Archiv autora: ocelak

14-09-2017

Tentokrát cenné foto k jednomu osídlení, o kterém jsme toho tady zatím moc neměli: osada Bogdana Huta v salajské oblasti Rumunska, asi 20 km od hlavního Slováky osídleného území v severním Sedmihradsku. Zdejší rody Kubinec, Gembický, Paluka, Bigas, Kortiš aj. žily zřejmě relativně izolovaně od ostatních Slováků, jen částečně v kontaktu s oblastí Gemelčičky, a po 2. sv. válce odešly převážně na Chebsko (Plesná, Skalná, Luby, Nový Kostel, Lomnička, Křižovatka…). Na místním ženském kroji vidíme hned několik zvláštností, které od jiných rumunských Slováků neznáme: nabírané rukávy, neobvyke zdobená vestička a především šátek uvazovaný dozadu namísto pod bradou. Foto poskytl pan Robert Paluka.

To se mi líbí:

09-09-2017

Tenhleten nádherný obrázek jsem získal minulý víkend v jihočeské Lenoře. Pohled na sklárnu a sklářskou kolonii v Bystré (rum. Pădurea Neagră, maď. Feketeerdő, něm. Schwarzwald), z roku 1916 nebo o něco málo dřív. Kvalifikovaní skláři v továrně byli poměrně uzavřenou skupinou, která si výrobní tajemství v jednotlivých rodinách předávala z generace na generaci. (Po válce skončily tyto rodiny z velké části právě v šumavské sklářské obci Lenora.) Zásobování „Bystrej“ dřevem, „žabicou“ (křemenem) a potravinami, jakož i nekvalifikované práce v továrně, ale zajišťovali Slováci z místa a z okolních kopců (Stará Huta aj.) a to od malých dětí. Moje vlastní babička sem ve věku nějakých 11–14 let docházela na práci do brusírny a „pulírny“.

Doba původu činí z této fotografické pohlednice jednu z vůbec nejranějších nám známých fotografií z této oblasti. Za poskytnutí vděčíme panu Chrapanovi.

To se mi líbí:

Původ slovenského osídlení Stará Huta, Nová Huta, Gemelčička, Židáreň, Sočet

Tadyhle – http://www.ocelak.cz/wp-content/uploads/2017/07/pocatky_osidleni.pdf – si můžete stáhnout můj nový (a proklatě dlouhý) článek o nejstarších dějinách slovenského osídlení v kopcích Nové Huti, Staré Huti, Židárně, Gemelčičky a spol. Jsem na něj docela pyšný. Jestli z mojí práce za pár let nebo pár desítek let nezbude jinak nic, tak doufám, že tenhle článek ano. (Můžete si ho třeba vytisknout a uložit ve své knihovničce, protože tiskem asi nevyjde.)

Skoro devadesát let se v literatuře o rumunských Slovácích jen opisovalo, co o jejich historii kdysi napsal Roman Urban a Anton Granatier s Ladislavem Třešňákem. (Pár čestných výjimek v článku zmiňuju.) Tohle je od roku 1930 bez přehánění první důkladný pokus zjistit, co vlastně o původu tohohle slovenského osídlení víme, jestliže se nespokojíme s opisováním starších autorů. S pomocí různých ochotných lidí u nás i v Rumunsku se mi podařilo k tomu vyhrabat celou řádku zastrčených písemných zdrojů, a ty naši dosavadní znalost v různých ohledech opravují. V článku se třeba dozvíte, zda opravdu jsou Slováci v těch končinách už 200 let (kteréžto výročí prý letos v srpnu na Nové Huti oslavovali).

No a teď kousnu do trochu kyselejšího jablíčka. Tahle práce není placená z žádné instituce ani grantu. Už před časem jsem se rozhodl, že se nebudu dál se svou prací účastnit dnešního pochybného systému institucionální vědy a jejího financování. Že svoji vědu budu dělat pro konkrétní lidi, kteří o ni mají zájem, a pokud možno s jejich podporou. Kdybych byl zaměstnán v akademickém ústavu, dostával bych stálý (ač nevalný) plat; k tomuhle tématu bych se buď vůbec nedostal, nebo bych na článek měl mnohem méně času a prostoru. Opsal bych tedy něco ze starších autorů, jak se to tak dělává, do Rumunska bych pravděpodobně vůbec nejel, a článek bych pokud možno rychle publikoval, abych si mohl vykázat nějaké ty publikační body. Vyšel by v nějakém nízkonákladovém akademickém časopise, takže by se k němu drtivá většina z vás (kterých se téma bezprostředně týká) nikdy nedostala. Na internetu byste ho nenašli, anebo jen schovaný za platební bránou, protože veřejně (tj. z vašich daní) financovaná věda bohužel tímto způsobem dodnes funguje.

