Archiv rubriky: Nezařazené

Rumunští Slováci v Amsterdamu

O vystěhovalectví rumunských Slováků do Brazílie v letech 1924–1926 jsem psal v 16. kapitole knihy Reemigranti. Ačkoliv jsem kdysi strávil dva studijní roky v Amsterdamu, teprve později jsem se dozvěděl, že tato migrace procházela právě amsterdamským přístavem. Minulý týden se mi konečně poštěstilo se tam vrátit a zdokumentovat dnešní podobu míst, kudy se naši příbuzní před osmadevadesáti lety vydávali za novým životem. Trávili tu zřejmě několik dní před vyplutím lodi a tušili, že jsou to jejich poslední dny na evropské půdě. Dříve zjištěná fakta zde nebudu opakovat, přidám jen několik nově získaných obrázků právě k amsterdamské přístavní “epizodě” celé emigrace.

Pro poznání atmosféry východního amsterdamského přístaviště (Oostelijk Havengebied) je důležité pochopit jedno: Nizozemci svoji vodní krajinu přetvářeli a dál přetvářet budou. Prostor někdejšího přístavu na řece/kanálu/zátoce (i to je totiž po staletých proměnách krajiny tak trochu nejasné) jménem IJ tvoří řada rozlehlých a propojených ostrovů, které tu kdysi dávno nebyly. Vznikaly teprve od 17. století z původních hrází, mol a vlnolamů, dnes však na nich stojí celé velké a moderní obytné čtvrti. Ve druhé polovině 20. století byl již tento přístav pro moderní dopravní potřeby malý: osobní lodní doprava se velmi zredukovala, nákladní se vyvinula do kontejnerové formy a přesunula se na západ od města. Několik dekád celý přístavní prostor chátral, pak jej obsadili bohémové a umělci a nakonec proběhla velkorysá přestavba. Ta z přístavu učinila jednu z nejpříjemnějších, ale i nejdražších amsterdamských čtvrtí. A tak si dnešní návštěvník do moderních kulis může jen domýšlet někdejší mumraj skladišť, zboží, přístavní špíny, námořníků a pasažérů. Pomohou v tom dobové snímky a částečné dochování dobových staveb.

Právě v tomto místě přístavu sídlila společnost Koninglijke Hollandsche Lloyd, jejíž lodě Orania, Gelria, Flandria a Zeelandia odtud ve zmíněných letech přepravily do jižní Ameriky mnoho tisíc východoevropských migrantů. Podlouhlá budova v popředí („Loods Brazilië“) je dobové skladiště – po vybudování podzemních garáží byla celá ocelová konstrukce vztyčena přesně na původním místě; dnes tu sídlí menší obchodní centrum. Honosná budova napravo je Hotel Lloyd z roku 1921, dnes dobré turistické zařízení, dříve ale věznice a ještě předtím ubytovna pro nemajetné cestující, kteří zde trávili povinnou karanténu i další čas do odjezdu lodi.
Od těchto míst přístavního nábřeží vyplouvaly lodě Královského holandského Lloydu do jižní Ameriky.
Hotel Lloyd – ve své době ubytovna pasažérů čekajících na odplutí.
Hromadné ubytování v hotelu Lloyd – snímek je z pozdější doby (cca 1940), stejné prostory ale zřejmě hostily i rumunské Slováky.
Východní amsterdamské přístaviště v roce 1947. Prostory společnosti Lloyd jsou označeny číslem 8.
Dobová reklama Lloydu na záoceánskou linku Amsterdam – jižní Amerika.

Fotografie výše: Amsterdam, Oostelijk Havengebied, s využitím místních informačních tabulí.

Nakládání lodi Orania v amsterdamském přístavu. V pozadí zřejmě věž hotelu Lloyd. Foto Het Scheepvaartmuseum, Amsterdam.
Plánek amsterdamského východního přístavu v dobovém prospektu. Čísla 3 a 5 označují kancelář a kotviště Lloydu. Nepůvodní ostrovy celé přístavní plochy, dnes přetvořené ve výstavní obytnou čtvrť, jsou příkladem průběžného přetváření vodní krajiny v podání Nizozemců.

