Archiv rubriky: Novinky

Radek Ocelák kandiduje za Zelené do Evropského parlamentu

Kdo jsem a co dělám, asi tak trochu víte, tak teď něco o mém vztahu k politice.

Do politické strany, k Zeleným, jsem vstoupil začátkem roku 2019, za Babišovy vlády a s odhodláním začít se po svojí třicítce konečně podílet na budoucí změně. Bylo to na Praze 6 a byla to dobrá škola. Zažil jsem tam fungující místní stranickou organizaci, která skrze své zastupitele hmatatelně vstupovala do správy městské části. Praha 6 je sama o sobě velká jako Olomouc a díky množství zeleně je to jedna z nejpříjemnějších, ovšem taky nejdražších, pražských čtvrtí. Zelení do místní správy vstupovali ve smyslu udržitelnosti, transparentního rozhodování a dobré péče o sdílený městský prostor, jak to mají i v dlouhodobém programu. Do popředí se čím dál více dostávalo téma klimatické změny a jejího vlivu na budoucí život v jednotlivých místech i v celé Evropě. Stihl jsem ještě pomoct v některých předvolebních kampaních a pak jsme se s manželkou odstěhovali na severní Moravu, do Šumperka. Byl to návrat do kraje, ke kterému mám vztah.

Strana zelených není v tomto regionu zatím moc silná a došlo mi, že budu muset vystoupit do popředí. Protože když ne já, tak nikdo. Po krajských volbách 2020 jsem přijal svou první veřejnou funkci, byl jsem jmenován do kontrolního výboru olomouckého krajského zastupitelstva (i když nejsem zastupitelem). Brzy přišlo rozčarování. Tento orgán je totiž prakticky zbytečný. Z patnácti členů jsme jen asi dva, kteří se v něm o něco skutečného snažíme, jinak se jen hlasuje o formalitách. No nic, jedeme dál. Na jaře 2022 se mi podařilo založit oblastní stranickou buňku Jeseníky, v zájmu rozvoje zelené politiky na severozápadní Moravě. Z ní se pokouším svými názory vstupovat do místního dění především ve svém teď už domovském Šumperku.

Se ženou se společně staráme o dvouletého syna. Je to závazek, jeho budoucnost je důvodem navíc, starat se o naše společné prostředí. Myslím si, že člověk by měl pečovat napřed o sebe a o svoje nejbližší, ale pokud zbývají síly, má je nabídnout dál do okolí. Není možné se postarat o všechny, kteří by to potřebovali, ale taky není potřeba to vzdávat zbytečně brzo.

Jsem členem Zelených, takže vás možná napadají některé otázky. Jezdím autem? Občas, ale nerad, za volantem si nepřipadám v bezpečí. Řidičák jsem si udělal před pár lety kvůli rodině, auto si půjčuju od rodičů. Kdykoliv to jde, sednu radši na kolo nebo do vlaku. Jím maso? Ano, chutná mi a mám pocit, že ho v životě potřebuju, ale snažím se omezovat jeho spotřebu. Jím ho v průměru tak dvakrát nebo třikrát týdně. Počítám si osobní uhlíkovou stopu? Ne, prostě si pamatuju pár principů, které ji omezují. Například nekupovat zbytečné věci nebo potraviny dovážené přes půl světa, mimo jejich normální domácí sezónu. Pokud si doma zašíváte oblečení, zavařujete ovoce ze zahrádky nebo vyrábíte kysané zelí na zimu, pak víte o čem mluvím.

Zároveň jsem přesvědčen, že snižování osobní spotřeby není jediný způsob, jak proměňovat svět k lepšímu. Těmi dalšími jsou dobrá výchova a vzdělávání dětí, zájem o své okolí nebo právě politická aktivita. Koneckonců nejbohatší jedno procento lidí na planetě se svými soukromými tryskáči, jachtami a akvaparky produkuje prý tolik uhlíkových emisí jako nejchudších 66 procent. Tím, že si já nebo vy budeme dávat pozor na svoje vlastní nákupy, to nevyřešíme.

Lidé většinou čekají od politika, že bude buď světec, anebo zloděj. Já nevěřím ani na jedno z toho. Úspěšný politik nebo politička podle mě musí skutečně zastupovat nějakou skupinu lidí a něco za to dostávat. Přiměřený plat ze své funkce, ale také uznání. Právě to mě motivuje především, víc než peníze. V politických funkcích si samozřejmě nebudu ulívat nic bokem, bylo by mi to trapné vůči těm, kteří mi věří.

Co si vlastně myslím o evropské politice? Především jsem přesvědčen, že v současné globální ekologické, bezpečnostní a ekonomické situaci neexistuje pro Česko k úzké evropské spolupráci žádná rozumná alternativa. Ve společnosti predátorských států, včetně multimiliardářských egomanů a soukromých společností o ekonomické síle menšího státu, si země o naší velikosti nemůže svou budoucnost plánovat sama. Že při mezinárodní spolupráci není potřeba zapomínat na to, kdo jsme a odkud pocházíme, toho je snad moje jméno dostatečnou zárukou.

