Z rodinných fotografií pana Jiřího Louženského: svatba Františka Gašpara (*1927) s Julií Švejdíkovou (*1924). Březen 1948, Žlíbek nebo Rejštejn u Kašperských Hor. Oba novomanželé pocházeli z Nové Huti (Șinteu), od roku 1950 žili pak ve Staré Vsi u Rýmařova.
Archiv autora: Radek Ocelák
Žertování u hučících ohňů Transylvánie (recenze knihy József Nyirő: Bence Uz)
Jedna z knížek, na které lze připadnout leda doporučením, tak zastrčená v čase už je. Navíc jde o maďarského autora, který si zadal s válečným horthyovským režimem. Přesto je to pro mě další podnětných titulů ze Sedmihradska a o něm. Tedy o mnohonárodním, hornatém a lesnatém území tzv. Transylvánie, s nímž jsme kdysi byli spojeni v jediné habsburské monarchii a na kterém se ve 20. století dvakrát prostřídala maďarská a rumunská správa. Ani české, ani slovenské vydání (1941, resp. 1942) prý podle nedávno zesnulého Evžena Gála neposkytuje adekvátní překlad. Sám to nemůžu posoudit. Měl jsem z překladů ten slovenský a je to ten druh jazyka, u kterého si vzpomenete, že vlastně slovensky neumíte: dláviť, tackať sa, blčeť, ľaľa, čačkať, končiar, írečitý, brieždiť sa… Režimní sepětí válečného Slovenska a Maďarska – budeme v současné politické realitě zažívat jakousi jeho ozvěnu? – se projevilo ve využití jednotné obálky. Maďarský slovosled vlastních jmen je ale opačný než ten v Evropě obvyklý, a tak se i slovenské vydání na obálce jmenuje Uz Bence, zatímco na titulní straně je již správné Bence Uz. To druhé je příjmení.
Stejnojmenný hrdina knihy je sikulský horal, furiant a chlap jako medvěd, se srdcem taky takovým. Pro pořádek, Sikulové jsou staré maďarské etnikum právě na sedmihradském, a dnes i v meziválečném období tedy rumunském, území. Románová výstavba tu vlastně není, jde o sérii poměrně zábavných a příjemně pointovaných epizod, které s Bencem zažívá jeho mladší a měštštější přítel, autorovo juvenilní alter ego. Odehrávají se v prostředí horských kolib, rozlehlých lesů, často ale v interakci s lidmi zezdola, jednak s chudými sikulskými vesničany a jednak s městskou honorací. Ta je převážně rumunská nebo aspoň patřičně odnárodněná a v horách se objevuje v podobě svátečních lovců či mírně směšných turistů. Z nějakého důvodu se pro tuto úlohu autorovi nehodila přežívající maďarská aristokracie, jak ji známe z jiné transylvánské literatury, třeba z Fermorova cestopisu Mezi lesem a vodou.
Předvídatelná a omšelá národnostní politika je ale na knize tím nejméně zajímavým. Mnohem svěžejší je vnoření protagonistů v majestátní transylvánské přírodě a v drsných životních podmínkách, které člověku předkládá, stejně jako jejich archetypální prožívání základních lidských situací. V zalesněných horách Bence přečkává nouzi, nemoc i dočasné záchvěvy blahobytu, stará se o jiné, pohřbívá matku. Zvláště často pak s přítelem-vypravěčem oba jako říjící jeleni touží po děvčatech, pro která však ve své nevábné horské chudobě nepředstavují žádnou perspektivu. U horských ohňů se častují láskyplnými obhroublostmi a různými nečekanými způsoby si opatřují obživu. Nastává tu fenomén knih, z jejichž kontextu ve svém moderním pohodlí známe příliš málo: nedokážeme občas tak úplně odlišit realismus od nadsázky. Ochočený, nebo spíš spřátelený medvěd, alias „pán rechtor“, je toho zábavným příkladem.
