Archiv autora: ocelak

05-05-2018

Na podporu občanského bádání jsem zveřejnil některé matriky týkající se slovenského obyvatelstva v následujících rumunských lokalitách: Bikáč (Bicaci), Sv. Job (Saniob), Čenálos (Cenalos), Fegernic, Tautelec, Chioag, Zalnoc. Přeji příjemné pátrání!

To se mi líbí:

29-04-2018

Mrňavá fotečka, ale možná někoho potěší: školáci a školačky z Ostrova-Malšína na Šumavě, hojně osídleného reemigranty, asi někdy kolem roku 1950. Pozná se někdo? Foto poskytla rodina Kolomarova ze Skorošic.

To se mi líbí:

Kutlákovi – Chegea, Boiana Huta

Udělal jsem taky jednou radost sobě samému a dal jsem do kupy sourozence prababičky. Rodina Kutlák, úplně původně ze Staré Huti, ale později roztroušena po okolí (Chegea Huta, Boiana Huta, Tašnad). Zajímalo by mě, jestli se najde někdo z potomstva a bude vědět něco dalšího, a třeba mít taky nějakou tu fotku.
 
Františka Kutláková (*1882), provdána za Jozefa Jaroše (*1885). Možná měla za svobodna syna Jana Kutláka (*1903). O jejich dalších osudech nic nevím.
 
Terezie Kutláková (1883–1956), provdána za Petra Oceláka (*1882), po ovdovění za Ondreje Muchu (1883–1954). Zůstali v Rumunsku, žili v Bojovském (Marca Huta). Děti: Štefan-Josef Ocelák (1915-2008, manželka Veronika Koritárová 1912, žili ve Světlé Hoře), Anna Oceláková (1910, manžel Jan Zivčák 1904), Rozálie Oceláková (1917, manžel Martin Zivčák), Marie Oceláková (manžel Martin Jurek 1917).
 
Marie Kutláková (*1885), provdána za Pavla Folvarského (cca 1882-1944). Reemigrovala do ČSR jako vdova z Chegea Huta. Děti: Jan Folvarský (1908, manželka Marie Dogi), Anna Folvarská (1910, manžel Jozef Štiák 1906), Veronika Folvarská (1912, manžel Jozef Zifčák 1906), Kateřina Folvarská (1923, manžel Pavel Živčák 1923), Helena/Ilona Folvarská (1927, manžel Štefan Gažák 1923), Jozef Folvarský (1930).
 
Juraj Kutlák (*1887), vzal si Karolínu Pešľovou (*1891). Reemigrovali do ČSR z Chegea Huta.
 
Anton Kutlák (*1891), vzal si Terezii Koryťákovou (*1893). Reemigrovali do ČSR z Boiana Huta. Děti Jozef Kutlák (1927, manželka Etela *1926), Jan Kutlák (1914, manželka Marie *1922).
 
Štefan Kutlák (* 19. 8. 1895) – nic o něm nevím.
 
Rozálie (Růžena) Kutláková (1897–1976), vdána Zifčáková/Živčáková, reemigruje do ČSR z Tašnadu jako vdova, umírá v Loučovicích. Děti: Michal Źivčák 1926–2004, Marie *1930, Kateřina *1932.
 
Katarina Kutláková (*1899-1970), moje prababička. Vdána za Antona Oceláka (1896–1940), do ČSR reemigrovala ze Sočetu jako vdova, žila v Chvalíně na Malšínsku.
 
P.S., mohl by tam být ještě Peter Kutlák s manželkou Marií Gajdošovou (*23. 3. 1891 nebo 1899, dcera Marie 1927 provdána za Michala Štiáka 1926) nebo s manželkou Terezií Dojčarovou – nevím, jestli je to jeden, nebo dva různí, a nevím jeho narození. Ani nevím, jestli to skutečně byl bratr.
To se mi líbí:

22-04-2018

Včera na mojí přednášce ve Velké Kraši pěkných 55 lidí, přestože by se v tak krásný den mohli třeba rýpat v zahradě nebo výletničit. Díky, vážím si toho. A rovnou nasdílím pár starých kousků, které jsem si přefotil od místní obyvatelky paní Bubelové. Tušíte někdo, kdo na nich je? Já jsem si to bohužel nestihl napsat.

