Co všechno znamená Dacia

Nejznámější rumunská značka? Samozřejmě Dacia, každou chvíli kolem vás nějaká projede. Asi ale nevíte, co ten název znamená pro Rumuny a co všechno je na něj historicky nabalené. Dacia odkazuje na starověký kmen Dáků (Dháků), který na území dnešního Rumunska žil ve starověku, bojoval s Římany a byl jimi do nějaké míry asimilován. Proč je ale pro Rumuny tohle starověké téma zásadní?

Dějiny posledních dvou staletí v Evropě jsou dějiny nacionalismů nárokujících si určité území a za vlasy přitaženého vyvozování současných práv z dávné historie. Dákové do tohoto obrazu výborně zapadají. Byli nejstarší známou populací daného území a jejich římské kontakty a konflikty zároveň spojují toto území s ctihodnou latinskou kulturou. Což je vítaná ideologická podpora pro nacionalisty románského jazyka, který je jinak geograficky izolovaný a jehož přítomnost v daném prostoru je poněkud záhadná. Co na tom, že mezi posledními zmínkami o Dácích a prvními zmínkami o středověkém románském obyvatelstvu je nějakých třináct temných staletí: Dákové zkrátka umožňují Rumunům tvrdit, že oni byli na území kolem karpatského oblouku první. A proč to potřebují tvrdit? No protože Maďaři datují svůj příchod do karpatského regionu na konec devátého století. A v logice, která současná politická a lidská práva vyvozuje z šerého dávnověku (viz v současnosti něco podobného na blízkém Východě), tam prostě Rumuni potřebovali být ještě původnější než původní, ať už je ten nárok jakkoli vágní a jakkoli historicky vratký. Dákové ani Římané by samostatně nestačili: dácká složka proklamovaného původu umožňuje tvrdit “byli jsme tu odjakživa”, ta římská zase umožňuje dodat “a pořád jsme to tak nějak my”. Proto rumunský školní dějepis vypadá úplně jinak než třeba ten maďarský a oba se vysmívají ideji historie jako nějaké objektivní vědy. Proto se v Rumunsku zhruba každá třetí věc jmenuje podle dáckého hrdiny Decebala, o kterém jste nejspíš nikdy neslyšeli, a jméno Dacia brnká na strunky národní hrdosti. (Dřímají v nich samozřejmě i nacionálně šovinistické tóny a čekají na svou příležitost. Drž se, Evropo.)

Více v knihách:

Patrick Leigh Fermor: Mezi lesem a vodou

Simon Winder: Danubia

Výzkumná témata – náměty pro diplomky a jiné odborné práce

Poznamenávám si sem některá málo probádaná témata a zdroje k rumunským Slovákům, která jsou zajímavou výzvou pro odborné zpracování. Pokud by je někdo chtěl učinit tématem například svojí diplomky, ať se neváhá ozvat o radu a konzultaci.

  • Raná reemigrace z Rumunska (1945–1946). Na rozdíl od pozdější fáze (1947–1949) je tato raná etapa málo prozkoumaná. Tato reemigrace se někdy nazývá „černá“, i ona však byla nějakým způsobem organizována. Bohatým zdrojem by mohl být archivní fond Osídlovacího úřadu pro Slovensko.
  • Usazování reemigrantů z Rumunska na Slovensku. Ačkoli všechny transporty v letech 1947–49 mířily do českého nebo moravského pohraničí, řada rodin toužila se dostat na Slovensko, které jim bylo původně i slibováno. Mnohým se to nakonec i povedlo, hodně rodin se usadilo třeba v okolí Seredě nebo Hurbanova, obecnější přehled ale na rozdíl od českého území chybí.
  • Písňové sběry Čestmíra Krátkého. Badatel Čestmír Krátký zaznamenal v 50. letech na Šumavě tisíce nápěvů a textů lidových písní rumunských Slováků, sbírka však dodnes leží v archivu nezpracovaná. Téma folkloristické, etnografické, muzikologické, slovakistické.
  • Fotografický materiál k rumunským Slovákům uložený ve Slovenském národním archivu, případně v archivu Matice slovenské. Materiály z SNA se objevily v dokumentárním filmu Koly v plote, přesnější uložení mi není známo.
  • Ztracená zpráva Antona Kompánka. Drobné téma spíše na seminárku a nebo pro nadšence do procházení historických materiálů… První texty, které se v Československu kolem roku 1930 věnovaly znovuobjeveným krajanům v Bihoru, odkazují na nepříliš starou zprávu Antona Kompánka z návštěvy u nich. Tu se mi zatím nepodařilo najít. Hypotéza zní, že by se zpráva nebo aspoň zmínka o Kompánkově cestě mohla nacházet v periodiku Národné noviny někde v roce 1927, možná 1928. Dřív jsem příslušné ročníky Národných novín viděl k prohlížení online, ale kamsi zmizely… Vyloučena nejsou ani jiná periodika té doby.

Antikvariát Pomalá kniha a kancelář v Šumperku

Otvírám si malý antikvariát v Šumperku. To sice vás ze Šumavy, od Znojma nebo od Chebu nemusí nějak zvlášť vzrušovat, bude to ale i moje kancelář, kde mě v pravidelné otvírací době najdete, pokud byste měli cestu kolem a chtěli něco probrat. Anebo se jen stavit na kus řeči. Pro začátek bude otevřeno dvě dopoledne a dvě odpoledne v týdnu, ale lze se domluvit i na jindy. Místo najdete v samotném centru Šumperka, jmenuje se Pomalá kniha a podrobnosti o něm najdete tady.

Upozornění: knihy na téma rumunských Slováků, které najdete v antikvární sekci těchto stránek, si v Pomalé knize můžete po domluvě převzít. Nechoďte pro ně ale naslepo, ne všechny jsou na místě skladem.

Zavaň, Zavaňské kúpele a tamní učitelé

O Zavani (Zăuan) a o lázeňské osadě Zavaňské kúpele (Zăuan Băi) tu už jednou byla řeč. Několik snímků odtamtud jsem teď získal od pana Andreje Trojáka, jehož rodina (Trojákovi a Vavrovi) v osadě žila.

Jedná se o předválečné školní fotografie ze zavaňské školy. Spolu s dětmi se na nich objevuje učitel, jehož jméno bývá v československých zdrojích psáno jako Vojtech Kejvári nebo Kejváry, úředně byl ale nejspíš po maďarsku Kővári (nebo Kőváry), křestním možná Béla (maďarský ekvivalent Vojtěcha). Podle rodinné vzpomínky pana Trojáka byl učitel národnostně přesvědčený Slovák, u jehož otce došlo k pomaďarštění příjmení z pracovních důvodů v době silné maďarizace.

“Tělocvičná” fotografie je možná reakcí na sokolské aktivity v Československu, o kterých jistě obyvatelstvo informovali přicházející učitelé. Kromě Kejváriho to byla také Vlasta Rausová. V Zavani prý učila koncem 30. let a po válce se ještě k bihorským Slovákům vrátila, přinejmenším ji máme doloženou v materiálech přesídlovací komise z roku 1947. Dožila o mnoho let později ve slovenském Bernolákovu.

Bonus: dávnou podobu lázeňských budov v Zavaňských kúpelích zřejmě zachycuje tato pohlednice z roku 1907.

 

 

Zasílání novinek e-mailem

V rámci budování informačních alternativ k Facebooku provozuji zasílání informačních e-mailů. Není to žádné bombardování zprávami, bude se jednat nanejvýš o 5 e-mailů do roka a svůj souhlas se zasíláním můžete kdykoli odvolat. Pokud máte zájem o zasílání zpráv a novinek k tématu rumunských Slováků – reemigrantů, prosím odešlete na adresu radioc@seznam.cz e-mail se zprávou „novinky-reemigranti“. Pokud máte zájem o zasílání zpráv také k jiným tématům mého zájmu (historie, politika, společnost, Jeseníky, staré fotografie aj.), uveďte ve zprávě „novinky-vše“.

31-12-2024

Všechno pořád jenom zdražuje, tak víte co? Já ne. Od Nového roku zlevňuju svoje genealogické služby a taky všechny knížky z Edice Sedmihradsko, aspoň pokud je objednáte přímo u mě. Všechny ceny o 10 až 17 procent dolů. Dlouhodobě, bez podmínek, bez řečí.

Barvy a léta, pády do chudoby (recenze románu Margit Kaffkové)

Začal jsem nějak tyhle knížky vyhledávat: starší maďarské romány, na kterých mě nezajímá ani tak literární vytříbenost, jako spíš zvláštní familárně-exotické prostředí upadající, zanikající domácí šlechty na počátku 20. století. Tatáž monarchie, ale přece jen její jiná polovina, než je nám z historie jakž takž známa. Sociální třídu džentry, nízké šlechty, podle mě v Předlitavsku vůbec neznáme. Budu muset ještě nastudovat, proč vlastně. Totiž, byly tu i koncem 19. století nižší šlechtické stupně, ale to byla pokud vím novodobá císařská povýšení za hospodářské nebo politické zásluhy. Co je pro Uhry unikátní, je nízká a pyšná statkářská šlechta, rodiny žijící ze staré hospodářské podstaty, stopující svůj původ do maďarského dávnověku a odvozující z něj zastaralé feudální výsady, práva nakládat s lidmi. Příjmy mají někdy už jen jen jako lepší sedláci nebo ani to ne, a tak je sociální propast odděluje nejen od selských plebejců, ale i od všech vyšších šlechtických stupňů (počínaje baronem a přes hrabata dál). Historická hodnocení jsou všudypřítomná, ať si prý je šlechtic chudý, hlavně když se jeho kuručtí předkové nezaprodali uzurpátorským Vídeňákům na uherském královském trůně…