Bence Uz mi byl popsán jako „něco mezi Řekem Zorbou a Švejkem“. Toho prvního dobře neznám; Švejk by odpovídal ve smyslu výrazné typizace hlavní postavy, ne však už jako charakter. Haškův literární Švejk je kniha veselých historek na podkladě bezvýchodného světa, neosvětleného žádným smyslem, a je otázkou, zda se pod stálým žvaněním hlavního hrdiny vůbec nějaký charakter skrývá. Bence Uz je naopak eticky založená postava. Ve svém horském životě je ukotven přesně tam, kde má a chce být. Je rázný, samozřejmě chlapský v míře, která dnes poněkud vychází z módy, ale taky dobrosrdečný, chybující a pokorný. Zdaleka ne ze všech žertovných epizod vychází vítězně. Je pobožný a religiózně prodchnutá je zároveň i okolní příroda, což ovšem v knize působí trochu jako chtěný program. Neústrojná je zejména scéna závěrečného putování na půlnoční mši.
Navzdory problematickým historickým konotacím autorova jména stojí tahle kniha, vydaná původně už roku 1933, za pozornost. Nového vydání v novém překladu se asi hned tak někdo nechopí, aspoň ne na svůj vlastní účet.
József Nyirő: Bence Uz. Bratislava: Spoločnosť priateľov klasických kníh, 1942. Z maďarštiny do slovenštiny přeložil Ľudo Zúbek.
Česky jako: J. N.: Bence, člověk s hor. ELK, 1941. Překlad Arno Kraus.
Fotoalbum učitele Rudolfa Dočolomanského
Rudolf Dočolomanský (1899–1954) byl jedním z prvních vyslaných učitelů u bihorských Slováků v Rumunsku po roce 1930, kdy československý stát začal této své zahraniční menšině věnovat pozornost. Vzhledem k délce jeho působení zde a k tomu, že se na rozdíl od ostatních učitelů zapsal do paměti místních i jako náboženský propagátor, ho můžeme prohlásit i za toho nejvýznamnějšího. Do Rumunska prý přišel rozvedený a znovu se tam oženil s mladší Rumunkou jménem Florianna Bodea, dcerou mlynáře z Halmošdi. Děti a občas i dospělé vyučoval v letech 1931–1934 v obci Gemelčička (dnes rumunsky Făgetu, tehdy Valea Ungurului), v letech 1935–1936 v Novém Šasteleku (Sacalasău Nou), 1937–1939 v Boromlaku (Borumlaca) a konečně 1939–1940 v odlehlejší Boiana Huta. Tam je jeho přítomnost naposledy doložena v srpnu 1940.
Maďarský zábor severního Sedmihradska v září 1940 Dočolomanského coby národnostního aktivistu přímo ohrožuje a ten někdy v tuto dobu i s rodinou prchá přes hranice (zřejmě na sovětskou Ukrajinu a dále na Slovensko). V březnu 1942 se ve spišské obci Nedeca (dnes Niedzica na území Polska) rodí syn Michal, pozdější slavný herec.
Podobně jako další učitelé, Rudolf Dočolomanský za svého působení v Bihoru aktivně fotografoval a z dokumentačních i propagačních důvodů snímky odesílal rozličným institucím v „mateřském“ Československu. Různé soubory jeho snímků dnes uchovává krajanský archiv Náprstkova muzea v Praze, bratislavský Divadelný ústav (digitalizováno v projektu Europeana Photography, dnes však zřejmě opět nepřístupné), Slovenský národný archív (snímky použité v dokumentárním filmu Koly v plote, 1992). V soukromých rukou, u rodiny spřáteleného Juraje Zifčaka, žijící později ve slovenském městě Brezno, se pak dochovalo fotolbum, jehož obsah zde poprvé zpřístupňujeme v úplnosti.
Fotoalbum nese na přebalu popisek „Rudo Dočolomanský – učiteľ to fotil a roku je to 1950“, tato datace je však chybná, může se vztahovat jedině k době sestavení nebo darování alba. Pevné časové hranice poskytuje snímek č. 63, na kterém identifikujeme faráře Petera Kühna, působícího na Nové Huti v letech 1936–1948. Konkrétnější datování v tomto rozmezí však není snadné.
