25-08-2017

Dva rodinné portrétky z doby těsně po reemigraci: Juraj Lavrenčík (*1924) s manželkou Annou roz. Šubovou a pár dalšími osobami, na Kavrlíku u Kašperských Hor, v roce 1948.

Juraj Lavrenčík, sedící manželka Anna roz. Šubová, stojící její matka Anežka roz. Bubelová.
Všimněte si elegantního kočárku, šťastný otec se povaluje vlevo dole, jméno stojícího mládence není známo.

Tradiční oděv rumunských Slovenek

Tím, co z dobových dokladů mizí v čase poměrně nejrychleji, nejsou listinné dokumenty, stavby ani náčiní, nýbrž – možná trochu překvapivě – dobové oblečení. Snad kvůli tomu, jak snadno se recykluje na dětské maškarní bály a pak na hadry.

Myslel jsem, že z tradičního oděvu rumunských Slováků se do dnešních dnů nedochovalo už skoro nic. Pak jsem potkal pana Štefana Čajana z Benešova nad Černou. Pan Čajan s manželkou měl už před lety tolik prozíravosti, aby doma uchoval ty nejpěknější kusy oděvu po matce a tchýni; další si pak vyptal u sousedů. Jeho malá sbírka je barevnou pastvou pro oči. Ukazuje nám, co všechno si můžeme představovat pod černobílým maskováním starých fotografií. Docela jasně dokládá tvrzení jedné staré diplomové práce, že rumunské Slovenky bylo po válce díky jejich zálibě v jasných barvách a křiklavých barevných kombinacích v pohraničí snadné rozpoznat. Za dovolení uveřejnit fotografie panu Čajanovi vřele děkuji.

Přímo z Rumunska pravděpodobně pochází jen několik málo kousků této sbírky; ostatní byly pořízeny už v pohraničí a jsou dokladem zdejšího oblékání během 50. a 60. let. minulého století. Jsou to výhradně kusy ženského oděvu. Z tradičního mužského – který zanikal dřív – nemáme nic (ani ty rajtky s košilí a kabátkem/sakem); z ženského oděvu chybí především obvyklý černý kabátek starších žen; z obuvi se nedochovalo nic. Jestli doma něco takového máte, můžete to zkusit poslat panu Čajanovi. Třeba ho přesvědčíte, aby v Benešově n. Č. založil první naše muzeum rumunských Slováků.

edit 22.8.2017: jak správně podotkla paní Šmirková, z tohoto vzorku zdaleka nelze zobecňovat na všechno slovenské obyvatelstvo v Rumunsku. Rumunští Slováci v Benešově nad Černou mají z největší části původ na Gemelčičce (Fagetu, Valea Ungurului): tato sbírka je tedy dokladem odívání primárně této skupiny.

„Sukňa“.
Další „sukňa“, ještě hezčí.
Zástěra aneb „šata“, nosila se kontrastně přes dole vyčnívající sukni.
Jiná zástěra.
Bílá halenka zvaná „oplecko“. Velikost se zdá nadměrná, ale není, spodek se skasá do sukně.
Čepec, který vdané ženy nosily pod šátkem.
Svatební čepec vdovy či svobodné matky. Rekonstruováno novými stuhami.
Pár dochovaných šátků. Ten bílý je prý nejstarší.
A takhle to vypadá vcelku, obrázek z dočasné místní výstavy. (Až na tu trochu nereálnou postavu figuríny. A ty střevíčky.)
Nebo takhle. Okolo ramen vlněný střapcovitý šátek „haraska“.
Bílý oděv nevěsty s čepcem – vdova nebo svobodná matka se nesměla vdávat ve věnci.

