Archiv rubriky: Recenze

Barvy a léta, pády do chudoby (recenze románu Margit Kaffkové)

Začal jsem nějak tyhle knížky vyhledávat: starší maďarské romány, na kterých mě nezajímá ani tak literární vytříbenost, jako spíš zvláštní familárně-exotické prostředí upadající, zanikající domácí šlechty na počátku 20. století. Tatáž monarchie, ale přece jen její jiná polovina, než je nám z historie jakž takž známa. Sociální třídu džentry, nízké šlechty, podle mě v Předlitavsku vůbec neznáme. Budu muset ještě nastudovat, proč vlastně. Totiž, byly tu i koncem 19. století nižší šlechtické stupně, ale to byla pokud vím novodobá císařská povýšení za hospodářské nebo politické zásluhy. Co je pro Uhry unikátní, je nízká a pyšná statkářská šlechta, rodiny žijící ze staré hospodářské podstaty, stopující svůj původ do maďarského dávnověku a odvozující z něj zastaralé feudální výsady, práva nakládat s lidmi. Příjmy mají někdy už jen jen jako lepší sedláci nebo ani to ne, a tak je sociální propast odděluje nejen od selských plebejců, ale i od všech vyšších šlechtických stupňů (počínaje baronem a přes hrabata dál). Historická hodnocení jsou všudypřítomná, ať si prý je šlechtic chudý, hlavně když se jeho kuručtí předkové nezaprodali uzurpátorským Vídeňákům na uherském královském trůně…

Právě takovým prostředím je formována hrdinka románu Margit Kaffkové a jeho popis je pro mě nejsilnější stránkou knihy. Místy, co se týče žensko-mužských vztahů, je až naturalistický, tak trochu komplement k Šlejharovým mizogynním tirádám z nevydařeného manželství. Kompozice románu je slabší, je formulován jako vlastní životopis padesátnice (prý podle modelu autorčiny matky), která má svůj na útrapy bohatý život už za sebou a jen se nad jeho sestupnou trajektorií dojímá v klidu u kávy. Prokládá ho repetitivními, mírně jalovými úvahami na vágní téma prožitého osudu, nevratnosti minulých dějů, rolí zastávaných námi na scéně světa, vyvanulých významů přetrvávajících ve vzpomínkách, nezúčastněnosti stárnoucího člověka a tak dále a tak podobně. Děj románu není výslovně datován, ale reálie (postava korunního prince, vláda Kálmana Tiszy) řadí jeho jádro, vrchol hrdinčiny životní dráhy, asi někam do roků 1880–1885.

Román o ženě, která je ve změněném světě vězeňkyní dřívější výchovy a starých představ o sociálních úlohách, byl zřejmě z emancipačního hlediska důležitý a oceňovaný. Jen mimoděk, z velkého časového odstupu, se hlavní postava jeví tak trochu jako antihrdinka, přirozeně přesvědčená o své výjimečnosti a nároku na výsadní postavení, ačkoli se čtenáři nedostává žádného slušného zdůvodnění takové výjimečnosti. Plyne to možná z nepřesvědčivé psychologie. Magda Pórtelkyová je osou celého románu, ale svou sebecharakteristikou se nám nevyjevuje příliš plasticky. Vychází z ní především kdosi zacílený na ulovení nejlepšího dosažitelného manžela, skrze nějž jedině může prý žena působit na svět, sublimujíc většinu své energie do udržování domácnosti v puntičkářském pořádku. Zároveň však nejde o tak moderní psaní, abychom tuto ne-hrdinku mohli považovat za čistý autorský záměr. Podezírám autorku spíš z nedokonalého pokusu o charakter lidsky přitažlivý. Neprůkaznost takových podezření je ovšem právě kouzlem staré literatury.

V románu se objeví i řada dalších postav, ale spíš jako sociální typy, jak zmiňuje i předmluva Julia Bredára. Jen málokterá z postav je skutečně živá, důkladněji charakterizována svou řečí a jednáním. O deset let mladší „Pavučina“ od Dezső Kosztolányiho nebo o dvacet let mladší „Byli jste sečteni“ Miklóse Bánffyho sledují příbuzné prostředí, ale jsou v psychologické prokreslenosti o mnoho dál. Kaffková nemá ještě ambici psychologického soustředění na několik málo postav jako Kosztolányi, zároveň ovšem na třech stech útlých stránkách Světové četby nemá dost prostoru, aby své množství postav rozvinula do plnokrevného románu jako Bánffy.

