05-05-2018

Na podporu občanského bádání jsem zveřejnil některé matriky týkající se slovenského obyvatelstva v následujících rumunských lokalitách: Bikáč (Bicaci), Sv. Job (Saniob), Čenálos (Cenalos), Fegernic, Tautelec, Chioag, Zalnoc. Přeji příjemné pátrání!

29-04-2018

Mrňavá fotečka, ale možná někoho potěší: školáci a školačky z Ostrova-Malšína na Šumavě, hojně osídleného reemigranty, asi někdy kolem roku 1950. Pozná se někdo? Foto poskytla rodina Kolomarova ze Skorošic.

Kutlákovi – Chegea, Boiana Huta

Udělal jsem taky jednou radost sobě samému a dal jsem do kupy sourozence prababičky. Rodina Kutlák, úplně původně ze Staré Huti, ale později roztroušena po okolí (Chegea Huta, Boiana Huta, Tašnad). Zajímalo by mě, jestli se najde někdo z potomstva a bude vědět něco dalšího, a třeba mít taky nějakou tu fotku.
 
Františka Kutláková (*1882), provdána za Jozefa Jaroše (*1885). Možná měla za svobodna syna Jana Kutláka (*1903). O jejich dalších osudech nic nevím.
 
Terezie Kutláková (1883–1956), provdána za Petra Oceláka (*1882), po ovdovění za Ondreje Muchu (1883–1954). Zůstali v Rumunsku, žili v Bojovském (Marca Huta). Děti: Štefan-Josef Ocelák (1915-2008, manželka Veronika Koritárová 1912, žili ve Světlé Hoře), Anna Oceláková (1910, manžel Jan Zivčák 1904), Rozálie Oceláková (1917, manžel Martin Zivčák), Marie Oceláková (manžel Martin Jurek 1917).
 
Marie Kutláková (*1885), provdána za Pavla Folvarského (cca 1882-1944). Reemigrovala do ČSR jako vdova z Chegea Huta. Děti: Jan Folvarský (1908, manželka Marie Dogi), Anna Folvarská (1910, manžel Jozef Štiák 1906), Veronika Folvarská (1912, manžel Jozef Zifčák 1906), Kateřina Folvarská (1923, manžel Pavel Živčák 1923), Helena/Ilona Folvarská (1927, manžel Štefan Gažák 1923), Jozef Folvarský (1930).
 
Juraj Kutlák (*1887), vzal si Karolínu Pešľovou (*1891). Reemigrovali do ČSR z Chegea Huta.
 
Anton Kutlák (*1891), vzal si Terezii Koryťákovou (*1893). Reemigrovali do ČSR z Boiana Huta. Děti Jozef Kutlák (1927, manželka Etela *1926), Jan Kutlák (1914, manželka Marie *1922).
 
Štefan Kutlák (* 19. 8. 1895) – nic o něm nevím.
 
Rozálie (Růžena) Kutláková (1897–1976), vdána Zifčáková/Živčáková, reemigruje do ČSR z Tašnadu jako vdova, umírá v Loučovicích. Děti: Michal Źivčák 1926–2004, Marie *1930, Kateřina *1932.
 
Katarina Kutláková (*1899-1970), moje prababička. Vdána za Antona Oceláka (1896–1940), do ČSR reemigrovala ze Sočetu jako vdova, žila v Chvalíně na Malšínsku.
 
P.S., mohl by tam být ještě Peter Kutlák s manželkou Marií Gajdošovou (*23. 3. 1891 nebo 1899, dcera Marie 1927 provdána za Michala Štiáka 1926) nebo s manželkou Terezií Dojčarovou – nevím, jestli je to jeden, nebo dva různí, a nevím jeho narození. Ani nevím, jestli to skutečně byl bratr.

22-04-2018

Včera na mojí přednášce ve Velké Kraši pěkných 55 lidí, přestože by se v tak krásný den mohli třeba rýpat v zahradě nebo výletničit. Díky, vážím si toho. A rovnou nasdílím pár starých kousků, které jsem si přefotil od místní obyvatelky paní Bubelové. Tušíte někdo, kdo na nich je? Já jsem si to bohužel nestihl napsat.

