Církevní a civilní matriky

Dopis varadínského biskupa šumlovskému faráři, na který jsem narazil, zajímavě ilustruje otázku, jež motá hlavu některým rodopiscům: vztah mezi církevními a civilními matrikami. Od svého vzniku v 16. a 17. století byly církevní matriky nejpřesnější evidencí obyvatel a čím dál více tedy i zdrojem dat pro státní správu. Za úřední doklad byly církevní matriční záznamy prohlášeny císařem Josefem II. S rozvojem státní administrativy a s postupnou sekularizací státu narostla koncem 19. století potřeba nezávislé evidence natolik, že byly roku 1895 v Uhersku (ne však v rakouské části monarchie) zavedeny civilní matriky, vedené na obecních úřadech. Znamenalo to umenšení role církve a právě k této situaci v říjnu 1895 odkazuje poněkud záhadná pasáž v knize Dopisy z Bihoru na str. 130 – zde se u místních římskokatolických kněží nechává ohlásit c. a k. státní matrikář a obává se přitom nevlídného přijetí. Od této doby jsou matriční záznamy vedeny paralelně: církevní podle farností a civilní podle obcí v administrativním smyslu, přičemž tyto dvě struktury se často územně nekryjí. Odrazem podvojnosti matrik jsou rodné a křestní listy reemigrantů vystavené ještě v Rumunsku, pokud se v jejich rodinách dochovaly: někdy se jedná o civilní rodný list, jindy o farský křestní list. Rozeznají se podle místa vystavení a podle toho, že pouze civilní rodné listy uvádějí u rodičů narozeného jejich věk.

A co že to biskup jednomu ze svých kněží píše? Jde o dopis z roku 1879, tedy z doby před osamostatněním úřední evidence obyvatel. Obsahem dopisu je instrukce, jak postupovat v zápisech dětí, které se narodily „zběhlým“ a později se oženivším kněžím a mnichům, jakož i mužům podruhé ženatým po předchozím soudním rozvodu. Tedy dětí, které byly v občanskoprávním smyslu manželské (legitimní), v církevněprávním však ne. V křestním záznamu těchto dětí se mělo v kolonce „legitimní/nelegitimní“ objevit pouze odkaz na poznámku. V poznámce pak měla být situace stručně, ale výstižně popsána.

Ve smyslu občanského práva znamenal manželský původ dítěte jeho další důležitá práva: nosit otcovo příjmení a spolu s ostatními sourozenci po něm dědit. I po této někdejší právní úpravě zůstává dodnes v některých rodinách reemigrantů stopa: poměrně častý jev, kdy nejstarší ze sourozenců, narozených ještě v Rumunsku, nosil na rozdíl od ostatních dětí příjmení po matce. Problematika nemanželských dětí by však vydala na celé samostatné téma.

02-12-2021

Můžu si něco vánočně přát? Mých knížek už máte určitě dostatek, ale až budete shánět něco pod stromeček, zkuste se napřed stavit u svých místních nezávislých knihkupců. To jsou na rozdíl od celostátních řetězců (Dobrovský, Luxor, Kosmas, Kanzelsberger) ti, kterým není zatěžko vzít do prodeje knížky od malého nakladatele za férovou cenu. A nemají pak třeba tak úplně vydesignovaný krám se štosy nejnovějšího bestselleru, po kterém napřesrok neštěkne pes. Místo rychloobrátkového zboží – knižní biodiverzita. Nenechte si je spolknout řetězcem. Tedy dík a přání dobrých tržeb zvláště pro knihkupectví: Domeček Jeseník, Tycho Olomouc, Patka Zábřeh, Comenius Znojmo, Müller Prachatice, Pešková Vimperk, Minikvariát Cheb!

Bohužel už nemůžu osobně poděkovat panu knihkupci Novotnému ve Volarech, který nás letos opustil…

Přednáška Hanušovice (?)

11. listopadu, na sv. Martina, mám od 17 hodin přednášet v pivovarském muzeu v Hanušovicích, kam si mě po třech a půl letech znovu pozvali. Netuším, zda se to uskuteční, vzhledem k tomu, že Šumpersko je aktuálně druhý nejnakaženější okres v celé ČR. Ale tehdy na jaře 2018 jsem k tématu reemigrantů z Rumunska sliboval knihu, tu knihu teď do Hanušovic každopádně přivezu. A i kdybyste nechtěli riskovat účast na hromadné akci nebo byla dokonce na poslední chvíli zrušena, můžeme si pohovořit soukromě, budu tam tak hodinku předem.