O stáří

Při studiu matrik z Rumunska mě dlouhodobě překvapuje, jak často se v nich nadsazuje věk zemřelých, a to především u starších lidí. V úmrtních matrikách z 19. století je spíše pravidlem než výjimkou, že se zemřelému 5–10 let přidá, nebo taky patnáct až dvacet. Tolik devadesátiletých a dokonce stoletých, kolik místní matriky uvádějí, po bihorských vrších rozhodně nikdy neběhalo. Jak to vím? Dá se to často ověřit z jiných záznamů, časově bližších jejich narození. Ty nám prokazují, že dožít se více než 85 let bylo v tamních životních podmínkách naprostou výjimkou. Prokazatelně devadesátileté jsem za celou svou rodopiseckou dráhu nalezl tak dva, tři. Proč nás tedy matriky uvádějí v omyl? Proč uvedly v omyl i československé úředníky, kteří na tomto základě ve svých zprávách konstatovali mimořádně zdravý způsob života místních obyvatel, ačkoliv lékařské zprávy nedlouho poté zmiňují horší zdravotní stav populace způsobený obtížnými podmínkami a jednotvárnou stravou?

První, co by nás mohlo napadnout, je, že příbuzní ani faráři často přesně nevěděli a zapisovali věk pouze odhadem. To je sice pravda, u nejstarších generací nebyly ani k dispozici záznamy pro kontrolu; není to ale celá pravda. Tyto odhady jsou nejsou totiž jen nepřesné, ale jsou systematicky zkreslené ve prospěch vyššího věku. Odpověď tkví pravděpodobně v tom, jaké úctě se u našich předků těšilo stáří: takové, že lidé – kteří třeba ani nikdy nevěděli, jak přesně jsou staří – si přirozeně radši přidávali nežli ubírali. Etnograf Čestmír Krátký to zaznamenal ve svých zprávách o kultuře reemigrantů žijících v našem pohraničí padesátých let. Staří lidé jsou ctěni a jejich slova se nezpochybňují: „To je naozaj pravda, to vraveľi starý otec“. Tam, kde se stáří nedá přesně ověřit a zároveň přidává člověku na vážnosti, dlouhověkých osob „přibývá“…

Co si ze vztahu předků ke stáří máme vzít my? Ne asi to, že máme svým seniorům na slovo věřit. Bylo by těžké po obyčejném seniorovi chtít přesné zprávy ze světa nebo rozbory domácí hospodářské situace, je-li odkázán na senzacechtivé televizní zpravodajství a na „zprávy“ přicházející po e-mailu, často nejasného původu a přímo zlovolné motivace. Neptejme se jich, co a jak se světem je, ale na čem v životě záleží. Obzvlášť zajímavá dnes může být třeba jejich vzpomínka na doby, kdy nedostatkovým zbožím nebyly nemovitosti a zubařské služby, nýbrž něco z toho, čeho jsme v naší ekonomice dosud byli zvyklí mít přebytek: potraviny, kvalitní oblečení, automobily nebo teplo v domácnosti. Jak se stane, že se něčeho nedostává, a co se děje potom? Čím se to nahrazuje a co v tu dobu získává na hodnotě? Perspektiva někoho, kdo není minutu po minutě na nejnovějších sociálních sítích informován o zprávách a trendech, zato ledacos zažil, může být velmi obohacující.

Za Jánem Kadlecem

Středomoravský měsíčník „Zelení a doba“ přinesl smutnou zprávu o úmrtí pana Jána Kadlece, olomouckého vlastivědného badatele, potomka rumunských Slováků a polistopadového poslance. S úctou dodávám pár vlastních slov.

Seznámil jsem se s ním teprve před půldruhým rokem nad tématem jeho předků, Kadlecových a Dobrovských původem z Nové Huti (Sinteu) v Rumunsku. On sám se narodil už v Československu, vyrůstal ve Valšovském Žlebu na Šternbersku, blízký vztah měl také k Sovinecku. Tuto vzpomínku mi napsal osobně:

