Majetkový soupis 1828 – raný pramen k historii Nové Huti a Bodonoše

Ve svých studiích Počátky osídlení… a Počátky osídlení II…, které jsou též součástí knihy Reemigranti (jako Intermezzo 1 a 2), jsem před několika lety prozkoumal počátky slovenského osídlení v bihorsko-salajské oblasti dnešního Rumunska. Jednalo se o velmi detailní zkoumání na základě řady dosud neznámých či málo známých pramenů. Troufám si tvrdit, že všechna budoucí tvrzení o raných dějinách Slováků v této části Rumunska by měla vycházet z tohoto pojednání, samozřejmě s možností kritiky uvedených argumentů i konfrontace s nově nalezenými prameny.

Prvním zásadním pramenem k této tematice, který se v mém zorném poli po zpracování zmíněných studií objevil (za upozornění vděčím Martinu Korchovi), je uherský majetkový soupis pro daňové účely („Vagyonösszeírás“, „Landeskonskription“) z roku 1828. Tento rozsáhlý materiál v latině, zveřejněný zde (dostupný však pouze po registraci na serveru Familysearch.org), obsahuje mezi mnoha jinými obcemi také oddíl k Nové Huti (Sólyomkő, dnes Șinteu) a k Bodonoši (Bodonospataka, dnes Budoi) se soupisem vlastníků, údaji k jejich majetku a informacemi o hospodářských poměrech v osadě. Ačkoli v době provedení soupisu již existovaly také osady Stará Huta (Almaszeghuta, dnes Huta Voivozi) a Gemelčička (Magyarpatak, dnes Făgetu, dříve rumunsky též Valea Ungurului), navázané na sklářskou, resp. draslářskou huť, v soupisu se mi je nepodařilo najít. Nelze ovšem vyloučit, že se ve velmi rozsáhlém materiálu tyto osady vyskytují pod jiným, z dnešního pohledu neočekávaným maďarským jménem.

Oddíly soupisu věnované Bodonoši a Nové Huti se navzájem liší svou podrobností. Zatímco soupis majetku i popis poměrů na Nové Huti je velmi stručný (pouze vlastnictví domu), bodonošský soupis k vlastníkům domků navíc uvádí vlastnictví polí, luk a dobytka a v popisném oddílu se detailněji zabývá kvalitou půdy, způsobem obdělávání, výnosy atd. Pro obě osady je soupis zajímavým pramenem, doplňujícím naši znalost samotných jejich počátků, které jsem v předchozích studiích datoval pro sklářskou Novou Hutu rokem 1827 nebo krátce předtím, pro Bodonoš nejpravděpodobněji do roků 1800–1803.

Zatímco pro Bodonoš je k dispozici plná řada matrik už od roku 1806, z Nové Huti známe matriční záznamy soustavněji až od roku 1831. Soupis datovaný červnem 1828 je proto zásadním nový vodítkem i v tom, které z rodin se v této sklářské osadě objevují už v počátečním období. Uvádí se však pouze jméno a příjmení muže – vlastníka domu, což zpravidla nestačí na jednoznačnou identifikaci osoby. Již v době kolonizace této oblasti se pochopitelně jednalo o větvené a provázané rody, příjmení se tedy nutně opakovala a totéž příjmení negarantuje blízkou příbuznost.

Nová Huta

Popis poměrů u osady uvádí, že sklářskou huť si pronajímá vdova šlechtice Josefa Belényesiho, za řízení svého úředníka Johanna Staudingera. Osazenstvo se dělí na sodales (doslova „druhy“, „společníky“, „přidružené“ – totiž sklářští pracovníci) a operarii (tj. pomocní dělníci). Obojí mají ve svém vlastnictví domy, které si sami postavili. První ale pobírají ve sklárně dohodnutý plat, zatímco druzí žijí námezdně ze zpracovávání dřeva a jeho pálení na popel pro výrobu potaše.