Zaostřením konkrétně na džentry a ženskou perspektivou na dráze nemilosrdného úpadku mají ale „Barvy a léta“ přesto i dnes cosi do sebe. Více než jedno celé století od vzniku románu si můžeme odmyslet, náš dnešek totiž s jeho postavami spojuje to hlavní, clintonovské: „It‘s the economy, stupid“.


Margit Kaffková: Barvy a léta. Praha, SNKLHU, 1958.

Žertování u hučících ohňů Transylvánie (recenze knihy József Nyirő: Bence Uz)

Jedna z knížek, na které lze připadnout leda doporučením, tak zastrčená v čase už je. Navíc jde o maďarského autora, který si zadal s válečným horthyovským režimem. Přesto je to pro mě další podnětných titulů ze Sedmihradska a o něm. Tedy o mnohonárodním, hornatém a lesnatém území tzv. Transylvánie, s nímž jsme kdysi byli spojeni v jediné habsburské monarchii a na kterém se ve 20. století dvakrát prostřídala maďarská a rumunská správa. Ani české, ani slovenské vydání (1941, resp. 1942) prý podle nedávno zesnulého Evžena Gála neposkytuje adekvátní překlad. Sám to nemůžu posoudit. Měl jsem z překladů ten slovenský a je to ten druh jazyka, u kterého si vzpomenete, že vlastně slovensky neumíte: dláviť, tackať sa, blčeť, ľaľa, čačkať, končiar, írečitý, brieždiť sa… Režimní sepětí válečného Slovenska a Maďarska – budeme v současné politické realitě zažívat jakousi jeho ozvěnu? – se projevilo ve využití jednotné obálky. Maďarský slovosled vlastních jmen je ale opačný než ten v Evropě obvyklý, a tak se i slovenské vydání na obálce jmenuje Uz Bence, zatímco na titulní straně je již správné Bence Uz. To druhé je příjmení.

Stejnojmenný hrdina knihy je sikulský horal, furiant a chlap jako medvěd, se srdcem taky takovým. Pro pořádek, Sikulové jsou staré maďarské etnikum právě na sedmihradském, a dnes i v meziválečném období tedy rumunském, území. Románová výstavba tu vlastně není, jde o sérii poměrně zábavných a příjemně pointovaných epizod, které s Bencem zažívá jeho mladší a měštštější přítel, autorovo juvenilní alter ego. Odehrávají se v prostředí horských kolib, rozlehlých lesů, často ale v interakci s lidmi zezdola, jednak s chudými sikulskými vesničany a jednak s městskou honorací. Ta je převážně rumunská nebo aspoň patřičně odnárodněná a v horách se objevuje v podobě svátečních lovců či mírně směšných turistů. Z nějakého důvodu se pro tuto úlohu autorovi nehodila přežívající maďarská aristokracie, jak ji známe z jiné transylvánské literatury, třeba z Fermorova cestopisu Mezi lesem a vodou.

Předvídatelná a omšelá národnostní politika je ale na knize tím nejméně zajímavým. Mnohem svěžejší je vnoření protagonistů v majestátní transylvánské přírodě a v drsných životních podmínkách, které člověku předkládá, stejně jako jejich archetypální prožívání základních lidských situací. V zalesněných horách Bence přečkává nouzi, nemoc i dočasné záchvěvy blahobytu, stará se o jiné, pohřbívá matku. Zvláště často pak s přítelem-vypravěčem oba jako říjící jeleni touží po děvčatech, pro která však ve své nevábné horské chudobě nepředstavují žádnou perspektivu. U horských ohňů se častují láskyplnými obhroublostmi a různými nečekanými způsoby si opatřují obživu. Nastává tu fenomén knih, z jejichž kontextu ve svém moderním pohodlí známe příliš málo: nedokážeme občas tak úplně odlišit realismus od nadsázky. Ochočený, nebo spíš spřátelený medvěd, alias „pán rechtor“, je toho zábavným příkladem.

Bence Uz mi byl popsán jako „něco mezi Řekem Zorbou a Švejkem“. Toho prvního dobře neznám; Švejk by odpovídal ve smyslu výrazné typizace hlavní postavy, ne však už jako charakter. Haškův literární Švejk je kniha veselých historek na podkladě bezvýchodného světa, neosvětleného žádným smyslem, a je otázkou, zda se pod stálým žvaněním hlavního hrdiny vůbec nějaký charakter skrývá. Bence Uz je naopak eticky založená postava. Ve svém horském životě je ukotven přesně tam, kde má a chce být. Je rázný, samozřejmě chlapský v míře, která dnes poněkud vychází z módy, ale taky dobrosrdečný, chybující a pokorný. Zdaleka ne ze všech žertovných epizod vychází vítězně. Je pobožný a religiózně prodchnutá je zároveň i okolní příroda, což ovšem v knize působí trochu jako chtěný program. Neústrojná je zejména scéna závěrečného putování na půlnoční mši.

