Začal jsem nějak tyhle knížky vyhledávat: starší maďarské romány, na kterých mě nezajímá ani tak literární vytříbenost, jako spíš zvláštní familárně-exotické prostředí upadající, zanikající domácí šlechty na počátku 20. století. Tatáž monarchie, ale přece jen její jiná polovina, než je nám z historie jakž takž známa. Sociální třídu džentry, nízké šlechty, podle mě v Předlitavsku vůbec neznáme. Budu muset ještě nastudovat, proč vlastně. Totiž, byly tu i koncem 19. století nižší šlechtické stupně, ale to byla pokud vím novodobá císařská povýšení za hospodářské nebo politické zásluhy. Co je pro Uhry unikátní, je nízká a pyšná statkářská šlechta, rodiny žijící ze staré hospodářské podstaty, stopující svůj původ do maďarského dávnověku a odvozující z něj zastaralé feudální výsady, práva nakládat s lidmi. Příjmy mají někdy už jen jen jako lepší sedláci nebo ani to ne, a tak je sociální propast odděluje nejen od selských plebejců, ale i od všech vyšších šlechtických stupňů (počínaje baronem a přes hrabata dál). Historická hodnocení jsou všudypřítomná, ať si prý je šlechtic chudý, hlavně když se jeho kuručtí předkové nezaprodali uzurpátorským Vídeňákům na uherském královském trůně…

Právě takovým prostředím je formována hrdinka románu Margit Kaffkové a jeho popis je pro mě nejsilnější stránkou knihy. Místy, co se týče žensko-mužských vztahů, je až naturalistický, tak trochu komplement k Šlejharovým mizogynním tirádám z nevydařeného manželství. Kompozice románu je slabší, je formulován jako vlastní životopis padesátnice (prý podle modelu autorčiny matky), která má svůj na útrapy bohatý život už za sebou a jen se nad jeho sestupnou trajektorií dojímá v klidu u kávy. Prokládá ho repetitivními, mírně jalovými úvahami na vágní téma prožitého osudu, nevratnosti minulých dějů, rolí zastávaných námi na scéně světa, vyvanulých významů přetrvávajících ve vzpomínkách, nezúčastněnosti stárnoucího člověka a tak dále a tak podobně. Děj románu není výslovně datován, ale reálie (postava korunního prince, vláda Kálmana Tiszy) řadí jeho jádro, vrchol hrdinčiny životní dráhy, asi někam do roků 1880–1885.

Román o ženě, která je ve změněném světě vězeňkyní dřívější výchovy a starých představ o sociálních úlohách, byl zřejmě z emancipačního hlediska důležitý a oceňovaný. Jen mimoděk, z velkého časového odstupu, se hlavní postava jeví tak trochu jako antihrdinka, přirozeně přesvědčená o své výjimečnosti a nároku na výsadní postavení, ačkoli se čtenáři nedostává žádného slušného zdůvodnění takové výjimečnosti. Plyne to možná z nepřesvědčivé psychologie. Magda Pórtelkyová je osou celého románu, ale svou sebecharakteristikou se nám nevyjevuje příliš plasticky. Vychází z ní především kdosi zacílený na ulovení nejlepšího dosažitelného manžela, skrze nějž jedině může prý žena působit na svět, sublimujíc většinu své energie do udržování domácnosti v puntičkářském pořádku. Zároveň však nejde o tak moderní psaní, abychom tuto ne-hrdinku mohli považovat za čistý autorský záměr. Podezírám autorku spíš z nedokonalého pokusu o charakter lidsky přitažlivý. Neprůkaznost takových podezření je ovšem právě kouzlem staré literatury.

V románu se objeví i řada dalších postav, ale spíš jako sociální typy, jak zmiňuje i předmluva Julia Bredára. Jen málokterá z postav je skutečně živá, důkladněji charakterizována svou řečí a jednáním. O deset let mladší „Pavučina“ od Dezső Kosztolányiho nebo o dvacet let mladší „Byli jste sečteni“ Miklóse Bánffyho sledují příbuzné prostředí, ale jsou v psychologické prokreslenosti o mnoho dál. Kaffková nemá ještě ambici psychologického soustředění na několik málo postav jako Kosztolányi, zároveň ovšem na třech stech útlých stránkách Světové četby nemá dost prostoru, aby své množství postav rozvinula do plnokrevného románu jako Bánffy.

Zaostřením konkrétně na džentry a ženskou perspektivou na dráze nemilosrdného úpadku mají ale „Barvy a léta“ přesto i dnes cosi do sebe. Více než jedno celé století od vzniku románu si můžeme odmyslet, náš dnešek totiž s jeho postavami spojuje to hlavní, clintonovské: „It‘s the economy, stupid“.

Margit Kaffková: Barvy a léta. Praha, SNKLHU, 1958.

Jedna z knížek, na které lze připadnout leda doporučením, tak zastrčená v čase už je. Navíc jde o maďarského autora, který si zadal s válečným horthyovským režimem. Přesto je to pro mě další podnětných titulů ze Sedmihradska a o něm. Tedy o mnohonárodním, hornatém a lesnatém území tzv. Transylvánie, s nímž jsme kdysi byli spojeni v jediné habsburské monarchii a na kterém se ve 20. století dvakrát prostřídala maďarská a rumunská správa. Ani české, ani slovenské vydání (1941, resp. 1942) prý podle nedávno zesnulého Evžena Gála neposkytuje adekvátní překlad. Sám to nemůžu posoudit. Měl jsem z překladů ten slovenský a je to ten druh jazyka, u kterého si vzpomenete, že vlastně slovensky neumíte: dláviť, tackať sa, blčeť, ľaľa, čačkať, končiar, írečitý, brieždiť sa… Režimní sepětí válečného Slovenska a Maďarska – budeme v současné politické realitě zažívat jakousi jeho ozvěnu? – se projevilo ve využití jednotné obálky. Maďarský slovosled vlastních jmen je ale opačný než ten v Evropě obvyklý, a tak se i slovenské vydání na obálce jmenuje Uz Bence, zatímco na titulní straně je již správné Bence Uz. To druhé je příjmení.

Stejnojmenný hrdina knihy je sikulský horal, furiant a chlap jako medvěd, se srdcem taky takovým. Pro pořádek, Sikulové jsou staré maďarské etnikum právě na sedmihradském, a dnes i v meziválečném období tedy rumunském, území. Románová výstavba tu vlastně není, jde o sérii poměrně zábavných a příjemně pointovaných epizod, které s Bencem zažívá jeho mladší a měštštější přítel, autorovo juvenilní alter ego. Odehrávají se v prostředí horských kolib, rozlehlých lesů, často ale v interakci s lidmi zezdola, jednak s chudými sikulskými vesničany a jednak s městskou honorací. Ta je převážně rumunská nebo aspoň patřičně odnárodněná a v horách se objevuje v podobě svátečních lovců či mírně směšných turistů. Z nějakého důvodu se pro tuto úlohu autorovi nehodila přežívající maďarská aristokracie, jak ji známe z jiné transylvánské literatury, třeba z Fermorova cestopisu Mezi lesem a vodou.

Předvídatelná a omšelá národnostní politika je ale na knize tím nejméně zajímavým. Mnohem svěžejší je vnoření protagonistů v majestátní transylvánské přírodě a v drsných životních podmínkách, které člověku předkládá, stejně jako jejich archetypální prožívání základních lidských situací. V zalesněných horách Bence přečkává nouzi, nemoc i dočasné záchvěvy blahobytu, stará se o jiné, pohřbívá matku. Zvláště často pak s přítelem-vypravěčem oba jako říjící jeleni touží po děvčatech, pro která však ve své nevábné horské chudobě nepředstavují žádnou perspektivu. U horských ohňů se častují láskyplnými obhroublostmi a různými nečekanými způsoby si opatřují obživu. Nastává tu fenomén knih, z jejichž kontextu ve svém moderním pohodlí známe příliš málo: nedokážeme občas tak úplně odlišit realismus od nadsázky. Ochočený, nebo spíš spřátelený medvěd, alias „pán rechtor“, je toho zábavným příkladem.

Bence Uz mi byl popsán jako „něco mezi Řekem Zorbou a Švejkem“. Toho prvního dobře neznám; Švejk by odpovídal ve smyslu výrazné typizace hlavní postavy, ne však už jako charakter. Haškův literární Švejk je kniha veselých historek na podkladě bezvýchodného světa, neosvětleného žádným smyslem, a je otázkou, zda se pod stálým žvaněním hlavního hrdiny vůbec nějaký charakter skrývá. Bence Uz je naopak eticky založená postava. Ve svém horském životě je ukotven přesně tam, kde má a chce být. Je rázný, samozřejmě chlapský v míře, která dnes poněkud vychází z módy, ale taky dobrosrdečný, chybující a pokorný. Zdaleka ne ze všech žertovných epizod vychází vítězně. Je pobožný a religiózně prodchnutá je zároveň i okolní příroda, což ovšem v knize působí trochu jako chtěný program. Neústrojná je zejména scéna závěrečného putování na půlnoční mši.

Navzdory problematickým historickým konotacím autorova jména stojí tahle kniha, vydaná původně už roku 1933, za pozornost. Nového vydání v novém překladu se asi hned tak někdo nechopí, aspoň ne na svůj vlastní účet.

József Nyirő: Bence Uz. Bratislava: Spoločnosť priateľov klasických kníh, 1942. Z maďarštiny do slovenštiny přeložil Ľudo Zúbek.

Česky jako: J. N.: Bence, člověk s hor. ELK, 1941. Překlad Arno Kraus.

Kniha Jitky Kačánové „Bety z Bigasovny“, vydaná letos nakladatelstvím Cattacan, pojednává o minulosti jedné rodiny bihorských Slováků (příjmení Bigas, Švajka), která se s poválečnou reemigraci dostala do osady Kozí Hřbety na Sušicku. Je to vyprávění na základě paměti žijících lidí (nikoli písemných pramenů) a jednoho novodobého výletu do místa původu. Týká se tedy z největší části poválečného období, z dřívějšího života v Rumunsku zůstávají už jen střípky.

Žánrem a kvalitou se mi kniha jeví být někde na pomezí soukromého pojednání pro rodinnou potřebu a ambicióznější literatury „o kořenech“. Některými svými rysy může nepochybně zaujmout i čtenáře mimo vlastní příbuzenský okruh autorky. Patří k nim poctivě ohledávaná psychika a motivace jednotlivých postav, nevyhýbající se ani nejtěžším rodinným traumatům. Z vlastních zdrojů můžu potvrdit, že zachycené osudy jsou pro tuto dobu a skupinu přesídlenců velmi realistické. Vyprávění má také vlastnosti současné, čtivé prózy – přeskakuje se mezi časovými rovinami a buduje se napětí. Ne ovšem dokonale: když konečně dospějeme na jeho domnělý vrchol, zjistíme, že pointa v podobě kulminujícího rodinného násilí byla průběžně vyzrazena už předem.

Touto výtkou, která nijak nesměřuje k realitě vzpomínek, nýbrž jen k literárním aspiracím knihy, se pak dostáváme k jejím slabším stránkám. Věcné pojednání o rodinné minulosti je naředěno popisem relativně běžného výletu do míst původu, jaký někdy v životě podnikl mnohý z čtenářů toho webu, a k tomu autorčinými úvahami o světě tak vůbec, včetně jejích názorů na stěhování duší a na očkování. I když mám jistý respekt pro každé učení, které dokáže člověka dovést k vegetariánství, védské výklady a autorčino sebezpytování vnímám v její práci spíše jako vycpávku s tím účelem, aby celkem stručný rodinný dokument nabyl aspoň přibližně rozměrů knihy. A i tak je útlá.

Redakčně vzato je text knihy uspokojivě opečován. Určitou pochybnost ale vzbuzuje vydání v nakladatelství, které na svých stránkách inzeruje mimo jiné vydání knihy na zakázku a zjevně takové knížky i uvádí mezi svými standardními tituly. U každé jednotlivé knihy se pak čtenář může zamýšlet, zda za nimi stojí nakladatelovo posouzení kvality, nebo jen autorova touha vidět své dílo v tisku a ochota sám si to případně zafinancovat.

Jitka Kačánová: Bety z Bigasovny. Šumavský příběh. Praha: Cattacan, s.r.o., 2024.

Z nakladatelského popisu: “Coby osmnáctiletý mladík se Patrick Leigh Fermor vydal v prosinci 1933 na pěší pouť Evropou, kterou zakončil příchodem do Istanbulu na počátku roku 1935. Poté, co prošel Nizozemskem, Německem a dorazil do Vídně se zastávkou v Praze, se vydal dále slovanskými oblastmi, po proudu Dunaje do Maďarska, Sedmihradska, Rumunska a na Balkán. Z kapesného jedné libry týdně hodlal Fermor žít „jako tulák, poutník nebo kočovný učenec“ a přespávat v chudobincích, klášterech a stodolách.”

V druhém díle svého cestopisu, česky nazvaném Mezi lesem a vodou, se Fermor, mimo jiné tak trochu objevitel Bánffyho Transylvánské trilogie pro anglickojazyčné publikum, dostává do meziválečného Maďarska a Rumunska. A je z toho záznam o jednom dnes už těžko představitelném putování středovýchodní Evropou. Autor sice “hodlal přespávat v chudobincích, klášterech a stodolách”, ale legračně to nedopadne. Jako vzácný exemplář mladého Angličana si ho totiž po většinu cesty přes Maďarsko a Rumunsko, mimo jiné právě přes historické Sedmihradsko, předává místní anglofilská džentry, nižší aristokracie. Sama tou dobou už v úpadku, zahrnuje ho pohodlím. Knihu lze tedy číst jako cenný sociologický vhled do těchto kruhů. Nezávisle se mi tu opakují a realisticky potvrzují některé motivy z Bánffyho: velké hraběcí rodiny, zájem těchto kruhů o vše anglické, sentimentální pláč mužů u cikánské muziky nebo váha historické argumentace v politice.

Cestopis je psán s odstupem mnoha let, a tak kromě rekonstrukce původního putování přichází hojně ke slovu i dávná historie příslušných krajů, s hlubokým esejistickým vhledem, pro čtenáře bez zvláštního zájmu o tyto končiny pravděpodobně až příliš podrobně podaná. Třetím rozměrem knihy jsou rozsáhlá líčení krajiny, jíž poutník prochází. Pokud je to váš šálek, přijdete si zřejmě na své i jazykově: knihu jsem se pokoušel číst v originále, a ačkoli jsem na anglickou beletrii celkem zvyklý, tady jsem při extrémním bohatství Fermorova přírodního slovníku hanebně selhal a musel často přeskakovat.

Patrick Leigh Fermor: Between the woods and the water. Great Britain, John Murray, 2004.

Česky jako: P. L. F.: Mezi lesem a vodou. Praha, Argo, 2022.