11-01-2020

A ještě jedna typická z Rumunska z doby druhé světové války – skupinka před plachtou, pravděpodobně od pouťového fotografa. Za pozornost stojí dlouhá košilka, ve kterých i chlapci tehdy chodili až do nějakých pěti let věku. Vlevo Anna, dcera Jozefa Kurka a Rozálie Šubové z Gemelčičky (Valea Ungurului). Foto od pana Marka Buriana.

Štěpán Smolen: Nad fotografiemi Karla Tisoně

V uplynulém roce proběhla na dvou místech na Šumavě a v Jeseníkách výstava krajinných fotografií Karla Tisoně z rumunské Gemelčičky (dříve Valea Ungurului, dnes Făgetu), pořízených roku 2011. K Novému roku jako vzpomínku na výstavu zveřejňujeme kromě některých snímků i průvodní slovo, jež výstavě věnoval Štěpán Smolen.

Nad fotografiemi Karla Tisoně

V nejedné reemigrantské rodině v českém pohraničí byl k vidění patriarcha – muž s bílou košilí upnutou ke krku a s trochu umazaným sakem, stařec s kloboukem na hlavě a holinami na nohách, který touto dávnou důstojností čelil letnímu parnu i pilinám v dílně. Takový byl alespoň můj děda. Byl zosobněním všeho, co je v životě stálé, co tu vždycky bylo, je a bude, toho, co znamená domov a co je protikladem dálky.

Jenže jednou jako neposedné dítě jsem mu prohrabával stůl – našel jsem tam tři záhadné mince s nápisem bani a lei a také zažloutlý přeložený papír, nejspíš rodný list, kde v souvislosti s místem dědečkova původu stála slova Valea Ungurului. Byl to název libozvučné země za obzorem kdesi v nepřístupných, neslovanských končinách. Nedokázal jsem si tehdy představit, že by s tím tajemným světem mohl mít můj patriarcha něco společného, natož já.

***

Dějiny se přehouply do nového tisíciletí, nachýlila se má středoškolská léta a nabídla se příležitost k cestě. Tehdy už jsem z prarodičovských – a jen neochotně sdílených – reminiscencí věděl, že ona Valea za devatero horami a devatero řekami má i jiná jména, neméně záhadná; že jí prý říkávali Gemelčička nebo taky Maďarpotok. Bylo mi devatenáct a mohl jsem ji na vlastní oči uvidět. Byla znepokojivě neohraničená, vlnící se ze stráně na stráň; člověk by marně hledal její osu nebo střed. Byla-li to vesnice, pak na ploše hodné velkoměsta, ale náves žádnou neměla a ulici možná jednu – pokud by tak příchozí označil pár metrů prašné cesty mezi školou, kostelem a farou. Jinak se od obzoru k obzoru rozkládalo souostroví stejnorodých samot. Kolem nich se pásli koně a čněly kopy sena a náhodně oslovení domorodci hned vtahovali hosta dovnitř a sytili ho a nalévali a děti strojů neznalé si žádaly vyprávět pohádku. Tohle je tedy dědečkova země. Zdálo se, že se tu zastavil čas.

***

„Kam se poděly kopy?“ zeptal jsem loni při své už nepočítané návštěvě Gemelčičky známého domorodce Štefana. Přistavil s traktorem u silnice, ale motor nechal běžet. Řval na mě z okénka, že kopy už se „neoplatí“, že „teraz sem chodí balotovací stroj“. Mínil mašinu, která posbírá seno a vyplivne balík. Během jediného roku ony kupy s kůlem, které spoluutvářely zdejší kulturní krajinu, kam až paměť lidí sahá, téměř zcela vymizely.

Ne, čas se tu nezastavil, vlastně nikdy nestál. Dějiny – přinejmenším ty hospodářské – se tudy ženou rychleji než kdy předtím. Hurikán změn nedávno zavál na Gemelčičku ještě jeden velký zázrak: asfalt. Silnice, sice úzká, ale celoročně sjízdná dnes vede do nížin na severní i jižní stranu slovenského Rudohoří. Zdejší kraj je náhle o celé hodiny blíž světu – dá se jet do práce, na nákup, ale mění se i prostor před kostelem: vůz tažený koněm musel ustoupit ojetému mercedesu. Značky „dej přednost v jízdě“ teď u jednotlivých stavení v okolí hlavní cesty ční jako kulisy z dotační pohádky o lepších zítřcích.

Fotograf, který zavítá na Gemelčičku, nalezne kraj rok od roku připojenější k civilizační síti. Přesto však zachytí v jistém smyslu „obrazy starého světa“ – nikoliv starodávného, nýbrž zestárlého. Nejstarší gemelčičanské fotky z let pro nás prvorepublikových zobrazují obvykle rodiče nebo učitele a potom hrozen dětí kolem. Bylo tu mlado. Dnes tu nejčastěji zůstávají ti, kdo ještě nemohou nebo už nemohou jet vydělat jinam. Mladí jeli „zarobiť“ do Bratislavy do Volkswagenu nebo kácet stromy do Alp (následujíce tak způsobem obživy své prapradědy), ale jsou i tací, kdo zmizeli až do Marseille či do Bristolu.

Nejen hmotný pokrok, nýbrž i toto stárnutí krajinu postihuje. Do míst, kde před dvěma sty lety vládl souvislý les a kde se před sto lety rozprostírala ochočená země pastvin a polí, se dnes tichou sukcesí vracejí remízky a hájky. Jak bude spor mezi loukou a lesem pokračovat, těžko říct. Někteří nechtějí odejít natrvalo – jejich rozestavěné a zatím opuštěné domy svědčí o naději na návrat do rodných kopců.

Fotografie Karla Tisoně z roku 2011 zachycují Gemelčičku nedávného včerejška, kdy mohla ještě o něco víc než dnes vzbuzovat zdání odvěkosti, Gemelčičku zelenou a zlatou, tak trochu rajskou, jak se ukazuje krajanům, kteří sem vprostřed léta přicházejí. Není to ta šedivá a hnědá, ta blátivá a neprůjezdná, jak ji znají ti, kdo tu zůstávají. Je to ta naše – ta také má – krajina sbírající světlo, ta země, v níž se střídají jen dvě roční období – červenec a srpen – a nad jejímiž zdánlivě nekonečnými vlnami ční plechem obložená věž kostela svatého Štěpána Uherského jako paradoxní maják vrhající světlo zvlášť za jasných dní, aby se poutník zdaleka mezi lány neutopil.

Jsem pokaždé v pokušení zavzdychat nad tím, co se ztrácí. A pokaždé si to zavzdychání vyčtu. Ta Gemelčička, jež se hostovi při prvním letmém pohledu jevila tak nepamětná, totiž není dcerou staletých selských rodů, ale naopak plodem – částečně vynucené – nestálosti. Konzervovat krajinu utvořenou lidmi, z nichž hlad udělal kočovníky, by bylo pokrytecké. Vždyť pradávnou a pevně zakořeněnou tradicí Slováků, kteří sem kdysi připutovali a mezitím porůznu zase odputovali, je právě pohyb, ochota opustit domov a vydat se za obživou do neznáma. Dalším pohybům a proměnám se vyhnout nelze. Nezbývá než plaše doufat, že to světlo, které zde dosud lze spatřit na stráních i v tvářích, z měnící se Gemelčičky nezmizí.

Štěpán Smolen, 14. března 2019

Zasílání novinek e-mailem

V rámci budování informačních alternativ k Facebooku provozuji zasílání informačních e-mailů – především pro ty, kdo na Facebooku nejsou (nechtějí být) a na stránky Reemigranti se podívají jen zřídka. Bude se jednat nanejvýš o 6 e-mailů do roka a svůj souhlas se zasíláním můžete kdykoli odvolat. Pokud máte zájem o zasílání zpráv a novinek k tématu rumunských Slováků – reemigrantů, prosím odešlete na adresu radioc@seznam.cz e-mail se zprávou „novinky-reemigranti“. Pokud máte zájem o zasílání zpráv také k jiným tématům mého zájmu (historie, politika, společnost, staré fotografie aj.), uveďte ve zprávě „novinky-vše“.

30-11-2019

Ještě jednou můj praprastrýc Anton Kutlák (1891-1983), původem ze Staré Huti (Huta Voivozi), později Boiana Huta, Malšín a Čečovice na Domažlicku. K stáru v Čečovicích „pracoval na statku, vyráběl březová koštata, která mu šla na odbyt, a měl na vínko, které měl rád“. Fotografie od paní Hrabčákové.

25-11-2019

A ještě jedna od pana Buriana, někdy asi z let 1945–1950, děvčata z Gemelčičky (Valea Ungurului). Ta vlevo by měla být Anna, dcera Josefa Kureka a Rozy Šubové. Provdaná později jako Danielová. Pěkný detail zimního oblékání a obouvání.

20-11-2019

Těchhle skupinových fotek z doby 2. sv. války, pořízených před tou samou plachtou (pokus o dórský sloup vlevo) už jsem viděl víc – viz také fotografie v Reemigrantech na stranách 263, 265 a 267. Tahle, poskytnutá panem Markem Burianem, ale nejlépe odhaluje, za jakých podmínek se fotografovalo. Opravdu to byla jen zavěšená plachta nad trávníkem, nejspíš někde na pouti. Tohle by měla být děvčata nejspíš z Gemelčičky, jinak to často bývají rodiny ze Staré Huti. Pokud by někdo měl podobnou fotografii před plachtou, ale navíc přesně datovanou, budu rád.

09-11-2019

Můj praprastrýc Anton Kutlák (1891-1983) s manželkou Terezii roz. Koryťákovou (*1893). Původem ze Staré Huti (Huta Voivozi), později žili v Boiana Huta, po reemigraci na Malšíně a nakonec v Čečovicích na Domažlicku. Fotografie od paní Jaroslavy Hrabčákové

 

Větev ztracená, nalezená

Větev je na světě! Kniha „Větev ztracená, nalezená. Cestovní a úřední zprávy o Slovácích v Rumunsku z let 1930–1949„. Tentokrát pod ní nejsem podepsán jako autor, ale spolu s kolegou Jiřím Třískou jako editor – je to totiž vydání starých, dosud nikdy nevydaných textů ke krajanům v Rumunsku. Mimo jiné třeba pověstné zprávy Granatiera a Třešňáka z roku 1930, stejně jako Štědronského shrnující zprávy o provedení reemigrační akce z roku 1949. Můžete tuhle knížku brát jako takový odbornější doplněk ke knize Reemigranti – bez obrázků a s hromadou detailních údajů. A zatímco Reemigranti se věnovali primárně bihorsko-salajským Slovákům ze severozápadu Rumunska, záběr Větve je širší – věnuje se navíc také Slovákům v Bukovině, v Aradu, v Banátu a dokonce částečně i banátským Čechům. Ještě něco: asi polovina knížky je ve slovenštině, protože to je jazyk zpráv samotných. Jestlipak to čtenáři zvládnou…? Více ke knize i k objednávkám zde: http://reemigranti.ocelak.cz/knihy/

P.S. V rýmařovském Íčku už ji mají.

P.P.S. Knížka má jednu príma vlastnost: zdaleka to není takový špalek jako Reemigranti, takže vám jich při tomtéž poštovném (60 korun) můžeme poslat až šest naráz!

06-10-2019

Nová knížka „Větev ztracená, nalezená“ půjde co nevidět do tisku. Můžete se prát, proč vlastně nově vydávat nějaké staré zaprášené strojopisné texty, když k tématu rumunských Slováků je dnes už dost novějšího materiálu, včetně obrázků. Ale to je právě účel edice historických pramenů. Znovu prověřit ty úplně nejpůvodnější zdroje, na kterých v současném poznání stavíme, a třeba tím i přehodnotit to poznání samé. To, co v téhle knize vyjde, jsou často vůbec nejstarší souvislé texty, které o daných slovenských komunitách v Rumunsku máme. Nebude to s obrázky, bude to asi méně „chytlavé“ než Reemigranti a namířeno spíše na aktivní zájemce o rodinnou historii, ale bude to zase jednou jedna důležitá knížka. A kromě bihorsko-salajské oblasti tam tentokrát bude pokryta i aradská oblast, Nadlak, Banát a Bukovina. Sponzory jsem pro tuhle knížku výslovně nesháněl, ale podpořit ji můžete jednoduše nákupem jednoho nebo více kousků, a budu si toho vážit.

Mimochodem, kdybyste věděli o knihkupectví nebo jiném místě (infocentrum a podobně), kde by chtěli Větev (a klidně taky Reemigranty) do prodeje, budu rád za zprávu. Především: Chebsko, Tachovsko, Kašpersko a oblast Vyšší Brod – Kaplice – Český Krumlov.