Materiály, Novinky

Nejstarší matrika Nové Huti a Staré Huti v Bihoru

1 komentář

Nejstarší známé dějiny Slováků v rumunském Bihoru jsem zpracoval ve svých studiích „Počátky osídlení…“ a „Počátky osídlení II…“, které jsou obsaženy jako Intermezzo I a II také v knize Reemigranti. V mezidobí se jako další důležitý informační zdroj k těmto počátkům objevil majetkový soupis z roku 1828. A nyní se mi po letech snahy podařilo získat pramen, jehož prozkoumáním se celý výzkum může završit: nejstarší křestní matriku pro Starou Hutu (Huta Voivozi) a Novou Hutu (Șinteu), která byla do roku 1831 vedena v Siplaku (Suplacu de Barcău).

Už při psaní původních studií jsem měl náznaky o matričním dění této doby, a to jednak v podobě úmrtní matriky stejného původu a časového rozsahu, jednak v podobě statistik křtů do roku 1806, které se dochovaly v rukopisných poznámkách siplackého faráře Ferdinanda Hadravy. Ohledně datace příchodu Slováků proto nově dostupná křestní matrika spíše potvrdila dosavadní domněnky, než že by přinesla zásadně nové informace. Poskytuje nám však nové detaily ke konkrétním příchozím rodinám.

Předběžně zde uvádím nejdůležitější zjištění z tohoto pramene:

  • První narozené dítě ze Staré Huti (napřed pouze jako Hutta Vitraria, tj. sklářská huť) nacházíme k 6. 10. 1802. V dalších následují další děti v nízkém, ale poměrně stabilním počtu. Součty faráře Hadravy (viz Tabulka 2 na str. 47 knihy Reemigranti) se potvrdily jako správné, farář zjevně s matrikou pracoval ještě před jejím odevzdáním do státního archivu.
  • V předchozí studii (viz str. 47 knihy Reemigranti) byla navržena, avšak vzápětí zpochybněna hypotéza o útlumu aktivity na Staré Huti v letech 1807–1821. Nejstarší křestní matrika podobný útlum dosvědčuje, a to tím, že v letech 1813–1820 neobsahuje pro Starou Hutu ani jedno narozené a pokřtěné dítě.
  • První záznam z Nové Huti (Hutta Vitraria Sólyomkő) nacházíme k 4. 11. 1826 a řadu dalších v následujícím roce. Stará Huta začíná být následně odlišována jako Hutta Vitraria Almaszegh(iensis).
  • Celkově se tedy potvrdily odhady z předchozí studie, kde jsem stanovil, že Stará Huta byla založena „1802 nebo krátce před tímto rokem“, Nová Huta „1827 nebo nedlouho předtím“.
  • První slovenské narození v Boromlaku se vyskytuje asi v srpnu 1832, další pak s jistotou od roku 1833 dál. Osídlení Varzaľu je prvně zmíněno v prosinci 1834. I tyto datace jsou v souladu se zjištěními předchozí studie, uvádějící příchod „v letech 1832–36“.
  • Jak bylo mnohonásobně doloženo v předchozích studiích, migrace do celé bihorsko-salajské oblasti po roce 1825 se napájela ze středoslovenských farnosti Šoltýska, Lom nad Rimavicou, Kokava nad Rimavicou, Detvianská Huta. Rané osídlování Staré Huti nemělo však ještě tento charakter migrace celých příbuzných rodů. Jednalo se o malý počet, postupně ne víc než 25 rodin různého původu, jejichž jednotlivý příchod snad souvisel s dřívějším pracovním napojením na jiné sklárny (mezi nimi sklárna v Detvianské Huti zaniklá roku 1801). K příjmením doloženým na Staré Huti před útlumem roku 1813 patří především: Seltenhoffer (Selbenhoffer), Stark, Benčik, Holzer, Holakovský, Adler, Gembický, Mereďa, Gombár, Moravský, Koritar, Salaj, Pešo, Stadler, Vince, Klement, Landgraf, Freindl, Ďurčák, Harazin. Jen asi třetina těchto příjmení v oblasti přežila do 20. století.

Na podporu bádání o původu Slováků v Bihoru dávám zde kopii nejstarších matrik ze Siplaku volně ke stažení, s poděkováním státnímu archivu v Oradeji:

Křestní matrika 1785–1831 zde.

Úmrtní matrika 1785–1831 zde.

Oddací kniha z této matriční sady není bohužel známa a pravděpodobně se vůbec nezachovala.

Pozn. V kopii křestní matriky jsou některé dvoulisty zdvojené kvůli čitelnosti celé strany. Úmrtní matrika pravděpodobně nezachycuje velkou část úmrtí ze Staré a Nové Huti, vzhledem k velké vzdálenosti od fary a k tomu, že pohřeb není klíčovou církevní událostí (nepatří mezi svátosti).

Novinky

Zasílání novinek e-mailem

Komentáře: 14

V rámci budování informačních alternativ k Facebooku provozuji zasílání informačních e-mailů. Není to žádné bombardování zprávami, bude se jednat nanejvýš o 5 e-mailů do roka a svůj souhlas se zasíláním můžete kdykoli odvolat. Pokud máte zájem o zasílání zpráv a novinek k tématu rumunských Slováků – reemigrantů, prosím odešlete na adresu radioc@seznam.cz e-mail se zprávou „novinky-reemigranti“. Pokud máte zájem o zasílání zpráv také k jiným tématům mého zájmu (historie, politika, společnost, Jeseníky, staré fotografie aj.), uveďte ve zprávě „novinky-vše“.

Novinky

Hledání příbuznosti

Napsat komentář

Hodně lidí tu nachází svoje jmenovce a přemýšlí o možné příbuznosti. Dá se taková příbuznost profesionálně dohledat? Ano, jen není předem jasné, jaké budou náklady. V podstatě jde o hledání po linii příjmení od dvou (případně více) výchozích osob, a to buď než se linie spojí, nebo než dosáhneme konce možností hledání (většinou je to někdy začátkem 19. století). Výchozí osoby jsou nejstarší zatím známí předkové daného příjmení. Linie příjmení je obvykle shodná s otcovskou, ale pokud cestou natrefíme na nemanželské dítě, takříkajíc uhne na stranu matky. Zkoumané linie se nám mohou spojit hned v první generaci nad výchozími osobami, nebo také pokračovat třeba pět generací odděleně, což obnáší zásadní cenový rozdíl. Takovéto genealogické zadání tedy dává smysl pro ty, kteří chtějí linii svých předků podle příjmení znát tak jako tak nebo kteří už svůj rodokmen mají a snaží se napojovat příbuzné. Malé varování: vzhledem k velikosti rodin v každé generaci bývá těch příbuzných opravdu hodně.

Novinky

12-11-2022

Napsat komentář

Pěkná “krojovaná” od paní Gerlach. Stojící je Katarina Michalčáková, roz. Rolníková (1906–1996), sedící je asi dcera Rozálie, provdaná Hňatková (1930–1991). Foceno asi 1947–48 v Platoři na Sušicku, později se rodina ještě různě přesouvala: Kněžpole na Rýmařovsku, Hojsova Stráž na Železnorudsku, Libavá.

Novinky

Podpoříte Transylvánskou trilogii?

Komentáře: 4

Osudová láska, politika, plesy, lovy, hostiny, pletky, hazard. To všechno všechno čekejte v příští knize mojí Edice Sedmihradsko!

O co půjde? Chystám se vydat český překlad „Transylvánské trilogie“ hraběte Mikuláše Bánffyho (1873–1950). Respektive pro začátek její první díl pod názvem “Byli jste sečteni”.

„Transylvánská trilogie“ je u nás dosud zcela neznámé literární dílo první poloviny minulého století. Kopcovitá Transylvánie (jinak též Sedmihradsko) byla po staletí územím spadajícím pod habsburskou vládu, které však po rozpadu Rakouska-Uherska připadlo rumunskému státu. Autor sám byl potomkem uherského rodu Bánffyů, kteří se mj. přímo podíleli na osídlení Bihoru slovenskými rodinami. (Praděd Pavel Bánffy byl zakladatelem Gemelčičky.) V uherské (maďarské) společnosti, kde šlechta hrála v počátcích 20. století stále klíčovou roli, byl hrabě Mikuláš Bánffy významnou postavou, v jednu dobu byl dokonce ministrem zahraničí.

Jeho dílo je rozsáhlým obrazem života dobové transylvánské šlechty: jejího nákladného a pohodlného životního stylu (v kontrastu k poměrům vesnických obyvatel), plesů, honů, romantické lásky, hazardu, domácí a zahraniční politiky, podmanivé horské krajiny i běžného hospodářského provozu na šlechtických panstvích. Je to knižní trilogie v nejlepší tradici klasického románu, s množstvím živých postav a přesvědčivých dobových reálií. Navzdory tomu, co si s Transylvánií většinou spojujeme, tam nejsou vůbec žádní upíři, čestné pionýrské! Celým dílem prostupuje duch nostalgie a předzvěst zániku: zániku uherské aristokracie jako vedoucí společenské třídy, která ve svých palácích, kasinech a tanečních sálech nedokázala pochopit proměny okolního světa a byla nakonec smetena vichrem světové války i navazujících změn.

Hrabě Mikuláš Bánffy (1873–1950), foto Wikidata.

Rumunských Slováků se „Transylvánská trilogie“ sice přímo netýká, jejich potomkům ale může přinést pochopení toho, v jaké že zemi to předkové před 1. světovou válkou žili, jaké vrchnosti a úřadům podléhali a jakými událostmi „velkých dějin“ byl ovlivňován jejich život v zapadlých kopcích Sedmihradska.

Na vydání Bánffyho trilogie jsem už získal menší řádku soukromých sponzorů, díky nimž překlad právě vzniká. Ujal se ho Robert Svoboda, jeden z nejlepších našich překladatelů z maďarštiny, a tak vám můžu už teď slíbit čtenářský zážitek. Kdy? Příští rok, pod letošní stromeček to bohužel nestihneme, ale můžete se aspoň o to déle těšit.

Jako obvykle je to bez dotací, grantů a jiné veřejné podpory, to už je taková moje zásada. Především pak je to bez podpory Orbánova maďarského režimu, od kterého si žádné peníze brát nehodlám, i když by na šíření maďarské literatury asi byly k mání. Netřeba tedy říkat, že pár dalších sponzorů by tomuto projektu přišlo vhod. Kdyžtak dejte vědět. Každá pětistovka dobrá – výměnou nabízím dobrý pocit a veřejné díky. Případně taky regulérní propagaci vašeho podnikání na prvních nebo posledních stránkách knihy. (Aneb tahle reklama v koši neskončí.)

Nezařazené

Rumunští Slováci v Amsterdamu

Napsat komentář

O vystěhovalectví rumunských Slováků do Brazílie v letech 1924–1926 jsem psal v 16. kapitole knihy Reemigranti. Ačkoliv jsem kdysi strávil dva studijní roky v Amsterdamu, teprve později jsem se dozvěděl, že tato migrace procházela právě amsterdamským přístavem. Minulý týden se mi konečně poštěstilo se tam vrátit a zdokumentovat dnešní podobu míst, kudy se naši příbuzní před osmadevadesáti lety vydávali za novým životem. Trávili tu zřejmě několik dní před vyplutím lodi a tušili, že jsou to jejich poslední dny na evropské půdě. Dříve zjištěná fakta zde nebudu opakovat, přidám jen několik nově získaných obrázků právě k amsterdamské přístavní “epizodě” celé emigrace.

Pro poznání atmosféry východního amsterdamského přístaviště (Oostelijk Havengebied) je důležité pochopit jedno: Nizozemci svoji vodní krajinu přetvářeli a dál přetvářet budou. Prostor někdejšího přístavu na řece/kanálu/zátoce (i to je totiž po staletých proměnách krajiny tak trochu nejasné..) jménem IJ tvoří řada rozlehlých a propojených poloostrovů a ostrovů, které tu kdysi dávno nebyly. Vznikaly teprve od 17. století z původních hrází, mol a vlnolamů, dnes však na nich stojí celé velké a moderní obytné čtvrti. Ve druhé polovině 20. století byl již tento přístav pro moderní dopravní potřeby malý: osobní lodní doprava se velmi zredukovala, nákladní se vyvinula do kontejnerové formy a přesunula se na západ od města. Několik dekád celý přístavní prostor chátral, pak jej obsadili bohémové a umělci a nakonec proběhla velkorysá přestavba. Ta z přístavu učinila jednu z nejpříjemnějších, ale i nejdražších amsterdamských čtvrtí. A tak si dnešní návštěvník do moderních kulis může jen domýšlet někdejší mumraj skladišť, zboží, přístavní špíny, námořníků a pasažérů. Pomohou v tom dobové snímky a částečné dochování dobových staveb.

Právě v tomto místě přístavu sídlila společnost Koninglijke Hollandsche Lloyd, jejíž lodě Orania, Gelria, Flandria a Zeelandia odtud ve zmíněných letech přepravily do jižní Ameriky mnoho tisíc východoevropských migrantů. Podlouhlá budova v popředí („Loods Brazilië“) je dobové skladiště – po vybudování podzemních garáží byla celá ocelová konstrukce vztyčena přesně na původním místě; dnes tu sídlí menší obchodní centrum. Honosná budova napravo je Hotel Lloyd z roku 1921, dnes dobré turistické zařízení, dříve ale věznice a ještě předtím ubytovna pro nemajetné cestující, kteří zde trávili povinnou karanténu i další čas do odjezdu lodi.
Od těchto míst přístavního nábřeží vyplouvaly lodě Královského holandského Lloydu do jižní Ameriky.
Hotel Lloyd – ve své době ubytovna pasažérů čekajících na odplutí.
Hromadné ubytování v hotelu Lloyd – snímek je z pozdější doby (cca 1940), stejné prostory ale zřejmě hostily i rumunské Slováky.
Východní amsterdamské přístaviště v roce 1947. Prostory společnosti Lloyd jsou označeny číslem 8.
Dobová reklama Lloydu na záoceánskou linku Amsterdam – jižní Amerika.