„Vzpomínám také, když jsme se v roce 1956 přistěhovali do Valšovského Žlebu, žily tam ještě čtyři další rodiny Slováků z Rumunska. Nejstarší byl pan Tušinovský a jeho rodina, mladší potom rodina Bulova, paní Bulová byla dcera Tušinovských. Další byla rodina Salvova a Bejdákova. Rodiče se s nimi scházeli, vzájemně si pomáhali, každý choval jedno nebo dvě prasata a po zabíjačce se roznášela část na ochutnání a výměnu. Byla to polévka, jelita, jitrnice a kousek masa na pečení. Nám zabíjel strýc Andrýsek z Jiříkova. Byl velmi dbalý na hygienu, nikdy při práci nepil a začínalo se velmi brzy ráno. Jeho zabíjačka chutnala jako žádná jiná. Přitom byl vyhlášený šprýmař a dělal práci s radostí, která se přenášela na všechny okolo. Také se tyto rodiny scházely v zimě při draní peří, když bylo draní u nás, my se sestrou jsme seděli v koutku a poslouchali, jak dospělí vzpomínali na život v Rumunsku.  Až mnohem později se k nám jako sousedé přistěhovala rodina Brňákova. Všichni muži včetně táty pracovali v lese nebo na pile. Byla to velmi nebezpečná práce, Nastěhovali jsme se do domku, jehož předchozí majitel zahynul v lese při stahování dřeva. Táta také zpočátku pracoval s koňmi, stahoval stromy z prudkých svahů a svážel je k silnici. Byl asi dost nešťastný, vím, že byl nervozní, když odcházel do práce. Koně měl přitom velmi rád a uměl se o ně postarat. Někdy, třeba v neděli jsem s ním šel do maštale, když je šel poklidit a krmit. Potom se mu naskytla možnost – dostal se do party, která kácela stromy, z počátku dvoumužnou motorovou pilou, později je nahradily jednomužné pily značky Husquarna a Shell. Byl rád, že má svoji pilu, uměl dobře zacházet s pilou i sekerou. Když byla možnost, po domluvě s lesní správou chystal lidem dřevo na prodej na topení, to bylo navíc, mimo jeho zaměstnání. Do lesa jezdil napřed na Mopedu, potom na Pionýru a vypomáhal ještě dlouho po odchodu do důchodu.“

Jen tak mezi řečí se mi pan Kadlec zmínil, že byl ve své době poslancem polistopadové České národní rady, tedy poslanecké sněmovny české části federace, a to za tehdejší moravistickou stranu HSD-SMS. Přivedlo mě to ke studiu minulosti moravského hnutí a toužil jsem s ním udělat o jeho tehdejších zkušenostech rozhovor. Nikdy jsme se k tomu bohužel nedostali.

Ján Kadlec byl člověk, jehož vážné onemocnění před padesátkou přimělo přehodnotit životní směřování. Od té doby neustále žil s vědomím ceny zbývajícího času, se závazkem předat svému okolí co nejvíc ze svého nepříliš hmotného bohatství. Na první schůzku mi darem přinesl několik tematicky vhodných položek ze své knihovny. „Musím se těch knih a map zbavovat ještě za života, co potom s nimi,“ vysvětloval. Na horšící se zdraví, které mu přinášelo těžko snesitelné bolesti, si nestěžoval – bylo mu jen v posledním roce omluvenkou z domluvených akcí. Naposledy se mi v srpnové zprávě omlouval, že ulehl kvůli závratím a nemůže mě provést po muzeu olomoucké pevnosti, jak dříve nabízel. Půjdu tam už bez něj, dlužníkem jsem ale spíš já.

Zprávu o úmrtí Jána Kadlece přineslo číslo 8/2021 měsíčníku „Zelení a doba“ šéfredaktora Pavla Andrše.

20-09-2020

Tři dělají kolektiv, tři knihy tvoří edici. Až zhruba za měsíc vyjde v novém vydání moje knížka Reemigranti, budu mít radost, protože Edice Sedmihradsko bude konečně pohromadě – celá k dostání zároveň.

Tři knihy o rumunských Slovácích a každá žánrově jiná. Reemigranti jako populárně-odborné pojednání. Větev ztracená, nalezená jako edice pramenů k tématu. Dopisy z Bihoru Sándora Mándokyho jako beletristrický protipól, román-cestopis v dopisech.

Edice je víc než kniha. Edice, tomu se už skoro dá říkat dílo.

