Zajímavý dokument někdy z 30. let minulého století, jakýsi Ignác Vilček z Nové Huti. Pokud si ho příbuzní poznali správně, tak narozený 1919, žil pak ve Staré Roli na Karlovarsku a v Malé Štáhli na Bruntálsku, zemřel roku 2004. Dokument je uložen v krajanském archivu Náprstkova muzea v Praze.
Opakovaně jsem v pátrání narazil na nespolehlivost českých rodných listů, které byly reemigrantům v 2. polovině 20. století dodatečně vystavovány zvláštní matrikou v Brně. Tyto rodné listy často nesprávně uvádějí jména v generaci nositelových prarodičů.
K vysvětlení této skutečnosti je třeba si napřed uvědomit, jaké doklady osobní totožnosti si reemigranti přiváželi z Rumunska. Byly to především rodné/křestní listy a oddací listy, respektive výpisy z příslušné matriky, a to buď matriky civilní, nebo církevní. (O této podvojnosti matrik jsem dříve psal zde.) V naprosté většině si je přesídlenci nechávali vystavovat těsně před cestou do Československa, do té doby žádné osobní doklady nepotřebovali. (Jen ojediněle se v rodinách dochovaly starší křestní listy v maďarštině, vojenské knížky, majetkové smlouvy apod.) Zvláště v pozůstalosti rodin, které putovaly prvními, polooficiálními transporty na jaře 1946, nacházíme celou sestavu dokladů včetně potvrzení o bezdlužnosti, hraničních propustek, a dokonce vzdání se rumunského občanství, vystavených nejčastěji v březnu 1946. V době oficiální reemigrace v letech 1947–49 se procedura zjednodušila a zůstaly hlavně základní matriční doklady.
Podstatné je, že žádný z dovezených dokladů neuváděl k rodičům nositele i jména jejich rodičů. České rodné listy tuto kolonku měly a údaj byl obvykle vyžadován, zároveň však matrika zřejmě nepožadovala jeho doložení a spokojila se s ústním podáním podle nositelovy vlastní vzpomínky. Tím samozřejmě v údaji o prarodičích vznikla vysoká chybovost.
Z rodinných snímků od paní Jany Švejdíkové:
Dobrá zpráva – překlad prvního dílu Transylvánské trilogie hraběte Mikuláše Bánffyho už je hotov a vydání knihy Vám tedy můžu s určitostí slíbit letos na podzim.
Je to můj zatím největší nakladatelský projekt, rozsáhlý historický román. Někteří z vás darem podpořili převod z maďarštiny do češtiny silami našeho vynikajícího překladatele Roberta Svobody, a tento překlad je nyní pohromadě. Je to román o životě transylvánské šlechty (autor byl potomkem hrabat Bánffyů, která zakládala některé z vesnic našich předků v Rumunsku), o lásce, o uherské politice a o tom, co předcházelo zániku habsburské monarchie, ale taky o kouzlu transylvánské horské krajiny. Něco o této záhadné zemi najdete na konci tohoto příspěvku.
Pokud si totiž Transylvánii nespojujete s našimi předky, ale jen s upíry, chyba lávky. (I když – něco z vampýrské mytologie proniklo i k tamním Slovákům. Cosi jako upír se v jejich pověrách vyskytovalo pod jménem „zmora“…) O upírech každopádně kniha nebude, o Slovácích vlastně přímo taky ne, zato to bude spousta čtení pro milovníky dobrého, starosvětského románu.
První díl trilogie se bude jmenovat „Byli jste sečteni“. O vydání a možnostech objednání budu včas informovat.
Transylvánie, jiným jménem Sedmihradsko, byla kdysi samostatným knížectvím, později jednou z korunních zemí habsburské monarchie. Se zavedením rakousko-uherského dvojstátí byla roku 1867 včleněna do jeho uherské části. Nadále však byla hornatou, lesnatou periferií a jihovýchodní výspou monarchie. Nemaďarská etnika, v prvé řadě Rumuni, se tu jen pomalu domáhala svých národnostních práv. Mezinárodní rozložení sil po první světové válce, v níž bylo Rakousko-Uhersko jedním z hlavních poražených, pak vedlo k nucenému postoupení celé Transylvánie Rumunsku, v rámci tzv. trianonského uspořádání. V rumunských hranicích Transylvánie, s částečnou výjimkou druhé světové války, již zůstala. Právě tímto způsobem se kdysi z našich slovenských předků, uherských občanů, stali občané Rumunska, a právě proto se v jejich vzpomínkách a dokumentech můžete setkat jak s maďarštinou, tak s rumunštinou. V Maďarsku, nástupnickém státě habsburských Uher, je ztráta Transylvánie vnímána jako národní dějinné trauma; v nacionalistických kruzích jsou územní nároky vůči Rumunsku vznášeny dodnes.