29-10-2021

Vydal jsem knihu, která tentokrát nemá nic společného s rumunskými Slováky. Přesto ale třeba někoho zaujme. Jedná se o český překlad aforismů, dopisů a básní šumperské německé autorky Marie Knitschke (1857–1940), pod názvem Jedůvky. Z mého šumperského života. Více o knize zde.

„Mnohým lidem se musíme uklonit a podat jim ruku – i když bychom jim raději šlápli na nohu.“

„My ženy musíme tak často snášet posměch, že máme menší, lehčí mozek než muži. Ať si ale posměváčci uvědomí, že mozek je jako drahokam – jeho cena se neurčuje podle velikosti a váhy, nýbrž podle jasnosti a ušlechtilého broušení.“

Marie Knitschke, Jedůvky

 

Zasílání novinek e-mailem

V rámci budování informačních alternativ k Facebooku provozuji zasílání informačních e-mailů – především pro ty, kdo na Facebooku nejsou (nechtějí být) a na stránky Reemigranti se podívají jen zřídka. Není to žádné bombardování zprávami, bude se jednat nanejvýš o 5 e-mailů do roka a svůj souhlas se zasíláním můžete kdykoli odvolat. Pokud máte zájem o zasílání zpráv a novinek k tématu rumunských Slováků – reemigrantů, prosím odešlete na adresu radioc@seznam.cz e-mail se zprávou „novinky-reemigranti“. Pokud máte zájem o zasílání zpráv také k jiným tématům mého zájmu (historie, politika, společnost, staré fotografie aj.), uveďte ve zprávě „novinky-vše“.

07-10-2021

Příjmení Ujfaluši vám asi bude povědomé přinejmenším díky svému slavnému fotbalovému zástupci Tomášovi. I tento rod patří k těm, které po válce přišly z bihorské oblasti v Rumunsku. Možná vám to jméno zní maďarsky a máte v tom pravdu, nicméně mezi Slováky v Bihoru se tento rod objevil v 2. polovině 19. století a v době poválečného přesídlování byl nejspíš už plně poslovenštěn. Na tomto dosti starém snímku by měl být Pavel Ujfaluši (1897–1966), fotbalistův vlastní a opravdický pradědeček, s první ženou Márií roz. Benčovou (1899–1937). Jestli Tomáš někdy fotku viděl, nevím, a jestli jsou si podobní, to už nechávám na jiných… Snímek jsem získal na přednášce v Chebu od neznámé návštěvnice z tohoto rodu.

Překladatelské ocenění pro Dopisy z Bihoru

Překladatelka Dopisů z Bihoru Adéla Gálová získala za svou práci tvůrčí ocenění Obce překladatelů, jednu z pobočných prémií Ceny Josefa Jungmanna!

Z vyjádření poroty: „Mándoky [tj. autor a vypravěč knihy] byl mladý maďarský kaplan působící mezi slovenskou menšinou v Sedmihradsku; dopisy, v nichž mladé slečně barvitě líčí rázovitou, pro něho podivnou skutečnost, a také se snaží předvést jako literát, vynikají jakýmsi insitním půvabem. Adéla Gálová si k překladu vytvořila „starobylý“ jazyk, jehož předností není nějaká snaha o autentičnost, ale to, že se stává adekvátním prostředkem vyjádření celé té pestrosti dojmů, nálad a příhod. Řeč Mándokyho listů jako by stála v uvozovkách, aby nás upozornil na ironii osudu, která ho uvrhla do absurdní situace a ponouká ho k tomu, aby se ať už přímo, nebo použitými stylovými prostředky sám sobě vysmál. Tento autorův postoj Adéla Gálová svým překladem vystihuje s nesmírnou vynalézavostí a kreativitou.

Můj dík a gratulace patří nejen Adéle, ale taky čtenářské obci potomků rumunských Slováků a zvláště pak významnému sponzorovi knihy, jímž se stala ostravská Topklima, ateliér vzduchotechniky a klimatizace. Jen společnou zásluhou jich všech se zapomenutý Mándokyho maďarský text mohl proměnit v jeden z nejlepších českých literárních překladů minulého roku – a drobný nakladatel Radek Ocelák být uváděn v jedné řadě s nakladatelskými domy jako Argo, Host, Prostor nebo dybbuk, jako třeba zde.

Nakladatel se vyhřívá v odlescích překladatelčiny slávy. V pozadí náhodou zachycen letošní hlavní laureát Ceny Josefa Jungmanna Vít Kazmar.