Právě takovým prostředím je formována hrdinka románu Margit Kaffkové a jeho popis je pro mě nejsilnější stránkou knihy. Místy, co se týče žensko-mužských vztahů, je až naturalistický, tak trochu komplement k Šlejharovým mizogynním tirádám z nevydařeného manželství. Kompozice románu je slabší, je formulován jako vlastní životopis padesátnice (prý podle modelu autorčiny matky), která má svůj na útrapy bohatý život už za sebou a jen se nad jeho sestupnou trajektorií dojímá v klidu u kávy. Prokládá ho repetitivními, mírně jalovými úvahami na vágní téma prožitého osudu, nevratnosti minulých dějů, rolí zastávaných námi na scéně světa, vyvanulých významů přetrvávajících ve vzpomínkách, nezúčastněnosti stárnoucího člověka a tak dále a tak podobně. Děj románu není výslovně datován, ale reálie (postava korunního prince, vláda Kálmana Tiszy) řadí jeho jádro, vrchol hrdinčiny životní dráhy, asi někam do roků 1880–1885.

Román o ženě, která je ve změněném světě vězeňkyní dřívější výchovy a starých představ o sociálních úlohách, byl zřejmě z emancipačního hlediska důležitý a oceňovaný. Jen mimoděk, z velkého časového odstupu, se hlavní postava jeví tak trochu jako antihrdinka, přirozeně přesvědčená o své výjimečnosti a nároku na výsadní postavení, ačkoli se čtenáři nedostává žádného slušného zdůvodnění takové výjimečnosti. Plyne to možná z nepřesvědčivé psychologie. Magda Pórtelkyová je osou celého románu, ale svou sebecharakteristikou se nám nevyjevuje příliš plasticky. Vychází z ní především kdosi zacílený na ulovení nejlepšího dosažitelného manžela, skrze nějž jedině může prý žena působit na svět, sublimujíc většinu své energie do udržování domácnosti v puntičkářském pořádku. Zároveň však nejde o tak moderní psaní, abychom tuto ne-hrdinku mohli považovat za čistý autorský záměr. Podezírám autorku spíš z nedokonalého pokusu o charakter lidsky přitažlivý. Neprůkaznost takových podezření je ovšem právě kouzlem staré literatury.

V románu se objeví i řada dalších postav, ale spíš jako sociální typy, jak zmiňuje i předmluva Julia Bredára. Jen málokterá z postav je skutečně živá, důkladněji charakterizována svou řečí a jednáním. O deset let mladší „Pavučina“ od Dezső Kosztolányiho nebo o dvacet let mladší „Byli jste sečteni“ Miklóse Bánffyho sledují příbuzné prostředí, ale jsou v psychologické prokreslenosti o mnoho dál. Kaffková nemá ještě ambici psychologického soustředění na několik málo postav jako Kosztolányi, zároveň ovšem na třech stech útlých stránkách Světové četby nemá dost prostoru, aby své množství postav rozvinula do plnokrevného románu jako Bánffy.

Zaostřením konkrétně na džentry a ženskou perspektivou na dráze nemilosrdného úpadku mají ale „Barvy a léta“ přesto i dnes cosi do sebe. Více než jedno celé století od vzniku románu si můžeme odmyslet, náš dnešek totiž s jeho postavami spojuje to hlavní, clintonovské: „It‘s the economy, stupid“.


Margit Kaffková: Barvy a léta. Praha, SNKLHU, 1958.

13-07-2024

Z rodinných fotografií pana Jiřího Louženského: svatba Františka Gašpara (*1927) s Julií Švejdíkovou (*1924). Březen 1948, Žlíbek nebo Rejštejn u Kašperských Hor. Oba novomanželé pocházeli z Nové Huti (Șinteu), od roku 1950 žili pak ve Staré Vsi u Rýmařova.