Já to takhle nechci, takže můj článek je bez omezení volně dostupný všem a je mnohem lepší, než by mohl být v rámci současného systému organizované vědy. Nepříjemný důsledek toho je, že mi dnes ty měsíce a měsíce práce nikdo nezaplatí. Vysoký počet stažení mi sice příjemně pošimrá ego, ale nájem za mě neuhradí, nepřispěje mi na velký nákup ani na roční tramvajenku (kterou zrovna potřebuju). Jinými slovy, hledám mecenáše a podporovatele. Bez vaší podpory tahle práce není dál možná. Myslím to vážně. Možná že vás moje činnost oslovuje natolik, že mi pošlete na účet pár stovek nebo tisícovku jen tak pro radost; možná že si u mě objednáte zpracování svojí rodinné historie, což je taky cenná forma podpory. Možná že máte bratrance velkopodnikatele, který by se dal přesvědčit k nějakému tomu sponzoringu. Popřemýšlejte o tom. Díky.

To se mi líbí:

25-08-2017

Dva rodinné portrétky z doby těsně po reemigraci: Juraj Lavrenčík (*1924) s manželkou Annou roz. Šubovou a pár dalšími osobami, na Kavrlíku u Kašperských Hor, v roce 1948.

Juraj Lavrenčík, sedící manželka Anna roz. Šubová, stojící její matka Anežka roz. Bubelová.
Všimněte si elegantního kočárku, šťastný otec se povaluje vlevo dole, jméno stojícího mládence není známo.
To se mi líbí:

Tradiční oděv rumunských Slovenek

Tím, co z dobových dokladů mizí v čase poměrně nejrychleji, nejsou listinné dokumenty, stavby ani náčiní, nýbrž – možná trochu překvapivě – dobové oblečení. Snad kvůli tomu, jak snadno se recykluje na dětské maškarní bály a pak na hadry.

Myslel jsem, že z tradičního oděvu rumunských Slováků se do dnešních dnů nedochovalo už skoro nic. Pak jsem potkal pana Štefana Čajana z Benešova nad Černou. Pan Čajan s manželkou měl už před lety tolik prozíravosti, aby doma uchoval ty nejpěknější kusy oděvu po matce a tchýni; další si pak vyptal u sousedů. Jeho malá sbírka je barevnou pastvou pro oči. Ukazuje nám, co všechno si můžeme představovat pod černobílým maskováním starých fotografií. Docela jasně dokládá tvrzení jedné staré diplomové práce, že rumunské Slovenky bylo po válce díky jejich zálibě v jasných barvách a křiklavých barevných kombinacích v pohraničí snadné rozpoznat. Za dovolení uveřejnit fotografie panu Čajanovi vřele děkuji.

Přímo z Rumunska pravděpodobně pochází jen několik málo kousků této sbírky; ostatní byly pořízeny už v pohraničí a jsou dokladem zdejšího oblékání během 50. a 60. let. minulého století. Jsou to výhradně kusy ženského oděvu. Z tradičního mužského – který zanikal dřív – nemáme nic (ani ty rajtky s košilí a kabátkem/sakem); z ženského oděvu chybí především obvyklý černý kabátek starších žen; z obuvi se nedochovalo nic. Jestli doma něco takového máte, můžete to zkusit poslat panu Čajanovi. Třeba ho přesvědčíte, aby v Benešově n. Č. založil první naše muzeum rumunských Slováků.

edit 22.8.2017: jak správně podotkla paní Šmirková, z tohoto vzorku zdaleka nelze zobecňovat na všechno slovenské obyvatelstvo v Rumunsku. Rumunští Slováci v Benešově nad Černou mají z největší části původ na Gemelčičce (Fagetu, Valea Ungurului): tato sbírka je tedy dokladem odívání primárně této skupiny.

„Sukňa“.
Další „sukňa“, ještě hezčí.
Zástěra aneb „šata“, nosila se kontrastně přes dole vyčnívající sukni.
Jiná zástěra.
Bílá halenka zvaná „oplecko“. Velikost se zdá nadměrná, ale není, spodek se skasá do sukně.
Čepec, který vdané ženy nosily pod šátkem.
Svatební čepec vdovy či svobodné matky. Rekonstruováno novými stuhami.
Pár dochovaných šátků. Ten bílý je prý nejstarší.
A takhle to vypadá vcelku, obrázek z dočasné místní výstavy. (Až na tu trochu nereálnou postavu figuríny. A ty střevíčky.)
Nebo takhle. Okolo ramen vlněný střapcovitý šátek „haraska“.
Bílý oděv nevěsty s čepcem – vdova nebo svobodná matka se nesměla vdávat ve věnci.
To se mi líbí:

20-08-2017

Tak jsem se svou nastávající poprvé vyrazil na střední Slovensko, do těžko pojmenovatelného kraje, odkud podle výzkumů v první polovině 19. století odcházely slovenské rody, aby na více než sto let zakotvily v kopcích dnešního Rumunska. Tady je malá fotografická ochutnávka. Té slovenské oblasti můžeme říkat třeba Veporské vrchy, historicky vzato se pohybujeme na rozhraní někdejší gemersko-malohontské, novohradské a zvolenské stolice Uherska. Obce a osady Šoltýska, Ďubákovo, Drábsko, Lom nad Rimavicou, Mláky, Polianky, Detvianská Huta a další. Kraj lesnatý a kopcovitý, podobně jako místa, která pak kolonizovali v Rumunsku – jako by jen totéž zopakovali o generaci později dál na jihovýchod. Dobu těchto migrací zřejmě pamatují alespoň některé ze zdejších početných dřevěnic. Zdejší hřbitovy leží obyčejně ve strmém svahu, a když se rozhlédnete po náhrobcích, podle příjmení se vám snadno může zdát, že jste v Rumunsku na Gemelčičce nebo na Nové Huti. (Anebo taky někde na Šumavě, kde se rodiny usadily po 2. sv. válce. Tyhle místně-obyvatelské souvislosti jsou fascinující a nenajdete je na žádné mapě. Kousek po kousku tu objevujeme jakousi dosud ukrytou vrstvu skutečnosti.)

To se mi líbí:

28-07-2017

Tuto hromadnou fotografii obyvatel brazilské Bratislavy z roku 1952 nám poskytla paní Lydia Vlnieska. Do Brazílie odešly během 20. let minulého století stovky rodin rumunských Slováků a většina se jich usadila v brazilských státech Paraná a Sao Paulo, kde jejich potomci roztroušeni dodnes žijí. Asi největší koncentrace jich svého času žila právě ve slovenské kolonii Bratislava v blízkosti měst Londrina a Cambé. Většina starších osob na této fotografii se pravděpodobně narodila ještě v bihorsko-salajské oblasti Rumunska, kde zpravidla zůstalo i mnoho jejich příbuzných. O životě v kolonii Bratislava ve 30.–50. letech se podrobněji dozvídáme v knize Ján Čičmanec: Vyrástal som v brazílskej Bratislave. Částečný soupis rodin vystěhovalých z Rumunska do Brazílie je k dispozici zde.


The inhabitants of Bratislava, a former Slovak colony near Cambé and Londrina, Brazil. Photo taken in 1952. They were mostly Slovak families who emigrated in 1920s from the north of Romania, where their ancestors had arrived about 100 years earlier. More info here.


Os habitantes de Bratislava, uma antiga colônia eslovaca perto de Cambé e Londrina, no Brasil. Foto tirada em 1952. Foram principalmente famílias eslovacas que emigraram na década de 1920 do norte da Romênia, onde seus antepassados chegaram cerca de 100 anos antes. Mais informações aqui.

To se mi líbí:

18-07-2017

Cenný fotografický úlovek: původní „izba“ na Gemelčičce, patřící před válkou rodině Štefana Trojáka (*1891) a Anny roz. Koišové (*1898), později prý jejich synovci Jozefu Trojákovi. Foceno roku 1975, kdy už se v chalupě nebydlelo. Je to ale původní dřevěnice, roubená a zřejmě hlínou omazaná stavba, určitě starší než pozdější „nabíjané“ hliněné domy. Něco takového si naši praprapradědové v Rumunsku mohli stavět už třeba v půlce 19. století. Dnes už z tam těchto dřevěnic zřejmě dávno žádná nestojí. Foto poskytl pan Karel Veverka, díky!

To se mi líbí:

15-07-2017

Pár starých rodinných portrétů od pana Františka Jurčíka: Ondrej Jurčík (*1894) a jeho druhá žena Agnesa (*1910, roz. Zivčáková). Přesídlili z rumunských Šaran (část Ruptura?) roku 1947 a skončili tuším někde v českokrumlovském okrese. Mládenec v maďarské uniformě je Ondrejův syn z prvního manželství Ďuro (*1919), zahynul za druhé světové války.

To se mi líbí:

04-07-2017

Válečný maďarský průkaz totožnosti, jaký vidím poprvé, i s fotografiemi. Pavel Chudý z Nové Huti (Sólyomkővár), narozen roku 1893, lesní dělník, postavy střední, vlasů hnědých, čela úzkého, očí hnědých, obočí taktéž, nosu obyčejného, tváře oválné… Věk je 48 let, jsme tedy asi v roce 1941. Kopii průkazu laskavě poskytl Štefan Čajan, díky!

To se mi líbí: