Archiv rubriky: Novinky

Nejstarší matrika Nové Huti a Staré Huti v Bihoru

Nejstarší známé dějiny Slováků v rumunském Bihoru jsem zpracoval ve svých studiích „Počátky osídlení…“ a „Počátky osídlení II…“, které jsou obsaženy jako Intermezzo I a II také v knize Reemigranti. V mezidobí se jako další důležitý informační zdroj k těmto počátkům objevil majetkový soupis z roku 1828. A nyní se mi po letech snahy podařilo získat pramen, jehož prozkoumáním se celý výzkum může završit: nejstarší křestní matriku pro Starou Hutu (Huta Voivozi) a Novou Hutu (Șinteu), která byla do roku 1831 vedena v Siplaku (Suplacu de Barcău).

při psaní původních studií jsem měl náznaky o matričním dění této doby, a to jednak v podobě úmrtní matriky stejného původu a časového rozsahu, jednak v podobě statistik křtů do roku 1806, které se dochovaly v rukopisných poznámkách siplackého faráře Ferdinanda Hadravy. Ohledně datace příchodu Slováků proto nově dostupná křestní matrika spíše potvrdila dosavadní domněnky, než že by přinesla zásadně nové informace. Poskytuje nám však nové detaily ke konkrétním příchozím rodinám.

Předběžně zde uvádím nejdůležitější zjištění z tohoto pramene:

  • První narozené dítě ze Staré Huti (napřed pouze jako Hutta Vitraria, tj. sklářská huť) nacházíme k 6. 10. 1802. V dalších následují další děti v nízkém, ale poměrně stabilním počtu. Součty faráře Hadravy (viz Tabulka 2 na str. 47 knihy Reemigranti) se potvrdily jako správné, farář zjevně s matrikou pracoval ještě před jejím odevzdáním do státního archivu.
  • V předchozí studii (viz str. 47 knihy Reemigranti) byla navržena, avšak vzápětí zpochybněna hypotéza o útlumu aktivity na Staré Huti v letech 1807–1821. Nejstarší křestní matrika podobný útlum dosvědčuje, a to tím, že v letech 1813–1820 neobsahuje pro Starou Hutu ani jedno narozené a pokřtěné dítě.
  • První záznam z Nové Huti (Hutta Vitraria Sólyomkő) nacházíme k 4. 11. 1826 a řadu dalších v následujícím roce. Stará Huta začíná být následně odlišována jako Hutta Vitraria Almaszegh(iensis).
  • Celkově se tedy potvrdily odhady z předchozí studie, kde jsem stanovil, že Stará Huta byla založena „1802 nebo krátce před tímto rokem“, Nová Huta „1827 nebo nedlouho předtím“.
  • První slovenské narození v Boromlaku se vyskytuje asi v srpnu 1832, další pak s jistotou od roku 1833 dál. Osídlení Varzaľu je prvně zmíněno v prosinci 1834. I tyto datace jsou v souladu se zjištěními předchozí studie, uvádějící příchod „v letech 1832–36“.
  • Jak bylo mnohonásobně doloženo v předchozích studiích, migrace do celé bihorsko-salajské oblasti po roce 1825 se napájela ze středoslovenských farnosti Šoltýska, Lom nad Rimavicou, Kokava nad Rimavicou, Detvianská Huta. Rané osídlování Staré Huti nemělo však ještě tento charakter migrace celých příbuzných rodů. Jednalo se o malý počet, postupně ne víc než 25 rodin různého původu, jejichž jednotlivý příchod snad souvisel s dřívějším pracovním napojením na jiné sklárny (mezi nimi sklárna v Detvianské Huti zaniklá roku 1801). K příjmením doloženým na Staré Huti před útlumem roku 1813 patří především: Seltenhoffer (Selbenhoffer), Stark, Benčik, Holzer, Holakovský, Adler, Gembický, Mereďa, Gombár, Moravský, Koritar, Salaj, Pešo, Stadler, Vince, Klement, Landgraf, Freindl, Ďurčák, Harazin. Jen asi třetina těchto příjmení v oblasti přežila do 20. století.