Navzdory problematickým historickým konotacím autorova jména stojí tahle kniha, vydaná původně už roku 1933, za pozornost. Nového vydání v novém překladu se asi hned tak někdo nechopí, aspoň ne na svůj vlastní účet.


József Nyirő: Bence Uz. Bratislava: Spoločnosť priateľov klasických kníh, 1942. Z maďarštiny do slovenštiny přeložil Ľudo Zúbek.

Česky jako: J. N.: Bence, člověk s hor. ELK, 1941. Překlad Arno Kraus.

Bety z Bigasovny (recenze knihy)

Kniha Jitky Kačánové „Bety z Bigasovny“, vydaná letos nakladatelstvím Cattacan, pojednává o minulosti jedné rodiny bihorských Slováků (příjmení Bigas, Švajka), která se s poválečnou reemigraci dostala do osady Kozí Hřbety na Sušicku. Je to vyprávění na základě paměti žijících lidí (nikoli písemných pramenů) a jednoho novodobého výletu do místa původu. Týká se tedy z největší části poválečného období, z dřívějšího života v Rumunsku zůstávají už jen střípky.

Žánrem a kvalitou se mi kniha jeví být někde na pomezí soukromého pojednání pro rodinnou potřebu a ambicióznější literatury „o kořenech“. Některými svými rysy může nepochybně zaujmout i čtenáře mimo vlastní příbuzenský okruh autorky. Patří k nim poctivě ohledávaná psychika a motivace jednotlivých postav, nevyhýbající se ani nejtěžším rodinným traumatům. Z vlastních zdrojů můžu potvrdit, že zachycené osudy jsou pro tuto dobu a skupinu přesídlenců velmi realistické. Vyprávění má také vlastnosti současné, čtivé prózy – přeskakuje se mezi časovými rovinami a buduje se napětí. Ne ovšem dokonale: když konečně dospějeme na jeho domnělý vrchol, zjistíme, že pointa v podobě kulminujícího rodinného násilí byla průběžně vyzrazena už předem.

Touto výtkou, která nijak nesměřuje k realitě vzpomínek, nýbrž jen k literárním aspiracím knihy, se pak dostáváme k jejím slabším stránkám. Věcné pojednání o rodinné minulosti je naředěno popisem relativně běžného výletu do míst původu, jaký někdy v životě podnikl mnohý z čtenářů toho webu, a k tomu autorčinými úvahami o světě tak vůbec, včetně jejích názorů na stěhování duší a na očkování. I když mám jistý respekt pro každé učení, které dokáže člověka dovést k vegetariánství, védské výklady a autorčino sebezpytování vnímám v její práci spíše jako vycpávku s tím účelem, aby celkem stručný rodinný dokument nabyl aspoň přibližně rozměrů knihy. A i tak je útlá.

Redakčně vzato je text knihy uspokojivě opečován. Určitou pochybnost ale vzbuzuje vydání v nakladatelství, které na svých stránkách inzeruje mimo jiné vydání knihy na zakázku a zjevně takové knížky i uvádí mezi svými standardními tituly. U každé jednotlivé knihy se pak čtenář může zamýšlet, zda za nimi stojí nakladatelovo posouzení kvality, nebo jen autorova touha vidět své dílo v tisku a ochota sám si to případně zafinancovat.


Jitka Kačánová: Bety z Bigasovny. Šumavský příběh. Praha: Cattacan, s.r.o., 2024.

Between the woods and the water (ke knize P. L. Fermora)

Z nakladatelského popisu: “Coby osmnáctiletý mladík se Patrick Leigh Fermor vydal v prosinci 1933 na pěší pouť Evropou, kterou zakončil příchodem do Istanbulu na počátku roku 1935. Poté, co prošel Nizozemskem, Německem a dorazil do Vídně se zastávkou v Praze, se vydal dále slovanskými oblastmi, po proudu Dunaje do Maďarska, Sedmihradska, Rumunska a na Balkán. Z kapesného jedné libry týdně hodlal Fermor žít „jako tulák, poutník nebo kočovný učenec“ a přespávat v chudobincích, klášterech a stodolách.

