„Štepení malich ďetkoch v Novom Šasteleku“. Aneb očkování dětí v bihorské vesnici Nový Šastelek (Sacalasau Nou). Neštovice? Nevíme. Fotografie někdy z 30. let, silně a neuměle retušovaná, zřejmě kvůli tmavému obrazu.

Zdroj: Europeana Photography Divadelný ústav

11. listopadu, na sv. Martina, mám od 17 hodin přednášet v pivovarském muzeu v Hanušovicích, kam si mě po třech a půl letech znovu pozvali. Netuším, zda se to uskuteční, vzhledem k tomu, že Šumpersko je aktuálně druhý nejnakaženější okres v celé ČR. Ale tehdy na jaře 2018 jsem k tématu reemigrantů z Rumunska sliboval knihu, tu knihu teď do Hanušovic každopádně přivezu. A i kdybyste nechtěli riskovat účast na hromadné akci nebo byla dokonce na poslední chvíli zrušena, můžeme si pohovořit soukromě, budu tam tak hodinku předem.

Vydal jsem knihu, která tentokrát nemá nic společného s rumunskými Slováky. Přesto ale třeba někoho zaujme. Jedná se o český překlad aforismů, dopisů a básní šumperské německé autorky Marie Knitschke (1857–1940), pod názvem Jedůvky. Z mého šumperského života. Více o knize zde.

„Mnohým lidem se musíme uklonit a podat jim ruku – i když bychom jim raději šlápli na nohu.“

„My ženy musíme tak často snášet posměch, že máme menší, lehčí mozek než muži. Ať si ale posměváčci uvědomí, že mozek je jako drahokam – jeho cena se neurčuje podle velikosti a váhy, nýbrž podle jasnosti a ušlechtilého broušení.“

Marie Knitschke, Jedůvky

Příjmení Ujfaluši vám asi bude povědomé přinejmenším díky svému slavnému fotbalovému zástupci Tomášovi. I tento rod patří k těm, které po válce přišly z bihorské oblasti v Rumunsku. Možná vám to jméno zní maďarsky a máte v tom pravdu, nicméně mezi Slováky v Bihoru se tento rod objevil v 2. polovině 19. století a v době poválečného přesídlování byl nejspíš už plně poslovenštěn. Na tomto dosti starém snímku by měl být Pavel Ujfaluši (1897–1966), fotbalistův vlastní a opravdický pradědeček, s první ženou Márií roz. Benčovou (1899–1937). Jestli Tomáš někdy fotku viděl, nevím, a jestli jsou si podobní, to už nechávám na jiných… Snímek jsem získal na přednášce v Chebu od neznámé návštěvnice z tohoto rodu.

Překladatelka Dopisů z Bihoru Adéla Gálová získala za svou práci tvůrčí ocenění Obce překladatelů, jednu z pobočných prémií Ceny Josefa Jungmanna!

Z vyjádření poroty: „Mándoky [tj. autor a vypravěč knihy] byl mladý maďarský kaplan působící mezi slovenskou menšinou v Sedmihradsku; dopisy, v nichž mladé slečně barvitě líčí rázovitou, pro něho podivnou skutečnost, a také se snaží předvést jako literát, vynikají jakýmsi insitním půvabem. Adéla Gálová si k překladu vytvořila „starobylý“ jazyk, jehož předností není nějaká snaha o autentičnost, ale to, že se stává adekvátním prostředkem vyjádření celé té pestrosti dojmů, nálad a příhod. Řeč Mándokyho listů jako by stála v uvozovkách, aby nás upozornil na ironii osudu, která ho uvrhla do absurdní situace a ponouká ho k tomu, aby se ať už přímo, nebo použitými stylovými prostředky sám sobě vysmál. Tento autorův postoj Adéla Gálová svým překladem vystihuje s nesmírnou vynalézavostí a kreativitou.“

Můj dík a gratulace patří nejen Adéle, ale taky čtenářské obci potomků rumunských Slováků a zvláště pak významnému sponzorovi knihy, jímž se stala ostravská Topklima, ateliér vzduchotechniky a klimatizace. Jen společnou zásluhou jich všech se zapomenutý Mándokyho maďarský text mohl proměnit v jeden z nejlepších českých literárních překladů minulého roku – a drobný nakladatel Radek Ocelák být uváděn v jedné řadě s nakladatelskými domy jako Argo, Host, Prostor nebo dybbuk, jako třeba zde.

Překlad z maďarštiny byl vydán bez přispění současného zlodějsko-autokratického režimu Viktora Orbána.

V pátek 1. 10. od 17.30 budu na téma rumunských Slováků – poválečných reemigrantů přednášet v Městské knihovně v Chebu.

“Krajania na odpuste”, aneb na pouti, Gemelčička (= Maďarpotok = Valea Ungurului = dnešním rumunským jménem Făgetu). Z fotografií Rudolfa Dočolomanského, zřejmě z roku 1950.

Dne 16. září 2021 od 17 hodin budu na téma reemigrantů z Rumunska přednášet ve Vlastivědném muzeu Šumperk.

A když jsme u Šumperka, rád bych do té doby zjistil, kde byl v Šumperku sběrný tábor, do něhož v letech 1947–49 přijížděly transporty z Rumunska. Z něj se následně osídlovaly celé Jeseníky. Mám jen jednu indicii – měly to být budovy “skladů VDP” (Velkonákupní společnost družstev / Velkodistribuční podnik), někde v blízkosti nádraží. Nevíte někdo?

Vážení a milí, v podzimních volbách se chystám kandidovat do sněmovny. Najdete mě v Olomouckém kraji na osmém místě kandidátky jisté menší strany, které není jedno, co tu bude za třicet nebo za padesát let. (Modří již vědí, zelení taky.) Ta strana nebude mít billboardy u silnic ani spousty letáků ve schránkách, takže si to holt musíte do podzimka pamatovat… Volební kampaň bude jako obvykle zuřivá a já vás s tím moc otravovat nebudu, to není můj styl. Jestli to ale dáte vědět všem dnešním potomkům Slováků z Rumunska, a jestli mě z nich třeba jenom půlka bude volit, věřím ve výborný výsledek!

Kdo by si chtěl přečíst nějaké moje politické úvahy a názory, najde je třeba tady anebo průběžně na mém osobním facebooku.