 

18-04-2018

Fotografií našich rodin z doby první světové války, těch je proklatě málo. Tohle je jedna z nich: měl by tam někde být Jan Bomb (*1887) coby vojenský kovář, ve společnosti několika poddůstojníků císařské a královské rakousko-uherské armády. Bylo to tehdy tak, že vojáci aktivní tříleté služby a devítileté zálohy rukovali ke společné rakousko-uherské armádě, starší muži pak k oddílům uherské zeměbrany, kde měla být služba teoreticky o něco méně náročná. Fotografii poskytl pan Radim Marek.

30-03-2018

Faturovi z Malšína: Anežka Faturová (*1921) se synem a Štefan Fatura (*1925) s motorkou. Doufejme, že si to někdy i vyměnili! Fotografie poskytl pan Jan Fatura.

24-03-2018

Z města Alešd na Novou Hutu dnes dojedete po široké nové silnici, za dvacet minut jste nahoře. Ale bývalo to jinak. Takhle cestu svého času, v první polovině 50. let, popsal český učitel Evžen Peřina:
 
„Cesta z Aleșdu do Șinteu, to je cesta, kterou jsem sem přijel, cesta, po níž chodívám na poštu, silnice, která má více než sto dvacet serpentin a zákrutů.
 
(…)
 
Jdeš, jdeš a jdeš a vysoko nad hlavou zakrouží jestřáb. Slídí a plachtí nad údolím a ty mu závidíš křídla a let a myslíš s povzdechem, jak si cestu nadběhnout a zkrátit.
 
Těžko bys tu nadbíhal.
 
Na jedné straně silnice jde úbočí prudce vzhůru, na druhé se propadá v hlubokou strž. Po několika krocích bys zmizel v zeleném přítmí listnatých lesů, v zajetí divokého viníku, který cizopasí na kmenech stromů, v liánách ostružiní, maliní, hlohu a šípkových prutů, které se pnou se stromu na strom a tvoří neprostupný porost lesa.
 
Ztratil by ses, zbloudil bys.
 
Pro cestu do Șinteu zbývá skutečně jen silnice, která je jedinou cestou pro ty, kdo tu nežijí dlouhá léta a kteří neznají bezpečných a skrytých stezek.
 
Ta silnice z Aleșdu do Șinteu se podobá pohádkovému hadu nekonečně dlouhému, které nedohlédne svého konce a svíjí se v nesčetných zákrutech, neboť stoupá, zvolna obcházeje všechna údolí a strže, jež mu stojí v cestě. Roztáhněte prsty své ruky, ale museli byste mít desetkrát tolik prstů, a myslete si, že Aleșd leží na malíku a Șinteu na palci. Ten jestřáb, kterému jsem záviděl křídla, přeletí vzdálenost mezi oběma lehko a snadno, ale chodec musí obejít všechny zákruty i výčnělky, všech těch stodvacet serpentin, které silnice tvoří.
 
Ani auto se tu nemůže rozjet, jak se na auto patří. Cestu z Aleșdu do Șinteu jede déle než hodinu.
 
Kůň, který táhne lehkou furmanku, jede přes pět hodin, voli, táhnoucí těžký náklad, stoupají i deset hodin, a lidem, kteří chodí do Aleșdu na trh, cesta po silnici trvá šest hodin. Jen tovaryš Gheorghe Luca, pošťák z Peștișe, který tudy chodívá dvakrát v týdnu, i když má na ramenou těžkou služební torbu – v které nese dva dopisy a noviny – a na sobě v zimě v létě těžký kožich, jde tudy necelé čtyři hodiny, neboť ví, kudy a jak si cestu zkrátit.
 
Když po šesti hodinách chůze vystoupíš na temeno kopců, vydechneš zhluboka a rozhlížíš se s uspokojením člověka, který vykonal dobrou práci.“
 
Evžen Peřina, Vyprávění o rumunské zemi. Praha, Mladá Fronta, 1955.

