Z fotografií učitele Cyrila Filipa

Cyril Filip (1917–1997) působil jako mladý, pomocný učitel na Nové Huti (Sinteu) koncem 30. let. Díky jeho synu Cyrilovi ml., který se mi ozval, máme možnost si prohlédnout fotografie, které si učitel nechal na památku svého dávného pobytu v Rumunsku. Jedná se o jeden z největších fotografických souborů, které zatím z těchto míst známe. Zveřejňuji tu jen malý výběr: další fotky – ještě hezčí – si nechávám do připravované knihy…

Řídící učitel Jozef Novák a pomocný učitel Cyril Filip. Nová Huta, cca 1939.
Škola na Nové Huti, postavena 1936, foto cca 1939
S dětmi na Nové Huti, cca 1939
Co vidíte? Tři fešné Huťanky? Opravdu? Tak se radši podívejte znovu a lépe…
Ta fešanda uprostřed je totiž přestrojený učitel Cyril Filip.
V kostele na Nové Huti, cca 1939.
Fotografie snad z návštěvy v Zauan-Bai (Zavaňské kúpele) u učitele Vojtecha Kejvariho. Učitele Filipa na voze obklopuje – možná – rodina Vávrova.
S farářem Petrem Kühnem před farou na Nové Huti, cca 1939.
Cyril Filip 1917–1997

Novinky, květen–červen 2018

Nějak sem poslední dobou nestíhám přidávat novinky. Na mém facebooku toho najdete rozhodně víc než zde. Vlastně ani nevím, kolik je vás takových, kteří sledujete jen příspěvky tady a k těm facebookovým nemáte přístup. (Napište mi, díky.)

Ale hlavně: už od zimy sedím a píšu knihu. Bude to kniha o minulosti rumunských (konkrétněji: sedmihradských) Slováků až do doby poválečné reemigrace. Bude to vůbec první kniha svého druhu – žádná z těch dosavadních neměla tak široký záběr, od počátků osídlení, přes všechna slovenská místa v bihorsko-salajské oblasti, až po první léta v pohraničí. A rozhodně v žádné nebylo tolik úžasných starých fotografií, kolik jich bude v té mojí! Včetně mnoha takových, které nebyly dosud nikde zveřejněny. Takže se těšte a sledujte mě, aby Vám knížka neunikla, až bude na světě.

A co ještě? Volnějším tempem pokračuji v přednáškách/besedách v různých pohraničních místech. V dubnu jsme se sešli ve Velké Kraši na Jesenicku, teď v červnu v Hanušovicích. Na podzim je přeběžně domluvený Vyšší Brod a rád bych dojednal ještě něco (přijímám nápady). Když to dobře půjde, mohlo by to na podzim být už i s knihou.

 

17-06-2018

Víte, co je tohle za knihu? Vzácná věc pro nás všechny. Podařilo se mi to nedávno získat z jednoho maďarského antikvariátu. Jsou to vydané zápisky jistého Sándora Mándokyho z let 1895–96, kdy působil jako farář na Nové Huti (Sinteu, Sólyomkő). Kniha má formu dopisů jakési Malvíně a vypadá to, že je plná farářových místních pozorování a dojmů ohledně Nové Huti a okolí. To z ní činí vůbec nejstarší nám známou literární zprávu o slovenském osídlení v Sedmihradsku. Má to jenom jednu potíž – kniha je v maďarštině… Asi proto ležela sto dvacet let zapomenutá. A teď, co s ní…?

05-05-2018

Na podporu občanského bádání jsem zveřejnil některé matriky týkající se slovenského obyvatelstva v následujících rumunských lokalitách: Bikáč (Bicaci), Sv. Job (Saniob), Čenálos (Cenalos), Fegernic, Tautelec, Chioag, Zalnoc. Přeji příjemné pátrání!

29-04-2018

Mrňavá fotečka, ale možná někoho potěší: školáci a školačky z Ostrova-Malšína na Šumavě, hojně osídleného reemigranty, asi někdy kolem roku 1950. Pozná se někdo? Foto poskytla rodina Kolomarova ze Skorošic.

Kutlákovi – Chegea, Boiana Huta

Udělal jsem taky jednou radost sobě samému a dal jsem do kupy sourozence prababičky. Rodina Kutlák, úplně původně ze Staré Huti, ale později roztroušena po okolí (Chegea Huta, Boiana Huta, Tašnad). Zajímalo by mě, jestli se najde někdo z potomstva a bude vědět něco dalšího, a třeba mít taky nějakou tu fotku.
 
Františka Kutláková (*1882), provdána za Jozefa Jaroše (*1885). Možná měla za svobodna syna Jana Kutláka (*1903). O jejich dalších osudech nic nevím.
 
Terezie Kutláková (1883–1956), provdána za Petra Oceláka (*1882), po ovdovění za Ondreje Muchu (1883–1954). Zůstali v Rumunsku, žili v Bojovském (Marca Huta). Děti: Štefan-Josef Ocelák (1915-2008, manželka Veronika Koritárová 1912, žili ve Světlé Hoře), Anna Oceláková (1910, manžel Jan Zivčák 1904), Rozálie Oceláková (1917, manžel Martin Zivčák), Marie Oceláková (manžel Martin Jurek 1917).
 
Marie Kutláková (*1885), provdána za Pavla Folvarského (cca 1882-1944). Reemigrovala do ČSR jako vdova z Chegea Huta. Děti: Jan Folvarský (1908, manželka Marie Dogi), Anna Folvarská (1910, manžel Jozef Štiák 1906), Veronika Folvarská (1912, manžel Jozef Zifčák 1906), Kateřina Folvarská (1923, manžel Pavel Živčák 1923), Helena/Ilona Folvarská (1927, manžel Štefan Gažák 1923), Jozef Folvarský (1930).
 
Juraj Kutlák (*1887), vzal si Karolínu Pešľovou (*1891). Reemigrovali do ČSR z Chegea Huta.
 
Anton Kutlák (*1891), vzal si Terezii Koryťákovou (*1893). Reemigrovali do ČSR z Boiana Huta. Děti Jozef Kutlák (1927, manželka Etela *1926), Jan Kutlák (1914, manželka Marie *1922).
 
Štefan Kutlák (* 19. 8. 1895) – nic o něm nevím.
 
Rozálie (Růžena) Kutláková (1897–1976), vdána Zifčáková/Živčáková, reemigruje do ČSR z Tašnadu jako vdova, umírá v Loučovicích. Děti: Michal Źivčák 1926–2004, Marie *1930, Kateřina *1932.
 
Katarina Kutláková (*1899-1970), moje prababička. Vdána za Antona Oceláka (1896–1940), do ČSR reemigrovala ze Sočetu jako vdova, žila v Chvalíně na Malšínsku.
 
P.S., mohl by tam být ještě Peter Kutlák s manželkou Marií Gajdošovou (*23. 3. 1891 nebo 1899, dcera Marie 1927 provdána za Michala Štiáka 1926) nebo s manželkou Terezií Dojčarovou – nevím, jestli je to jeden, nebo dva různí, a nevím jeho narození. Ani nevím, jestli to skutečně byl bratr.

22-04-2018

Včera na mojí přednášce ve Velké Kraši pěkných 55 lidí, přestože by se v tak krásný den mohli třeba rýpat v zahradě nebo výletničit. Díky, vážím si toho. A rovnou nasdílím pár starých kousků, které jsem si přefotil od místní obyvatelky paní Bubelové. Tušíte někdo, kdo na nich je? Já jsem si to bohužel nestihl napsat.

 

18-04-2018

Fotografií našich rodin z doby první světové války, těch je proklatě málo. Tohle je jedna z nich: měl by tam někde být Jan Bomb (*1887) coby vojenský kovář, ve společnosti několika poddůstojníků císařské a královské rakousko-uherské armády. Bylo to tehdy tak, že vojáci aktivní tříleté služby a devítileté zálohy rukovali ke společné rakousko-uherské armádě, starší muži pak k oddílům uherské zeměbrany, kde měla být služba teoreticky o něco méně náročná. Fotografii poskytl pan Radim Marek.

30-03-2018

Faturovi z Malšína: Anežka Faturová (*1921) se synem a Štefan Fatura (*1925) s motorkou. Doufejme, že si to někdy i vyměnili! Fotografie poskytl pan Jan Fatura.

24-03-2018

Z města Alešd na Novou Hutu dnes dojedete po široké nové silnici, za dvacet minut jste nahoře. Ale bývalo to jinak. Takhle cestu svého času, v první polovině 50. let, popsal český učitel Evžen Peřina:
 
„Cesta z Aleșdu do Șinteu, to je cesta, kterou jsem sem přijel, cesta, po níž chodívám na poštu, silnice, která má více než sto dvacet serpentin a zákrutů.
 
(…)
 
Jdeš, jdeš a jdeš a vysoko nad hlavou zakrouží jestřáb. Slídí a plachtí nad údolím a ty mu závidíš křídla a let a myslíš s povzdechem, jak si cestu nadběhnout a zkrátit.
 
Těžko bys tu nadbíhal.
 
Na jedné straně silnice jde úbočí prudce vzhůru, na druhé se propadá v hlubokou strž. Po několika krocích bys zmizel v zeleném přítmí listnatých lesů, v zajetí divokého viníku, který cizopasí na kmenech stromů, v liánách ostružiní, maliní, hlohu a šípkových prutů, které se pnou se stromu na strom a tvoří neprostupný porost lesa.
 
Ztratil by ses, zbloudil bys.
 
Pro cestu do Șinteu zbývá skutečně jen silnice, která je jedinou cestou pro ty, kdo tu nežijí dlouhá léta a kteří neznají bezpečných a skrytých stezek.
 
Ta silnice z Aleșdu do Șinteu se podobá pohádkovému hadu nekonečně dlouhému, které nedohlédne svého konce a svíjí se v nesčetných zákrutech, neboť stoupá, zvolna obcházeje všechna údolí a strže, jež mu stojí v cestě. Roztáhněte prsty své ruky, ale museli byste mít desetkrát tolik prstů, a myslete si, že Aleșd leží na malíku a Șinteu na palci. Ten jestřáb, kterému jsem záviděl křídla, přeletí vzdálenost mezi oběma lehko a snadno, ale chodec musí obejít všechny zákruty i výčnělky, všech těch stodvacet serpentin, které silnice tvoří.
 
Ani auto se tu nemůže rozjet, jak se na auto patří. Cestu z Aleșdu do Șinteu jede déle než hodinu.
 
Kůň, který táhne lehkou furmanku, jede přes pět hodin, voli, táhnoucí těžký náklad, stoupají i deset hodin, a lidem, kteří chodí do Aleșdu na trh, cesta po silnici trvá šest hodin. Jen tovaryš Gheorghe Luca, pošťák z Peștișe, který tudy chodívá dvakrát v týdnu, i když má na ramenou těžkou služební torbu – v které nese dva dopisy a noviny – a na sobě v zimě v létě těžký kožich, jde tudy necelé čtyři hodiny, neboť ví, kudy a jak si cestu zkrátit.
 
Když po šesti hodinách chůze vystoupíš na temeno kopců, vydechneš zhluboka a rozhlížíš se s uspokojením člověka, který vykonal dobrou práci.“
 
Evžen Peřina, Vyprávění o rumunské zemi. Praha, Mladá Fronta, 1955.