Fotografie výše: Amsterdam, Oostelijk Havengebied, s využitím místních informačních tabulí.

Nakládání lodi Orania v amsterdamském přístavu. V pozadí zřejmě věž hotelu Lloyd. Foto Het Scheepvaartmuseum, Amsterdam.
Plánek amsterdamského východního přístavu v dobovém prospektu. Čísla 3 a 5 označují kancelář a kotviště Lloydu. Nepůvodní ostrovy celé přístavní plochy, dnes přetvořené ve výstavní obytnou čtvrť, jsou příkladem průběžného přetváření vodní krajiny v podání Nizozemců.
Nezařazené

O stáří

Napsat komentář

Při studiu matrik z Rumunska mě dlouhodobě překvapuje, jak často se v nich nadsazuje věk zemřelých, a to především u starších lidí. V úmrtních matrikách z 19. století je spíše pravidlem než výjimkou, že se zemřelému 5–10 let přidá, nebo taky patnáct až dvacet. Tolik devadesátiletých a dokonce stoletých, kolik místní matriky uvádějí, po bihorských vrších rozhodně nikdy neběhalo. Jak to vím? Dá se to často ověřit z jiných záznamů, časově bližších jejich narození. Ty nám prokazují, že dožít se více než 85 let bylo v tamních životních podmínkách naprostou výjimkou. Prokazatelně devadesátileté jsem za celou svou rodopiseckou dráhu nalezl tak dva, tři. Proč nás tedy matriky uvádějí v omyl? Proč uvedly v omyl i československé úředníky, kteří na tomto základě ve svých zprávách konstatovali mimořádně zdravý způsob života místních obyvatel, ačkoliv lékařské zprávy nedlouho poté zmiňují horší zdravotní stav populace způsobený obtížnými podmínkami a jednotvárnou stravou?

První, co by nás mohlo napadnout, je, že příbuzní ani faráři často přesně nevěděli a zapisovali věk pouze odhadem. To je sice pravda, u nejstarších generací nebyly ani k dispozici záznamy pro kontrolu; není to ale celá pravda. Tyto odhady nejsou totiž jen nepřesné, ale jsou systematicky zkreslené ve prospěch vyššího věku. Odpověď tkví pravděpodobně v tom, jaké úctě se u našich předků těšilo stáří: takové, že lidé – kteří třeba ani nikdy nevěděli, jak přesně jsou staří – si přirozeně radši přidávali nežli ubírali. Etnograf Čestmír Krátký to zaznamenal ve svých zprávách o kultuře reemigrantů žijících v našem pohraničí padesátých let. Staří lidé jsou ctěni a jejich slova se nezpochybňují: „To je naozaj pravda, to vraveľi starý otec“. Tam, kde se stáří nedá přesně ověřit a zároveň přidává člověku na vážnosti, dlouhověkých osob „přibývá“…

Co si ze vztahu předků ke stáří máme vzít my? Ne asi to, že máme svým seniorům na slovo věřit. Bylo by těžké po obyčejném seniorovi chtít přesné zprávy ze světa nebo rozbory domácí hospodářské situace, je-li odkázán na senzacechtivé televizní zpravodajství a na „zprávy“ přicházející po e-mailu, často nejasného původu a přímo zlovolné motivace. Neptejme se jich, co a jak se světem je, ale na čem v životě záleží. Obzvlášť zajímavá dnes může být třeba jejich vzpomínka na doby, kdy nedostatkovým zbožím nebyly nemovitosti a zubařské služby, nýbrž něco z toho, čeho jsme v naší ekonomice dosud byli zvyklí mít přebytek: potraviny, kvalitní oblečení, automobily nebo teplo v domácnosti. Jak se stane, že se něčeho nedostává, a co se děje potom? Čím se to nahrazuje a co v tu dobu získává na hodnotě? Perspektiva někoho, kdo není minutu po minutě na nejnovějších sociálních sítích informován o zprávách a trendech, zato ledacos zažil, může být velmi obohacující.