Dopis varadínského biskupa šumlovskému faráři, na který jsem narazil, zajímavě ilustruje otázku, jež motá hlavu některým rodopiscům: vztah mezi církevními a civilními matrikami. Od svého vzniku v 16. a 17. století byly církevní matriky nejpřesnější evidencí obyvatel a čím dál více tedy i zdrojem dat pro státní správu. Za úřední doklad byly církevní matriční záznamy prohlášeny císařem Josefem II. S rozvojem státní administrativy a s postupnou sekularizací státu narostla koncem 19. století potřeba nezávislé evidence natolik, že byly roku 1895 v Uhersku (ne však v rakouské části monarchie) zavedeny civilní matriky, vedené na obecních úřadech. Znamenalo to umenšení role církve a právě k této situaci v říjnu 1895 odkazuje poněkud záhadná pasáž v knize Dopisy z Bihoru na str. 130 – zde se u místních římskokatolických kněží nechává ohlásit c. a k. státní matrikář a obává se přitom nevlídného přijetí. Od této doby jsou matriční záznamy vedeny paralelně: církevní podle farností a civilní podle obcí v administrativním smyslu, přičemž tyto dvě struktury se často územně nekryjí. Odrazem podvojnosti matrik jsou rodné a křestní listy reemigrantů vystavené ještě v Rumunsku, pokud se v jejich rodinách dochovaly: někdy se jedná o civilní rodný list, jindy o farský křestní list. Rozeznají se podle místa vystavení a podle toho, že pouze civilní rodné listy uvádějí u rodičů narozeného jejich věk.

A co že to biskup jednomu ze svých kněží píše? Jde o dopis z roku 1879, tedy z doby před osamostatněním úřední evidence obyvatel. Obsahem dopisu je instrukce, jak postupovat v zápisech dětí, které se narodily „zběhlým“ a později se oženivším kněžím a mnichům, jakož i mužům podruhé ženatým po předchozím soudním rozvodu. Tedy dětí, které byly v občanskoprávním smyslu manželské (legitimní), v církevněprávním však ne. V křestním záznamu těchto dětí se mělo v kolonce „legitimní/nelegitimní“ objevit pouze odkaz na poznámku. V poznámce pak měla být situace stručně, ale výstižně popsána.

Ve smyslu občanského práva znamenal manželský původ dítěte jeho další důležitá práva: nosit otcovo příjmení a spolu s ostatními sourozenci po něm dědit. I po této někdejší právní úpravě zůstává dodnes v některých rodinách reemigrantů stopa: poměrně častý jev, kdy nejstarší ze sourozenců, narozených ještě v Rumunsku, nosil na rozdíl od ostatních dětí příjmení po matce. Problematika nemanželských dětí by však vydala na celé samostatné téma.

Můžu si něco vánočně přát? Mých knížek už máte určitě dostatek, ale až budete shánět něco pod stromeček, zkuste se napřed stavit u svých místních nezávislých knihkupců. To jsou na rozdíl od celostátních řetězců (Dobrovský, Luxor, Kosmas, Kanzelsberger) ti, kterým není zatěžko vzít do prodeje knížky od malého nakladatele za férovou cenu. A nemají pak třeba tak úplně vydesignovaný krám se štosy nejnovějšího bestselleru, po kterém napřesrok neštěkne pes. Místo rychloobrátkového zboží – knižní biodiverzita. Nenechte si je spolknout řetězcem. Tedy dík a přání dobrých tržeb zvláště pro knihkupectví: Domeček Jeseník, Tycho Olomouc, Patka Zábřeh, Comenius Znojmo, Müller Prachatice, Pešková Vimperk, Minikvariát Cheb!

Bohužel už nemůžu osobně poděkovat panu knihkupci Novotnému ve Volarech, který nás letos opustil…

„Štepení malich ďetkoch v Novom Šasteleku“. Aneb očkování dětí v bihorské vesnici Nový Šastelek (Sacalasau Nou). Neštovice? Nevíme. Fotografie někdy z 30. let, silně a neuměle retušovaná, zřejmě kvůli tmavému obrazu.

