Fotoalbum učitele Rudolfa Dočolomanského

Rudolf Dočolomanský (1899–1954) byl jedním z prvních vyslaných učitelů u bihorských Slováků v Rumunsku po roce 1930, kdy československý stát začal této své zahraniční menšině věnovat pozornost. Vzhledem k délce jeho působení zde a k tomu, že se na rozdíl od ostatních učitelů zapsal do paměti místních i jako náboženský propagátor, ho můžeme prohlásit i za toho nejvýznamnějšího. Do Rumunska prý přišel rozvedený a znovu se tam oženil s mladší Rumunkou jménem Florianna Bodea, dcerou mlynáře z Halmošdi. Děti a občas i dospělé vyučoval v letech 1931–1934 v obci Gemelčička (dnes rumunsky Făgetu, tehdy Valea Ungurului), v letech 1935–1936 v Novém Šasteleku (Sacalasău Nou), 1937–1939 v Boromlaku (Borumlaca) a konečně 1939–1940 v odlehlejší Boiana Huta. Tam je jeho přítomnost naposledy doložena v srpnu 1940.

Maďarský zábor severního Sedmihradska v září 1940 Dočolomanského coby národnostního aktivistu přímo ohrožuje a ten někdy v tuto dobu i s rodinou prchá přes hranice (zřejmě na sovětskou Ukrajinu a dále na Slovensko). V březnu 1942 se ve spišské obci Nedeca (dnes Niedzica na území Polska) rodí syn Michal, pozdější slavný herec.

Podobně jako další učitelé, Rudolf Dočolomanský za svého působení v Bihoru aktivně fotografoval a z dokumentačních i propagačních důvodů snímky odesílal rozličným institucím v „mateřském“ Československu. Různé soubory jeho snímků dnes uchovává krajanský archiv Náprstkova muzea v Praze, bratislavský Divadelný ústav (digitalizováno v projektu Europeana Photography, dnes však zřejmě opět nepřístupné), Slovenský národný archív (snímky použité v dokumentárním filmu Koly v plote, 1992). V soukromých rukou, u rodiny spřáteleného Juraje Zifčaka, žijící později ve slovenském městě Brezno, se pak dochovalo fotolbum, jehož obsah zde poprvé zpřístupňujeme v úplnosti.

Fotoalbum nese na přebalu popisek „Rudo Dočolomanský – učiteľ to fotil a roku je to 1950“, tato datace je však chybná, může se vztahovat jedině k době sestavení nebo darování alba. Pevné časové hranice poskytuje snímek č. 63, na kterém identifikujeme faráře Petera Kühna, působícího na Nové Huti v letech 1936–1948. Konkrétnější datování v tomto rozmezí však není snadné.

Dočolomanský prý po válce ještě manželčinu rodinu v Rumunsku navštívil. I když se zdá nepravděpodobné, že to bylo hned v prvních poválečných letech a že by měl v té době ještě možnost fotograficky pokrýt většinu slovenských obcí a osad v oblasti, přesto se některé snímky a popisky zdají protiřečit předválečnému datu pořízení. Snímek č. 28 zachycuje levé křídlo školy ve Varzaľu, které při otevření na podzim roku 1936 nebylo ještě přítomné a podle místního podání bylo přistavěno někdy mezi lety 1939–1942, kdy objekt fungoval jako vojenská kasárna. Neidentifikovali jsme také žádný překryv se snímky, které Dočolomanský během 30. let zasílal institucím. Na druhou stranu nenacházíme ani jasné odkazy na válku, které by v těsně poválečné době bylo možno očekávat, snad s výjimkou popisku 1c) „Maďarmi vystavaný notariát“ (?). Množství rozestavěných domků na fotografiích zase naznačuje, že nebyly pořízeny později než roku 1947 – v jeho druhé polovině totiž v přelidněné oblasti nastal hlavní reemigrační odliv do ČSR, a potřeba nové výstavby tedy značně poklesla. Jiné dílčí skutečnosti relevantní pro dataci jsou dále zmíněny v komentářích k jednotlivým snímkům a nejlepší odhad doby vzniku by zřejmě přinesla identifikace konkrétních vyobrazených rodin, zejména jejich mladších dětí. Prosíme veřejnost o sdělení jakýchkoli dalších informací k obsahu Dočolomanského alba.