V druhém díle svého cestopisu, česky nazvaném Mezi lesem a vodou, se Fermor, mimo jiné tak trochu objevitel Bánffyho Transylvánské trilogie pro anglickojazyčné publikum, dostává do meziválečného Maďarska a Rumunska. A je z toho záznam o jednom dnes už těžko představitelném putování středovýchodní Evropou. Autor sice “hodlal přespávat v chudobincích, klášterech a stodolách”, ale legračně to nedopadne. Jako vzácný exemplář mladého Angličana si ho totiž po většinu cesty přes Maďarsko a Rumunsko, mimo jiné právě přes historické Sedmihradsko, předává místní anglofilská džentry, nižší aristokracie. Sama tou dobou už v úpadku, zahrnuje ho pohodlím. Knihu lze tedy číst jako cenný sociologický vhled do těchto kruhů. Nezávisle se mi tu opakují a realisticky potvrzují některé motivy z Bánffyho: velké hraběcí rodiny, zájem těchto kruhů o vše anglické, sentimentální pláč mužů u cikánské muziky nebo váha historické argumentace v politice.

Cestopis je psán s odstupem mnoha let, a tak kromě rekonstrukce původního putování přichází hojně ke slovu i dávná historie příslušných krajů, s hlubokým esejistickým vhledem, pro čtenáře bez zvláštního zájmu o tyto končiny pravděpodobně až příliš podrobně podaná. Třetím rozměrem knihy jsou rozsáhlá líčení krajiny, jíž poutník prochází. Pokud je to váš šálek, přijdete si zřejmě na své i jazykově: knihu jsem se pokoušel číst v originále, a ačkoli jsem na anglickou beletrii celkem zvyklý, tady jsem při extrémním bohatství Fermorova přírodního slovníku hanebně selhal a musel často přeskakovat.


Patrick Leigh Fermor: Between the woods and the water. Great Britain, John Murray, 2004.

Česky jako: P. L. F.: Mezi lesem a vodou. Praha, Argo, 2022.

Tento svět, jaký je, již stejně dlouho nepotrvá (recenze knihy Mikuláš Bánffy: Byli jste sečteni)

První recenzní ohlas na právě vydaný úvodní díl Bánffyho trilogie zaslala čtenářka Lucie Nováková z Liberce. S dovolením autorky a s poděkováním jej zde zveřejňuji:

Tento svět, jaký je, stejně již dlouho nepotrvá

Byli jste sečteni, první díl Transylvánské trilogie od Mikuláše Bánffyho, je nádherná, strhující kniha, která svou poetickou imaginací tvoří protipól pragmatické strohosti mnohé současné beletrie.

Kniha byla vydána téměř před sto lety, ale dostává se k českému čtenáři ve zcela současném překladu. Hladce, bez jakékoli jazykové bariéry tedy vplouváme do Sedmihradska na samém počátku dvacátého století, doprostřed života uherské aristokracie. Bánffy je vůči němu kritický, nikoli otevřeně, ale na pestré paletě postav knihy vykresluje pletichy, úlisnost, lehkomyslnost, nabubřelou hloupost, ale především neschopnost dohlédnout dál než za první kopce. Neschopnost vnímat v širším kontextu evropské dění, pomalu ale neúprosně spějící k válce, jež navždy rozmetá svět, na který jsou zvyklí. Ti, kdo by měli o osudu země spolurozhodovat, jsou zcela zaneprázdněni hony, plesy, souboji a opulentními hostinami. To, že tento svět, jaký je, již dlouho nepotrvá, je schopen nahlédnout až člověk zvenčí a jiné národnosti, vyslanecký rada, hrabě Slawata, i když i on se mýlí v tom, jak budou změny vypadat.

Vše se odehrává na pozadí krásné a tajuplné transylvánské přírody. Opar nad horami, zimní noc v lese, měsíční svit dopadající na orosenou trávu, zvlněné louky, pěstěné zahrady, zežloutlá pole, třpytivá města, Bánffy si mistrně hraje s jazykem, nespěchá, prodlévá v kráse. Své vyprávění nechává zvolna plynout v nádherných poetických obrazech, vykreslených s touž fantazií a řemeslným umem, jež daly povstat Adrianiným ohnivým plesovým šatům či Sinovu jídelnímu servisu zhotovenému vídeňskými zlatníky. Pokud bychom měli knihu číst z jediného důvodu, pak by jím byla krása jazyka, umocněná výtečným překladem Roberta Svobody.

Poněkud obtížnější rovinou příběhu pro nás může být líčení peripetií uherské politiky počátku dvacátého století. Bánffy je znal na vlastní kůži, i on sám byl, stejně jako hlavní hrdina knihy, hrabě Valentin Abády, poslancem uherského parlamentu. Bouřlivé události oněch let běží na pozadí knihy pro dnešního českého čtenáře poněkud nečitelně. Přiznejme si, kdo z nás ví, kdo byl István Tisza? Buď se můžeme pokusit proniknout do dobových reálií, nebo je můžeme z povzdálí sledovat jako výpověď o dlouhé tradici pletich, obstrukcí, krátkozrakosti a neurvalosti v evropské politice.

Otázkou také zůstává, jak číst vyprávění o vášnivých citech mezi Valentinem a Adrianou, aniž bychom je s nedůvěrou zasunuli do laciné přihrádky červené knihovny a autora považovali za poněkud naivního čtenáře Sigmunda Freuda. Snad pomůže, když si uvědomíme, že navzdory zcela současnému jazyku překladu před sebou máme velký romantický příběh ve stylu 19. století. Snový svět načrtnutý do mlžného oparu, jen zlehka spojený se zbytkem knihy. Jeho hrdinové nejsou skuteční, jejich zoufalá, horká láska musí zůstat nenaplněná, aby vztah nesestoupil do banalit všednodennosti. Kdo ví, jak se bude doba za sto let dívat na naše chápání světa a pohnutek našich činů?

Kdo byl vlastně sečten? Uherská aristokracie zahleděná do svých provinčních rybníčků, nebo celá určitá podoba světa, jež spěla k zániku? Byla na tom aristokracie v jiných částech Evropy lépe? Dokázalo by na vývoji dvacátého století něco zvrátit sebelepší vzdělání, bdělost, či rozhled?

Byli jste sečteni může být mementem i pro nás. To, po čem teskníme, čeho se obáváme, se může velmi lišit od skutečných hrozeb, jež jsou v danou chvíli ještě nezbadatelné. Zatímco Bánffy nad stránkami své knihy litoval promarněných šancí uherské aristokracie, nedaleko na východě se již v mlýnech čistek drtících život, sny i touhy Jevgenie Ginzburgové rodily první kapitoly Strmé cesty a nad Výmarskou republikou se stahovala bouřková mračna. Jsou horizonty, za něž není vidět.

Lucie Nováková

Mezi Habsburky a holokaustem, mezi Rumunskem a Ukrajinou: poezie Bukoviny

Tušíte, kde leží Černovice?

Bukovina byla historicky nejvýchodnější korunní zemí habsburské monarchie. Její severní část dnes patří k Ukrajině, jižní část k Rumunsku (zhruba v hranicích dnešní župy Suceava). Rovněž v Bukovině, které se jinak na tomto webu moc nevěnuji, žila malá slovenská menšina v obcích Poiana Micului, Solonețu Nou a Gura Humorului. Po vypálení Poiany Micului německými vojsky byly tamní rodiny v obzvlášť neutěšené situaci a právě pro ně byl v únoru 1947 vypraven vůbec první z oficiálních reemigračních vlakových transportů z Rumunska do Československa. Nejlepším internetovým rozcestníkem k tématu Slováků z Bukoviny jsou asi stránky paní Táni Ješetové.

Nechme ale nyní Slováky stranou. Kniha „Hroby v povětří. Poezie Bukoviny“, vydaná roku 2015 v nakladatelství Fra, se nevěnuje jim, nýbrž obsahuje německy psanou poezii převážně židovských autorů z Černovic. Tedy – odpověď na úvodní otázku – z historického hlavního města Bukoviny, ukrajinsky dnes řečeného „Černivci“. Básně vybral a z němčiny přeložil olomoucký překladatel a básník Radek Malý, doprovodil je pak důkladným doslovem a rejstříkem autorů.