Zdroj: Europeana Photography Divadelný ústav

11. listopadu, na sv. Martina, mám od 17 hodin přednášet v pivovarském muzeu v Hanušovicích, kam si mě po třech a půl letech znovu pozvali. Netuším, zda se to uskuteční, vzhledem k tomu, že Šumpersko je aktuálně druhý nejnakaženější okres v celé ČR. Ale tehdy na jaře 2018 jsem k tématu reemigrantů z Rumunska sliboval knihu, tu knihu teď do Hanušovic každopádně přivezu. A i kdybyste nechtěli riskovat účast na hromadné akci nebo byla dokonce na poslední chvíli zrušena, můžeme si pohovořit soukromě, budu tam tak hodinku předem.

Vydal jsem knihu, která tentokrát nemá nic společného s rumunskými Slováky. Přesto ale třeba někoho zaujme. Jedná se o český překlad aforismů, dopisů a básní šumperské německé autorky Marie Knitschke (1857–1940), pod názvem Jedůvky. Z mého šumperského života. Více o knize zde.

„Mnohým lidem se musíme uklonit a podat jim ruku – i když bychom jim raději šlápli na nohu.“

„My ženy musíme tak často snášet posměch, že máme menší, lehčí mozek než muži. Ať si ale posměváčci uvědomí, že mozek je jako drahokam – jeho cena se neurčuje podle velikosti a váhy, nýbrž podle jasnosti a ušlechtilého broušení.“

Marie Knitschke, Jedůvky

Příjmení Ujfaluši vám asi bude povědomé přinejmenším díky svému slavnému fotbalovému zástupci Tomášovi. I tento rod patří k těm, které po válce přišly z bihorské oblasti v Rumunsku. Možná vám to jméno zní maďarsky a máte v tom pravdu, nicméně mezi Slováky v Bihoru se tento rod objevil v 2. polovině 19. století a v době poválečného přesídlování byl nejspíš už plně poslovenštěn. Na tomto dosti starém snímku by měl být Pavel Ujfaluši (1897–1966), fotbalistův vlastní a opravdický pradědeček, s první ženou Márií roz. Benčovou (1899–1937). Jestli Tomáš někdy fotku viděl, nevím, a jestli jsou si podobní, to už nechávám na jiných… Snímek jsem získal na přednášce v Chebu od neznámé návštěvnice z tohoto rodu.

Překladatelka Dopisů z Bihoru Adéla Gálová získala za svou práci tvůrčí ocenění Obce překladatelů, jednu z pobočných prémií Ceny Josefa Jungmanna!

Z vyjádření poroty: „Mándoky [tj. autor a vypravěč knihy] byl mladý maďarský kaplan působící mezi slovenskou menšinou v Sedmihradsku; dopisy, v nichž mladé slečně barvitě líčí rázovitou, pro něho podivnou skutečnost, a také se snaží předvést jako literát, vynikají jakýmsi insitním půvabem. Adéla Gálová si k překladu vytvořila „starobylý“ jazyk, jehož předností není nějaká snaha o autentičnost, ale to, že se stává adekvátním prostředkem vyjádření celé té pestrosti dojmů, nálad a příhod. Řeč Mándokyho listů jako by stála v uvozovkách, aby nás upozornil na ironii osudu, která ho uvrhla do absurdní situace a ponouká ho k tomu, aby se ať už přímo, nebo použitými stylovými prostředky sám sobě vysmál. Tento autorův postoj Adéla Gálová svým překladem vystihuje s nesmírnou vynalézavostí a kreativitou.“

Můj dík a gratulace patří nejen Adéle, ale taky čtenářské obci potomků rumunských Slováků a zvláště pak významnému sponzorovi knihy, jímž se stala ostravská Topklima, ateliér vzduchotechniky a klimatizace. Jen společnou zásluhou jich všech se zapomenutý Mándokyho maďarský text mohl proměnit v jeden z nejlepších českých literárních překladů minulého roku – a drobný nakladatel Radek Ocelák být uváděn v jedné řadě s nakladatelskými domy jako Argo, Host, Prostor nebo dybbuk, jako třeba zde.

Překlad z maďarštiny byl vydán bez přispění současného zlodějsko-autokratického režimu Viktora Orbána.

V pátek 1. 10. od 17.30 budu na téma rumunských Slováků – poválečných reemigrantů přednášet v Městské knihovně v Chebu.