Vlado Dolinay s manželkou Zuzanou tragicky zahynuli

Dostala se ke mně se zpožděním nesmírně smutná zpráva. V sobotu 25. července 2020 při autonehodě tragicky zemřel 38letý Vlado Dolinay, v letech 2007–2011 vyslaný učitel u Slováků v Rumunsku, provozovatel internetových stránek www.slovacivrumunsku.sk, později respektovaný komunální politik v Bratislavě-Petržalce a od letošního července státní tajemník slovenského ministerstva kultury. Včera bohužel podlehla zraněním i jeho manželka Zuzana, která byla rovněž aktivní v politice jako asistentka europoslankyně. Myslím na Dolinayovy s úctou a s vděkem, prosím vzpomeňte na ně i vy.

02-07-2020

Takovéhle sdělení najdete v úvodu každé z mých knížek. Nežádám o granty a dotace; myslím si totiž, že to v dlouhodobém rozměru kazí charakter. (Schválně se zkuste podívat, kolik takových knih z humanitní oblasti najdete. Moc jich nebude…) Moje vydavatelská činnost proto zcela závisí na přízni vás čtenářů: moje knihy neplatíte ze svých daní, a o to spíš potřebují vaši podporu nákupem. Kupujte je, doporučujte je dál, darujte je. Ptejte se po nich v knihkupectvích a knihovnách. Chlubte se, že jste je přečetli.

Když se jedna kniha prodá, může časem vyjít zase nějaká další, takhle jednoduché to je…

24-05-2020

To je ale pěkný dobový kousek! Štefan Hoško (*1910) s manželkou Marií roz. Zivčákovou (*1915) a se synem Štefanem, foceno kolem roku 1940. Bydleli na Staré Huti (Huta Voivozi) “pod Baňou”. Fotografii poskytl pan Mirek Hoško.

22-05-2020

Sklářské rodiny z Padurea Neagra, čili ze sklárny a sklářské dělnické kolonie v Bystré, byly mezi pozdějšími reemigranty velmi specifickou skupinou – s okolními slovenskými rolníky se moc nemíchali, žili už tak trochu městským životem a jejich složení bylo národnostně pestřejší (Češi a Moravané, Němci, Maďaři, dokonce rodiny srbského nebo francouzského původu). Ti, kteří nebyli z přesídlení národnostně vyloučeni, často skončili v jihočeské sklářské obci Lenora.

Tohle jsou jedni z nich, manželé Jan Malina (1888–1975) a Anna roz. Hudcová (1898–1965), na třetí fotografii se synem Josefem (1934–1984). Fotografie poskytla paní Lenka Pýchová.

12-05-2020

Jak už možná tušíte, v první kapitole “Dopisů z Bihoru” hrdina s vozkou jedou nekonečnou, stoupající cestou z Alešdi do kopců Nové Huti. Ještě než vyjedou nad čáru sněhu a ledu, představoval bych si je asi takhle. Ačkoliv o nějakých čtyřicet let mladší, pochází tahle fotka rovněž z okolí Nové Huti (Sinteu) a lze se jen domýšlet, jestli se cesta za tu dobu vyspravila, nebo naopak zhoršila.

Foto poskytl Cyril Filip, syn předválečného učitele v oblasti.

10-05-2020

“U žandára jsme si dopřáli půl hodinky odpočinku a naši koně spořádali u potřeby nabrat nových sil veškeré naše zásoby sena. K tomu dostali dvě vědra vody, načež jsme se začali pochystávati na další cestu. Když jsme pak minuvše četnické obydlí dospěli až ke sklárenskému skladu, ležel už na zemi sníh a na stromech jinovatka. A co teprve když jsme se po téměř půlhodinovém urputném zápasu se spirálovitě stoupajícím, žalostným krpálem vydrápali až na černohorský štít. Tam teprve vypukla ta pravá mela!

Po jaru najednou ani stopy. Všude okolo na tři i čtyři stopy sněhu, mocné větve obřích buků se se skřípěním a praskáním prohýbaly pod těžkou vahou na nich spočívajících sněhových mas, po vrcholku se zuřivě proháněl mrazivý severák a ve svém širém, dobrém rozmaru nám tu a tam poštval za krk nějaké to sněhové mračno. Přesto jsme museli zastaviti, neboť z našich koní šla již pěna v cárech a jejich tenké běhy se třásly vší tou velikou námahou.”

Z připravované knihy Sándor Mándoky: Dopisy z Bihoru. Vyjde v edici Sedmihradsko koncem května. Působivý překlad je dílem Adély Gálové.