Zelení pak jsou celoevropská politická síla, které vesměs skutečně jde o budoucnost naší části světa. Nejen za dva nebo za pět let, ale ještě více za dvacet a za padesát let. V době, které se já třeba nedožiju, ale můj syn ano. A ta budoucnost musí být nejen ekologická, ale taky sociálně spravedlivá. Zelená modernizace Evropy je realita, které se tak jako tak nevyhneme a je zbytečné zůstávat pozadu. Neměli by ji ale ukrást miliardáři a oligarchové, použít ji na další růst svých zemědělských, energetických a finančně-technologických molochů.

Pokud jste tak jako mnoho lidí rozčarováni ze současné vlády i parlamentní opozice, zvažte Zelené – letos to skutečně dává smysl. Čelo kandidátky je kvalitní, tvoří ho autentičtí lidé z nové politické generace, a po letech je to konečně zase jiná volba než jen “s Babišem, nebo proti Babišovi”. Koho chcete napříště v politice vidět, toho volte už teď…

Chcete si z mých názorů přečíst víc? Můžete třeba tady nebo tady. Snažím se psát věci neotřelé a neopakovat se po sobě ani po jiných. Ačkoliv v politice je prý potřeba opakovat věci pořád dokola, nemám rád situace, kdy „už bylo řečeno vše, ale ještě to neřekli všichni“.

Anebo mi napište. Pokud mě snad zvolíte do nějaké evropské nebo jiné funkce, nemůžu slíbit, že ji pokaždé budu vykonávat podle vašeho přání. Jsme různí a máme různé potřeby i zájmy. Co vám ale slibuju, je to, že vaše otázky a připomínky budu vnímat a že na ně ode mě budete nadále dostávat skutečné odpovědi. Stejně jako dosud.

Radek Ocelák, autor Reemigrantů

Zasílání novinek e-mailem

V rámci budování informačních alternativ k Facebooku provozuji zasílání informačních e-mailů. Není to žádné bombardování zprávami, bude se jednat nanejvýš o 5 e-mailů do roka a svůj souhlas se zasíláním můžete kdykoli odvolat. Pokud máte zájem o zasílání zpráv a novinek k tématu rumunských Slováků – reemigrantů, prosím odešlete na adresu radioc@seznam.cz e-mail se zprávou „novinky-reemigranti“. Pokud máte zájem o zasílání zpráv také k jiným tématům mého zájmu (historie, politika, společnost, Jeseníky, staré fotografie aj.), uveďte ve zprávě „novinky-vše“.

21-03-2024

Dostala se mi do ruky stará maďarská mapa východního okolí Oradey, zde je z ní výřez věnovaný tamnímu slovenskému osídlení (tzv. Sedmihradské Rudohoří či Plopišské vrchy, mezi železniční tratí na jihu a na severu). Orientačními bodem mohou být slovenské osady Almaszeghuta, Szocset, Hármaspatak a Sólyomkő (Stará Huta, Sočet, Židarňa, Nová Huta) uprostřed mírně vpravo. Mapa je v měřítku 1:200.000 a původce není uveden, grafickou úpravou se ale shoduje s jinou mapou oblasti v měřítku 1:75.000, kterou vydal rakouský vojenskogeografický institut s poznámkou “Nach Aufnahme 1883” a zjevně podle 3. vojenského mapování, dostupného zde. Proti němu tedy méně podrobná mapa zřejmě nepřinese nic nového, ale třeba bude přesto někomu užitečná.

Map of Aleșd – Șimleu Silvaniei area, Slovak settlement in Munții Plopiș, probably based on 1883 mapping.

Mapku téže oblasti s rumunskými a slovenskými názvy najdete na předsádce mojí knihy Reemigranti (pouze v 2. vydání), za mírný poplatek lze tuto mapku objednat i samostatně vytištěnou. Více zde.

První díl Transylvánské trilogie je na světě!

Kniha „Byli jste sečteni“ hraběte Mikuláše Bánffyho, první díl jeho „Transylvánské trilogie“, v pátek dorazila z tiskárny a teď ji rozesílám do světa. Určitě jste o ní ode mě už slyšeli: poslední dva roky jsem se kromě rodičovství bavil a zaměstnával především její přípravou. Někteří z vás na ni sponzorsky přispěli a z maďarštiny ji přeložil skvělý Robert Svoboda. Kniha teď po Reemigrantech a dvou dalších titulech vychází jako čtvrtý svazek mojí edice Sedmihradsko.

