Chystám po delší době zas nějaké přednášky o reemigrantech:
Šumperk, středa 17. září v mém antikvariátu Pomalá kniha, od 17 hodin. Prostor je velmi malý, tak si radši rezervujte místo.
Novosedly mezi Znojmem a Mikulovem, sobota 22. listopadu od 15 hodin. Místa bude dost.
S velkým zpožděním jsem se dostal k zajímavému informačnímu zdroji, který vyšel roku 2010 v Rumunsku ve slovenštině pod nenápadným titulem „Jozef – malá kronika“. Autorkou je Mária Pișec (Pišek, rozená Valíčková), dlouholetá učitelka v Zavaňských Kúpelích (Zăuan-Băi) a později ve vzdálenějším rumunském Cugiru. Kéž by každá ze slovenských obcí a osad v Bihoru měla podobně podrobné a přitom osobně zaujaté vyprávění! Autorka píše ve skromné a lehce umělecké stylizaci jakoby ústy svého otce Jozefa Valíčka. Historie Zavaňských Kúpelí od předválečné doby zhruba do 70. let není podána vyloženě systematicky, ale uvádí se z ní mnohé, v prolnutí s mnoha podrobnostmi k autorčině vlastní rodině, k místnímu hospodařství, zvykům atd. A kromě místního významu je kniha i důležitým obecnějším zdrojem k událostem válečného, horthystického období v Bihoru, a ke školství 50. let, zejména pak k první slovenské sedmiletce s internátem na Nové Huti. „S obrovskou láskou a úctou odporúčam uverejnenie tejto kníhy ako vyníkajúceho dokumentu o každodennom živote našich slovenských krajanov,“ píše recenzent knihy, folklorista Benedek Morong, a nelze než se k této hluboké úctě připojit. Kniha není sice úplně dobře jazykově a pravopisně editovaná, to je ale naprosto vedlejší u knihy vydávané v jedné zemi jazykem jiné země, v duchu úcty a tolerance mezi národy. Úcta a poděkování patří z téhož důvodu i vydavateli, o kterém se mi nepodařilo na internetu nic dalšího zjistit.
Maria Pisec: Jozef – malá kronika. Editura Santinel, Alba Iulia, 2010.
Nejznámější rumunská značka? Samozřejmě Dacia, každou chvíli kolem vás nějaká projede. Asi ale nevíte, co ten název znamená pro Rumuny a co všechno je na něj historicky nabalené. Dacia odkazuje na starověký kmen Dáků (Dháků), který na území dnešního Rumunska žil ve starověku, bojoval s Římany a byl jimi do nějaké míry asimilován. Proč je ale pro Rumuny tohle starověké téma zásadní?
Dějiny posledních dvou staletí v Evropě jsou dějiny nacionalismů nárokujících si určité území a za vlasy přitaženého vyvozování současných práv z dávné historie. Dákové do tohoto obrazu výborně zapadají. Byli nejstarší známou populací daného území a jejich římské kontakty a konflikty zároveň spojují toto území s ctihodnou latinskou kulturou. Což je vítaná ideologická podpora pro nacionalisty románského jazyka, který je jinak geograficky izolovaný a jehož přítomnost v daném prostoru je poněkud záhadná. Co na tom, že mezi posledními zmínkami o Dácích a prvními zmínkami o středověkém románském obyvatelstvu je nějakých třináct temných staletí: Dákové zkrátka umožňují Rumunům tvrdit, že oni byli na území kolem karpatského oblouku první. A proč to potřebují tvrdit? No protože Maďaři datují svůj příchod do karpatského regionu na konec devátého století. A v logice, která současná politická a lidská práva vyvozuje z šerého dávnověku (viz v současnosti něco podobného na blízkém Východě), tam prostě Rumuni potřebovali být ještě původnější než původní, ať už je ten nárok jakkoli vágní a jakkoli historicky vratký. Dákové ani Římané by samostatně nestačili: dácká složka proklamovaného původu umožňuje tvrdit „byli jsme tu odjakživa“, ta římská zase umožňuje dodat „a pořád jsme to tak nějak my“. Proto rumunský školní dějepis vypadá úplně jinak než třeba ten maďarský a oba se vysmívají ideji historie jako nějaké objektivní vědy. Proto se v Rumunsku zhruba každá třetí věc jmenuje podle dáckého hrdiny Decebala, o kterém jste nejspíš nikdy neslyšeli, a jméno Dacia brnká na strunky národní hrdosti. (Dřímají v nich samozřejmě i nacionálně šovinistické tóny a čekají na svou příležitost. Drž se, Evropo.)
