Archiv rubriky: Recenze

Tento svět, jaký je, již stejně dlouho nepotrvá (recenze knihy Mikuláš Bánffy: Byli jste sečteni)

První recenzní ohlas na právě vydaný úvodní díl Bánffyho trilogie zaslala čtenářka Lucie Nováková z Liberce. S dovolením autorky a s poděkováním jej zde zveřejňuji:

Tento svět, jaký je, stejně již dlouho nepotrvá

Byli jste sečteni, první díl Transylvánské trilogie od Mikuláše Bánffyho, je nádherná, strhující kniha, která svou poetickou imaginací tvoří protipól pragmatické strohosti mnohé současné beletrie.

Kniha byla vydána téměř před sto lety, ale dostává se k českému čtenáři ve zcela současném překladu. Hladce, bez jakékoli jazykové bariéry tedy vplouváme do Sedmihradska na samém počátku dvacátého století, doprostřed života uherské aristokracie. Bánffy je vůči němu kritický, nikoli otevřeně, ale na pestré paletě postav knihy vykresluje pletichy, úlisnost, lehkomyslnost, nabubřelou hloupost, ale především neschopnost dohlédnout dál než za první kopce. Neschopnost vnímat v širším kontextu evropské dění, pomalu ale neúprosně spějící k válce, jež navždy rozmetá svět, na který jsou zvyklí. Ti, kdo by měli o osudu země spolurozhodovat, jsou zcela zaneprázdněni hony, plesy, souboji a opulentními hostinami. To, že tento svět, jaký je, již dlouho nepotrvá, je schopen nahlédnout až člověk zvenčí a jiné národnosti, vyslanecký rada, hrabě Slawata, i když i on se mýlí v tom, jak budou změny vypadat.

Vše se odehrává na pozadí krásné a tajuplné transylvánské přírody. Opar nad horami, zimní noc v lese, měsíční svit dopadající na orosenou trávu, zvlněné louky, pěstěné zahrady, zežloutlá pole, třpytivá města, Bánffy si mistrně hraje s jazykem, nespěchá, prodlévá v kráse. Své vyprávění nechává zvolna plynout v nádherných poetických obrazech, vykreslených s touž fantazií a řemeslným umem, jež daly povstat Adrianiným ohnivým plesovým šatům či Sinovu jídelnímu servisu zhotovenému vídeňskými zlatníky. Pokud bychom měli knihu číst z jediného důvodu, pak by jím byla krása jazyka, umocněná výtečným překladem Roberta Svobody.

Poněkud obtížnější rovinou příběhu pro nás může být líčení peripetií uherské politiky počátku dvacátého století. Bánffy je znal na vlastní kůži, i on sám byl, stejně jako hlavní hrdina knihy, hrabě Valentin Abády, poslancem uherského parlamentu. Bouřlivé události oněch let běží na pozadí knihy pro dnešního českého čtenáře poněkud nečitelně. Přiznejme si, kdo z nás ví, kdo byl István Tisza? Buď se můžeme pokusit proniknout do dobových reálií, nebo je můžeme z povzdálí sledovat jako výpověď o dlouhé tradici pletich, obstrukcí, krátkozrakosti a neurvalosti v evropské politice.

Otázkou také zůstává, jak číst vyprávění o vášnivých citech mezi Valentinem a Adrianou, aniž bychom je s nedůvěrou zasunuli do laciné přihrádky červené knihovny a autora považovali za poněkud naivního čtenáře Sigmunda Freuda. Snad pomůže, když si uvědomíme, že navzdory zcela současnému jazyku překladu před sebou máme velký romantický příběh ve stylu 19. století. Snový svět načrtnutý do mlžného oparu, jen zlehka spojený se zbytkem knihy. Jeho hrdinové nejsou skuteční, jejich zoufalá, horká láska musí zůstat nenaplněná, aby vztah nesestoupil do banalit všednodennosti. Kdo ví, jak se bude doba za sto let dívat na naše chápání světa a pohnutek našich činů?

Kdo byl vlastně sečten? Uherská aristokracie zahleděná do svých provinčních rybníčků, nebo celá určitá podoba světa, jež spěla k zániku? Byla na tom aristokracie v jiných částech Evropy lépe? Dokázalo by na vývoji dvacátého století něco zvrátit sebelepší vzdělání, bdělost, či rozhled?

Byli jste sečteni může být mementem i pro nás. To, po čem teskníme, čeho se obáváme, se může velmi lišit od skutečných hrozeb, jež jsou v danou chvíli ještě nezbadatelné. Zatímco Bánffy nad stránkami své knihy litoval promarněných šancí uherské aristokracie, nedaleko na východě se již v mlýnech čistek drtících život, sny i touhy Jevgenie Ginzburgové rodily první kapitoly Strmé cesty a nad Výmarskou republikou se stahovala bouřková mračna. Jsou horizonty, za něž není vidět.

Lucie Nováková

Mezi Habsburky a holokaustem, mezi Rumunskem a Ukrajinou: poezie Bukoviny

Tušíte, kde leží Černovice?

Bukovina byla historicky nejvýchodnější korunní zemí habsburské monarchie. Její severní část dnes patří k Ukrajině, jižní část k Rumunsku (zhruba v hranicích dnešní župy Suceava). Rovněž v Bukovině, které se jinak na tomto webu moc nevěnuji, žila malá slovenská menšina v obcích Poiana Micului, Solonețu Nou a Gura Humorului. Po vypálení Poiany Micului německými vojsky byly tamní rodiny v obzvlášť neutěšené situaci a právě pro ně byl v únoru 1947 vypraven vůbec první z oficiálních reemigračních vlakových transportů z Rumunska do Československa. Nejlepším internetovým rozcestníkem k tématu Slováků z Bukoviny jsou asi stránky paní Táni Ješetové.