Na podporu bádání o původu Slováků v Bihoru dávám zde kopii nejstarších matrik ze Siplaku volně ke stažení, s poděkováním státnímu archivu v Oradeji:

Křestní matrika 1785–1831 zde.

Úmrtní matrika 1785–1831 zde.

Oddací kniha z této matriční sady není bohužel známa a pravděpodobně se vůbec nezachovala.

Pozn. V kopii křestní matriky jsou některé dvoulisty zdvojené kvůli čitelnosti celé strany. Úmrtní matrika pravděpodobně nezachycuje velkou část úmrtí ze Staré a Nové Huti, vzhledem k velké vzdálenosti od fary a k tomu, že pohřeb není klíčovou církevní událostí (nepatří mezi svátosti).

BRCA1 – dědičná onkologická onemocnění žen

BRCA1 – genetická porucha vyvolávající rakovinu prsu nebo vaječníků u žen středního věku. Světově nejznámější nositelkou je herečka Angelina Jolie. Porucha se vyskytuje v mojí širší rodině a s určitostí přišla právě z její rumunsko-slovenské strany. Často se vyskytla v bližším nebo vzdálenějším propojení s příjmením Ocelák. Jestli se to vaší rodiny původem z Rumunska taky týká, prosím ozvěte se mi na e-mail radioc@seznam.cz. Možná najdeme společného rodového původce.

edit 31. 10. 2023: ZDE si můžete stáhnout moji podrobnější genealogickou zprávu k tomuto tématu.

Hledání příbuznosti

Hodně lidí tu nachází svoje jmenovce a přemýšlí o možné příbuznosti. Dá se taková příbuznost profesionálně dohledat? Ano, jen není předem jasné, jaké budou náklady. V podstatě jde o hledání po linii příjmení od dvou (případně více) výchozích osob, a to buď než se linie spojí, nebo než dosáhneme konce možností hledání (většinou je to někdy začátkem 19. století). Výchozí osoby jsou nejstarší zatím známí předkové daného příjmení. Linie příjmení je obvykle shodná s otcovskou, ale pokud cestou natrefíme na nemanželské dítě, takříkajíc uhne na stranu matky. Zkoumané linie se nám mohou spojit hned v první generaci nad výchozími osobami, nebo také pokračovat třeba pět generací odděleně, což obnáší zásadní cenový rozdíl. Takovéto genealogické zadání tedy dává smysl pro ty, kteří chtějí linii svých předků podle příjmení znát tak jako tak nebo kteří už svůj rodokmen mají a snaží se napojovat příbuzné. Malé varování: vzhledem k velikosti rodin v každé generaci bývá těch příbuzných opravdu hodně.

12-11-2022

Pěkná “krojovaná” od paní Gerlach. Stojící je Katarina Michalčáková, roz. Rolníková (1906–1996), sedící je asi dcera Rozálie, provdaná Hňatková (1930–1991). Foceno asi 1947–48 v Platoři na Sušicku, později se rodina ještě různě přesouvala: Kněžpole na Rýmařovsku, Hojsova Stráž na Železnorudsku, Libavá.

Podpoříte Transylvánskou trilogii?

Osudová láska, politika, plesy, lovy, hostiny, pletky, hazard. To všechno všechno čekejte v příští knize mojí Edice Sedmihradsko!

O co půjde? Chystám se vydat český překlad „Transylvánské trilogie“ hraběte Mikuláše Bánffyho (1873–1950). Respektive pro začátek její první díl pod názvem “Byli jste sečteni”.

„Transylvánská trilogie“ je u nás dosud zcela neznámé literární dílo první poloviny minulého století. Kopcovitá Transylvánie (jinak též Sedmihradsko) byla po staletí územím spadajícím pod habsburskou vládu, které však po rozpadu Rakouska-Uherska připadlo rumunskému státu. Autor sám byl potomkem uherského rodu Bánffyů, kteří se mj. přímo podíleli na osídlení Bihoru slovenskými rodinami. (Praděd Pavel Bánffy byl zakladatelem Gemelčičky.) V uherské (maďarské) společnosti, kde šlechta hrála v počátcích 20. století stále klíčovou roli, byl hrabě Mikuláš Bánffy významnou postavou, v jednu dobu byl dokonce ministrem zahraničí.