Dočolomanský prý po válce ještě manželčinu rodinu v Rumunsku navštívil. I když se zdá nepravděpodobné, že to bylo hned v prvních poválečných letech a že by měl v té době ještě možnost fotograficky pokrýt většinu slovenských obcí a osad v oblasti, přesto se některé snímky a popisky zdají protiřečit předválečnému datu pořízení. Snímek č. 28 zachycuje levé křídlo školy ve Varzaľu, které při otevření na podzim roku 1936 nebylo ještě přítomné a podle místního podání bylo přistavěno někdy mezi lety 1939–1942, kdy objekt fungoval jako vojenská kasárna. Neidentifikovali jsme také žádný překryv se snímky, které Dočolomanský během 30. let zasílal institucím. Na druhou stranu nenacházíme ani jasné odkazy na válku, které by v těsně poválečné době bylo možno očekávat, snad s výjimkou popisku 1c) „Maďarmi vystavaný notariát“ (?). Množství rozestavěných domků na fotografiích zase naznačuje, že nebyly pořízeny později než roku 1947 – v jeho druhé polovině totiž v přelidněné oblasti nastal hlavní reemigrační odliv do ČSR, a potřeba nové výstavby tedy značně poklesla. Jiné dílčí skutečnosti relevantní pro dataci jsou dále zmíněny v komentářích k jednotlivým snímkům a nejlepší odhad doby vzniku by zřejmě přinesla identifikace konkrétních vyobrazených rodin, zejména jejich mladších dětí. Prosíme veřejnost o sdělení jakýchkoli dalších informací k obsahu Dočolomanského alba.
Zdá se logické, že snímky musely vzniknout buď do roku 1940 včetně (možná už do roku 1939, neboť žádný není umístěn do učitelova posledního působiště Boiana Huta), nebo až někdy po skončení 2. světové války za jeho návratu do Rumunska. Není však ani jisté, že pořízení všech snímků spadá na stejnou stranu válečného období. Mohly být v jednotlivých místech pořízeny v různou dobu. Každopádně je pak třeba počítat s tím, že neurčený časový odstup byl mezi 1) jejich pořízením, 2) vyvoláním a zhotovením na papír, 3) sestavením do alba s popisky a 4) darováním. Papírová úprava snímků prozrazuje jen tolik, že jejich zhotovení proběhlo naráz. Z téže původní úpravy fotografií vznikly ostřižením a slepením i všechny panoramatické sestavy, samy o sobě zcela unikátní. (Viz dochování původních okrajů u panoramatického snímku č. 5.) Fotoalbum v současnosti nemáme fyzicky k dispozici (mělo by se nacházet někde u dědiců původního majitele z Brezna), a nemůžeme tedy prověřit zadní strany snímků coby možný zdroj dalších informací.
Radek Ocelák, Dušan Zetocha
Radek Ocelák kandiduje za Zelené do Evropského parlamentu
Kdo jsem a co dělám, asi tak trochu víte, tak teď něco o mém vztahu k politice.
Do politické strany, k Zeleným, jsem vstoupil začátkem roku 2019, za Babišovy vlády a s odhodláním začít se po svojí třicítce konečně podílet na budoucí změně. Bylo to na Praze 6 a byla to dobrá škola. Zažil jsem tam fungující místní stranickou organizaci, která skrze své zastupitele hmatatelně vstupovala do správy městské části. Praha 6 je sama o sobě velká jako Olomouc a díky množství zeleně je to jedna z nejpříjemnějších, ovšem taky nejdražších, pražských čtvrtí. Zelení do místní správy vstupovali ve smyslu udržitelnosti, transparentního rozhodování a dobré péče o sdílený městský prostor, jak to mají i v dlouhodobém programu. Do popředí se čím dál více dostávalo téma klimatické změny a jejího vlivu na budoucí život v jednotlivých místech i v celé Evropě. Stihl jsem ještě pomoct v některých předvolebních kampaních a pak jsme se s manželkou odstěhovali na severní Moravu, do Šumperka. Byl to návrat do kraje, ke kterému mám vztah.
Strana zelených není v tomto regionu zatím moc silná a došlo mi, že budu muset vystoupit do popředí. Protože když ne já, tak nikdo. Po krajských volbách 2020 jsem přijal svou první veřejnou funkci, byl jsem jmenován do kontrolního výboru olomouckého krajského zastupitelstva (i když nejsem zastupitelem). Brzy přišlo rozčarování. Tento orgán je totiž prakticky zbytečný. Z patnácti členů jsme jen asi dva, kteří se v něm o něco skutečného snažíme, jinak se jen hlasuje o formalitách. No nic, jedeme dál. Na jaře 2022 se mi podařilo založit oblastní stranickou buňku Jeseníky, v zájmu rozvoje zelené politiky na severozápadní Moravě. Z ní se pokouším svými názory vstupovat do místního dění především ve svém teď už domovském Šumperku.
Se ženou se společně staráme o dvouletého syna. Je to závazek, jeho budoucnost je důvodem navíc, starat se o naše společné prostředí. Myslím si, že člověk by měl pečovat napřed o sebe a o svoje nejbližší, ale pokud zbývají síly, má je nabídnout dál do okolí. Není možné se postarat o všechny, kteří by to potřebovali, ale taky není potřeba to vzdávat zbytečně brzo.
Jsem členem Zelených, takže vás možná napadají některé otázky. Jezdím autem? Občas, ale nerad, za volantem si nepřipadám v bezpečí. Řidičák jsem si udělal před pár lety kvůli rodině, auto si půjčuju od rodičů. Kdykoliv to jde, sednu radši na kolo nebo do vlaku. Jím maso? Ano, chutná mi a mám pocit, že ho v životě potřebuju, ale snažím se omezovat jeho spotřebu. Jím ho v průměru tak dvakrát nebo třikrát týdně. Počítám si osobní uhlíkovou stopu? Ne, prostě si pamatuju pár principů, které ji omezují. Například nekupovat zbytečné věci nebo potraviny dovážené přes půl světa, mimo jejich normální domácí sezónu. Pokud si doma zašíváte oblečení, zavařujete ovoce ze zahrádky nebo vyrábíte kysané zelí na zimu, pak víte o čem mluvím.
Zároveň jsem přesvědčen, že snižování osobní spotřeby není jediný způsob, jak proměňovat svět k lepšímu. Těmi dalšími jsou dobrá výchova a vzdělávání dětí, zájem o své okolí nebo právě politická aktivita. Koneckonců nejbohatší jedno procento lidí na planetě se svými soukromými tryskáči, jachtami a akvaparky produkuje prý tolik uhlíkových emisí jako nejchudších 66 procent. Tím, že si já nebo vy budeme dávat pozor na svoje vlastní nákupy, to nevyřešíme.
Lidé většinou čekají od politika, že bude buď světec, anebo zloděj. Já nevěřím ani na jedno z toho. Úspěšný politik nebo politička podle mě musí skutečně zastupovat nějakou skupinu lidí a něco za to dostávat. Přiměřený plat ze své funkce, ale také uznání. Právě to mě motivuje především, víc než peníze. V politických funkcích si samozřejmě nebudu ulívat nic bokem, bylo by mi to trapné vůči těm, kteří mi věří.
Co si vlastně myslím o evropské politice? Především jsem přesvědčen, že v současné globální ekologické, bezpečnostní a ekonomické situaci neexistuje pro Česko k úzké evropské spolupráci žádná rozumná alternativa. Ve společnosti predátorských států, včetně multimiliardářských egomanů a soukromých společností o ekonomické síle menšího státu, si země o naší velikosti nemůže svou budoucnost plánovat sama. Že při mezinárodní spolupráci není potřeba zapomínat na to, kdo jsme a odkud pocházíme, toho je snad moje jméno dostatečnou zárukou.
Zelení pak jsou celoevropská politická síla, které vesměs skutečně jde o budoucnost naší části světa. Nejen za dva nebo za pět let, ale ještě více za dvacet a za padesát let. V době, které se já třeba nedožiju, ale můj syn ano. A ta budoucnost musí být nejen ekologická, ale taky sociálně spravedlivá. Zelená modernizace Evropy je realita, které se tak jako tak nevyhneme a je zbytečné zůstávat pozadu. Neměli by ji ale ukrást miliardáři a oligarchové, použít ji na další růst svých zemědělských, energetických a finančně-technologických molochů.
Pokud jste tak jako mnoho lidí rozčarováni ze současné vlády i parlamentní opozice, zvažte Zelené – letos to skutečně dává smysl. Čelo kandidátky je kvalitní, tvoří ho autentičtí lidé z nové politické generace, a po letech je to konečně zase jiná volba než jen “s Babišem, nebo proti Babišovi”. Koho chcete napříště v politice vidět, toho volte už teď…
Chcete si z mých názorů přečíst víc? Můžete třeba tady nebo tady. Snažím se psát věci neotřelé a neopakovat se po sobě ani po jiných. Ačkoliv v politice je prý potřeba opakovat věci pořád dokola, nemám rád situace, kdy „už bylo řečeno vše, ale ještě to neřekli všichni“.