Nechme ale nyní Slováky stranou. Kniha „Hroby v povětří. Poezie Bukoviny“, vydaná roku 2015 v nakladatelství Fra, se nevěnuje jim, nýbrž obsahuje německy psanou poezii převážně židovských autorů z Černovic. Tedy – odpověď na úvodní otázku – z historického hlavního města Bukoviny, ukrajinsky dnes řečeného „Černivci“. Básně vybral a z němčiny přeložil olomoucký překladatel a básník Radek Malý, doprovodil je pak důkladným doslovem a rejstříkem autorů.

Co je na poezii bukovinských autorů tak zajímavého, že si zasloužila samostatný český výbor? Plyne to zřejmě z dobového prostředí Černovic, které bychom mohli směle nazvat nejvýchodnějším středoevropským městem. Zasloužilo se o to předválečné mnohonárodní prostředí: Ukrajinci, Huculové, Němci, Židé, Rumuni, všechna tahle etnika se tu střetala a žádné nemělo po jistou dobu tak navrch, aby to narušilo jejich mírové hospodářské a kulturní soutěžení… až do katastrofy 2. světové války. Výbor tedy odráží především dvě polohy. Zaprvé idylu, která byla svými tvůrci vyloženě chtěná, bylo to vlastně spíš jakési snění o střední Evropě v nevelkém autorském okruhu – snění tím spíše, že nejvíce tato tvorba vykvetla až v meziválečném období, kdy už byla zdejší německo-židovská komunita osamělým a ohroženým ostrovem, nepožívajícím nadále ochranu rakouské koruny. (Můžeme v tom vidět i jakousi paralelu i s českým národním obrozením. To v úzkém kruhu vlastenců horlivě tvořilo iluzi národa, který ještě nebyl, zatímco Černovičtí iluzivně zpřítomňovali něco, co tak úplně nebylo nikdy a již zanikalo.)

Krajina jež mne

vynalezla

vodoruká

lesovlasá

borůvkové kopce

medově černé

Čtyřjazyčně sbratřené

písně

v rozkmotřené době

(…)

(Rose Ausländerová)

Tu zjevuje se nejstarší předek: haličský hrnčíř,

nenaslouchal klepům rybářů a žen

o nejnovějším mesiáši, znal jen svůj kruh a

výběrčí daní, skončil na římské galéře –

a bez konce vesluje po proudu mou aortou.

(…)

(Alfred Gong)

Druhou polohou knihy je pak reflexe nemyslitelného a nepochopitelného – holokaustu, který černovické autory i jejich rodiny rozprášil po Evropě a mnohým připravil onen hrůzný „hrob v povětří“. Jsou tu často básně syrové až drastické a zkušenost ghett a pochodů smrti je v nich hmatatelná.

Z nebe se vody vylily,

už na tom vlastně nezáleží,

v houfu nás hnali, mlátili:

teď na nás dvou jen sláma leží.

Přede mnou měla jsi tu byt

a pode mnou jsi začla tlít

(…)

(Alfred Kittner)

V tvorbě nejslavnějšího z těchto autorů, Paula Celana, pak celá zkušenost dochází zjemnění, zámlkami se ohledává nevyslovitelnost událostí. To vše původně v němčině, zatíženém jazyce vrahů i obětí.

(…)

volá temněji přejeďte struny těch houslí pak budete povětřím stoupat co dým

pak najdete hrob tam v oblacích není tam těsno

Černé mléko jitra v noci tě pijem

pijem tě v poledne smrt je z Německa mistr

(…)

(Paul Celan)

Vážněji míněná literatura je dnes historismem poněkud přeplněná. S dějinnými traumaty se „vyrovnává“ kdekdo, včetně těch, kterým to po řadě desetiletí, v čistě moderním kontextu literárních stipendií, tvůrčích pobytů a knižních reklamních kampaní nemusíme tak úplně věřit. V této situaci se rozhodně zdá záslužné ustoupit do pozadí a dát hlas některým z původních účastníků, jakými byli právě básníci a básnířky „Hrobů v povětří“. Překladatel Radek Malý jim tento hlas poskytuje víc než dobře – originály jsem nestudoval, ale poezie jiných se tu skrze překladovou práci někoho, kdo je sám básník, bezpečně vyjevuje. Pro většinu z nás není poezie vlastním živlem a denním chlebem, ale čtenář se nemusí bát – není třeba všechny ty verše „učíst“. Stačí třeba jen listovat s otevřenou myslí a zastavovat se u obrazů a výrazů, které si to vyžádají.

V horkých dnech ruského zbrojení, jako jsou tyto, mohou být „Hroby v povětří“ připomínkou, že přinejmenším ukrajinský západ, trojúhelník Lvova, Užhorodu a Černovic, je na rozdíl od putinovského Ruska potřeba bez výhrad počítat ke kulturnímu prostoru střední Evropy.

Hroby v povětří. Poezie Bukoviny. Vybral a přeložil Radek Malý. Fra, Praha, 2015.

Pár obrázků k Bukovině:

Nový Solonec v jižní Bukovině, pravděpodobně slovenské obyvatelstvo. Fotil učitel B. Vavroušek roku 1915. Z archivu Náprstkova muzea v Praze.
Jižní (tj. rumunskou) Bukovinu jsem s přáteli navštívil roku 2008. Je dnes známá především skupinou malovaných klášterů řeckokatolické církve.
Výzdoba těchto klášterů obsahuje mnoho kanonických prvků, například tento (Jákobův žebřík?). Spravedliví stoupají do nebe pod ochranou andělů, nehodní jsou ďábly stahováni do jámy pekelné. Vyhrocené kontrasty zdá se s tímto krajem zůstávají i v moderní době.