20-08-2017

Tak jsem se svou nastávající poprvé vyrazil na střední Slovensko, do těžko pojmenovatelného kraje, odkud podle výzkumů v první polovině 19. století odcházely slovenské rody, aby na více než sto let zakotvily v kopcích dnešního Rumunska. Tady je malá fotografická ochutnávka. Té slovenské oblasti můžeme říkat třeba Veporské vrchy, historicky vzato se pohybujeme na rozhraní někdejší gemersko-malohontské, novohradské a zvolenské stolice Uherska. Obce a osady Šoltýska, Ďubákovo, Drábsko, Lom nad Rimavicou, Mláky, Polianky, Detvianská Huta a další. Kraj lesnatý a kopcovitý, podobně jako místa, která pak kolonizovali v Rumunsku – jako by jen totéž zopakovali o generaci později dál na jihovýchod. Dobu těchto migrací zřejmě pamatují alespoň některé ze zdejších početných dřevěnic. Zdejší hřbitovy leží obyčejně ve strmém svahu, a když se rozhlédnete po náhrobcích, podle příjmení se vám snadno může zdát, že jste v Rumunsku na Gemelčičce nebo na Nové Huti. (Anebo taky někde na Šumavě, kde se rodiny usadily po 2. sv. válce. Tyhle místně-obyvatelské souvislosti jsou fascinující a nenajdete je na žádné mapě. Kousek po kousku tu objevujeme jakousi dosud ukrytou vrstvu skutečnosti.)

28-07-2017

Tuto hromadnou fotografii obyvatel brazilské Bratislavy z roku 1952 nám poskytla paní Lydia Vlnieska. Do Brazílie odešly během 20. let minulého století stovky rodin rumunských Slováků a většina se jich usadila v brazilských státech Paraná a Sao Paulo, kde jejich potomci roztroušeni dodnes žijí. Asi největší koncentrace jich svého času žila právě ve slovenské kolonii Bratislava v blízkosti měst Londrina a Cambé. Většina starších osob na této fotografii se pravděpodobně narodila ještě v bihorsko-salajské oblasti Rumunska, kde zpravidla zůstalo i mnoho jejich příbuzných. O životě v kolonii Bratislava ve 30.–50. letech se podrobněji dozvídáme v knize Ján Čičmanec: Vyrástal som v brazílskej Bratislave. Částečný soupis rodin vystěhovalých z Rumunska do Brazílie je k dispozici zde.


The inhabitants of Bratislava, a former Slovak colony near Cambé and Londrina, Brazil. Photo taken in 1952. They were mostly Slovak families who emigrated in 1920s from the north of Romania, where their ancestors had arrived about 100 years earlier. More info here.


Os habitantes de Bratislava, uma antiga colônia eslovaca perto de Cambé e Londrina, no Brasil. Foto tirada em 1952. Foram principalmente famílias eslovacas que emigraram na década de 1920 do norte da Romênia, onde seus antepassados chegaram cerca de 100 anos antes. Mais informações aqui.

18-07-2017

Cenný fotografický úlovek: původní „izba“ na Gemelčičce, patřící před válkou rodině Štefana Trojáka (*1891) a Anny roz. Koišové (*1898), později prý jejich synovci Jozefu Trojákovi. Foceno roku 1975, kdy už se v chalupě nebydlelo. Je to ale původní dřevěnice, roubená a zřejmě hlínou omazaná stavba, určitě starší než pozdější „nabíjané“ hliněné domy. Něco takového si naši praprapradědové v Rumunsku mohli stavět už třeba v půlce 19. století. Dnes už z tam těchto dřevěnic zřejmě dávno žádná nestojí. Foto poskytl pan Karel Veverka, díky!

15-07-2017

Pár starých rodinných portrétů od pana Františka Jurčíka: Ondrej Jurčík (*1894) a jeho druhá žena Agnesa (*1910, roz. Zivčáková). Přesídlili z rumunských Šaran (část Ruptura?) roku 1947 a skončili tuším někde v českokrumlovském okrese. Mládenec v maďarské uniformě je Ondrejův syn z prvního manželství Ďuro (*1919), zahynul za druhé světové války.

04-07-2017

Válečný maďarský průkaz totožnosti, jaký vidím poprvé, i s fotografiemi. Pavel Chudý z Nové Huti (Sólyomkővár), narozen roku 1893, lesní dělník, postavy střední, vlasů hnědých, čela úzkého, očí hnědých, obočí taktéž, nosu obyčejného, tváře oválné… Věk je 48 let, jsme tedy asi v roce 1941. Kopii průkazu laskavě poskytl Štefan Čajan, díky!