Více v knihách:
Patrick Leigh Fermor: Mezi lesem a vodou
Simon Winder: Danubia
Poznamenávám si sem některá málo probádaná témata a zdroje k rumunským Slovákům, která jsou zajímavou výzvou pro odborné zpracování. Pokud by je někdo chtěl učinit tématem například svojí diplomky, ať se neváhá ozvat o radu a konzultaci.
Otvírám si malý antikvariát v Šumperku. To sice vás ze Šumavy, od Znojma nebo od Chebu nemusí nějak zvlášť vzrušovat, bude to ale i moje kancelář, kde mě v pravidelné otvírací době najdete, pokud byste měli cestu kolem a chtěli něco probrat. Anebo se jen stavit na kus řeči. Pro začátek bude otevřeno dvě dopoledne a dvě odpoledne v týdnu, ale lze se domluvit i na jindy. Místo najdete v samotném centru Šumperka, jmenuje se Pomalá kniha a podrobnosti o něm najdete tady.
Upozornění: knihy na téma rumunských Slováků, které najdete v antikvární sekci těchto stránek, si v Pomalé knize můžete po domluvě převzít. Nechoďte pro ně ale naslepo, ne všechny jsou na místě skladem.
O Zavani (Zăuan) a o lázeňské osadě Zavaňské kúpele (Zăuan Băi) tu už jednou byla řeč. Několik snímků odtamtud jsem teď získal od pana Andreje Trojáka, jehož rodina (Trojákovi a Vavrovi) v osadě žila.
Jedná se o předválečné školní fotografie ze zavaňské školy. Spolu s dětmi se na nich objevuje učitel, jehož jméno bývá v československých zdrojích psáno jako Vojtech Kejvári nebo Kejváry, úředně byl ale nejspíš po maďarsku Kővári (nebo Kőváry), křestním možná Béla (maďarský ekvivalent Vojtěcha). Podle rodinné vzpomínky pana Trojáka byl učitel národnostně přesvědčený Slovák, u jehož otce došlo k pomaďarštění příjmení z pracovních důvodů v době silné maďarizace.
„Tělocvičná“ fotografie je možná reakcí na sokolské aktivity v Československu, o kterých jistě obyvatelstvo informovali přicházející učitelé. Kromě Kejváriho to byla později také Vlasta Rausová. Dožila o mnoho let později ve slovenském Bernolákovu.
Bonus: dávnou podobu lázeňských budov v Zavaňských kúpelích zřejmě zachycuje tato pohlednice z roku 1907.
Edit: 18. 7. 2025: Vynechána zřejmě nesprávná informace o již předválečném působení Vlasty Rausové. Nově jsem narazil na velmi významný zdroj k historii Zavaňských kúpelí, jímž je kniha „Jozef – malá kronika“ od někdejší místní učitelky Márie Pisec.
V rámci budování informačních alternativ k Facebooku provozuji zasílání informačních e-mailů. Není to žádné bombardování zprávami, bude se jednat nanejvýš o 5 e-mailů do roka a svůj souhlas se zasíláním můžete kdykoli odvolat. Pokud máte zájem o zasílání zpráv a novinek k tématu rumunských Slováků – reemigrantů, prosím odešlete na adresu radioc@seznam.cz e-mail se zprávou „novinky-reemigranti“. Pokud máte zájem o zasílání zpráv také k jiným tématům mého zájmu (historie, politika, společnost, Jeseníky, staré fotografie aj.), uveďte ve zprávě „novinky-vše“.
Na stránkách jsem založil sekci Antikvariát, kde se nabízejí knihy jiných vydavatelů k tématu rumunských Slováků. Obvykle z druhé ruky, ale nejen.
Začal jsem nějak tyhle knížky vyhledávat: starší maďarské romány, na kterých mě nezajímá ani tak literární vytříbenost, jako spíš zvláštní familárně-exotické prostředí upadající, zanikající domácí šlechty na počátku 20. století. Tatáž monarchie, ale přece jen její jiná polovina, než je nám z historie jakž takž známa. Sociální třídu džentry, nízké šlechty, podle mě v Předlitavsku vůbec neznáme. Budu muset ještě nastudovat, proč vlastně. Totiž, byly tu i koncem 19. století nižší šlechtické stupně, ale to byla pokud vím novodobá císařská povýšení za hospodářské nebo politické zásluhy. Co je pro Uhry unikátní, je nízká a pyšná statkářská šlechta, rodiny žijící ze staré hospodářské podstaty, stopující svůj původ do maďarského dávnověku a odvozující z něj zastaralé feudální výsady, práva nakládat s lidmi. Příjmy mají někdy už jen jen jako lepší sedláci nebo ani to ne, a tak je sociální propast odděluje nejen od selských plebejců, ale i od všech vyšších šlechtických stupňů (počínaje baronem a přes hrabata dál). Historická hodnocení jsou všudypřítomná, ať si prý je šlechtic chudý, hlavně když se jeho kuručtí předkové nezaprodali uzurpátorským Vídeňákům na uherském královském trůně…
Právě takovým prostředím je formována hrdinka románu Margit Kaffkové a jeho popis je pro mě nejsilnější stránkou knihy. Místy, co se týče žensko-mužských vztahů, je až naturalistický, tak trochu komplement k Šlejharovým mizogynním tirádám z nevydařeného manželství. Kompozice románu je slabší, je formulován jako vlastní životopis padesátnice (prý podle modelu autorčiny matky), která má svůj na útrapy bohatý život už za sebou a jen se nad jeho sestupnou trajektorií dojímá v klidu u kávy. Prokládá ho repetitivními, mírně jalovými úvahami na vágní téma prožitého osudu, nevratnosti minulých dějů, rolí zastávaných námi na scéně světa, vyvanulých významů přetrvávajících ve vzpomínkách, nezúčastněnosti stárnoucího člověka a tak dále a tak podobně. Děj románu není výslovně datován, ale reálie (postava korunního prince, vláda Kálmana Tiszy) řadí jeho jádro, vrchol hrdinčiny životní dráhy, asi někam do roků 1880–1885.
Román o ženě, která je ve změněném světě vězeňkyní dřívější výchovy a starých představ o sociálních úlohách, byl zřejmě z emancipačního hlediska důležitý a oceňovaný. Jen mimoděk, z velkého časového odstupu, se hlavní postava jeví tak trochu jako antihrdinka, přirozeně přesvědčená o své výjimečnosti a nároku na výsadní postavení, ačkoli se čtenáři nedostává žádného slušného zdůvodnění takové výjimečnosti. Plyne to možná z nepřesvědčivé psychologie. Magda Pórtelkyová je osou celého románu, ale svou sebecharakteristikou se nám nevyjevuje příliš plasticky. Vychází z ní především kdosi zacílený na ulovení nejlepšího dosažitelného manžela, skrze nějž jedině může prý žena působit na svět, sublimujíc většinu své energie do udržování domácnosti v puntičkářském pořádku. Zároveň však nejde o tak moderní psaní, abychom tuto ne-hrdinku mohli považovat za čistý autorský záměr. Podezírám autorku spíš z nedokonalého pokusu o charakter lidsky přitažlivý. Neprůkaznost takových podezření je ovšem právě kouzlem staré literatury.
V románu se objeví i řada dalších postav, ale spíš jako sociální typy, jak zmiňuje i předmluva Julia Bredára. Jen málokterá z postav je skutečně živá, důkladněji charakterizována svou řečí a jednáním. O deset let mladší „Pavučina“ od Dezső Kosztolányiho nebo o dvacet let mladší „Byli jste sečteni“ Miklóse Bánffyho sledují příbuzné prostředí, ale jsou v psychologické prokreslenosti o mnoho dál. Kaffková nemá ještě ambici psychologického soustředění na několik málo postav jako Kosztolányi, zároveň ovšem na třech stech útlých stránkách Světové četby nemá dost prostoru, aby své množství postav rozvinula do plnokrevného románu jako Bánffy.
Zaostřením konkrétně na džentry a ženskou perspektivou na dráze nemilosrdného úpadku mají ale „Barvy a léta“ přesto i dnes cosi do sebe. Více než jedno celé století od vzniku románu si můžeme odmyslet, náš dnešek totiž s jeho postavami spojuje to hlavní, clintonovské: „It‘s the economy, stupid“.
Margit Kaffková: Barvy a léta. Praha, SNKLHU, 1958.
Z rodinných fotografií pana Jiřího Louženského: svatba Františka Gašpara (*1927) s Julií Švejdíkovou (*1924). Březen 1948, Žlíbek nebo Rejštejn u Kašperských Hor. Oba novomanželé pocházeli z Nové Huti (Șinteu), od roku 1950 žili pak ve Staré Vsi u Rýmařova.
