O Zavani (Zăuan) a o lázeňské osadě Zavaňské kúpele (Zăuan Băi) tu už jednou byla řeč. Několik snímků odtamtud jsem teď získal od pana Andreje Trojáka, jehož rodina (Trojákovi a Vavrovi) v osadě žila.

Jedná se o předválečné školní fotografie ze zavaňské školy. Spolu s dětmi se na nich objevuje učitel, jehož jméno bývá v československých zdrojích psáno jako Vojtech Kejvári nebo Kejváry, úředně byl ale nejspíš po maďarsku Kővári (nebo Kőváry), křestním možná Béla (maďarský ekvivalent Vojtěcha). Podle rodinné vzpomínky pana Trojáka byl učitel národnostně přesvědčený Slovák, u jehož otce došlo k pomaďarštění příjmení z pracovních důvodů v době silné maďarizace.

„Tělocvičná“ fotografie je možná reakcí na sokolské aktivity v Československu, o kterých jistě obyvatelstvo informovali přicházející učitelé. Kromě Kejváriho to byla později také Vlasta Rausová. Dožila o mnoho let později ve slovenském Bernolákovu.

Bonus: dávnou podobu lázeňských budov v Zavaňských kúpelích zřejmě zachycuje tato pohlednice z roku 1907.

Edit: 18. 7. 2025: Vynechána zřejmě nesprávná informace o již předválečném působení Vlasty Rausové. Nově jsem narazil na velmi významný zdroj k historii Zavaňských kúpelí, jímž je kniha „Jozef – malá kronika“ od někdejší místní učitelky Márie Pisec.

Na stránkách jsem založil sekci Antikvariát, kde se nabízejí knihy jiných vydavatelů k tématu rumunských Slováků. Obvykle z druhé ruky, ale nejen.

Z rodinných fotografií pana Jiřího Louženského: svatba Františka Gašpara (*1927) s Julií Švejdíkovou (*1924). Březen 1948, Žlíbek nebo Rejštejn u Kašperských Hor. Oba novomanželé pocházeli z Nové Huti (Șinteu), od roku 1950 žili pak ve Staré Vsi u Rýmařova.

K rozhovoru o životě předků i o Edici Sedmihradsko si mě pozvala spisovatelka Emma Riedová: odkaz zde.

Byl doplněn lodní soupis vystěhovalectví bihorských Slováků do Brazílie. Přibyla data k jednomu z příjezdů lodi Zeelandia roku 1924 – celkem asi 15 nových rodin a nové detaily k některým dalším.

Kniha „Byli jste sečteni“ hraběte Mikuláše Bánffyho, první díl jeho „Transylvánské trilogie“, v pátek dorazila z tiskárny a teď ji rozesílám do světa. Určitě jste o ní ode mě už slyšeli: poslední dva roky jsem se kromě rodičovství bavil a zaměstnával především její přípravou. Někteří z vás na ni sponzorsky přispěli a z maďarštiny ji přeložil skvělý Robert Svoboda. Kniha teď po Reemigrantech a dvou dalších titulech vychází jako čtvrtý svazek mojí edice Sedmihradsko.

Transylvánská trilogie je u nás dosud zcela neznámé románové veledílo první poloviny minulého století, srovnatelné s klasickými velkými romány typu Anny Kareninové. Hornatá Transylvánie, jinak také Sedmihradsko, byla odedávna územím spadajícím pod uherskou vládu, které však po rozpadu Rakouska-Uherska na základě mocenských dohod připadlo rumunskému státu. Bánffyho trilogie je rozsáhlým obrazem života transylvánské aristokracie: jejího nákladného a pohodlného životního stylu, plesů, lovů, hostin, hazardu, podmanivé horské krajiny i běžného hospodářského provozu na šlechtických panstvích. Její unikátní kombinace romantiky s domácí i zahraniční politikou definitivně vyvrací obvyklou domněnku, že „Transylvánie = upíři“!

Jak je z popisu asi jasné, tahle kniha se na rozdíl od mých předchozích nevěnuje bihorským Slovákům, ale spíš těm, na jejichž panstvích naši předkové v 19. století žili. Tedy uherským „grófům“ v Transylvánii. (Gróf je totiž maďarsky hrabě.) Samo jméno Bánffy vám možná něco říká. Autor trilogie Mikuláš Bánffy, sám společensky významná osoba a v jednu dobu dokonce maďarský ministr zahraničí, byl vnukem a pravnukem zakladatelů obce Gemelčička (dříve též Maďarpotok). V jeho generaci už ale rod Bánffyů toto území nedržel.

Pro koho tedy tahle kniha je? Určitě pro potomky rumunských Slováků, kteří chtějí vědět, v jaké že zemi to předkové před 1. světovou válkou žili, jaké vrchnosti kdysi podléhali a jakými událostmi „velkých dějin“ byl ovlivňován jejich život v zapadlých kopcích Transylvánie. Ale i pro všechny ostatní, kdo si rádi přečtou pořádný (a dlouhý) román klasického střihu, s bohatstvím postav a s romantickou linkou. Pro každého zájemce o historii, šlechtu, Uhry, o dobu soumraku habsburské monarchie a o historicky proměnlivou maďarsko-rumunskou hranici, která svým způsobem zatěžuje Evropu dodnes. Takže prosím doporučujte dál, sdílejte tuhle novinku a neváhejte obdarovávat příbuzné i přátele!

Knihu jako obvykle seženete v některých nezávislých knihkupectvích nebo vám ji můžu poslat sám. Více o objednávkách zde: https://reemigranti.ocelak.cz/knihy

Kdo je pozná?

Pavlína a Peter Vaňkovi působili jako učitelé na Židárni (Valea Tarnei) od března 1946 do června 1948. „Pavla“ přišla do Rumunska ještě pod příjmením Ondračková, seznámili se teprve tam a v listopadu 1946 se na Slovensku vzali. Každý z nich učil na jiné škole v Židárni, Peter Vaňko to měl k Pavlíně tři kilometry. Jedna ze školních budov je na přiloženém snímku.

Rodinné fotografie poskytla paní Lubomíra Stohlová, za zprostředkování dík paní Františce Princové.

Zajímavý dokument někdy z 30. let minulého století, jakýsi Ignác Vilček z Nové Huti. Pokud si ho příbuzní poznali správně, tak narozený 1919, žil pak ve Staré Roli na Karlovarsku a v Malé Štáhli na Bruntálsku, zemřel roku 2004. Dokument je uložen v krajanském archivu Náprstkova muzea v Praze.

Opakovaně jsem v pátrání narazil na nespolehlivost českých rodných listů, které byly reemigrantům v 2. polovině 20. století dodatečně vystavovány zvláštní matrikou v Brně. Tyto rodné listy často nesprávně uvádějí jména v generaci nositelových prarodičů.

K vysvětlení této skutečnosti je třeba si napřed uvědomit, jaké doklady osobní totožnosti si reemigranti přiváželi z Rumunska. Byly to především rodné/křestní listy a oddací listy, respektive výpisy z příslušné matriky, a to buď matriky civilní, nebo církevní. (O této podvojnosti matrik jsem dříve psal zde.) V naprosté většině si je přesídlenci nechávali vystavovat těsně před cestou do Československa, do té doby žádné osobní doklady nepotřebovali. (Jen ojediněle se v rodinách dochovaly starší křestní listy v maďarštině, vojenské knížky, majetkové smlouvy apod.) Zvláště v pozůstalosti rodin, které putovaly prvními, polooficiálními transporty na jaře 1946, nacházíme celou sestavu dokladů včetně potvrzení o bezdlužnosti, hraničních propustek, a dokonce vzdání se rumunského občanství, vystavených nejčastěji v březnu 1946. V době oficiální reemigrace v letech 1947–49 se procedura zjednodušila a zůstaly hlavně základní matriční doklady.

Podstatné je, že žádný z dovezených dokladů neuváděl k rodičům nositele i jména jejich rodičů. České rodné listy tuto kolonku měly a údaj byl obvykle vyžadován, zároveň však matrika zřejmě nepožadovala jeho doložení a spokojila se s ústním podáním podle nositelovy vlastní vzpomínky. Tím samozřejmě v údaji o prarodičích vznikla vysoká chybovost.