Seznam vlastníků tyto dvě kategorie rovněž rozlišuje – sklářští pracovníci, z větší části Němci, jsou v následujícím seznamu uvedeni kurzívou. Jména i příjmení uvádím v nejběžnější dnešní podobě a případná odlišnost zápisu je zmíněna v závorce.

Majitelé domků:

Jozef Tirala

Ondrej Šulaj

Jan Tomáš (Tamás)

František Folvarský

Jan Leskovan

František Čajan

Jan Krkoška (Kirkoska)

Pavel Brenkus (Brinkuszi)

Jozef Gondek

Štefan Vilček

Jozef Žifčák (Zsefcság)

Michal Pivovarčík (Pivovarcseg)

Jozef Garaj

Jozef Valíček (Valintsek)

Pavel Žák

Jan Salaj

Juraj Bajcar (Bajczer)

Jozef Koněvalík (Kuneval)

Ignác Živčák (Zsevcság)

Štefan Kadlec

Martin Segeč

Jan Sobek

Ondrej Kertész

Jozef Bejdák

František Tušinovský (Tusanovszki)

Karl Voller (Volla)

Anton Stadler

Florian Stark

Johann Hirsch

Michael Koller

Anton Adler

Bodonoš

Popis datovaný říjnem 1828 uvádí, že místo bylo osídleno před 24 lety. (Odhad kolonizace v letech 1800–1803, který jsem učinil v předchozí studii, můžeme tedy korigovat dopočteným rokem 1804, nakolik se ovšem rozhodneme takto detailnímu údaji v úředním prameni důvěřovat.) Následuje delší popis obecných hospodářských poměrů. Jako vlastník vsi, zastoupený při podepisování zápisu, je zmíněn pan Ladislav Hegyi.

Majitelé domků:

Jozef ml. Zbranek? (Branek)

Ignác Štefaňák? (Stephanek)

Matyáš Harangoš

Jozef st. Zbranek (Zbranyek)

Ondrej Kolomár

Jan Kolomár

Juraj Kolomár

Martin Kolomár

Jozef Jasida

Juraj Bigas

Ondrej Koleňák

Jura Merka (Mercha)

Michal Segeč

Jozef Toman

Jakub Ruška

Jan Marek

Juraj Kapusňák

Jan Polják

Jozef Verbeník? (Perbenyik)

Jozef Krenek

Jozef Korený

Adam Romanček

Jozef Lašák (Lassek)

Adam Marunčák

Jan Kapusňák

vdova Jana Tribuly

Pavel Pinda

Jakub Klišík

Jan Minarček

Juraj Svorník (Zvornyik)

Jakub Malatinec

Martin Fačák

Adam Svorník (Zvornyik)

Ondrej Gondek

Jozef Fačák

Juraj Škorvanik

Pavel Bandík

Jozef Ocelák

Jakub Svorník (Zvornyik)

Jan Zima

Jozef Svitek

Jan Pinďák? (Bringyák)

Juraj Goljas

Jan Zavičár

Anton Pinďák? (Pringyák)

Juraj Zavičár

Štefan Račák? (Hratsák)

Jan Tulula

Jan Marek

Jozef Peňák/Pinďák? (Pinyák)

Juraj Randis? (Hrandits)

Jozef Garaj? (Garra)

Jan Káňa

Matyáš Jurik

Jozef Mutňan

Marek Pupotík? (Poportyik)

Ondrej Zima

Štefan Bigas

Martin Zima

Matyáš Bigas

Juraj Mutňan? (Mutyan)

Jan Bigas

Juraj Bigas

Juraj Slovák

Pavel Maro

Jan Romanček

Jan Jančistý

Juraj Jančistý

22-02-2021

Znáte bihorské snímky fotografa Roberta Kisse z roku 2012? Jeho fotografický cyklus, který byl tuším vystavován jen v Bratislavě, najdete tady: https://kiss.format.com/bihor

Mj. s osobním holdem učiteli Vladovi Dolinayovi, který loni v létě tragicky zemřel:

