Kdo jsem a co dělám, asi tak trochu víte, tak teď něco o mém vztahu k politice.
Do politické strany, k Zeleným, jsem vstoupil začátkem roku 2019, za Babišovy vlády a s odhodláním začít se po svojí třicítce konečně podílet na budoucí změně. Bylo to na Praze 6 a byla to dobrá škola. Zažil jsem tam fungující místní stranickou organizaci, která skrze své zastupitele hmatatelně vstupovala do správy městské části. Praha 6 je sama o sobě velká jako Olomouc a díky množství zeleně je to jedna z nejpříjemnějších, ovšem taky nejdražších, pražských čtvrtí. Zelení do místní správy vstupovali ve smyslu udržitelnosti, transparentního rozhodování a dobré péče o sdílený městský prostor, jak to mají i v dlouhodobém programu. Do popředí se čím dál více dostávalo téma klimatické změny a jejího vlivu na budoucí život v jednotlivých místech i v celé Evropě. Stihl jsem ještě pomoct v některých předvolebních kampaních a pak jsme se s manželkou odstěhovali na severní Moravu, do Šumperka. Byl to návrat do kraje, ke kterému mám vztah.
Strana zelených není v tomto regionu zatím moc silná a došlo mi, že budu muset vystoupit do popředí. Protože když ne já, tak nikdo. Po krajských volbách 2020 jsem přijal svou první veřejnou funkci, byl jsem jmenován do kontrolního výboru olomouckého krajského zastupitelstva (i když nejsem zastupitelem). Brzy přišlo rozčarování. Tento orgán je totiž prakticky zbytečný. Z patnácti členů jsme jen asi dva, kteří se v něm o něco skutečného snažíme, jinak se jen hlasuje o formalitách. No nic, jedeme dál. Na jaře 2022 se mi podařilo založit oblastní stranickou buňku Jeseníky, v zájmu rozvoje zelené politiky na severozápadní Moravě. Z ní se pokouším svými názory vstupovat do místního dění především ve svém teď už domovském Šumperku.
Se ženou se společně staráme o dvouletého syna. Je to závazek, jeho budoucnost je důvodem navíc, starat se o naše společné prostředí. Myslím si, že člověk by měl pečovat napřed o sebe a o svoje nejbližší, ale pokud zbývají síly, má je nabídnout dál do okolí. Není možné se postarat o všechny, kteří by to potřebovali, ale taky není potřeba to vzdávat zbytečně brzo.
Jsem členem Zelených, takže vás možná napadají některé otázky. Jezdím autem? Občas, ale nerad, za volantem si nepřipadám v bezpečí. Řidičák jsem si udělal před pár lety kvůli rodině, auto si půjčuju od rodičů. Kdykoliv to jde, sednu radši na kolo nebo do vlaku. Jím maso? Ano, chutná mi a mám pocit, že ho v životě potřebuju, ale snažím se omezovat jeho spotřebu. Jím ho v průměru tak dvakrát nebo třikrát týdně. Počítám si osobní uhlíkovou stopu? Ne, prostě si pamatuju pár principů, které ji omezují. Například nekupovat zbytečné věci nebo potraviny dovážené přes půl světa, mimo jejich normální domácí sezónu. Pokud si doma zašíváte oblečení, zavařujete ovoce ze zahrádky nebo vyrábíte kysané zelí na zimu, pak víte o čem mluvím.
Zároveň jsem přesvědčen, že snižování osobní spotřeby není jediný způsob, jak proměňovat svět k lepšímu. Těmi dalšími jsou dobrá výchova a vzdělávání dětí, zájem o své okolí nebo právě politická aktivita. Koneckonců nejbohatší jedno procento lidí na planetě se svými soukromými tryskáči, jachtami a akvaparky produkuje prý tolik uhlíkových emisí jako nejchudších 66 procent. Tím, že si já nebo vy budeme dávat pozor na svoje vlastní nákupy, to nevyřešíme.
Lidé většinou čekají od politika, že bude buď světec, anebo zloděj. Já nevěřím ani na jedno z toho. Úspěšný politik nebo politička podle mě musí skutečně zastupovat nějakou skupinu lidí a něco za to dostávat. Přiměřený plat ze své funkce, ale také uznání. Právě to mě motivuje především, víc než peníze. V politických funkcích si samozřejmě nebudu ulívat nic bokem, bylo by mi to trapné vůči těm, kteří mi věří.
Co si vlastně myslím o evropské politice? Především jsem přesvědčen, že v současné globální ekologické, bezpečnostní a ekonomické situaci neexistuje pro Česko k úzké evropské spolupráci žádná rozumná alternativa. Ve společnosti predátorských států, včetně multimiliardářských egomanů a soukromých společností o ekonomické síle menšího státu, si země o naší velikosti nemůže svou budoucnost plánovat sama. Že při mezinárodní spolupráci není potřeba zapomínat na to, kdo jsme a odkud pocházíme, toho je snad moje jméno dostatečnou zárukou.
Zelení pak jsou celoevropská politická síla, které vesměs skutečně jde o budoucnost naší části světa. Nejen za dva nebo za pět let, ale ještě více za dvacet a za padesát let. V době, které se já třeba nedožiju, ale můj syn ano. A ta budoucnost musí být nejen ekologická, ale taky sociálně spravedlivá. Zelená modernizace Evropy je realita, které se tak jako tak nevyhneme a je zbytečné zůstávat pozadu. Neměli by ji ale ukrást miliardáři a oligarchové, použít ji na další růst svých zemědělských, energetických a finančně-technologických molochů.
Pokud jste tak jako mnoho lidí rozčarováni ze současné vlády i parlamentní opozice, zvažte Zelené – letos to skutečně dává smysl. Čelo kandidátky je kvalitní, tvoří ho autentičtí lidé z nové politické generace, a po letech je to konečně zase jiná volba než jen “s Babišem, nebo proti Babišovi”. Koho chcete napříště v politice vidět, toho volte už teď…
Chcete si z mých názorů přečíst víc? Můžete třeba tady nebo tady. Snažím se psát věci neotřelé a neopakovat se po sobě ani po jiných. Ačkoliv v politice je prý potřeba opakovat věci pořád dokola, nemám rád situace, kdy „už bylo řečeno vše, ale ještě to neřekli všichni“.
Anebo mi napište. Pokud mě snad zvolíte do nějaké evropské nebo jiné funkce, nemůžu slíbit, že ji pokaždé budu vykonávat podle vašeho přání. Jsme různí a máme různé potřeby i zájmy. Co vám ale slibuju, je to, že vaše otázky a připomínky budu vnímat a že na ně ode mě budete nadále dostávat skutečné odpovědi. Stejně jako dosud.
Radek Ocelák, autor Reemigrantů