Jeho dílo je rozsáhlým obrazem života dobové transylvánské šlechty: jejího nákladného a pohodlného životního stylu (v kontrastu k poměrům vesnických obyvatel), plesů, honů, romantické lásky, hazardu, domácí a zahraniční politiky, podmanivé horské krajiny i běžného hospodářského provozu na šlechtických panstvích. Je to knižní trilogie v nejlepší tradici klasického románu, s množstvím živých postav a přesvědčivých dobových reálií. Navzdory tomu, co si s Transylvánií většinou spojujeme, tam nejsou vůbec žádní upíři, čestné pionýrské! Celým dílem prostupuje duch nostalgie a předzvěst zániku: zániku uherské aristokracie jako vedoucí společenské třídy, která ve svých palácích, kasinech a tanečních sálech nedokázala pochopit proměny okolního světa a byla nakonec smetena vichrem světové války i navazujících změn.

Hrabě Mikuláš Bánffy (1873–1950), foto Wikidata.

Rumunských Slováků se „Transylvánská trilogie“ sice přímo netýká, jejich potomkům ale může přinést pochopení toho, v jaké že zemi to předkové před 1. světovou válkou žili, jaké vrchnosti a úřadům podléhali a jakými událostmi „velkých dějin“ byl ovlivňován jejich život v zapadlých kopcích Sedmihradska.

Na vydání Bánffyho trilogie jsem už získal menší řádku soukromých sponzorů, díky nimž překlad právě vzniká. Ujal se ho Robert Svoboda, jeden z nejlepších našich překladatelů z maďarštiny, a tak vám můžu už teď slíbit čtenářský zážitek. Kdy? Příští rok, pod letošní stromeček to bohužel nestihneme, ale můžete se aspoň o to déle těšit.

Jako obvykle je to bez dotací, grantů a jiné veřejné podpory, to už je taková moje zásada. Především pak je to bez podpory Orbánova maďarského režimu, od kterého si žádné peníze brát nehodlám, i když by na šíření maďarské literatury asi byly k mání. Netřeba tedy říkat, že pár dalších sponzorů by tomuto projektu přišlo vhod. Kdyžtak dejte vědět. Každá pětistovka dobrá – výměnou nabízím dobrý pocit a veřejné díky. Případně taky regulérní propagaci vašeho podnikání na prvních nebo posledních stránkách knihy. (Aneb tahle reklama v koši neskončí.)

Shromažďovací středisko v Šumperku

Asi se mi podařilo zjistit, kudy přesně se reemigranti z Rumunska dostávali na Moravu.
 
Budova na snímku se nachází v Šumperku na křižovatce ulic Jesenická a Lidická (snímek asi sedm let starý). Jsou to někdejší potravinové sklady Velkodistribučního podniku (VDP) a v době organizované reemigrace tu bylo jedno z několika shromažďovacích středisek, kam přijížděly transporty z Rumunska a odkud pak byly rodiny rozesílány do celého přilehlého pohraničí. Kdo přijel s transportem v letech 1947–49 na Moravu, musel projít právě touto budovou. Šumperk byl totiž na Moravě jediným střediskem. V té době bylo místo určitě mnohem klidnější; ještě tudy nevedla výpadovka na sever a východ, podstatná byla jen blízká železnice.
Dnešní stav budovy po opravě fasády, pohled z opačné strany.
V Čechách byly střediska dvě nebo možná tři – Cheb, Suché Vrbné u Českých Budějovic a možná ještě Beroun (pokud byl v té době funkční; není o tom úplně jasno). Tam to nebyly zděné budovy jako v Šumperku, ale dřevěné barákové tábory, v nichž se rumunští Slováci pravděpodobně vystřídali s předchozími nedobrovolnými obyvateli – válečnými zajatci a vysídlovanými Němci.
 
