pringyák)

Juraj Zavičár

Štefan Račák? (Hratsák)

Jan Tulula

Jan Marek

Jozef Peňák/Pinďák? (Pinyák)

Juraj Randis? (Hrandits)

Jozef Garaj? (Garra)

Jan Káňa

Matyáš Jurik

Jozef Mutňan

Marek Pupotík? (Poportyik)

Ondrej Zima

Štefan Bigas

Martin Zima

Matyáš Bigas

Juraj Mutňan? (Mutyan)

Jan Bigas

Juraj Bigas

Juraj Slovák

Pavel Maro

Jan Romanček

Jan Jančistý

Juraj Jančistý

V jednom ze starších příspěvků jsem se pokusil o sestavení seznamu slovenských rodin vystěhovalých ve 20. letech minulého století z Rumunska do Brazílie. Bylo to na základě pozdějšího brazilského imigračního rejstříku, a seznam byl proto značně neúplný.

Nyní se mi podařil další zásadní krok: z brazilských archivů jsem získal pasažérské seznamy lodí, na který naši příbuzní z Rumunska do Brazílie připlouvali. Na tomto základě jsem sestavil seznam nový. Tento seznam je dokonce úplnější a lze bezpečně říct, že společně s předchozím seznamem tyto dva soupisy pokrývají velkou většinu vystěhovaleckých rodin. Umožnily také konečně odhadnout celkovou velikost této často připomínané, ale dosud málo probádané vystěhovalecké vlny. Práce je volně ke stažení ZDE.

(Aktualizováno 4. 11. 2023 – do seznamu byla doplněna nová data k lodi Zeelandia, příjezdu 26. 4. 1924, na základě čitelnějšího pasažérského seznamu poskytnutého panem Martinem Korchem. Seznam z brazilského archivu pro tento konkrétní příjezd byl na řadě míst nečitelný.)

Cyril Filip (1917–1997) působil jako mladý, pomocný učitel na Nové Huti (Sinteu) koncem 30. let. Díky jeho synu Cyrilovi ml., který se mi ozval, máme možnost si prohlédnout fotografie, které si učitel nechal na památku svého dávného pobytu v Rumunsku. Jedná se o jeden z největších fotografických souborů, které zatím z těchto míst známe. Zveřejňuji tu jen malý výběr: další fotky – ještě hezčí – si nechávám do připravované knihy…