Jozef Rolník: obyčejný život rumunského Slováka (neobyčejně podrobně)

Na červnovém setkání v Kaplici mi rodina Rolníkova ukázala a dovolila zveřejnit mimořádnou rodinnou památku: vlastní životopis („památnou knížku“) Jozefa Rolníka, nar. 31. 12. 1891 na Staré Huti (Huta Voivozi), od roku 1921 žijícího s rodinou v Novém Šasteleku (Sacalasău Nou), po reemigraci z Rumunska roku 1949 pak v jihočeském pohraničí, v osadě Moravice mezi Frymburkem a Malšínem.

Zápisky jsou cenné tím, že jedná o vlastní výpověď sedmihradského Slováka, který v době před 1. sv. válkou nabyl na poměry velmi neobvyklého vzdělání. Úsměv nad „pouhými“ 7 lety školní docházky nás přejde, když si uvědomíme, že běžné byly v té době a místě maximálně čtyři roky, a to jen v nejlepším případě. (Mnoho předků pro velkou vzdálenost a hospodářské vytížení nechodilo do školy vůbec nebo jen sporadicky; většina lidí zůstávala prakticky negramotná.) O relativně vysokém vzdělání  vypovídá i Rolníkovo plnění úlohy pomocného učitele během roku 1948 – učitelé byli totiž většinou vysíláni do Sedmihradska z mateřského Slovenska a místních rodáků byla jen hrstka.

Záznamy začínají roku 1949, nedlouho po příchodu do pohraničí, a končí půldruhého roku před pisatelovou smrtí. Dávají nám neobvykle podrobně nahlédnout do hospodářského života před válkou v Rumunsku a zvláště pak v poválečném Československu, ale také třeba do běžných osudů a pohybů slovenského vojáka uherské armády za 1. sv. války.

Z životopisu zde vybírám nejzajímavější pasáže, pro snazší srozumitelnost částečně upravuji pravopis.


Živodotopis [sic!] Jozefa Rolnika

Narodil som sa v roku 1891, decembra 31ho. Otec Rolnik Mihaj bol zemedelec, matka Šuhaj Anna.

6 roků. Školu som začal 1898, učitel bol Sirmaj Jano, na Starej Huti.

7 roků. Druhu tredu 1899, učitel bol Berec Jano na Starej Huti.

(…)

11 roků. Šestu tredu chodil som dobrovolne v roku 1903, učitel bol Turenski Žigmon na Starej Huti.

12 roků. Sedmu tredu dobrovolne 1904, učitel bol Turenski Žigmon na Starej Huti.

Škola prešla.

14 roků. Nastal som pastirem 1905 a 1906.

16 roků. 1907 a 1908 som služil u žandaroch v Popešťu.

17 roků. 1909 som služil ve Velkym Varaďe u pana biskupa, meno jeho Laňi Jozef.

20 roků. 1910 a 1911 som pomahal rodičom, v zemedelstve doma.

21 roků. 1913 som narukoval ku vojsku do Segedinu ku sedmim Pionerom, tam som bol do 1914ho roku.

22 roků. 1914 oktobra 14ho som bol preloženy ku druhemu Brüken Batalionu, do Avstriji do Kremzu o. do Duna [Krems an der Donau].

23 roků. 1915 maja 4teho som išol do Ruska na vojnu [doplněno později: na Krakov]. 1915 v oktobru som prešol do Srbska na vojnu na Kevevar a Semendriju, tam som bol až do 1916ho.

24 roků. 1916 marca som prešol na Taliansko na Tiroly.

25 roků. 1917 som ochorel na tyfus, padnul som do ňemocnici, v maju som prišol z ňemocnici do kadru do Kremzu o. d. Tam som bol jeden mesac. Potem 1917 jula som pošol na rumunsku vojnu, tam som bol až do 1918ho.