 

To se mi líbí:

18-04-2018

Fotografií našich rodin z doby první světové války, těch je proklatě málo. Tohle je jedna z nich: měl by tam někde být Jan Bomb (*1887) coby vojenský kovář, ve společnosti několika poddůstojníků císařské a královské rakousko-uherské armády. Bylo to tehdy tak, že vojáci aktivní tříleté služby a devítileté zálohy rukovali ke společné rakousko-uherské armádě, starší muži pak k oddílům uherské zeměbrany, kde měla být služba teoreticky o něco méně náročná. Fotografii poskytl pan Radim Marek.

To se mi líbí:

30-03-2018

Faturovi z Malšína: Anežka Faturová (*1921) se synem a Štefan Fatura (*1925) s motorkou. Doufejme, že si to někdy i vyměnili! Fotografie poskytl pan Jan Fatura.

To se mi líbí:

24-03-2018

Z města Alešd na Novou Hutu dnes dojedete po široké nové silnici, za dvacet minut jste nahoře. Ale bývalo to jinak. Takhle cestu svého času, v první polovině 50. let, popsal český učitel Evžen Peřina:
 
„Cesta z Aleșdu do Șinteu, to je cesta, kterou jsem sem přijel, cesta, po níž chodívám na poštu, silnice, která má více než sto dvacet serpentin a zákrutů.
 
(…)
 
Jdeš, jdeš a jdeš a vysoko nad hlavou zakrouží jestřáb. Slídí a plachtí nad údolím a ty mu závidíš křídla a let a myslíš s povzdechem, jak si cestu nadběhnout a zkrátit.
 
Těžko bys tu nadbíhal.
 
Na jedné straně silnice jde úbočí prudce vzhůru, na druhé se propadá v hlubokou strž. Po několika krocích bys zmizel v zeleném přítmí listnatých lesů, v zajetí divokého viníku, který cizopasí na kmenech stromů, v liánách ostružiní, maliní, hlohu a šípkových prutů, které se pnou se stromu na strom a tvoří neprostupný porost lesa.
 
Ztratil by ses, zbloudil bys.
 
Pro cestu do Șinteu zbývá skutečně jen silnice, která je jedinou cestou pro ty, kdo tu nežijí dlouhá léta a kteří neznají bezpečných a skrytých stezek.
 
Ta silnice z Aleșdu do Șinteu se podobá pohádkovému hadu nekonečně dlouhému, které nedohlédne svého konce a svíjí se v nesčetných zákrutech, neboť stoupá, zvolna obcházeje všechna údolí a strže, jež mu stojí v cestě. Roztáhněte prsty své ruky, ale museli byste mít desetkrát tolik prstů, a myslete si, že Aleșd leží na malíku a Șinteu na palci. Ten jestřáb, kterému jsem záviděl křídla, přeletí vzdálenost mezi oběma lehko a snadno, ale chodec musí obejít všechny zákruty i výčnělky, všech těch stodvacet serpentin, které silnice tvoří.
 
Ani auto se tu nemůže rozjet, jak se na auto patří. Cestu z Aleșdu do Șinteu jede déle než hodinu.
 
Kůň, který táhne lehkou furmanku, jede přes pět hodin, voli, táhnoucí těžký náklad, stoupají i deset hodin, a lidem, kteří chodí do Aleșdu na trh, cesta po silnici trvá šest hodin. Jen tovaryš Gheorghe Luca, pošťák z Peștișe, který tudy chodívá dvakrát v týdnu, i když má na ramenou těžkou služební torbu – v které nese dva dopisy a noviny – a na sobě v zimě v létě těžký kožich, jde tudy necelé čtyři hodiny, neboť ví, kudy a jak si cestu zkrátit.
 