Zdá se logické, že snímky musely vzniknout buď do roku 1940 včetně (možná už do roku 1939, neboť žádný není umístěn do učitelova posledního působiště Boiana Huta), nebo až někdy po skončení 2. světové války za jeho návratu do Rumunska. Není však ani jisté, že pořízení všech snímků spadá na stejnou stranu válečného období. Mohly být v jednotlivých místech pořízeny v různou dobu. Každopádně je pak třeba počítat s tím, že neurčený časový odstup byl mezi 1) jejich pořízením, 2) vyvoláním a zhotovením na papír, 3) sestavením do alba s popisky a 4) darováním. Papírová úprava snímků prozrazuje jen tolik, že jejich zhotovení proběhlo naráz. Z téže původní úpravy fotografií vznikly ostřižením a slepením i všechny panoramatické sestavy, samy o sobě zcela unikátní. (Viz dochování původních okrajů u panoramatického snímku č. 5.) Fotoalbum v současnosti nemáme fyzicky k dispozici (mělo by se nacházet někde u dědiců původního majitele z Brezna), a nemůžeme tedy prověřit zadní strany snímků coby možný zdroj dalších informací.

Radek Ocelák, Dušan Zetocha

17.  Popisek snímku je chybný, jedná se o pohled na Boromlak; nejvýraznější vrcholek Popuri je dnes osazen vysokým křížem.

21. Peter (dle matriky 1892–1969) a Katarina (*1894) Kozákovi, s celou rodinou viz dále na snímku 23.

59. Identifikuje někdo mlynářskou rodinu? Vlevo snad Eržika (Alžběta) Kalamárová, provd. Kozáková.
60. Škola vystavěná v roce 1936 je na tomto snímku povážlivě oprýskaná. Dle rodinného podání Dušana Zetochy ještě neproschlá stavba s brzkým nástupem zimy zmrzla až do cihel a následně začala degradovat. Tento stav školy tedy nemusí nutně znamenat dlouhý časový odstup od otevření.

Bety z Bigasovny (recenze knihy)

Kniha Jitky Kačánové „Bety z Bigasovny“, vydaná letos nakladatelstvím Cattacan, pojednává o minulosti jedné rodiny bihorských Slováků (příjmení Bigas, Švajka), která se s poválečnou reemigraci dostala do osady Kozí Hřbety na Sušicku. Je to vyprávění na základě paměti žijících lidí (nikoli písemných pramenů) a jednoho novodobého výletu do místa původu. Týká se tedy z největší části poválečného období, z dřívějšího života v Rumunsku zůstávají už jen střípky.

Žánrem a kvalitou se mi kniha jeví být někde na pomezí soukromého pojednání pro rodinnou potřebu a ambicióznější literatury „o kořenech“. Některými svými rysy může nepochybně zaujmout i čtenáře mimo vlastní příbuzenský okruh autorky. Patří k nim poctivě ohledávaná psychika a motivace jednotlivých postav, nevyhýbající se ani nejtěžším rodinným traumatům. Z vlastních zdrojů můžu potvrdit, že zachycené osudy jsou pro tuto dobu a skupinu přesídlenců velmi realistické. Vyprávění má také vlastnosti současné, čtivé prózy – přeskakuje se mezi časovými rovinami a buduje se napětí. Ne ovšem dokonale: když konečně dospějeme na jeho domnělý vrchol, zjistíme, že pointa v podobě kulminujícího rodinného násilí byla průběžně vyzrazena už předem.

Touto výtkou, která nijak nesměřuje k realitě vzpomínek, nýbrž jen k literárním aspiracím knihy, se pak dostáváme k jejím slabším stránkám. Věcné pojednání o rodinné minulosti je naředěno popisem relativně běžného výletu do míst původu, jaký někdy v životě podnikl mnohý z čtenářů toho webu, a k tomu autorčinými úvahami o světě tak vůbec, včetně jejích názorů na stěhování duší a na očkování. I když mám jistý respekt pro každé učení, které dokáže člověka dovést k vegetariánství, védské výklady a autorčino sebezpytování vnímám v její práci spíše jako vycpávku s tím účelem, aby celkem stručný rodinný dokument nabyl aspoň přibližně rozměrů knihy. A i tak je útlá.

Redakčně vzato je text knihy uspokojivě opečován. Určitou pochybnost ale vzbuzuje vydání v nakladatelství, které na svých stránkách inzeruje mimo jiné vydání knihy na zakázku a zjevně takové knížky i uvádí mezi svými standardními tituly. U každé jednotlivé knihy se pak čtenář může zamýšlet, zda za nimi stojí nakladatelovo posouzení kvality, nebo jen autorova touha vidět své dílo v tisku a ochota sám si to případně zafinancovat.