Žertování u hučících ohňů Transylvánie (recenze knihy József Nyirő: Bence Uz)

Jedna z knížek, na které lze připadnout leda doporučením, tak zastrčená v čase už je. Navíc jde o maďarského autora, který si zadal s válečným horthyovským režimem. Přesto je to pro mě další podnětných titulů ze Sedmihradska a o něm. Tedy o mnohonárodním, hornatém a lesnatém území tzv. Transylvánie, s nímž jsme kdysi byli spojeni v jediné habsburské monarchii a na kterém se ve 20. století dvakrát prostřídala maďarská a rumunská správa. Ani české, ani slovenské vydání (1941, resp. 1942) prý podle nedávno zesnulého Evžena Gála neposkytuje adekvátní překlad. Sám to nemůžu posoudit. Měl jsem z překladů ten slovenský a je to ten druh jazyka, u kterého si vzpomenete, že vlastně slovensky neumíte: dláviť, tackať sa, blčeť, ľaľa, čačkať, končiar, írečitý, brieždiť sa… Režimní sepětí válečného Slovenska a Maďarska – budeme v současné politické realitě zažívat jakousi jeho ozvěnu? – se projevilo ve využití jednotné obálky. Maďarský slovosled vlastních jmen je ale opačný než ten v Evropě obvyklý, a tak se i slovenské vydání na obálce jmenuje Uz Bence, zatímco na titulní straně je již správné Bence Uz. To druhé je příjmení.

Stejnojmenný hrdina knihy je sikulský horal, furiant a chlap jako medvěd, se srdcem taky takovým. Pro pořádek, Sikulové jsou staré maďarské etnikum právě na sedmihradském, a dnes i v meziválečném období tedy rumunském, území. Románová výstavba tu vlastně není, jde o sérii poměrně zábavných a příjemně pointovaných epizod, které s Bencem zažívá jeho mladší a měštštější přítel, autorovo juvenilní alter ego. Odehrávají se v prostředí horských kolib, rozlehlých lesů, často ale v interakci s lidmi zezdola, jednak s chudými sikulskými vesničany a jednak s městskou honorací. Ta je převážně rumunská nebo aspoň patřičně odnárodněná a v horách se objevuje v podobě svátečních lovců či mírně směšných turistů. Z nějakého důvodu se pro tuto úlohu autorovi nehodila přežívající maďarská aristokracie, jak ji známe z jiné transylvánské literatury, třeba z Fermorova cestopisu Mezi lesem a vodou.

Předvídatelná a omšelá národnostní politika je ale na knize tím nejméně zajímavým. Mnohem svěžejší je vnoření protagonistů v majestátní transylvánské přírodě a v drsných životních podmínkách, které člověku předkládá, stejně jako jejich archetypální prožívání základních lidských situací. V zalesněných horách Bence přečkává nouzi, nemoc i dočasné záchvěvy blahobytu, stará se o jiné, pohřbívá matku. Zvláště často pak s přítelem-vypravěčem oba jako říjící jeleni touží po děvčatech, pro která však ve své nevábné horské chudobě nepředstavují žádnou perspektivu. U horských ohňů se častují láskyplnými obhroublostmi a různými nečekanými způsoby si opatřují obživu. Nastává tu fenomén knih, z jejichž kontextu ve svém moderním pohodlí známe příliš málo: nedokážeme občas tak úplně odlišit realismus od nadsázky. Ochočený, nebo spíš spřátelený medvěd, alias „pán rechtor“, je toho zábavným příkladem.

Bence Uz mi byl popsán jako „něco mezi Řekem Zorbou a Švejkem“. Toho prvního dobře neznám; Švejk by odpovídal ve smyslu výrazné typizace hlavní postavy, ne však už jako charakter. Haškův literární Švejk je kniha veselých historek na podkladě bezvýchodného světa, neosvětleného žádným smyslem, a je otázkou, zda se pod stálým žvaněním hlavního hrdiny vůbec nějaký charakter skrývá. Bence Uz je naopak eticky založená postava. Ve svém horském životě je ukotven přesně tam, kde má a chce být. Je rázný, samozřejmě chlapský v míře, která dnes poněkud vychází z módy, ale taky dobrosrdečný, chybující a pokorný. Zdaleka ne ze všech žertovných epizod vychází vítězně. Je pobožný a religiózně prodchnutá je zároveň i okolní příroda, což ovšem v knize působí trochu jako chtěný program. Neústrojná je zejména scéna závěrečného putování na půlnoční mši.

Navzdory problematickým historickým konotacím autorova jména stojí tahle kniha, vydaná původně už roku 1933, za pozornost. Nového vydání v novém překladu se asi hned tak někdo nechopí, aspoň ne na svůj vlastní účet.


József Nyirő: Bence Uz. Bratislava: Spoločnosť priateľov klasických kníh, 1942. Z maďarštiny do slovenštiny přeložil Ľudo Zúbek.

Česky jako: J. N.: Bence, člověk s hor. ELK, 1941. Překlad Arno Kraus.