Transylvánská trilogie je u nás dosud zcela neznámé románové veledílo první poloviny minulého století, srovnatelné s klasickými velkými romány typu Anny Kareninové. Hornatá Transylvánie, jinak také Sedmihradsko, byla odedávna územím spadajícím pod uherskou vládu, které však po rozpadu Rakouska-Uherska na základě mocenských dohod připadlo rumunskému státu. Bánffyho trilogie je rozsáhlým obrazem života transylvánské aristokracie: jejího nákladného a pohodlného životního stylu, plesů, lovů, hostin, hazardu, podmanivé horské krajiny i běžného hospodářského provozu na šlechtických panstvích. Její unikátní kombinace romantiky s domácí i zahraniční politikou definitivně vyvrací obvyklou domněnku, že „Transylvánie = upíři“!

Jak je z popisu asi jasné, tahle kniha se na rozdíl od mých předchozích nevěnuje bihorským Slovákům, ale spíš těm, na jejichž panstvích naši předkové v 19. století žili. Tedy uherským „grófům“ v Transylvánii. (Gróf je totiž maďarsky hrabě.) Samo jméno Bánffy vám možná něco říká. Autor trilogie Mikuláš Bánffy, sám společensky významná osoba a v jednu dobu dokonce maďarský ministr zahraničí, byl vnukem a pravnukem zakladatelů obce Gemelčička (dříve též Maďarpotok). V jeho generaci už ale rod Bánffyů toto území nedržel.

Pro koho tedy tahle kniha je? Určitě pro potomky rumunských Slováků, kteří chtějí vědět, v jaké že zemi to předkové před 1. světovou válkou žili, jaké vrchnosti kdysi podléhali a jakými událostmi „velkých dějin“ byl ovlivňován jejich život v zapadlých kopcích Transylvánie. Ale i pro všechny ostatní, kdo si rádi přečtou pořádný (a dlouhý) román klasického střihu, s bohatstvím postav a s romantickou linkou. Pro každého zájemce o historii, šlechtu, Uhry, o dobu soumraku habsburské monarchie a o historicky proměnlivou maďarsko-rumunskou hranici, která svým způsobem zatěžuje Evropu dodnes. Takže prosím doporučujte dál, sdílejte tuhle novinku a neváhejte obdarovávat příbuzné i přátele!

Knihu jako obvykle seženete v některých nezávislých knihkupectvích nebo vám ji můžu poslat sám. Více o objednávkách zde: http://reemigranti.ocelak.cz/knihy

Učitelé Peter a Pavlína Vaňkovi

Kdo je pozná?

Pavlína a Peter Vaňkovi působili jako učitelé na Židárni (Valea Tarnei) od března 1946 do června 1948. “Pavla” přišla do Rumunska ještě pod příjmením Ondračková, seznámili se teprve tam a v listopadu 1946 se na Slovensku vzali. Každý z nich učil na jiné škole v Židárni, Peter Vaňko to měl k Pavlíně tři kilometry. Jedna ze školních budov je na přiloženém snímku.

Rodinné fotografie poskytla paní Lubomíra Stohlová, za zprostředkování dík paní Františce Princové.

 

12-09-2023

Zajímavý dokument někdy z 30. let minulého století, jakýsi Ignác Vilček z Nové Huti. Pokud si ho příbuzní poznali správně, tak narozený 1919, žil pak ve Staré Roli na Karlovarsku a v Malé Štáhli na Bruntálsku, zemřel roku 2004. Dokument je uložen v krajanském archivu Náprstkova muzea v Praze.

Osobní doklady poválečných reemigrantů z Rumunska

Opakovaně jsem v pátrání narazil na nespolehlivost českých rodných listů, které byly reemigrantům v 2. polovině 20. století dodatečně vystavovány zvláštní matrikou v Brně. Tyto rodné listy často nesprávně uvádějí jména v generaci nositelových prarodičů.

K vysvětlení této skutečnosti je třeba si napřed uvědomit, jaké doklady osobní totožnosti si reemigranti přiváželi z Rumunska. Byly to především rodné/křestní listy a oddací listy, respektive výpisy z příslušné matriky, a to buď matriky civilní, nebo církevní. (O této podvojnosti matrik jsem dříve psal zde.) V naprosté většině si je přesídlenci nechávali vystavovat těsně před cestou do Československa, do té doby žádné osobní doklady nepotřebovali. (Jen ojediněle se v rodinách dochovaly starší křestní listy v maďarštině, vojenské knížky, majetkové smlouvy apod.) Zvláště v pozůstalosti rodin, které putovaly prvními, polooficiálními transporty na jaře 1946, nacházíme celou sestavu dokladů včetně potvrzení o bezdlužnosti, hraničních propustek, a dokonce vzdání se rumunského občanství, vystavených nejčastěji v březnu 1946. V době oficiální reemigrace v letech 1947–49 se procedura zjednodušila a zůstaly hlavně základní matriční doklady.

Podstatné je, že žádný z dovezených dokladů neuváděl k rodičům nositele i jména jejich rodičů. České rodné listy tuto kolonku měly a údaj byl obvykle vyžadován, zároveň však matrika zřejmě nepožadovala jeho doložení a spokojila se s ústním podáním podle nositelovy vlastní vzpomínky. Tím samozřejmě v údaji o prarodičích vznikla vysoká chybovost.