30-03-2020

Ukázka z připravované knihy Sándor Mándoky: Dopisy z Bihoru, ve skvělém překladu Adély Gálové. Vyjde během jara.

„Vyjdu na zápraží, trochu starého postiskám a uvelebím se ve velkém, slámou vycpaném sofa. Hospodář Jánoš usedne na lavici.

– Tak co máte na práci, strýčku?

– Inu, nic moc. Chladím se.

– Nu, to je dosti pohodlné řemeslo.

Na to se starý rozchechtá tak mocně, divže mi to neprotrhne bubínek.

– Je libo doutníček?

– Děkuji, děkuji, chm! Chm!

Zapálíme si a počneme dišputaci o chodu světa.

Coby Hornouheřan ovládá Vladár hned tři jazyky; ač jsem toho názoru, že ani berlínská, ani budapešťská, ani slovenská – je-li někde taková – akademie by mu na jeho mluvnici štempl nedala. Slovenštinu láme stejně ztuha jako němčinu i maďarštinu. Z té i oné loví namátkou rozličné tvary, s jejichž pomocí tvoří následně slovosled s takovou měrou polyglosie, že by se z takového sousedského tlachání Gábor Szarvas jistojistě v hrobě obrátil.

K tomu je pantáta ztělesněná nespokojenost. Nadává na Slováky, že řádně neplatí církevní daň, laje státu, že daně nelítostně zvyšuje, spílá židům, že jim jde jen o vlastní prospěch a pakují si tu v horách kapsy, zatímco ostatní i kdyby se třeba udřeli k smrti, stejně jim Pán Bůh nedopřeje; nadává na advokáty, kteří odírají všechny, kdo jsou právě v soudním sporu; a zde je třeba na okraj poznamenat, že sám pantáta se soudí v jednom kuse, a ať už při vyhraje, či prohraje, nezbude mu pokaždé, nežli zaplatit lví podíl; a dokonce spílá i zakladatelům Nové Huti, přičemž proklíná vteřinu, kdy sem přišel. Takto a podobně tu nicméně láteří už devatenáctým rokem a dle mého skromného názoru by jej odtud nebylo lze vyhnat ani holí.“

Zasílání novinek e-mailem

V rámci budování informačních alternativ k Facebooku provozuji zasílání informačních e-mailů – především pro ty, kdo na Facebooku nejsou (nechtějí být) a na stránky Reemigranti se podívají jen zřídka. Bude se jednat nanejvýš o 6 e-mailů do roka a svůj souhlas se zasíláním můžete kdykoli odvolat. Pokud máte zájem o zasílání zpráv a novinek k tématu rumunských Slováků – reemigrantů, prosím odešlete na adresu radioc@seznam.cz e-mail se zprávou „novinky-reemigranti“. Pokud máte zájem o zasílání zpráv také k jiným tématům mého zájmu (historie, politika, společnost, staré fotografie aj.), uveďte ve zprávě „novinky-vše“.

27-03-2020

A ještě jedna od pana Kadlece, a to pěkně stará: jeho prarodiče Jan Kadlec (1892–1960) a Rozálie Kozáková (1898–1953). Žili i zemřeli na Nové Huti, do Československa se po válce nevydali. Nejmladší dítě na fotce je Štefan (*1924), foceno to tedy asi bude 1925.

23-03-2020

Další z oblíbeného žánru „byla pouť a vyfotili jsme se na trávě před plachtou“, kterýchžto snímků z válečných let se nám dochovala zajímavá řádka. Tohle je Antonie Dobrovská, roz. Jurášová (1880–1950), z Nové Huti (Sinteu), se dvěma svými dcerami. Foto poskytl pan Ján Kadlec, díky.

12-03-2020

Pěkný fotografický úlovek: měl by to být František Kubinec (*1910) z Bogdana Huty v řadách rumunských tzv. horských myslivců. Jednotky horských myslivců byly lehké armádní střelecké jednotky speciálně připravované na boj v horském prostředí. Poskytl pan Kubinec z Kraslic.