Nejstarší známé dějiny Slováků v rumunském Bihoru jsem zpracoval ve svých studiích „Počátky osídlení…“ a „Počátky osídlení II…“, které jsou obsaženy jako Intermezzo I a II také v knize Reemigranti. V mezidobí se jako další důležitý informační zdroj k těmto počátkům objevil majetkový soupis z roku 1828. A nyní se mi po letech snahy podařilo získat pramen, jehož prozkoumáním se celý výzkum může završit: nejstarší křestní matriku pro Starou Hutu (Huta Voivozi) a Novou Hutu (Șinteu), která byla do roku 1831 vedena v Siplaku (Suplacu de Barcău).
Už při psaní původních studií jsem měl náznaky o matričním dění této doby, a to jednak v podobě úmrtní matriky stejného původu a časového rozsahu, jednak v podobě statistik křtů do roku 1806, které se dochovaly v rukopisných poznámkách siplackého faráře Ferdinanda Hadravy. Ohledně datace příchodu Slováků proto nově dostupná křestní matrika spíše potvrdila dosavadní domněnky, než že by přinesla zásadně nové informace. Poskytuje nám však nové detaily ke konkrétním příchozím rodinám.
Předběžně zde uvádím nejdůležitější zjištění z tohoto pramene:
Na podporu bádání o původu Slováků v Bihoru dávám zde kopii nejstarších matrik ze Siplaku volně ke stažení, s poděkováním státnímu archivu v Oradeji:
Křestní matrika 1785–1831 zde.
Úmrtní matrika 1785–1831 zde.
Oddací kniha z této matriční sady není bohužel známa a pravděpodobně se vůbec nezachovala.
Pozn. V kopii křestní matriky jsou některé dvoulisty zdvojené kvůli čitelnosti celé strany. Úmrtní matrika pravděpodobně nezachycuje velkou část úmrtí ze Staré a Nové Huti, vzhledem k velké vzdálenosti od fary a k tomu, že pohřeb není klíčovou církevní událostí (nepatří mezi svátosti).
BRCA1 – genetická porucha vyvolávající rakovinu prsu nebo vaječníků u žen středního věku. Světově nejznámější nositelkou je herečka Angelina Jolie. Porucha se vyskytuje v mojí širší rodině a s určitostí přišla právě z její rumunsko-slovenské strany. Často se vyskytla v bližším nebo vzdálenějším propojení s příjmením Ocelák. Jestli se to vaší rodiny původem z Rumunska taky týká, prosím ozvěte se mi na e-mail radioc@seznam.cz. Možná najdeme společného rodového původce.
edit 31. 10. 2023: ZDE si můžete stáhnout moji podrobnější genealogickou zprávu k tomuto tématu.
Nedatovaný pohled na sklárnu v Bystrej (Pădurea Neagră, převzato z knihy Lászlóa Verese o maďarském sklářství).
Dříve jsem se sklárně věnoval zde.
Hodně lidí tu nachází svoje jmenovce a přemýšlí o možné příbuznosti. Dá se taková příbuznost profesionálně dohledat? Ano, jen není předem jasné, jaké budou náklady. V podstatě jde o hledání po linii příjmení od dvou (případně více) výchozích osob, a to buď než se linie spojí, nebo než dosáhneme konce možností hledání (většinou je to někdy začátkem 19. století). Výchozí osoby jsou nejstarší zatím známí předkové daného příjmení. Linie příjmení je obvykle shodná s otcovskou, ale pokud cestou natrefíme na nemanželské dítě, takříkajíc uhne na stranu matky. Zkoumané linie se nám mohou spojit hned v první generaci nad výchozími osobami, nebo také pokračovat třeba pět generací odděleně, což obnáší zásadní cenový rozdíl. Takovéto genealogické zadání tedy dává smysl pro ty, kteří chtějí linii svých předků podle příjmení znát tak jako tak nebo kteří už svůj rodokmen mají a snaží se napojovat příbuzné. Malé varování: vzhledem k velikosti rodin v každé generaci bývá těch příbuzných opravdu hodně.
Laskavými slovy si na mě a moji knížku Reemigranti vzpomněl spisovatel Martin Sichinger v rozhovoru pro Český rozhlas Plus, díky za to.
Pěkná “krojovaná” od paní Gerlach. Stojící je Katarina Michalčáková, roz. Rolníková (1906–1996), sedící je asi dcera Rozálie, provdaná Hňatková (1930–1991). Foceno asi 1947–48 v Platoři na Sušicku, později se rodina ještě různě přesouvala: Kněžpole na Rýmařovsku, Hojsova Stráž na Železnorudsku, Libavá.