Přednáška 21. 4. 2018 Velká Kraš

První přednáška letošního roku už je naplánována! A to do nejsevernějšího cípu Moravy, do Velké Kraše na Vidnavsku. Dorazíte?

Povídání č. 7 o minulosti rumunských Slováků

Všechny zájemce o rodinnou historii zveme na přednášku s besedou a promítáním historických fotografií.

Kdy: sobota 21. dubna 2018, od 15.00 hod
Kde: Velká Kraš č. 126, Kultuní dům

Vstupné dobrovolné, dobové rodinné fotografie a jiné památeční předměty s sebou!

10-03-2018

Slavný fotograf, režisér, folklorista Karol Plicka v první polovině 50. let kdesi na horním toku Vltavy nahrál pohádkové vyprávění reemigranta Karla Valíčka. Po dlouhém čase tyto nahrávky přepsala a k vydání připravila Iva Kadlečíková a po dalších mnoha peripetiích tato kniha pohádek před pár lety konečně v úplnosti na Slovensku vyšla pod názvem „Prekrásny Janko: Rozprávky rumunských Slovákov“.

Tím by mohl příběh šťastně skončit, jedna záhada však zůstává. Totiž, kdo byl ten Karel Valíček, který dal knize základ svým vyprávěním a je na ní uveden jako jeden z autorů? Vydavatelé knihy to zřejmě nevědí, ti už dávno pracovali jen s nahrávkou nebo jejím přepisem. Karlů Valíčků příšlo z Rumunska víc, minimálně pět, je to časté příjmení. Je zde tedy výzva – dokážeme o tom dát dohromady něco víc? Nevíte o tomhle Karlu Valíčkovi něco? Napíšu, co je o něm ještě známo: Narodil se asi kolem roku 1906, byl z rumunských Šaran (osada Borodu), vyprávění pro Karla Plicku nahrál snad v Chlumu u Volar, o něco později ale žil už na severní Moravě, ve Šléglově na Šumpersku, kde pracoval jako krmič dobytka a pastýř. Měl dceru Lotku, která byla ročník narození přibližně 1940. Ve Šléglově se nám jeho stopa ztrácí. Pomůžete nám ji navázat?

„Obrazni abecedar“ Domokoše a Hummila

Dnes si představíme jednu didaktickou zvláštnost z Gemelčičky. Totiž slovenský slabikář, který pro děti z Gemelčičky vytvořili a roku 1925 v Šumlově (Simleu Silvaniei) pod názvem „Obrazni abecedar“ nechali vydat učitel a „rechtor“ (tj. varhaník a kostelní zpěvák) Domokoš s krčmářem (obchodníkem) Hummilem (Hummelem). Na věci je jedna neobvyklost: Domokoš byl Maďar a Hummel zřejmě Němec nebo snad Žid, ani jeden z nich neuměl zrovna dobře slovensky. Na slabikáři, který se nám dochoval, je to poznat: hemží se slovíčky podivnými, pravopisně a gramaticky chybnými z hlediska slovenštiny jak spisovné, tak té místní. Některé delší texty, objevujicí se v závěru slabikáře, jsou hojností těchto tvarů téměř nesrozumitelné. Nevíme, jak moc se slabikář používal – už ve třicátých letech byl zřejmě odmítnut příchozími slovenskými učiteli a poprávu nahrazen vhodnějšími výukovými materiály.

I tak zaslouží iniciativa učitele a krčmáře naše pokorné uznání – v zapadlé, velmi chudé, téměř dokonale slovenské obci stálo svého času dvěma z několika málo vzdělanějších obyvatel za to, hodit za hlavu všudypřítomné národnostní odsudky a nezištně se pokusit o vzdělanostní pozvednutí dětí z jiné než své vlastní národnosti.

O dalších osudech obou autorů nevíme, neznáme ani křestní jména. Domokoš prý na Gemelčičce učil v letech 1924–28.