V rámci budování informačních alternativ k Facebooku provozuji zasílání informačních e-mailů. Není to žádné bombardování zprávami, bude se jednat nanejvýš o 5 e-mailů do roka a svůj souhlas se zasíláním můžete kdykoli odvolat. Pokud máte zájem o zasílání zpráv a novinek k tématu rumunských Slováků – reemigrantů, prosím odešlete na adresu radioc@seznam.cz e-mail se zprávou „novinky-reemigranti“. Pokud máte zájem o zasílání zpráv také k jiným tématům mého zájmu (historie, politika, společnost, Jeseníky, staré fotografie aj.), uveďte ve zprávě „novinky-vše“.

Z rodinných fotografií pana Jiřího Louženského: svatba Františka Gašpara (*1927) s Julií Švejdíkovou (*1924). Březen 1948, Žlíbek nebo Rejštejn u Kašperských Hor. Oba novomanželé pocházeli z Nové Huti (Șinteu), od roku 1950 žili pak ve Staré Vsi u Rýmařova.

K rozhovoru o životě předků i o Edici Sedmihradsko si mě pozvala spisovatelka Emma Riedová: odkaz zde.

Byl doplněn lodní soupis vystěhovalectví bihorských Slováků do Brazílie. Přibyla data k jednomu z příjezdů lodi Zeelandia roku 1924 – celkem asi 15 nových rodin a nové detaily k některým dalším.

Kniha „Byli jste sečteni“ hraběte Mikuláše Bánffyho, první díl jeho „Transylvánské trilogie“, v pátek dorazila z tiskárny a teď ji rozesílám do světa. Určitě jste o ní ode mě už slyšeli: poslední dva roky jsem se kromě rodičovství bavil a zaměstnával především její přípravou. Někteří z vás na ni sponzorsky přispěli a z maďarštiny ji přeložil skvělý Robert Svoboda. Kniha teď po Reemigrantech a dvou dalších titulech vychází jako čtvrtý svazek mojí edice Sedmihradsko.

Transylvánská trilogie je u nás dosud zcela neznámé románové veledílo první poloviny minulého století, srovnatelné s klasickými velkými romány typu Anny Kareninové. Hornatá Transylvánie, jinak také Sedmihradsko, byla odedávna územím spadajícím pod uherskou vládu, které však po rozpadu Rakouska-Uherska na základě mocenských dohod připadlo rumunskému státu. Bánffyho trilogie je rozsáhlým obrazem života transylvánské aristokracie: jejího nákladného a pohodlného životního stylu, plesů, lovů, hostin, hazardu, podmanivé horské krajiny i běžného hospodářského provozu na šlechtických panstvích. Její unikátní kombinace romantiky s domácí i zahraniční politikou definitivně vyvrací obvyklou domněnku, že „Transylvánie = upíři“!

Jak je z popisu asi jasné, tahle kniha se na rozdíl od mých předchozích nevěnuje bihorským Slovákům, ale spíš těm, na jejichž panstvích naši předkové v 19. století žili. Tedy uherským „grófům“ v Transylvánii. (Gróf je totiž maďarsky hrabě.) Samo jméno Bánffy vám možná něco říká. Autor trilogie Mikuláš Bánffy, sám společensky významná osoba a v jednu dobu dokonce maďarský ministr zahraničí, byl vnukem a pravnukem zakladatelů obce Gemelčička (dříve též Maďarpotok). V jeho generaci už ale rod Bánffyů toto území nedržel.

Pro koho tedy tahle kniha je? Určitě pro potomky rumunských Slováků, kteří chtějí vědět, v jaké že zemi to předkové před 1. světovou válkou žili, jaké vrchnosti kdysi podléhali a jakými událostmi „velkých dějin“ byl ovlivňován jejich život v zapadlých kopcích Transylvánie. Ale i pro všechny ostatní, kdo si rádi přečtou pořádný (a dlouhý) román klasického střihu, s bohatstvím postav a s romantickou linkou. Pro každého zájemce o historii, šlechtu, Uhry, o dobu soumraku habsburské monarchie a o historicky proměnlivou maďarsko-rumunskou hranici, která svým způsobem zatěžuje Evropu dodnes. Takže prosím doporučujte dál, sdílejte tuhle novinku a neváhejte obdarovávat příbuzné i přátele!

Knihu jako obvykle seženete v některých nezávislých knihkupectvích nebo vám ji můžu poslat sám. Více o objednávkách zde: http://reemigranti.ocelak.cz/knihy

Kdo je pozná?

Pavlína a Peter Vaňkovi působili jako učitelé na Židárni (Valea Tarnei) od března 1946 do června 1948. “Pavla” přišla do Rumunska ještě pod příjmením Ondračková, seznámili se teprve tam a v listopadu 1946 se na Slovensku vzali. Každý z nich učil na jiné škole v Židárni, Peter Vaňko to měl k Pavlíně tři kilometry. Jedna ze školních budov je na přiloženém snímku.

Rodinné fotografie poskytla paní Lubomíra Stohlová, za zprostředkování dík paní Františce Princové.

Zajímavý dokument někdy z 30. let minulého století, jakýsi Ignác Vilček z Nové Huti. Pokud si ho příbuzní poznali správně, tak narozený 1919, žil pak ve Staré Roli na Karlovarsku a v Malé Štáhli na Bruntálsku, zemřel roku 2004. Dokument je uložen v krajanském archivu Náprstkova muzea v Praze.

Opakovaně jsem v pátrání narazil na nespolehlivost českých rodných listů, které byly reemigrantům v 2. polovině 20. století dodatečně vystavovány zvláštní matrikou v Brně. Tyto rodné listy často nesprávně uvádějí jména v generaci nositelových prarodičů.

K vysvětlení této skutečnosti je třeba si napřed uvědomit, jaké doklady osobní totožnosti si reemigranti přiváželi z Rumunska. Byly to především rodné/křestní listy a oddací listy, respektive výpisy z příslušné matriky, a to buď matriky civilní, nebo církevní. (O této podvojnosti matrik jsem dříve psal zde.) V naprosté většině si je přesídlenci nechávali vystavovat těsně před cestou do Československa, do té doby žádné osobní doklady nepotřebovali. (Jen ojediněle se v rodinách dochovaly starší křestní listy v maďarštině, vojenské knížky, majetkové smlouvy apod.) Zvláště v pozůstalosti rodin, které putovaly prvními, polooficiálními transporty na jaře 1946, nacházíme celou sestavu dokladů včetně potvrzení o bezdlužnosti, hraničních propustek, a dokonce vzdání se rumunského občanství, vystavených nejčastěji v březnu 1946. V době oficiální reemigrace v letech 1947–49 se procedura zjednodušila a zůstaly hlavně základní matriční doklady.

Podstatné je, že žádný z dovezených dokladů neuváděl k rodičům nositele i jména jejich rodičů. České rodné listy tuto kolonku měly a údaj byl obvykle vyžadován, zároveň však matrika zřejmě nepožadovala jeho doložení a spokojila se s ústním podáním podle nositelovy vlastní vzpomínky. Tím samozřejmě v údaji o prarodičích vznikla vysoká chybovost.

Z rodinných snímků od paní Jany Švejdíkové: