09-05-2020

Nacionalismus, to je takové to, když národnost považujete za důležitější než všechno ostatní v životě lidí. Poválečná reemigrace z Rumunska byla na tehdejší dobu relativně civilizovaná akce, ale nacionální hlediska na ní byla trapnou skvrnou. Když jste byli rodina Slováků, tak vás až na výjimky celkem bez řečí připustili do ČSR. Smíšená manželství to ale odnesla. Pokud byla jiné než české/slovenské národnosti žena, hodně se hledělo na obcovací jazyk v rodině a slovensky mluvící rodinu často vzali. Pokud ale byl maďarského/německého/rumunského původu muž, a to i kdyby vyrostl mezi Slováky (!), zpravidla byla reemigrace rodiny zamítnuta, bez ohledu na obcovací jazyk. Případně odkládána natolik, až se na ni nedostalo.

Na fotografii je právě takový národnostně smíšený pár s dětmi: Viktor Vlaicu (*1924) a Veronika Kubincová (*1927) z osady Bogdana Huta. Vlaicu byl Rumun, dokonce prý učitel, a přestože měli podanou přihlášku, manželé jako jedni z mála z tohoto místa neodešli do Československa. Fotografie bude počítám tak z roku 1954. Jejich další osudy neznám.

Dějiny jedné rodiny: Ferenčíkovi

Ferenčíkovi

Ferenčíkovi ze Židárně (Valea Tarnei) byli zcela mimořádná rodina. Měl jsem k tomu už více náznaků, ale teprve teď se mi poskládalo pár střípků dohromady.

Juraj Ferenčík (*1897) se ženou Katarinou Skypalovou (*1899) se brali roku 1919, po jeho příchodu ze světové války. Že je na téhle rodině něco zajímavého, mi prvně řekla tahle dochovaná archivní fotografie s popiskem „Židareň, Slovák Juraj Ferenčík s rodinou, keď staval chyžu“. Tatáž fotografie se objevuje v dokumentárním filmu „Koly v plote“, tam je popisek trochu informativnější: „Juraj Ferenčík, postavil vlastníma rukama dům 23 km od domova, aby jeho 6 dětí mohlo chodit do školy.“ Teprve dohledání reemigračních dokumentů mi ale pak umožnilo to upřesnit víc. Děti této rodiny byly Lorenc (neboli Vavrinec, *1920), Alfons (*1925), Kornélia (*1927), Anna (*1928), Terezie (*1932), Augustin (*1934), Anton (*1936). Vzdělání se jim opravdu dostalo nesrovnatelně víc, než bylo v těch rolnicko-dřevorubeckých rodinách zvykem.

Sled události byl nejspíš tento: Roku 1941 prý povodeň sebrala celý domek s hospodářským příslušenstvím – to byl zřejmě ještě dům na Židárni, kde rodina žila přinejmenším do roku 1934. Juraj Ferenčík také v přihlášce uvádí, že na studium synů musel prodat majetek na Židárni (tedy zbytek usedlosti po povodni?). Nově postavený domek nestál už na Židárni, ale v rumunském městečku Simleu Silvaniei, právě v souvislosti se studiem dětí. To je těch „23 km od domova“.

To všechno by nám fotografii řadilo až do roků 1941–42, přestože se v archivu nachází mezi řadou fotografií z doby první republiky. Tři chlapci a děvče vpravo na fotografii mají na sobě asi stejnokroje gymnázia nebo učitelského ústavu. Máme tu tedy pravděpodobně Lorence; jistě Alfonse; buď Kornélii, nebo Annu; menší chlapec nalevo může být Augustin. Nejmenšího z chlapců ale zařadit neumíme – snad nám neznámý syn, později zemřelý?

Ferenčíkovi – výřez fotografie

Nejstarší Lorenc byl po gymnáziu s maturitou a bohoslovecké akademii roku 1944 vysvěcen na kněze, po válce byl kaplanem v Šaranech a pak byl až do roku 1969 farářem na Gemelčičce (Valea Ungurului). Reemigrační dokumenty prozrazují, že měl z kraje roku 1947 zájem o přesídlení do ČSR, a to tam, kam budou přesídlovat i místní věřící. Byl ale vázán svou příslušností k oradejskému biskupství. Jeho převelení (inkardinace) pod jiné biskupství by bylo bývalo možné, kdyby si ho české biskupství vyžádalo pro nedostatek kněží, a o to také Lorenc Ferenčík v přihlášce žádá. Jenže ta přihláška byla podána na přesídlovací komisi a to byl úřední orgán země, kde už brzo měla uchvátit všechnu moc komunistická strana. Nejspíš se tam představě, že by měli zařizovat biskupské pozvání pro katolického kněze, jenom zasmáli. Lorenc Ferenčík každopádně zůstal v Rumunsku. Stejně tak pravděpodobně jeho rodiče.

Sourozenci Alfons a Anna Ferenčíkovi, jejichž další studium mohla zhatit válka, se roku 1947 uvádějí on jako výpomocný učitel v Šaranech, ona jako výpomocná učitelka na Staré Huti. Alfons odchází do Československa 4. transportem v červenci 1947. Anna, která s sebou bere i 11letého Antona, odchází 8. transportem v září 1947. Učitelkou, tedy jednou z hrstky vzdělaných osob v kraji, se stala i Kornélie, která měla působit od roku 1948 v Zalnoku. Další osudy nikoho z nich, ani zbylých členů rodiny, mi nejsou známy a budu rád za každé doplnění…


Fotografie je z databáze Europeana Photography – Divadelný ústav.

16-04-2020

„Pohľad na Novú Hutu a Židáreň z Valea Ungurului.“

Tohle, jen ještě o půl století dřív, je krajina Mándokyho „Dopisů z Bihoru“ – nové knížky, jejíž vydání připravujeme na květen. Bude to tentokrát vyloženě zábavná četba.

Fotil Rudolf Dočolomanský roku 1950.

14-04-2020

Teda, nejsem lékař, ale když někomu u pěti z osmi předků najdeme úmrtí na plicní chorobu, myslím že je to rodinná anamnéza jako vyšitá. Dobrý důvod dávat si pozor, a zvlášť dneska. Případ jednoho aktuálního rodokmenu.

07-04-2020

Jeden z nejzastrčenějších osad Slováků v Rumunsku byla Bogdana Huta, kde žila mj. tahle rodina. Adolf Kubinec (* asi 1901) se ženou Rozou Sivokovou (* asi 1899); jedna z dcer je Anna (*1925), provdaná později za Adolfa Gembického. Většina rodiny odešla do ČSR, Roza se toho zřejmě nedožila. Odlehlost Bogdana Huty se dá pozorovat na kroji, který u žen moc nepřipomíná to, co Slovenky nosily v kopcích Nové Huti a Gemelčičky nebo níž v Bodonoši, Boromlaku a spol. Foto získáno na rodinném setkání ve slovenských Nových Honech, kde část rodin z Bogdana Huty později zakotvila.

30-03-2020

Ukázka z připravované knihy Sándor Mándoky: Dopisy z Bihoru, ve skvělém překladu Adély Gálové. Vyjde během jara.

„Vyjdu na zápraží, trochu starého postiskám a uvelebím se ve velkém, slámou vycpaném sofa. Hospodář Jánoš usedne na lavici.

– Tak co máte na práci, strýčku?

– Inu, nic moc. Chladím se.

– Nu, to je dosti pohodlné řemeslo.

Na to se starý rozchechtá tak mocně, divže mi to neprotrhne bubínek.

– Je libo doutníček?

– Děkuji, děkuji, chm! Chm!

Zapálíme si a počneme dišputaci o chodu světa.

Coby Hornouheřan ovládá Vladár hned tři jazyky; ač jsem toho názoru, že ani berlínská, ani budapešťská, ani slovenská – je-li někde taková – akademie by mu na jeho mluvnici štempl nedala. Slovenštinu láme stejně ztuha jako němčinu i maďarštinu. Z té i oné loví namátkou rozličné tvary, s jejichž pomocí tvoří následně slovosled s takovou měrou polyglosie, že by se z takového sousedského tlachání Gábor Szarvas jistojistě v hrobě obrátil.

K tomu je pantáta ztělesněná nespokojenost. Nadává na Slováky, že řádně neplatí církevní daň, laje státu, že daně nelítostně zvyšuje, spílá židům, že jim jde jen o vlastní prospěch a pakují si tu v horách kapsy, zatímco ostatní i kdyby se třeba udřeli k smrti, stejně jim Pán Bůh nedopřeje; nadává na advokáty, kteří odírají všechny, kdo jsou právě v soudním sporu; a zde je třeba na okraj poznamenat, že sám pantáta se soudí v jednom kuse, a ať už při vyhraje, či prohraje, nezbude mu pokaždé, nežli zaplatit lví podíl; a dokonce spílá i zakladatelům Nové Huti, přičemž proklíná vteřinu, kdy sem přišel. Takto a podobně tu nicméně láteří už devatenáctým rokem a dle mého skromného názoru by jej odtud nebylo lze vyhnat ani holí.“

27-03-2020

A ještě jedna od pana Kadlece, a to pěkně stará: jeho prarodiče Jan Kadlec (1892–1960) a Rozálie Kozáková (1898–1953). Žili i zemřeli na Nové Huti, do Československa se po válce nevydali. Nejmladší dítě na fotce je Štefan (*1924), foceno to tedy asi bude 1925.

23-03-2020

Další z oblíbeného žánru „byla pouť a vyfotili jsme se na trávě před plachtou“, kterýchžto snímků z válečných let se nám dochovala zajímavá řádka. Tohle je Antonie Dobrovská, roz. Jurášová (1880–1950), z Nové Huti (Sinteu), se dvěma svými dcerami. Foto poskytl pan Ján Kadlec, díky.

12-03-2020

Pěkný fotografický úlovek: měl by to být František Kubinec (*1910) z Bogdana Huty v řadách rumunských tzv. horských myslivců. Jednotky horských myslivců byly lehké armádní střelecké jednotky speciálně připravované na boj v horském prostředí. Poskytl pan Kubinec z Kraslic.