Jestli můžete informace o sběrných táborech opravit nebo doplnit z vlastní rodiny sdělením nebo snímkem, nenechte se prosím pobízet.

 

Církevní a civilní matriky

Dopis varadínského biskupa šumlovskému faráři, na který jsem narazil, zajímavě ilustruje otázku, jež motá hlavu některým rodopiscům: vztah mezi církevními a civilními matrikami. Od svého vzniku v 16. a 17. století byly církevní matriky nejpřesnější evidencí obyvatel a čím dál více tedy i zdrojem dat pro státní správu. Za úřední doklad byly církevní matriční záznamy prohlášeny císařem Josefem II. S rozvojem státní administrativy a s postupnou sekularizací státu narostla koncem 19. století potřeba nezávislé evidence natolik, že byly roku 1895 v Uhersku (ne však v rakouské části monarchie) zavedeny civilní matriky, vedené na obecních úřadech. Znamenalo to umenšení role církve a právě k této situaci v říjnu 1895 odkazuje poněkud záhadná pasáž v knize Dopisy z Bihoru na str. 130 – zde se u místních římskokatolických kněží nechává ohlásit c. a k. státní matrikář a obává se přitom nevlídného přijetí. Od této doby jsou matriční záznamy vedeny paralelně: církevní podle farností a civilní podle obcí v administrativním smyslu, přičemž tyto dvě struktury se často územně nekryjí. Odrazem podvojnosti matrik jsou rodné a křestní listy reemigrantů vystavené ještě v Rumunsku, pokud se v jejich rodinách dochovaly: někdy se jedná o civilní rodný list, jindy o farský křestní list. Rozeznají se podle místa vystavení a podle toho, že pouze civilní rodné listy uvádějí u rodičů narozeného jejich věk.

A co že to biskup jednomu ze svých kněží píše? Jde o dopis z roku 1879, tedy z doby před osamostatněním úřední evidence obyvatel. Obsahem dopisu je instrukce, jak postupovat v zápisech dětí, které se narodily „zběhlým“ a později se oženivším kněžím a mnichům, jakož i mužům podruhé ženatým po předchozím soudním rozvodu. Tedy dětí, které byly v občanskoprávním smyslu manželské (legitimní), v církevněprávním však ne. V křestním záznamu těchto dětí se mělo v kolonce „legitimní/nelegitimní“ objevit pouze odkaz na poznámku. V poznámce pak měla být situace stručně, ale výstižně popsána.

Ve smyslu občanského práva znamenal manželský původ dítěte jeho další důležitá práva: nosit otcovo příjmení a spolu s ostatními sourozenci po něm dědit. I po této někdejší právní úpravě zůstává dodnes v některých rodinách reemigrantů stopa: poměrně častý jev, kdy nejstarší ze sourozenců, narozených ještě v Rumunsku, nosil na rozdíl od ostatních dětí příjmení po matce. Problematika nemanželských dětí by však vydala na celé samostatné téma.

02-12-2021

Můžu si něco vánočně přát? Mých knížek už máte určitě dostatek, ale až budete shánět něco pod stromeček, zkuste se napřed stavit u svých místních nezávislých knihkupců. To jsou na rozdíl od celostátních řetězců (Dobrovský, Luxor, Kosmas, Kanzelsberger) ti, kterým není zatěžko vzít do prodeje knížky od malého nakladatele za férovou cenu. A nemají pak třeba tak úplně vydesignovaný krám se štosy nejnovějšího bestselleru, po kterém napřesrok neštěkne pes. Místo rychloobrátkového zboží – knižní biodiverzita. Nenechte si je spolknout řetězcem. Tedy dík a přání dobrých tržeb zvláště pro knihkupectví: Domeček Jeseník, Tycho Olomouc, Patka Zábřeh, Comenius Znojmo, Müller Prachatice, Pešková Vimperk, Minikvariát Cheb!

Bohužel už nemůžu osobně poděkovat panu knihkupci Novotnému ve Volarech, který nás letos opustil…