Když po šesti hodinách chůze vystoupíš na temeno kopců, vydechneš zhluboka a rozhlížíš se s uspokojením člověka, který vykonal dobrou práci.“
 
Evžen Peřina, Vyprávění o rumunské zemi. Praha, Mladá Fronta, 1955.
To se mi líbí:

Přednáška 21. 4. 2018 Velká Kraš

První přednáška letošního roku už je naplánována! A to do nejsevernějšího cípu Moravy, do Velké Kraše na Vidnavsku. Dorazíte?

Povídání č. 7 o minulosti rumunských Slováků

Všechny zájemce o rodinnou historii zveme na přednášku s besedou a promítáním historických fotografií.

Kdy: sobota 21. dubna 2018, od 15.00 hod
Kde: Velká Kraš č. 126, Kultuní dům

Vstupné dobrovolné, dobové rodinné fotografie a jiné památeční předměty s sebou!

To se mi líbí:

10-03-2018

Slavný fotograf, režisér, folklorista Karol Plicka v první polovině 50. let kdesi na horním toku Vltavy nahrál pohádkové vyprávění reemigranta Karla Valíčka. Po dlouhém čase tyto nahrávky přepsala a k vydání připravila Iva Kadlečíková a po dalších mnoha peripetiích tato kniha pohádek před pár lety konečně v úplnosti na Slovensku vyšla pod názvem „Prekrásny Janko: Rozprávky rumunských Slovákov“.

Tím by mohl příběh šťastně skončit, jedna záhada však zůstává. Totiž, kdo byl ten Karel Valíček, který dal knize základ svým vyprávěním a je na ní uveden jako jeden z autorů? Vydavatelé knihy to zřejmě nevědí, ti už dávno pracovali jen s nahrávkou nebo jejím přepisem. Karlů Valíčků příšlo z Rumunska víc, minimálně pět, je to časté příjmení. Je zde tedy výzva – dokážeme o tom dát dohromady něco víc? Nevíte o tomhle Karlu Valíčkovi něco? Napíšu, co je o něm ještě známo: Narodil se asi kolem roku 1906, byl z rumunských Šaran (osada Borodu), vyprávění pro Karla Plicku nahrál snad v Chlumu u Volar, o něco později ale žil už na severní Moravě, ve Šléglově na Šumpersku, kde pracoval jako krmič dobytka a pastýř. Měl dceru Lotku, která byla ročník narození přibližně 1940. Ve Šléglově se nám jeho stopa ztrácí. Pomůžete nám ji navázat?

To se mi líbí:

„Obrazni abecedar“ Domokoše a Hummila

Dnes si představíme jednu didaktickou zvláštnost z Gemelčičky. Totiž slovenský slabikář, který pro děti z Gemelčičky vytvořili a roku 1925 v Šumlově (Simleu Silvaniei) pod názvem „Obrazni abecedar“ nechali vydat učitel a „rechtor“ (tj. varhaník a kostelní zpěvák) Domokoš s krčmářem (obchodníkem) Hummilem (Hummelem). Na věci je jedna neobvyklost: Domokoš byl Maďar a Hummel zřejmě Němec nebo snad Žid, ani jeden z nich neuměl zrovna dobře slovensky. Na slabikáři, který se nám dochoval, je to poznat: hemží se slovíčky podivnými, pravopisně a gramaticky chybnými z hlediska slovenštiny jak spisovné, tak té místní. Některé delší texty, objevujicí se v závěru slabikáře, jsou hojností těchto tvarů téměř nesrozumitelné. Nevíme, jak moc se slabikář používal – už ve třicátých letech byl zřejmě odmítnut příchozími slovenskými učiteli a poprávu nahrazen vhodnějšími výukovými materiály.

I tak zaslouží iniciativa učitele a krčmáře naše pokorné uznání – v zapadlé, velmi chudé, téměř dokonale slovenské obci stálo svého času dvěma z několika málo vzdělanějších obyvatel za to, hodit za hlavu všudypřítomné národnostní odsudky a nezištně se pokusit o vzdělanostní pozvednutí dětí z jiné než své vlastní národnosti.

O dalších osudech obou autorů nevíme, neznáme ani křestní jména. Domokoš prý na Gemelčičce učil v letech 1924–28.

To se mi líbí: