Rok 1873 byl bezpochyby jedním z nejhorších roků v životě našich předků. Jak vypovídají úmrtní matriky, slovenské obyvatelstvo v sedmihradském Rudohoří postihly tohoto roku hned dvě smrtící epidemie. V červenci začala řádit cholera a do září téhož roku jí v oblasti Nové Huty a Gemelčičky padlo za oběť ne méně než 47 lidí. Ve valné většině šlo o dospělé. Dětská populace totiž už krátce před tím prořídla vinou ničivé vlny neštovic, na něž mezi únorem a červencem 1873 zemřelo nejméně 78 dětí. Toho roku se v matrikách uvádějí i případy tyfu. Obyvatelstvo jednotlivých vsí se v té době počítalo ve stovkách – epidemie toho roku musely krutě zasáhnout téměř do každé rodiny.

Každopádně se nejednalo o poslední vlnu smrtících nemocí. Španělská chřipka, kterou po Evropě – včetně Sedmihradska – roznesli vracející se vojáci rozpuštěných armád, si v závěru roku 1918 jen v oblasti Gemelčičky vyžádala přinejmenším 32 životů.

Rodina Josefa Oceláka z Edrovic u Rýmařova, původem z Bodonoše (není blízce příbuzná s autorem těchto stránek). Sedící zleva: Marie Boráková-Potkašová (1890-1979), Terezie Boráková-Oceláková (1914-1998), Josef Ocelák (1910-1991), Pavel Lašák se stojící ženou Julií roz. Ocelákovou.

Většina lidí zná ze svých předků jen prarodiče, nanejvýš prababičku nebo pradědu – a to jen ty, které sami zažili. Původ každého z nás je ale psán čtyřmi pradědečky, čtyřmi prababičkami, osmi prapradědy, osmi praprababičkami… A i z nich byl každý jednou mladý, měl pravděpodobně několik dětí, pracoval pro obživu své rodiny – a měl své dva stárnoucí rodiče, které něco podobného (totiž lidský život) potkalo ještě o generaci dříve. To už jsme někde v první polovině 19. století. Ale ani tady řetěz nekončí; lépe řečeno, nezačíná.

Myšlenka, že nám historie naší rodiny uniká mezi prsty jak do hloubky času, tak do šířky  – neboť jednoho člověka zplodí vždy dva, a ti navíc obvykle zplodí i několik dalších – je znepokojivá. Minulost skrývá věci, které mohou bez našeho vědomí spoluurčovat i náš dnešek, promítat se do toho, kým jsme (a kde).

Znát dopodrobna svůj rodokmen a dějiny své rodiny není žádná povinnost. Jsou životní situace, kdy máme myšlenky na všechno jiné než na minulost rodiny, se kterou se třeba ani nestýkáme. Může to tak být naprosto v pořádku.

V jiné etapě našeho života ale možná přesto pocítíme potřebu zjistit o minulosti víc. Třeba proto, abychom si vysvětlili něco o sobě; abychom dali hlubší ukotvení a smysl tomu, co jsme vybudovali; anebo kvůli svým vlastním dětem a pocitu, že jim něco dlužíme. Je potřeba mít při tom na paměti, že rodokmen a historie za nás nevyřeší problém a na přímočarou otázku, kdo jsme, nám neodpoví. Může ale leccos napovědět.

Pokud byste zatoužili proniknout do minulosti své rodiny hlouběji, dozvědět více o svých předcích, napište mi – domluvíme se.

(Není to zadarmo, ale může to stát méně než nový kabát, než nové gumy na auto, než rodinná večeře v dobrém podniku.)

Bodonoš (Budoi), pravděpodobně 50. léta. Marie Sedláková, roz. Hirgelová (*1888), se svojí vnučkou Marii Markovou, po provdání Škorvanovou. Fotografii poskytla Jana Šmirková.

Mládež z Gemelčičky (Valea Ungurului) na pouti do Šumlova, okolo roku 1942. Uprostřed Anežka Chromková (*1926), vpravo její pozdější manžel František Smolen (*1922). Fotografii poskytl Štěpán Smolen.

Učím se zacházet s programovacím jazykem R; pochlubím se tu tedy jedním z prvních výsledků.

Myslíte, že různá módní pojmenování dětí jsou záležitostí jen dnešní doby? Kdepak, vkus rodičů se s časem proměňuje odedávna. Graf výše – k rozkliknutí – ukazuje, jak jsou v databázi první generace reemigrantů z Rumunska rozložena nejobvyklejší křestní jména v závislosti na roku narození. Při čtení grafu je třeba počítat s tím, že počet osob s jednotlivými roky narození je v databázi různý. Databáze obsahuje relativně méně lidí narozených před rokem 1900, a tento počet naopak vrcholí v letech 1920-25, jak vyjadřuje graf níže.

Co tedy můžeme z grafů vyčíst? Některá jména si svoji oblibu po celá desetiletí drží. Takovými stálicemi jsou třeba Anna, Marie, Josef či Štefan. Jiná se hojněji prosazují teprve v určitém období: větší počet Karlů, Františků a Petrů se rodí teprve od přelomu 19. a 20. století a jakýmsi “nováčkem” mezi nejoblíbenějšími jmény rumunských Slováků je Šarlota. Nejzajímavější je pak pomalý ústup některých dříve oblíbených jmen. Graf nám ukazuje, že jména jako Veronika, Rozálie, Pavel, Kateřina či Juraj byla výrazně četnější v generaci narozené kolem roku 1900 než o generaci později.

Silvester Semmelbauer (*1895) ze Staré Huty (Huta Voivozi). Německá rodina Semmelbauerů přišla na Starou Hutu kolem roku 1870 a během dvou generací se plně poslovenštila. Silvestrovi se ženou Rozálií (*1898) se podařilo reemigrovat jedním z posledních transportů roku 1949 a jejich prvním bydlištěm v pohraničí byl Ondrášov u Moravského Berouna.

Fotografii z konce 40. či počátku 50. let poskytl pan Mojmír Buďa. Podrobnější popis:

stojící: ?, Terezie Račáková roz. Janošťáková, Anna Balková roz. Janošťáková, Anežka Maláková roz. Račáková, Troják, Štefan Janošťák

sedící: Eduš, ?, Veronika Račáková roz. Chromková, Marie Račáková, Josef Račák, ?

Povedená fotografie z Bodonoše (Budoi), rodina Furikova, někdy mezi lety 1940-42. Fotografii poskytla paní Jana Šmirková. Dospělí zleva: Anna Furiková (později Sedláková), Julie Furiková (vd. Bučková), Anna Furiková (roz. Bigasová), Ondrej Bučko, Ilona Furiková, Marie Furiková (vd. Maškarová).

Dovede někdo pojmenovat mladé ženy z této fotografie? Foceno pravděpodobně v 50. letech někde v Československu…

edit: zjištěno! Pan Martin Schön ve skupině Reemigranti na Facebooku napsal: “zleva Charlotte Schönová- rozená Bršťáková, Etela Dibďáková a Marie Švejdiková. Ta fotka je už z Československa. Bylo to foceno v Nových Valteřicích u Moravského Berouna asi v roce 50 či 51.”

doplnila paní Dittrichová: Marie Švejdíková, na fotce vpravo, po provdání Románková.