Jitka Kačánová: Bety z Bigasovny. Šumavský příběh. Praha: Cattacan, s.r.o., 2024.

21-03-2024

Dostala se mi do ruky stará maďarská mapa východního okolí Oradey, zde je z ní výřez věnovaný tamnímu slovenskému osídlení (tzv. Sedmihradské Rudohoří či Plopišské vrchy, mezi železniční tratí na jihu a na severu). Orientačními bodem mohou být slovenské osady Almaszeghuta, Szocset, Hármaspatak a Sólyomkő (Stará Huta, Sočet, Židarňa, Nová Huta) uprostřed mírně vpravo. Mapa je v měřítku 1:200.000 a původce není uveden, grafickou úpravou se ale shoduje s jinou mapou oblasti v měřítku 1:75.000, kterou vydal rakouský vojenskogeografický institut s poznámkou “Nach Aufnahme 1883” a zjevně podle 3. vojenského mapování, dostupného zde. Proti němu tedy méně podrobná mapa zřejmě nepřinese nic nového, ale třeba bude přesto někomu užitečná.

Map of Aleșd – Șimleu Silvaniei area, Slovak settlement in Munții Plopiș, probably based on 1883 mapping.

Mapku téže oblasti s rumunskými a slovenskými názvy najdete na předsádce mojí knihy Reemigranti (pouze v 2. vydání), za mírný poplatek lze tuto mapku objednat i samostatně vytištěnou. Více zde.

Between the woods and the water (ke knize P. L. Fermora)

Z nakladatelského popisu: “Coby osmnáctiletý mladík se Patrick Leigh Fermor vydal v prosinci 1933 na pěší pouť Evropou, kterou zakončil příchodem do Istanbulu na počátku roku 1935. Poté, co prošel Nizozemskem, Německem a dorazil do Vídně se zastávkou v Praze, se vydal dále slovanskými oblastmi, po proudu Dunaje do Maďarska, Sedmihradska, Rumunska a na Balkán. Z kapesného jedné libry týdně hodlal Fermor žít „jako tulák, poutník nebo kočovný učenec“ a přespávat v chudobincích, klášterech a stodolách.

V druhém díle svého cestopisu, česky nazvaném Mezi lesem a vodou, se Fermor, mimo jiné tak trochu objevitel Bánffyho Transylvánské trilogie pro anglickojazyčné publikum, dostává do meziválečného Maďarska a Rumunska. A je z toho záznam o jednom dnes už těžko představitelném putování středovýchodní Evropou. Autor sice “hodlal přespávat v chudobincích, klášterech a stodolách”, ale legračně to nedopadne. Jako vzácný exemplář mladého Angličana si ho totiž po většinu cesty přes Maďarsko a Rumunsko, mimo jiné právě přes historické Sedmihradsko, předává místní anglofilská džentry, nižší aristokracie. Sama tou dobou už v úpadku, zahrnuje ho pohodlím. Knihu lze tedy číst jako cenný sociologický vhled do těchto kruhů. Nezávisle se mi tu opakují a realisticky potvrzují některé motivy z Bánffyho: velké hraběcí rodiny, zájem těchto kruhů o vše anglické, sentimentální pláč mužů u cikánské muziky nebo váha historické argumentace v politice.

Cestopis je psán s odstupem mnoha let, a tak kromě rekonstrukce původního putování přichází hojně ke slovu i dávná historie příslušných krajů, s hlubokým esejistickým vhledem, pro čtenáře bez zvláštního zájmu o tyto končiny pravděpodobně až příliš podrobně podaná. Třetím rozměrem knihy jsou rozsáhlá líčení krajiny, jíž poutník prochází. Pokud je to váš šálek, přijdete si zřejmě na své i jazykově: knihu jsem se pokoušel číst v originále, a ačkoli jsem na anglickou beletrii celkem zvyklý, tady jsem při extrémním bohatství Fermorova přírodního slovníku hanebně selhal a musel často přeskakovat.


Patrick Leigh Fermor: Between the woods and the water. Great Britain, John Murray, 2004.

Česky jako: P. L. F.: Mezi lesem a vodou. Praha, Argo, 2022.

Tento svět, jaký je, již stejně dlouho nepotrvá (recenze knihy Mikuláš Bánffy: Byli jste sečteni)

První recenzní ohlas na právě vydaný úvodní díl Bánffyho trilogie zaslala čtenářka Lucie Nováková z Liberce. S dovolením autorky a s poděkováním jej zde zveřejňuji:

Tento svět, jaký je, stejně již dlouho nepotrvá

Byli jste sečteni, první díl Transylvánské trilogie od Mikuláše Bánffyho, je nádherná, strhující kniha, která svou poetickou imaginací tvoří protipól pragmatické strohosti mnohé současné beletrie.

Kniha byla vydána téměř před sto lety, ale dostává se k českému čtenáři ve zcela současném překladu. Hladce, bez jakékoli jazykové bariéry tedy vplouváme do Sedmihradska na samém počátku dvacátého století, doprostřed života uherské aristokracie. Bánffy je vůči němu kritický, nikoli otevřeně, ale na pestré paletě postav knihy vykresluje pletichy, úlisnost, lehkomyslnost, nabubřelou hloupost, ale především neschopnost dohlédnout dál než za první kopce. Neschopnost vnímat v širším kontextu evropské dění, pomalu ale neúprosně spějící k válce, jež navždy rozmetá svět, na který jsou zvyklí. Ti, kdo by měli o osudu země spolurozhodovat, jsou zcela zaneprázdněni hony, plesy, souboji a opulentními hostinami. To, že tento svět, jaký je, již dlouho nepotrvá, je schopen nahlédnout až člověk zvenčí a jiné národnosti, vyslanecký rada, hrabě Slawata, i když i on se mýlí v tom, jak budou změny vypadat.

Vše se odehrává na pozadí krásné a tajuplné transylvánské přírody. Opar nad horami, zimní noc v lese, měsíční svit dopadající na orosenou trávu, zvlněné louky, pěstěné zahrady, zežloutlá pole, třpytivá města, Bánffy si mistrně hraje s jazykem, nespěchá, prodlévá v kráse. Své vyprávění nechává zvolna plynout v nádherných poetických obrazech, vykreslených s touž fantazií a řemeslným umem, jež daly povstat Adrianiným ohnivým plesovým šatům či Sinovu jídelnímu servisu zhotovenému vídeňskými zlatníky. Pokud bychom měli knihu číst z jediného důvodu, pak by jím byla krása jazyka, umocněná výtečným překladem Roberta Svobody.

Poněkud obtížnější rovinou příběhu pro nás může být líčení peripetií uherské politiky počátku dvacátého století. Bánffy je znal na vlastní kůži, i on sám byl, stejně jako hlavní hrdina knihy, hrabě Valentin Abády, poslancem uherského parlamentu. Bouřlivé události oněch let běží na pozadí knihy pro dnešního českého čtenáře poněkud nečitelně. Přiznejme si, kdo z nás ví, kdo byl István Tisza? Buď se můžeme pokusit proniknout do dobových reálií, nebo je můžeme z povzdálí sledovat jako výpověď o dlouhé tradici pletich, obstrukcí, krátkozrakosti a neurvalosti v evropské politice.

Otázkou také zůstává, jak číst vyprávění o vášnivých citech mezi Valentinem a Adrianou, aniž bychom je s nedůvěrou zasunuli do laciné přihrádky červené knihovny a autora považovali za poněkud naivního čtenáře Sigmunda Freuda. Snad pomůže, když si uvědomíme, že navzdory zcela současnému jazyku překladu před sebou máme velký romantický příběh ve stylu 19. století. Snový svět načrtnutý do mlžného oparu, jen zlehka spojený se zbytkem knihy. Jeho hrdinové nejsou skuteční, jejich zoufalá, horká láska musí zůstat nenaplněná, aby vztah nesestoupil do banalit všednodennosti. Kdo ví, jak se bude doba za sto let dívat na naše chápání světa a pohnutek našich činů?

Kdo byl vlastně sečten? Uherská aristokracie zahleděná do svých provinčních rybníčků, nebo celá určitá podoba světa, jež spěla k zániku? Byla na tom aristokracie v jiných částech Evropy lépe? Dokázalo by na vývoji dvacátého století něco zvrátit sebelepší vzdělání, bdělost, či rozhled?

Byli jste sečteni může být mementem i pro nás. To, po čem teskníme, čeho se obáváme, se může velmi lišit od skutečných hrozeb, jež jsou v danou chvíli ještě nezbadatelné. Zatímco Bánffy nad stránkami své knihy litoval promarněných šancí uherské aristokracie, nedaleko na východě se již v mlýnech čistek drtících život, sny i touhy Jevgenie Ginzburgové rodily první kapitoly Strmé cesty a nad Výmarskou republikou se stahovala bouřková mračna. Jsou horizonty, za něž není vidět.

Lucie Nováková

První díl Transylvánské trilogie je na světě!

Kniha „Byli jste sečteni“ hraběte Mikuláše Bánffyho, první díl jeho „Transylvánské trilogie“, v pátek dorazila z tiskárny a teď ji rozesílám do světa. Určitě jste o ní ode mě už slyšeli: poslední dva roky jsem se kromě rodičovství bavil a zaměstnával především její přípravou. Někteří z vás na ni sponzorsky přispěli a z maďarštiny ji přeložil skvělý Robert Svoboda. Kniha teď po Reemigrantech a dvou dalších titulech vychází jako čtvrtý svazek mojí edice Sedmihradsko.

Transylvánská trilogie je u nás dosud zcela neznámé románové veledílo první poloviny minulého století, srovnatelné s klasickými velkými romány typu Anny Kareninové. Hornatá Transylvánie, jinak také Sedmihradsko, byla odedávna územím spadajícím pod uherskou vládu, které však po rozpadu Rakouska-Uherska na základě mocenských dohod připadlo rumunskému státu. Bánffyho trilogie je rozsáhlým obrazem života transylvánské aristokracie: jejího nákladného a pohodlného životního stylu, plesů, lovů, hostin, hazardu, podmanivé horské krajiny i běžného hospodářského provozu na šlechtických panstvích. Její unikátní kombinace romantiky s domácí i zahraniční politikou definitivně vyvrací obvyklou domněnku, že „Transylvánie = upíři“!

Jak je z popisu asi jasné, tahle kniha se na rozdíl od mých předchozích nevěnuje bihorským Slovákům, ale spíš těm, na jejichž panstvích naši předkové v 19. století žili. Tedy uherským „grófům“ v Transylvánii. (Gróf je totiž maďarsky hrabě.) Samo jméno Bánffy vám možná něco říká. Autor trilogie Mikuláš Bánffy, sám společensky významná osoba a v jednu dobu dokonce maďarský ministr zahraničí, byl vnukem a pravnukem zakladatelů obce Gemelčička (dříve též Maďarpotok). V jeho generaci už ale rod Bánffyů toto území nedržel.

Pro koho tedy tahle kniha je? Určitě pro potomky rumunských Slováků, kteří chtějí vědět, v jaké že zemi to předkové před 1. světovou válkou žili, jaké vrchnosti kdysi podléhali a jakými událostmi „velkých dějin“ byl ovlivňován jejich život v zapadlých kopcích Transylvánie. Ale i pro všechny ostatní, kdo si rádi přečtou pořádný (a dlouhý) román klasického střihu, s bohatstvím postav a s romantickou linkou. Pro každého zájemce o historii, šlechtu, Uhry, o dobu soumraku habsburské monarchie a o historicky proměnlivou maďarsko-rumunskou hranici, která svým způsobem zatěžuje Evropu dodnes. Takže prosím doporučujte dál, sdílejte tuhle novinku a neváhejte obdarovávat příbuzné i přátele!

Knihu jako obvykle seženete v některých nezávislých knihkupectvích nebo vám ji můžu poslat sám. Více o objednávkách zde: http://reemigranti.ocelak.cz/knihy

Učitelé Peter a Pavlína Vaňkovi

Kdo je pozná?

Pavlína a Peter Vaňkovi působili jako učitelé na Židárni (Valea Tarnei) od března 1946 do června 1948. “Pavla” přišla do Rumunska ještě pod příjmením Ondračková, seznámili se teprve tam a v listopadu 1946 se na Slovensku vzali. Každý z nich učil na jiné škole v Židárni, Peter Vaňko to měl k Pavlíně tři kilometry. Jedna ze školních budov je na přiloženém snímku.

Rodinné fotografie poskytla paní Lubomíra Stohlová, za zprostředkování dík paní Františce Princové.

 

12-09-2023

Zajímavý dokument někdy z 30. let minulého století, jakýsi Ignác Vilček z Nové Huti. Pokud si ho příbuzní poznali správně, tak narozený 1919, žil pak ve Staré Roli na Karlovarsku a v Malé Štáhli na Bruntálsku, zemřel roku 2004. Dokument je uložen v krajanském archivu Náprstkova muzea v Praze.