05-03-2020

„– Nuže, Imre, a nyní mi obstarejte někoho, kdo by zavezl tohle mé psaní na Novou Hutu.
– A zdalipak je to velmi naléhavý vzkaz, smím-li se ptáti?
– Baže, mimořádné urgence, neboť si v něm píšu o vůz a kabát.
– Snad neráčejí cestovat na Novou Hutu?
Čerta starého ráčím, pomyslím si v duchu, spíš mi nic jiného nezbývá…
– Ba, ba, právě tam.
– Až do hor?
– Až úplně nahoru.
– A taky tam chtěj zvostat?
– Tam mě přidělili.
– Ale tam je, pane, ještě všude sníh.
– Však snad zas roztaje.
– Baže roztaje, v létě. Ouvej, ouvej… No, tak já vám hnedle někoho seženu, ačkoli, jak se mně to jeví, nalézt takového zájemce nebude zrovna hračka.“

Z připravované knížky Sándor Mándoky: Dopisy z Bihoru. Vyprávění maďarského kaplana z konce 19. století v živém a veselém překladu Adély Gálové. Vyjde na jaře.

21-02-2020

Z rodinných fotografií pana Jána Kadlece.Reemigrant z Nové Huti, nejen fešák, ale podle všeho taky dobrý chlap: Jozef Dobrovský (1900–1967), žil v Jiříkově na Rýmařovsku. Dívka vpravo je pak jeho dcera Anna, provdaná Kadlecová.

07-02-2020

Další úžasná foka z knihy Vendelína Úradníka o Slovácích v Bukovině. Tito hoši se na československé náklady v Oradeji připravovali na učitelskou dráhu a většinou se pak skutečně učiteli stali. Některá jména budete znát.

„Slovenskí stredoškolácí-štipendisti v Oradei Mare z medzivojnového obdobia. Sediaci zľava: Jozef Čorba z Bikača, Benedek Skypala z Marci Huty, Rudolf Dočolomanský, slovenský učiteľ z ČSR, Gejza Rončák z Marci Huty, František Uhečský zo Seleuša pri Oradei. Stojaci zľava: Jozef Feniak z Bikača, Ján Neuburger, Stanislav Švintek a Rudolf Lehotský z Poiany Micului, Ľudovít Lašák z Tiganešti.“

05-02-2020

Mándoky. Dobře si to jméno zapamatujte, protože překlad jeho „horských listů“, Havasi levelek, bude rozhodně knihou roku 2020!

Mladý maďarský kaplan přichází koncem 19. století na faru v Sólyomkeő, tedy v Nové Huti. Přichází na jaře z kvetoucí nížiny a stoupaje s vozem po nekonečné klikaté cestě z Alešdi nachází v kopcích krajinu dosud sevřenou sněhem, bičovanou ledovými větry. Ocitne se mezi uctivě odtažitými, roztomile primitivními Slováky, kterým nerozumí jediného slova: nepraktický intelektuál z Budapešti si přišel odbýt své vyhnanství, v němž je k zoufalství stejně blízko jako k žertu s některou z mála spřízněných duší.

S překladem fascinující maďarské knížky z roku 1897, ve které realitu a literární fikci nelze od sebe téměř odlišit, se rychle blížíme k cíli, takže už se můžete začít těšit.

28-01-2020

Vím, že můj zájem o ty, kteří po minulosti rumunských Slováků pátrali přede mnou, je spíš soukromá záliba a že jména jako Anton Granatier, Čestmír Krátký, Michal Markuš nezaujmou potomky reemigrantů tolik jako pěkná fotka tradičního oděvu nebo některého z původních míst. Ale tahle mi udělala radost. Ten pán vpravo v klobouku, kterému skoro není vidět do tváře, je prý sám R. Urban, autor první knihy o rumunských Slovácích (Čechoslováci v Rumunsku, Bukurešť 1930). Na jejím obalu je skutečně uveden jen jako R. Urban, a když kniha vyšla v reprintu v roce 2005 v nadlackém nakladatelství Ivan Krasko, zůstalo při tom. Teprve v jiných pramenech se mi podařilo najít, že jeho křestní jméno bylo – Roman. No, a to je tak všechno, co o něm víme, takže tahle fotka je takový záhadný pozdrav z minula. Foto z knihy Vendelín Úradník: Slováci v Bukovine (1993).