První recenzní ohlas na právě vydaný úvodní díl Bánffyho trilogie zaslala čtenářka Lucie Nováková z Liberce. S dovolením autorky a s poděkováním jej zde zveřejňuji:

Tento svět, jaký je, stejně již dlouho nepotrvá

Byli jste sečteni, první díl Transylvánské trilogie od Mikuláše Bánffyho, je nádherná, strhující kniha, která svou poetickou imaginací tvoří protipól pragmatické strohosti mnohé současné beletrie.

Kniha byla vydána téměř před sto lety, ale dostává se k českému čtenáři ve zcela současném překladu. Hladce, bez jakékoli jazykové bariéry tedy vplouváme do Sedmihradska na samém počátku dvacátého století, doprostřed života uherské aristokracie. Bánffy je vůči němu kritický, nikoli otevřeně, ale na pestré paletě postav knihy vykresluje pletichy, úlisnost, lehkomyslnost, nabubřelou hloupost, ale především neschopnost dohlédnout dál než za první kopce. Neschopnost vnímat v širším kontextu evropské dění, pomalu ale neúprosně spějící k válce, jež navždy rozmetá svět, na který jsou zvyklí. Ti, kdo by měli o osudu země spolurozhodovat, jsou zcela zaneprázdněni hony, plesy, souboji a opulentními hostinami. To, že tento svět, jaký je, již dlouho nepotrvá, je schopen nahlédnout až člověk zvenčí a jiné národnosti, vyslanecký rada, hrabě Slawata, i když i on se mýlí v tom, jak budou změny vypadat.

Vše se odehrává na pozadí krásné a tajuplné transylvánské přírody. Opar nad horami, zimní noc v lese, měsíční svit dopadající na orosenou trávu, zvlněné louky, pěstěné zahrady, zežloutlá pole, třpytivá města, Bánffy si mistrně hraje s jazykem, nespěchá, prodlévá v kráse. Své vyprávění nechává zvolna plynout v nádherných poetických obrazech, vykreslených s touž fantazií a řemeslným umem, jež daly povstat Adrianiným ohnivým plesovým šatům či Sinovu jídelnímu servisu zhotovenému vídeňskými zlatníky. Pokud bychom měli knihu číst z jediného důvodu, pak by jím byla krása jazyka, umocněná výtečným překladem Roberta Svobody.

Poněkud obtížnější rovinou příběhu pro nás může být líčení peripetií uherské politiky počátku dvacátého století. Bánffy je znal na vlastní kůži, i on sám byl, stejně jako hlavní hrdina knihy, hrabě Valentin Abády, poslancem uherského parlamentu. Bouřlivé události oněch let běží na pozadí knihy pro dnešního českého čtenáře poněkud nečitelně. Přiznejme si, kdo z nás ví, kdo byl István Tisza? Buď se můžeme pokusit proniknout do dobových reálií, nebo je můžeme z povzdálí sledovat jako výpověď o dlouhé tradici pletich, obstrukcí, krátkozrakosti a neurvalosti v evropské politice.

Otázkou také zůstává, jak číst vyprávění o vášnivých citech mezi Valentinem a Adrianou, aniž bychom je s nedůvěrou zasunuli do laciné přihrádky červené knihovny a autora považovali za poněkud naivního čtenáře Sigmunda Freuda. Snad pomůže, když si uvědomíme, že navzdory zcela současnému jazyku překladu před sebou máme velký romantický příběh ve stylu 19. století. Snový svět načrtnutý do mlžného oparu, jen zlehka spojený se zbytkem knihy. Jeho hrdinové nejsou skuteční, jejich zoufalá, horká láska musí zůstat nenaplněná, aby vztah nesestoupil do banalit všednodennosti. Kdo ví, jak se bude doba za sto let dívat na naše chápání světa a pohnutek našich činů?

Kdo byl vlastně sečten? Uherská aristokracie zahleděná do svých provinčních rybníčků, nebo celá určitá podoba světa, jež spěla k zániku? Byla na tom aristokracie v jiných částech Evropy lépe? Dokázalo by na vývoji dvacátého století něco zvrátit sebelepší vzdělání, bdělost, či rozhled?

Byli jste sečteni může být mementem i pro nás. To, po čem teskníme, čeho se obáváme, se může velmi lišit od skutečných hrozeb, jež jsou v danou chvíli ještě nezbadatelné. Zatímco Bánffy nad stránkami své knihy litoval promarněných šancí uherské aristokracie, nedaleko na východě se již v mlýnech čistek drtících život, sny i touhy Jevgenie Ginzburgové rodily první kapitoly Strmé cesty a nad Výmarskou republikou se stahovala bouřková mračna. Jsou horizonty, za něž není vidět.

Lucie Nováková