Za Jánem Kadlecem

Středomoravský měsíčník „Zelení a doba“ přinesl smutnou zprávu o úmrtí pana Jána Kadlece, olomouckého vlastivědného badatele, potomka rumunských Slováků a polistopadového poslance. S úctou dodávám pár vlastních slov.

Seznámil jsem se s ním teprve před půldruhým rokem nad tématem jeho předků, Kadlecových a Dobrovských původem z Nové Huti (Sinteu) v Rumunsku. On sám se narodil už v Československu, vyrůstal ve Valšovském Žlebu na Šternbersku, blízký vztah měl také k Sovinecku. Tuto vzpomínku mi napsal osobně:

„Vzpomínám také, když jsme se v roce 1956 přistěhovali do Valšovského Žlebu, žily tam ještě čtyři další rodiny Slováků z Rumunska. Nejstarší byl pan Tušinovský a jeho rodina, mladší potom rodina Bulova, paní Bulová byla dcera Tušinovských. Další byla rodina Salvova a Bejdákova. Rodiče se s nimi scházeli, vzájemně si pomáhali, každý choval jedno nebo dvě prasata a po zabíjačce se roznášela část na ochutnání a výměnu. Byla to polévka, jelita, jitrnice a kousek masa na pečení. Nám zabíjel strýc Andrýsek z Jiříkova. Byl velmi dbalý na hygienu, nikdy při práci nepil a začínalo se velmi brzy ráno. Jeho zabíjačka chutnala jako žádná jiná. Přitom byl vyhlášený šprýmař a dělal práci s radostí, která se přenášela na všechny okolo. Také se tyto rodiny scházely v zimě při draní peří, když bylo draní u nás, my se sestrou jsme seděli v koutku a poslouchali, jak dospělí vzpomínali na život v Rumunsku.  Až mnohem později se k nám jako sousedé přistěhovala rodina Brňákova. Všichni muži včetně táty pracovali v lese nebo na pile. Byla to velmi nebezpečná práce, Nastěhovali jsme se do domku, jehož předchozí majitel zahynul v lese při stahování dřeva. Táta také zpočátku pracoval s koňmi, stahoval stromy z prudkých svahů a svážel je k silnici. Byl asi dost nešťastný, vím, že byl nervozní, když odcházel do práce. Koně měl přitom velmi rád a uměl se o ně postarat. Někdy, třeba v neděli jsem s ním šel do maštale, když je šel poklidit a krmit. Potom se mu naskytla možnost – dostal se do party, která kácela stromy, z počátku dvoumužnou motorovou pilou, později je nahradily jednomužné pily značky Husquarna a Shell. Byl rád, že má svoji pilu, uměl dobře zacházet s pilou i sekerou. Když byla možnost, po domluvě s lesní správou chystal lidem dřevo na prodej na topení, to bylo navíc, mimo jeho zaměstnání. Do lesa jezdil napřed na Mopedu, potom na Pionýru a vypomáhal ještě dlouho po odchodu do důchodu.“

Jen tak mezi řečí se mi pan Kadlec zmínil, že byl ve své době poslancem polistopadové České národní rady, tedy poslanecké sněmovny české části federace, a to za tehdejší moravistickou stranu HSD-SMS. Přivedlo mě to ke studiu minulosti moravského hnutí a toužil jsem s ním udělat o jeho tehdejších zkušenostech rozhovor. Nikdy jsme se k tomu bohužel nedostali.

Ján Kadlec byl člověk, jehož vážné onemocnění před padesátkou přimělo přehodnotit životní směřování. Od té doby neustále žil s vědomím ceny zbývajícího času, se závazkem předat svému okolí co nejvíc ze svého nepříliš hmotného bohatství. Na první schůzku mi darem přinesl několik tematicky vhodných položek ze své knihovny. „Musím se těch knih a map zbavovat ještě za života, co potom s nimi,“ vysvětloval. Na horšící se zdraví, které mu přinášelo těžko snesitelné bolesti, si nestěžoval – bylo mu jen v posledním roce omluvenkou z domluvených akcí. Naposledy se mi v srpnové zprávě omlouval, že ulehl kvůli závratím a nemůže mě provést po muzeu olomoucké pevnosti, jak dříve nabízel. Půjdu tam už bez něj, dlužníkem jsem ale spíš já.

Zprávu o úmrtí Jána Kadlece přineslo číslo 8/2021 měsíčníku „Zelení a doba“ šéfredaktora Pavla Andrše.