26 roků. 1918 v marca 12teho som prešol na Talijansko na Piavu. Tam som bol na velkej ofenziji. 1918 novombra 1ho som sa pohnul z talianskej, domu som prišel decembra 8ho.

Ve stav manželstve

Na Piave po ofenziji som dostal (sobočak) urláp 28 dňi, tak som sa oženil. Sobašil som sa 1918 jula 26teho. Potom som ešči 3 mesace bol vnukaj, prišol som domu decembra 8ho.

28 roků. 1919 Stanul som za lesnika ku drevorubačom do Bistrej [Padurea Neagra], daval som horu na metre rubaňe a odberal som metre [tj. vyměřoval dřevorubcům les na těžbu a přebíral dílo]. Tam som bol 2 roky do 1920teho. Za te dva roky som si nasporil teľo peňazi čo som si kupil 5 holdi [tj. necelé 3 hektary] zemi, v Šasteleku ľem rubanisko.

30 roků. 1921 roku som prišel do Šašteleku byvat. Postavil som si stajňu, v něj som byval 5 roki.

35 roků. 1926 som postavil chižu. Pravda ďeti sa sporili, tak som prevzal zem naspoli obrabať 25 holdi v roku 1934tym. Gazda zemi bol v Cigaňašču [Țigăneștii de Criș] menem Tank Mihaj.

45 roků. 1936 kupil som zasej 2 holdy zemi v kujeskim [Cuieșd] chotare.

55 roků. 1946 som prijal 8 holdi zemi od Ondro Zifčaka, pošol do Slovenskej. Tak společnu zem som zanahal v roku 1946.

Ďeti roďene

Terča sa narodila 15. VIII. 1920

Tonka … 26. IV. 1922

[atd.]

(…)

57 roků. 1948 Som bol vypomocni učitel v našej obci v Šašteleku. 1948 oktobra 25, som popredal statky a majetek v Šašteleku som uveril na Joska Kutlaka.

58 roků. 1949 apria 5. pohnul z domu na presidlovacu komisiju do Varadu. Na Č. S. som došel 24 apria 1949, na Moravicu. Zaujal som si majetek 1949 maja 1ho. Statki som kupil novembra 28ho 1949.

59 roků. 1950 24. marca som prijal č. s. občanstvi.

(…)

Na Moravici som pracoval z nieurodnu zemu 2 roky.

61 roků. 1952 aprila 23ho som dal majetek do štatu. 1952 aprila 28ho som bil na schodzi Spolku svateho Vojtecha. Nadštivil som 1952. IV. 27. Bratislavu. Na 28 som došol do Smokovca, tam som bol tižďeň. Na Moravej som bol 4. maja pri sestre. 1952 maja 12ho som začal pracovať na statnim statku tesarstvi a murarstvo v Blatnej. 52roku žena oňemocňela, pošla do ňemocnici 20. oktobra. Zatim som ja oňemocňel, pošol som do ňemocnici 31 oktobra. Z ňemocnici navratili zme sa obidvaja 7ho novembra nie dosť vihojeni.

(…)

1953 som vystavil na j.z.d. v Malšině 5 budoch, a to pre vozy, nástroje, drevarňu, včelin, hrabanišče a selažnu jamu.

(…)

1954 som vystavil veľku stodolu na mlaťeňa, 32 metre dluhu 16 metri široku.

(…)

14-10-57 som dostal duchod 242 koruny.

(…)

15. marca 1961 Žena mi ochorela.

30. juna 1961 zomrela.

2. jula 1961 mala pohreb.

2 tižňe som vytrval sam, ale mi to niešlo.

16. jula 1961 som sa presťahnul ku mojej ďefki Mare na alomski dvor, ale pracujem len v Malšině.

16-6-1962 som sa sobašil z druhu ženu, som mal 71 rok, ona mala 73 roki.

(…)

1964 prebrali nas Viši Brod štatni statek a pracujem dal ze stavbami.

14-7-1964 dostal som duchod podvišeny 600 k.

1967 v september prestal som pracovat, mal som 74 roki.

1968 2ho februara som bol operovany. Mal som 76 roki. [časově poslední záznam]

(…)

Započaťe Moravici z novymi obyvatelami, v roku 1947 // v ten čas sa obsidlila Moravica

1947 IX prvy došel Gondek Ondrej

1947 IX po dvoch tiždnoch došel Maček Karol

1947 IX aj Rolnik Jozef

1947 X došel Gažák Martin

1947 X aj Hečko Jan

1948 III 8. došel Balek Jan

1948 III 8, aj Valiček Jozef

1949 IV 24 došel som ja Rolnik Jozef

(…)

za byku doskočne platim – 28. jula 1950 300 korun

(…)

za odhynuťe dobytku platim – 28. 7 .1950 90 korun

(…)

Kontingent na rok 1951

dal som vejca 60 k. 9. IV. kili 3.30 koruni 145.90

75 k. 16. IV. kili 4.00 koruni 181.20

(…)

za Franca pokutu som platil 200 k. 7. XI. 1949

(…)

seno som predal velkostatku od Vytoňa, od 9. maja do 10. juna 1950 120 metraki

(…)

Narodne poisťeňe mam platit na rok 1955 750 (…) na to som dal 300 k 18.3.1955

(…)

Pučku som vybral 7. XII. 1949 50.000 ko., Platil som (…) 11. decembra 1950 častka 4451.70, uroki 1484.90, celkem 5936.60

(…)

Požarne čo platim

1. platil som 307 k. 20. VII. 1949

(…)

Podoby předků

Tohle se sice netýká rumunských Slováků, zato se to týká rodinné historie obecně a je to můj zbrusu nový projekt. Takže prosím o pozornost. Idea je jednoduchá: někde po světě se toulají staré fotky lidí, které by potomci těch lidí moc rádi viděli a měli. Ale neměli dosud žádnou šanci se k těm fotkám dostat. A já si myslím, že by se s tím dalo něco dělat. Totiž takové fotografie systematicky hledat a vracet je do rukou těch, kteří o ně stojí. A přesně takový projekt jsem teď spustil: Podoby předků. Zatím tam ještě pravděpodobně nikoho ze svých předků a příbuzných nenajdete, ale co není, může jednou být. (Rumunští Slováci tam nejsou vůbec – tentokrát jde o domácí obyvatelstvo Čech a Moravy. Zdaleka ne každý čtenář těchto stránek je ale původem „čistý“ rumunský Slovák…) Každopádně budu velice rád, když se na stránky podíváte a třeba na ně i upozorníte své přátele se zájmem o rodinnou historii. A můžete taky „lajkovat“ stránku projektu na Facebooku. Přeji příjemné a inspirativní pátrání po podobách předků!

20-06-2017

Cenné staré foto od paní Táni Sekáčové. S popiskem vzadu: „Stojká Ondrová fámelijá vzáváňi 35 Dusi 1938?“. Tak si to radši přeložíme: jde o rodinu Ondreje Stojky v obci Zavaň a měla mít 35 členů – což bude zřejmě se započtením rodin dospělých synů a dcer. Starého Stojku se ženou vidíme jasně uprostřed. To místo taky stojí za zmínku: dnešní Zăuan-Băi (alias Zavaňské kúpele), kde žili Slováci, je pár kilometrů od samotného Zăuan. Byly tam primitivní lázně, kde měly místní rodiny vlastnický podíl. Například jednu šestnáctinu vlastnil tamní obyvatel Štefan Morong (*1914).

 
„… v kterýchžto lázních mají naši krajané svůj podíl, tento podíl drží za svůj nejdražší majetek, jelikož říkají, že to je drahá voda. Od okupace maďary, tyto koupele jsou v maďarských rukách až po dnes a za použití žádnou náhradu ještě nedostali. Proto krajané žádají Čsl. přesídlovací komisi, aby nějakým způsobem vymohla náhradu za utrpenou hmotní škodu.“ (Cestovní zpráva úředníka Roberta Šumavského z března 1947.)