Co je na poezii bukovinských autorů tak zajímavého, že si zasloužila samostatný český výbor? Plyne to zřejmě z dobového prostředí Černovic, které bychom mohli směle nazvat nejvýchodnějším středoevropským městem. Zasloužilo se o to předválečné mnohonárodní prostředí: Ukrajinci, Huculové, Němci, Židé, Rumuni, všechna tahle etnika se tu střetala a žádné nemělo po jistou dobu tak navrch, aby to narušilo jejich mírové hospodářské a kulturní soutěžení… až do katastrofy 2. světové války. Výbor tedy odráží především dvě polohy. Zaprvé idylu, která byla svými tvůrci vyloženě chtěná, bylo to vlastně spíš jakési snění o střední Evropě v nevelkém autorském okruhu – snění tím spíše, že nejvíce tato tvorba vykvetla až v meziválečném období, kdy už byla zdejší německo-židovská komunita osamělým a ohroženým ostrovem, nepožívajícím nadále ochranu rakouské koruny. (Můžeme v tom vidět i jakousi paralelu i s českým národním obrozením. To v úzkém kruhu vlastenců horlivě tvořilo iluzi národa, který ještě nebyl, zatímco Černovičtí iluzivně zpřítomňovali něco, co tak úplně nebylo nikdy a již zanikalo.)

Krajina jež mne

vynalezla

vodoruká

lesovlasá

borůvkové kopce

medově černé

Čtyřjazyčně sbratřené

písně

v rozkmotřené době

(…)

(Rose Ausländerová)

Tu zjevuje se nejstarší předek: haličský hrnčíř,

nenaslouchal klepům rybářů a žen

o nejnovějším mesiáši, znal jen svůj kruh a

výběrčí daní, skončil na římské galéře –

a bez konce vesluje po proudu mou aortou.

(…)

(Alfred Gong)

Druhou polohou knihy je pak reflexe nemyslitelného a nepochopitelného – holokaustu, který černovické autory i jejich rodiny rozprášil po Evropě a mnohým připravil onen hrůzný „hrob v povětří“. Jsou tu často básně syrové až drastické a zkušenost ghett a pochodů smrti je v nich hmatatelná.

Z nebe se vody vylily,

už na tom vlastně nezáleží,

v houfu nás hnali, mlátili:

teď na nás dvou jen sláma leží.

Přede mnou měla jsi tu byt

a pode mnou jsi začla tlít

(…)

(Alfred Kittner)

V tvorbě nejslavnějšího z těchto autorů, Paula Celana, pak celá zkušenost dochází zjemnění, zámlkami se ohledává nevyslovitelnost událostí. To vše původně v němčině, zatíženém jazyce vrahů i obětí.

(…)

volá temněji přejeďte struny těch houslí pak budete povětřím stoupat co dým

pak najdete hrob tam v oblacích není tam těsno

Černé mléko jitra v noci tě pijem

pijem tě v poledne smrt je z Německa mistr

(…)

(Paul Celan)

Vážněji míněná literatura je dnes historismem poněkud přeplněná. S dějinnými traumaty se „vyrovnává“ kdekdo, včetně těch, kterým to po řadě desetiletí, v čistě moderním kontextu literárních stipendií, tvůrčích pobytů a knižních reklamních kampaní nemusíme tak úplně věřit. V této situaci se rozhodně zdá záslužné ustoupit do pozadí a dát hlas některým z původních účastníků, jakými byli právě básníci a básnířky „Hrobů v povětří“. Překladatel Radek Malý jim tento hlas poskytuje víc než dobře – originály jsem nestudoval, ale poezie jiných se tu skrze překladovou práci někoho, kdo je sám básník, bezpečně vyjevuje. Pro většinu z nás není poezie vlastním živlem a denním chlebem, ale čtenář se nemusí bát – není třeba všechny ty verše „učíst“. Stačí třeba jen listovat s otevřenou myslí a zastavovat se u obrazů a výrazů, které si to vyžádají.

V horkých dnech ruského zbrojení, jako jsou tyto, mohou být „Hroby v povětří“ připomínkou, že přinejmenším ukrajinský západ, trojúhelník Lvova, Užhorodu a Černovic, je na rozdíl od putinovského Ruska potřeba bez výhrad počítat ke kulturnímu prostoru střední Evropy.

Hroby v povětří. Poezie Bukoviny. Vybral a přeložil Radek Malý. Fra, Praha, 2015.

Pár obrázků k Bukovině:

Nový Solonec v jižní Bukovině, pravděpodobně slovenské obyvatelstvo. Fotil učitel B. Vavroušek roku 1915. Z archivu Náprstkova muzea v Praze.
Jižní (tj. rumunskou) Bukovinu jsem s přáteli navštívil roku 2008. Je dnes známá především skupinou malovaných klášterů řeckokatolické církve.
Výzdoba těchto klášterů obsahuje mnoho kanonických prvků, například tento (Jákobův žebřík?). Spravedliví stoupají do nebe pod ochranou andělů, nehodní jsou ďábly stahováni do jámy pekelné. Vyhrocené kontrasty zdá se s tímto krajem zůstávají i v moderní době.