Ačkoliv Československo již jistou řádku let neexistuje, i přesto, že jsem ho zažil jen jako malý capart, narodil jsem se a cítím se být Čechoslovákem. I proto jsem od roku 2010 na pozvání učitele ve slovenské obci Gemelčička v Rumunsku Vlada Dolinaye několikrát navštívil krásný a drsný kraj jménem Bihor. Musím říct, že když jsem poprvé viděl útlého jemného bratislavského učitele-intelektuála Vlada, zapochyboval jsem o vhodnosti jeho vyslání do této lokality. K mému překvapení byl Vlado jako ryba ve vodě. Zocelený pálenkou, proměnlivým nevyspytatelným počasím a velice skromnými podmínkami ubytování v místní staré škole se stal užitečným členem tamějšího učitelského sboru, dokumentátorem místních tradic, jednou z ústředních postav kulturní života a mým nedocenitelným průvodcem.”

19-02-2021

Každý týden rozesílám nějaké knížky a jako správný zelený u toho přemýšlím o metodách balení.

Úplně bez plastů to jde blbě, a to kvůli potřebě nepromokavosti. Nechci ale na balení kupovat žádný nový plast (kromě izolepy asi), chci si vystačit s již použitým (bublinky, strečová fólie apod.), který si při různých příležitostech schovávám a mám ho většinou mírný nedostatek. Klíčové je uvědomit si, že těžká kniha je choulostivější na hranách a nejchoulostivější na rozích, tím pádem chránit ji celoplošným balením do mnoha vrstev plastu je nehospodárné – plocha už je uspokojivě obrněná a rohy to pořád ještě nechrání. Poslední dobou oceňuju karton starých krabic jako vhodný kompromis tvárnosti a tuhosti v ochraně hran a rohů. Současný obvyklý model tedy je: jedna vrstvička plastu, karton, baličák, povrch zásilky vyztužený cca z poloviny izolepou.

Jestli máte nějakou připomínku k tomu, v jakém balení a v jakém stavu jste ode mě cca v posledním roce dostali knížku, dejte vědět!

12-02-2021

Trochu jsem se na svém blogu rozepsal:

“Jako genealog se specializuju jen na jednu konkrétní oblast a jednu technologii. Pokud ode mě budete chtít zpracovat cokoli jiného, obyčejně vás odmítnu s tím, že bych to na profesionální úrovni nezvládl.

Kdybych ale chtěl svůj rodokmen zadat jako zakázku někomu jinému, věděl bych, co od něj chtít a jak poznat, že odvádí kvalitní práci. Sám totiž vím, jaké jsou v genealogii moje limity a čím vším je možné si ulehčit práci, když se nikdo nedívá (ne že bych to dělal, pochopitelně…!). Zde jsou tedy moje doporučení k výběru profesionála nebo profesionálky pro vaši genealogickou zakázku.”

Celý text: http://ocelak.cz/blog/rodokmeny-na-zakazku-co-mate-chtit-od-profesionalniho-genealoga/

05-02-2021

Tzv. třetí vojenské mapování, které v habsburské monarchii probíhalo mezi lety 1869–1887, bylo už docela slušně podrobné a zachovala se nám z něj i mapa bihorsko-salajských kopců obývaných Slováky, tehdy ještě v rámci Uherska (dnes Rumunsko). K tomu nejzajímavějšímu patří, že kromě maďarských místních jmen jako Sólyomkő ( = Sinteu, Nová Huta), Almaszeghuta ( = Huta Voivozi, Stará Huta), Hármaspatak ( = Valea Tarnei, Židáreň) se v mapě objevují i některá místní příjmení. Třeba Šuba (psáno Zuba), Janošťák (psáno Janocsak), Poláček, Rolník, Mereďa (psáno Nereda), Kubelak, Vlček, Salva, Gažák (psáno Gazek), Slovák, Morong, Zetocha.
Proč tam ta jména jsou? Nejspíš proto, že je inspektoři při tvorbě mapy zaznamenali jako pomocný prostředek pro místní orientaci. Při vojenských operacích v krajině je asi označení kopce jménem „Morongovo“, byť neoficiální, přece jen o něco lepší než vůbec nic. V genealogii nám to asi moc nepomůže, protože tou dobou ty rodiny už byly docela rozrostlé a dobový výskyt příjmení na jednom konkrétním místě krajiny mnoho neznamená. Nevíme, kdo z rodu to přesně byl. Studovat tuhle mapu a srovnávat ji s dnešními je ale přesto vzrušující.

03-02-2021

Olomoucký kraj. Jdu do politiky. Sem to běžně tahat nebudu, ale můžete sledovat moji osobní stránku na facebooku nebo můj blog. Budu rád za vaši podporu i za diskusi.

Už nějakou dobu tvrdím, že stranické politiky by se našinec neměl bát. Když se poctiví a seriózní lidi budou ostýchat, že by se ušpinili, tak to se správou veřejných věcí půjde u nás jenom k horšímu. Takže dva roky po svém vstupu k Zeleným hlásím novou etapu – ucházel jsem se o jednu stranickou a jednu veřejnou funkci a obě jsem dík podpoře kolegů a kolegyň získal. Jsem tedy pro následující období členem Kontrolního výboru Zastupitelstva Olomouckého kraje a taky členem Rady krajské organizace Zelených v tomtéž kraji. Kdyby vás někdy blíž zajímalo, co to znamená nebo jestli vám v té pozici můžu nějak prospět, můžeme si o tom popovídat.

18-01-2021

Tohle je zatím asi nejranější doklad o poválečné přítomnosti rumunských Slováků v Čechách – novinový článek ze 14. prosince 1945, který mluví o osídlení 44 osob v Českém Jiřetíně na Mostecku.
Objevil ho pan Martin Korch, který na Slovensku zkoumá ranou fázi reemigrace. Jak probíhalo přesídlování v letech 1945 a 1946, je na rozdíl od pozdější fáze pořád ještě velkou záhadou. Od archivního výzkumu pana Korcha si hodně slibuju.

06-01-2021

Vyšla další pěkná recenze na Dopisy z Bihoru, tentokrát z pera Matúše Guziara, v časopisu Demokratický střed!

Když se uherský kněz cítil jako Napoleon

Obsah časopisu Demokratický střed je dostupný i online, chci vám ale doporučit zvláště jeho tištěnou podobu. Pokud vás zajímá středoevropské politické dění (Slovensko, Maďarsko, Polsko, Rakousko, Ukrajina…), tak si v něm můžete za hubičku předplatit čtvrtletní dávku seriózních informací přímo do své schránky. A mimo jiné tak podpořit solidní žurnalistiku, nezávislou na tom i onom miliardáři.

 

13-12-2020

Knížky už vám do Vánoc nepošlu, poštám bude teď lepší se vyhnout. Ale pořád ještě je seženete v knihkupectvích v Chebu, Prachaticích, Volarech, Vimperku, Znojmě, Olomouci, Jeseníku a Rýmařově (Íčko). A víte co? I když z toho mám menší podíl než z objednávky u mě, budu moc rád, když místní drobné knihkupce takto podpoříte. Letošní sezónu měli dost příšernou a kdoví, pro koho z nich to bude dříve nebo později znamenat konec.

Kromě toho je ještě šance na předání knížek v Šumperku, Praze, Hořicích na Šumavě, Benešově nad Černou a Hošťce na Tachovsku (tam ale teď nejsou Reemigranti).
A abych nezapomněl, mnou vydané knížky se teď dají pořídit i v Rumunsku, přímo v srdci bihorských Slováků! Koupíte je v podniku Huta Slavia na Nové Huti (Sinteu), oddělení suvenýrů.

11-12-2020

Chvála úřadům, které už po první světové válce na cestovních dokladech vyžadovaly fotografii. Zachovaly se nám tak zpravidla vůbec nejstarší snímky rumunských Slováků, které známe. Byli to vystěhovalci do Brazílie v letech 1924-25. Tohle je rodina Juraje Kubaláka (1867-1925) a jeho ženy Márie Koriťákové (1873-1946) z Nové Huti (Sinteu). Foto od pana Milana Dvořáka.