Archiv autora: Radek Ocelák

29-10-2021

Vydal jsem knihu, která tentokrát nemá nic společného s rumunskými Slováky. Přesto ale třeba někoho zaujme. Jedná se o český překlad aforismů, dopisů a básní šumperské německé autorky Marie Knitschke (1857–1940), pod názvem Jedůvky. Z mého šumperského života. Více o knize zde.

„Mnohým lidem se musíme uklonit a podat jim ruku – i když bychom jim raději šlápli na nohu.“

„My ženy musíme tak často snášet posměch, že máme menší, lehčí mozek než muži. Ať si ale posměváčci uvědomí, že mozek je jako drahokam – jeho cena se neurčuje podle velikosti a váhy, nýbrž podle jasnosti a ušlechtilého broušení.“

Marie Knitschke, Jedůvky

 

07-10-2021

Příjmení Ujfaluši vám asi bude povědomé přinejmenším díky svému slavnému fotbalovému zástupci Tomášovi. I tento rod patří k těm, které po válce přišly z bihorské oblasti v Rumunsku. Možná vám to jméno zní maďarsky a máte v tom pravdu, nicméně mezi Slováky v Bihoru se tento rod objevil v 2. polovině 19. století a v době poválečného přesídlování byl nejspíš už plně poslovenštěn. Na tomto dosti starém snímku by měl být Pavel Ujfaluši (1897–1966), fotbalistův vlastní a opravdický pradědeček, s první ženou Márií roz. Benčovou (1899–1937). Jestli Tomáš někdy fotku viděl, nevím, a jestli jsou si podobní, to už nechávám na jiných… Snímek jsem získal na přednášce v Chebu od neznámé návštěvnice z tohoto rodu.

Překladatelské ocenění pro Dopisy z Bihoru

Překladatelka Dopisů z Bihoru Adéla Gálová získala za svou práci tvůrčí ocenění Obce překladatelů, jednu z pobočných prémií Ceny Josefa Jungmanna!

Z vyjádření poroty: „Mándoky [tj. autor a vypravěč knihy] byl mladý maďarský kaplan působící mezi slovenskou menšinou v Sedmihradsku; dopisy, v nichž mladé slečně barvitě líčí rázovitou, pro něho podivnou skutečnost, a také se snaží předvést jako literát, vynikají jakýmsi insitním půvabem. Adéla Gálová si k překladu vytvořila „starobylý“ jazyk, jehož předností není nějaká snaha o autentičnost, ale to, že se stává adekvátním prostředkem vyjádření celé té pestrosti dojmů, nálad a příhod. Řeč Mándokyho listů jako by stála v uvozovkách, aby nás upozornil na ironii osudu, která ho uvrhla do absurdní situace a ponouká ho k tomu, aby se ať už přímo, nebo použitými stylovými prostředky sám sobě vysmál. Tento autorův postoj Adéla Gálová svým překladem vystihuje s nesmírnou vynalézavostí a kreativitou.

Můj dík a gratulace patří nejen Adéle, ale taky čtenářské obci potomků rumunských Slováků a zvláště pak významnému sponzorovi knihy, jímž se stala ostravská Topklima, ateliér vzduchotechniky a klimatizace. Jen společnou zásluhou jich všech se zapomenutý Mándokyho maďarský text mohl proměnit v jeden z nejlepších českých literárních překladů minulého roku – a drobný nakladatel Radek Ocelák být uváděn v jedné řadě s nakladatelskými domy jako Argo, Host, Prostor nebo dybbuk, jako třeba zde.

Nakladatel se vyhřívá v odlescích překladatelčiny slávy. V pozadí náhodou zachycen letošní hlavní laureát Ceny Josefa Jungmanna Vít Kazmar.

Za Jánem Kadlecem

Středomoravský měsíčník „Zelení a doba“ přinesl smutnou zprávu o úmrtí pana Jána Kadlece, olomouckého vlastivědného badatele, potomka rumunských Slováků a polistopadového poslance. S úctou dodávám pár vlastních slov.

Seznámil jsem se s ním teprve před půldruhým rokem nad tématem jeho předků, Kadlecových a Dobrovských původem z Nové Huti (Sinteu) v Rumunsku. On sám se narodil už v Československu, vyrůstal ve Valšovském Žlebu na Šternbersku, blízký vztah měl také k Sovinecku. Tuto vzpomínku mi napsal osobně:

„Vzpomínám také, když jsme se v roce 1956 přistěhovali do Valšovského Žlebu, žily tam ještě čtyři další rodiny Slováků z Rumunska. Nejstarší byl pan Tušinovský a jeho rodina, mladší potom rodina Bulova, paní Bulová byla dcera Tušinovských. Další byla rodina Salvova a Bejdákova. Rodiče se s nimi scházeli, vzájemně si pomáhali, každý choval jedno nebo dvě prasata a po zabíjačce se roznášela část na ochutnání a výměnu. Byla to polévka, jelita, jitrnice a kousek masa na pečení. Nám zabíjel strýc Andrýsek z Jiříkova. Byl velmi dbalý na hygienu, nikdy při práci nepil a začínalo se velmi brzy ráno. Jeho zabíjačka chutnala jako žádná jiná. Přitom byl vyhlášený šprýmař a dělal práci s radostí, která se přenášela na všechny okolo. Také se tyto rodiny scházely v zimě při draní peří, když bylo draní u nás, my se sestrou jsme seděli v koutku a poslouchali, jak dospělí vzpomínali na život v Rumunsku.  Až mnohem později se k nám jako sousedé přistěhovala rodina Brňákova. Všichni muži včetně táty pracovali v lese nebo na pile. Byla to velmi nebezpečná práce, Nastěhovali jsme se do domku, jehož předchozí majitel zahynul v lese při stahování dřeva. Táta také zpočátku pracoval s koňmi, stahoval stromy z prudkých svahů a svážel je k silnici. Byl asi dost nešťastný, vím, že byl nervozní, když odcházel do práce. Koně měl přitom velmi rád a uměl se o ně postarat. Někdy, třeba v neděli jsem s ním šel do maštale, když je šel poklidit a krmit. Potom se mu naskytla možnost – dostal se do party, která kácela stromy, z počátku dvoumužnou motorovou pilou, později je nahradily jednomužné pily značky Husquarna a Shell. Byl rád, že má svoji pilu, uměl dobře zacházet s pilou i sekerou. Když byla možnost, po domluvě s lesní správou chystal lidem dřevo na prodej na topení, to bylo navíc, mimo jeho zaměstnání. Do lesa jezdil napřed na Mopedu, potom na Pionýru a vypomáhal ještě dlouho po odchodu do důchodu.“

Jen tak mezi řečí se mi pan Kadlec zmínil, že byl ve své době poslancem polistopadové České národní rady, tedy poslanecké sněmovny české části federace, a to za tehdejší moravistickou stranu HSD-SMS. Přivedlo mě to ke studiu minulosti moravského hnutí a toužil jsem s ním udělat o jeho tehdejších zkušenostech rozhovor. Nikdy jsme se k tomu bohužel nedostali.

Ján Kadlec byl člověk, jehož vážné onemocnění před padesátkou přimělo přehodnotit životní směřování. Od té doby neustále žil s vědomím ceny zbývajícího času, se závazkem předat svému okolí co nejvíc ze svého nepříliš hmotného bohatství. Na první schůzku mi darem přinesl několik tematicky vhodných položek ze své knihovny. „Musím se těch knih a map zbavovat ještě za života, co potom s nimi,“ vysvětloval. Na horšící se zdraví, které mu přinášelo těžko snesitelné bolesti, si nestěžoval – bylo mu jen v posledním roce omluvenkou z domluvených akcí. Naposledy se mi v srpnové zprávě omlouval, že ulehl kvůli závratím a nemůže mě provést po muzeu olomoucké pevnosti, jak dříve nabízel. Půjdu tam už bez něj, dlužníkem jsem ale spíš já.

Zprávu o úmrtí Jána Kadlece přineslo číslo 8/2021 měsíčníku „Zelení a doba“ šéfredaktora Pavla Andrše.

10-09-2021

Nedávno jsem narazil na obzvlášť pěkný exemplář tzv. ztráty předků. To je, když se potomci téhož člověka z některé pozdější generace opět sezdají a dále spolu plodí. Daný předek (respektive rodičovský pár) potom ve stromu předků figuruje vícenásobně, jinými slovy, máte méně předků, než by odpovídalo dvojnásobení v každé další generaci podle principu, že každý člověk má dva rodiče. Nějaké předky jste takto „ztratili“. Přirozeně to občas nastává všude tam, kde se obyvatelstvo drží na jednom místě a potomci příliš neopouštějí rodnou vesnici – o pár generací později se povědomí o příbuznosti ztratí nebo není už považováno za zásadní. A vesnice Slováků v bihorsko-salajské oblasti tuto podmínku určitě splňují – pohyb obyvatel mezi lety 1840–1940 nebyl nijak zvlášť velký. Kromě kolonizace bezprostředního okolí nebylo moc kam odcházet.
Viz nákres – detaily osob nejsou čitelné vzhledem k soukromí klienta, ale to nevadí, důležitá je struktura příbuznosti. Diagonální linky ukazují napojení z různých míst stromu k jednomu rodičovskému páru z Gemelčičky. Muž označený červeným kroužkem tedy figuruje jako hned trojnásobný předek výchozí osoby. A protože došlo ke generačnímu posunu, je to jednou prapraděda a dvakrát praprapraděda.

Přednáška v Šumperku

Dne 16. září 2021 od 17 hodin budu na téma reemigrantů z Rumunska přednášet ve Vlastivědném muzeu Šumperk.

A když jsme u Šumperka, rád bych do té doby zjistil, kde byl v Šumperku sběrný tábor, do něhož v letech 1947–49 přijížděly transporty z Rumunska. Z něj se následně osídlovaly celé Jeseníky. Mám jen jednu indicii – měly to být budovy “skladů VDP” (Velkonákupní společnost družstev / Velkodistribuční podnik), někde v blízkosti nádraží. Nevíte někdo?

Kandiduju do poslanecké sněmovny

Vážení a milí, v podzimních volbách se chystám kandidovat do sněmovny. Najdete mě v Olomouckém kraji na osmém místě kandidátky jisté menší strany, které není jedno, co tu bude za třicet nebo za padesát let. (Modří již vědí, zelení taky.) Ta strana nebude mít billboardy u silnic ani spousty letáků ve schránkách, takže si to holt musíte do podzimka pamatovat… Volební kampaň bude jako obvykle zuřivá a já vás s tím moc otravovat nebudu, to není můj styl. Jestli to ale dáte vědět všem dnešním potomkům Slováků z Rumunska, a jestli mě z nich třeba jenom půlka bude volit, věřím ve výborný výsledek!

Kdo by si chtěl přečíst nějaké moje politické úvahy a názory, najde je třeba tady anebo průběžně na mém osobním facebooku.

Z jedné mojí promluvy v Olomouci. Fotil Vladislav Raclavský.

29-07-2021

Paní Kapusňaková mi poslala tenhle dokument nalezený v rodině. Zajímavý je svým stářím – z 19. století známe z Rumunska různé farské, hlavně matriční záznamy, ale jen velmi málo dokumentů vystavených takto pro konkrétní rodinu. (Rodné, oddací a další listy jsou zpravidla až věc 20. století.) Tady roku 1862 bodonošský farář Anton Pincegh vypisuje z matriky údaje k Adamu Klišíkovi (*1811), jeho ženě Anně Kalamárové (*1814) a devíti dětem (poslední dvě jsou od Adamovy druhé manželky Márie Krupové). Je to placeno kolkovými známkami v ceně jednoho krejcaru, tj. skutečně vystaveno pro nějakého soukromého žadatele. Účel zůstává nejasný – možná nějaké majetkové záležitosti, vypořádání dědictví a podobně. Tomu by napovídala skutečnost, že se u všech osob pečlivě sleduje, zda jsou naživu, popřípadě kdy zemřely. Z celé rodiny byly v době vystavení listu naživu už jen 3 nebo 4 děti.