Anebo mi napište. Pokud mě snad zvolíte do nějaké evropské nebo jiné funkce, nemůžu slíbit, že ji pokaždé budu vykonávat podle vašeho přání. Jsme různí a máme různé potřeby i zájmy. Co vám ale slibuju, je to, že vaše otázky a připomínky budu vnímat a že na ně ode mě budete nadále dostávat skutečné odpovědi. Stejně jako dosud.
Radek Ocelák, autor Reemigrantů
Zasílání novinek e-mailem
V rámci budování informačních alternativ k Facebooku provozuji zasílání informačních e-mailů. Není to žádné bombardování zprávami, bude se jednat nanejvýš o 5 e-mailů do roka a svůj souhlas se zasíláním můžete kdykoli odvolat. Pokud máte zájem o zasílání zpráv a novinek k tématu rumunských Slováků – reemigrantů, prosím odešlete na adresu radioc@seznam.cz e-mail se zprávou „novinky-reemigranti“. Pokud máte zájem o zasílání zpráv také k jiným tématům mého zájmu (historie, politika, společnost, Jeseníky, staré fotografie aj.), uveďte ve zprávě „novinky-vše“.
Bety z Bigasovny (recenze knihy)
Kniha Jitky Kačánové „Bety z Bigasovny“, vydaná letos nakladatelstvím Cattacan, pojednává o minulosti jedné rodiny bihorských Slováků (příjmení Bigas, Švajka), která se s poválečnou reemigraci dostala do osady Kozí Hřbety na Sušicku. Je to vyprávění na základě paměti žijících lidí (nikoli písemných pramenů) a jednoho novodobého výletu do místa původu. Týká se tedy z největší části poválečného období, z dřívějšího života v Rumunsku zůstávají už jen střípky.
Žánrem a kvalitou se mi kniha jeví být někde na pomezí soukromého pojednání pro rodinnou potřebu a ambicióznější literatury „o kořenech“. Některými svými rysy může nepochybně zaujmout i čtenáře mimo vlastní příbuzenský okruh autorky. Patří k nim poctivě ohledávaná psychika a motivace jednotlivých postav, nevyhýbající se ani nejtěžším rodinným traumatům. Z vlastních zdrojů můžu potvrdit, že zachycené osudy jsou pro tuto dobu a skupinu přesídlenců velmi realistické. Vyprávění má také vlastnosti současné, čtivé prózy – přeskakuje se mezi časovými rovinami a buduje se napětí. Ne ovšem dokonale: když konečně dospějeme na jeho domnělý vrchol, zjistíme, že pointa v podobě kulminujícího rodinného násilí byla průběžně vyzrazena už předem.
Touto výtkou, která nijak nesměřuje k realitě vzpomínek, nýbrž jen k literárním aspiracím knihy, se pak dostáváme k jejím slabším stránkám. Věcné pojednání o rodinné minulosti je naředěno popisem relativně běžného výletu do míst původu, jaký někdy v životě podnikl mnohý z čtenářů toho webu, a k tomu autorčinými úvahami o světě tak vůbec, včetně jejích názorů na stěhování duší a na očkování. I když mám jistý respekt pro každé učení, které dokáže člověka dovést k vegetariánství, védské výklady a autorčino sebezpytování vnímám v její práci spíše jako vycpávku s tím účelem, aby celkem stručný rodinný dokument nabyl aspoň přibližně rozměrů knihy. A i tak je útlá.
Redakčně vzato je text knihy uspokojivě opečován. Určitou pochybnost ale vzbuzuje vydání v nakladatelství, které na svých stránkách inzeruje mimo jiné vydání knihy na zakázku a zjevně takové knížky i uvádí mezi svými standardními tituly. U každé jednotlivé knihy se pak čtenář může zamýšlet, zda za nimi stojí nakladatelovo posouzení kvality, nebo jen autorova touha vidět své dílo v tisku a ochota sám si to případně zafinancovat.
Jitka Kačánová: Bety z Bigasovny. Šumavský příběh. Praha: Cattacan, s.r.o., 2024.
21-03-2024
Dostala se mi do ruky stará maďarská mapa východního okolí Oradey, zde je z ní výřez věnovaný tamnímu slovenskému osídlení (tzv. Sedmihradské Rudohoří či Plopišské vrchy, mezi železniční tratí na jihu a na severu). Orientačními bodem mohou být slovenské osady Almaszeghuta, Szocset, Hármaspatak a Sólyomkő (Stará Huta, Sočet, Židarňa, Nová Huta) uprostřed mírně vpravo. Mapa je v měřítku 1:200.000 a původce není uveden, grafickou úpravou se ale shoduje s jinou mapou oblasti v měřítku 1:75.000, kterou vydal rakouský vojenskogeografický institut s poznámkou “Nach Aufnahme 1883” a zjevně podle 3. vojenského mapování, dostupného zde. Proti němu tedy méně podrobná mapa zřejmě nepřinese nic nového, ale třeba bude přesto někomu užitečná.
Mapku téže oblasti s rumunskými a slovenskými názvy najdete na předsádce mojí knihy Reemigranti (pouze v 2. vydání), za mírný poplatek lze tuto mapku objednat i samostatně vytištěnou. Více zde.
08-12-2023
K rozhovoru o životě předků i o Edici Sedmihradsko si mě pozvala spisovatelka Emma Riedová: odkaz zde.
Between the woods and the water (ke knize P. L. Fermora)
Z nakladatelského popisu: “Coby osmnáctiletý mladík se Patrick Leigh Fermor vydal v prosinci 1933 na pěší pouť Evropou, kterou zakončil příchodem do Istanbulu na počátku roku 1935. Poté, co prošel Nizozemskem, Německem a dorazil do Vídně se zastávkou v Praze, se vydal dále slovanskými oblastmi, po proudu Dunaje do Maďarska, Sedmihradska, Rumunska a na Balkán. Z kapesného jedné libry týdně hodlal Fermor žít „jako tulák, poutník nebo kočovný učenec“ a přespávat v chudobincích, klášterech a stodolách.”
V druhém díle svého cestopisu, česky nazvaném Mezi lesem a vodou, se Fermor, mimo jiné tak trochu objevitel Bánffyho Transylvánské trilogie pro anglickojazyčné publikum, dostává do meziválečného Maďarska a Rumunska. A je z toho záznam o jednom dnes už těžko představitelném putování středovýchodní Evropou. Autor sice “hodlal přespávat v chudobincích, klášterech a stodolách”, ale legračně to nedopadne. Jako vzácný exemplář mladého Angličana si ho totiž po většinu cesty přes Maďarsko a Rumunsko, mimo jiné právě přes historické Sedmihradsko, předává místní anglofilská džentry, nižší aristokracie. Sama tou dobou už v úpadku, zahrnuje ho pohodlím. Knihu lze tedy číst jako cenný sociologický vhled do těchto kruhů. Nezávisle se mi tu opakují a realisticky potvrzují některé motivy z Bánffyho: velké hraběcí rodiny, zájem těchto kruhů o vše anglické, sentimentální pláč mužů u cikánské muziky nebo váha historické argumentace v politice.
Cestopis je psán s odstupem mnoha let, a tak kromě rekonstrukce původního putování přichází hojně ke slovu i dávná historie příslušných krajů, s hlubokým esejistickým vhledem, pro čtenáře bez zvláštního zájmu o tyto končiny pravděpodobně až příliš podrobně podaná. Třetím rozměrem knihy jsou rozsáhlá líčení krajiny, jíž poutník prochází. Pokud je to váš šálek, přijdete si zřejmě na své i jazykově: knihu jsem se pokoušel číst v originále, a ačkoli jsem na anglickou beletrii celkem zvyklý, tady jsem při extrémním bohatství Fermorova přírodního slovníku hanebně selhal a musel často přeskakovat.
Patrick Leigh Fermor: Between the woods and the water. Great Britain, John Murray, 2004.
Česky jako: P. L. F.: Mezi lesem a vodou. Praha, Argo, 2022.
04-11-2023
Byl doplněn lodní soupis vystěhovalectví bihorských Slováků do Brazílie. Přibyla data k jednomu z příjezdů lodi Zeelandia roku 1924 – celkem asi 15 nových rodin a nové detaily k některým dalším.