Archiv rubriky: Nezařazené

Za Jánem Kadlecem

Středomoravský měsíčník „Zelení a doba“ přinesl smutnou zprávu o úmrtí pana Jána Kadlece, olomouckého vlastivědného badatele, potomka rumunských Slováků a polistopadového poslance. S úctou dodávám pár vlastních slov.

Seznámil jsem se s ním teprve před půldruhým rokem nad tématem jeho předků, Kadlecových a Dobrovských původem z Nové Huti (Sinteu) v Rumunsku. On sám se narodil už v Československu, vyrůstal ve Valšovském Žlebu na Šternbersku, blízký vztah měl také k Sovinecku. Tuto vzpomínku mi napsal osobně:

„Vzpomínám také, když jsme se v roce 1956 přistěhovali do Valšovského Žlebu, žily tam ještě čtyři další rodiny Slováků z Rumunska. Nejstarší byl pan Tušinovský a jeho rodina, mladší potom rodina Bulova, paní Bulová byla dcera Tušinovských. Další byla rodina Salvova a Bejdákova. Rodiče se s nimi scházeli, vzájemně si pomáhali, každý choval jedno nebo dvě prasata a po zabíjačce se roznášela část na ochutnání a výměnu. Byla to polévka, jelita, jitrnice a kousek masa na pečení. Nám zabíjel strýc Andrýsek z Jiříkova. Byl velmi dbalý na hygienu, nikdy při práci nepil a začínalo se velmi brzy ráno. Jeho zabíjačka chutnala jako žádná jiná. Přitom byl vyhlášený šprýmař a dělal práci s radostí, která se přenášela na všechny okolo. Také se tyto rodiny scházely v zimě při draní peří, když bylo draní u nás, my se sestrou jsme seděli v koutku a poslouchali, jak dospělí vzpomínali na život v Rumunsku.  Až mnohem později se k nám jako sousedé přistěhovala rodina Brňákova. Všichni muži včetně táty pracovali v lese nebo na pile. Byla to velmi nebezpečná práce, Nastěhovali jsme se do domku, jehož předchozí majitel zahynul v lese při stahování dřeva. Táta také zpočátku pracoval s koňmi, stahoval stromy z prudkých svahů a svážel je k silnici. Byl asi dost nešťastný, vím, že byl nervozní, když odcházel do práce. Koně měl přitom velmi rád a uměl se o ně postarat. Někdy, třeba v neděli jsem s ním šel do maštale, když je šel poklidit a krmit. Potom se mu naskytla možnost – dostal se do party, která kácela stromy, z počátku dvoumužnou motorovou pilou, později je nahradily jednomužné pily značky Husquarna a Shell. Byl rád, že má svoji pilu, uměl dobře zacházet s pilou i sekerou. Když byla možnost, po domluvě s lesní správou chystal lidem dřevo na prodej na topení, to bylo navíc, mimo jeho zaměstnání. Do lesa jezdil napřed na Mopedu, potom na Pionýru a vypomáhal ještě dlouho po odchodu do důchodu.“

Jen tak mezi řečí se mi pan Kadlec zmínil, že byl ve své době poslancem polistopadové České národní rady, tedy poslanecké sněmovny české části federace, a to za tehdejší moravistickou stranu HSD-SMS. Přivedlo mě to ke studiu minulosti moravského hnutí a toužil jsem s ním udělat o jeho tehdejších zkušenostech rozhovor. Nikdy jsme se k tomu bohužel nedostali.

Ján Kadlec byl člověk, jehož vážné onemocnění před padesátkou přimělo přehodnotit životní směřování. Od té doby neustále žil s vědomím ceny zbývajícího času, se závazkem předat svému okolí co nejvíc ze svého nepříliš hmotného bohatství. Na první schůzku mi darem přinesl několik tematicky vhodných položek ze své knihovny. „Musím se těch knih a map zbavovat ještě za života, co potom s nimi,“ vysvětloval. Na horšící se zdraví, které mu přinášelo těžko snesitelné bolesti, si nestěžoval – bylo mu jen v posledním roce omluvenkou z domluvených akcí. Naposledy se mi v srpnové zprávě omlouval, že ulehl kvůli závratím a nemůže mě provést po muzeu olomoucké pevnosti, jak dříve nabízel. Půjdu tam už bez něj, dlužníkem jsem ale spíš já.

Zprávu o úmrtí Jána Kadlece přineslo číslo 8/2021 měsíčníku „Zelení a doba“ šéfredaktora Pavla Andrše.

20-09-2020

Tři dělají kolektiv, tři knihy tvoří edici. Až zhruba za měsíc vyjde v novém vydání moje knížka Reemigranti, budu mít radost, protože Edice Sedmihradsko bude konečně pohromadě – celá k dostání zároveň.

Tři knihy o rumunských Slovácích a každá žánrově jiná. Reemigranti jako populárně-odborné pojednání. Větev ztracená, nalezená jako edice pramenů k tématu. Dopisy z Bihoru Sándora Mándokyho jako beletristrický protipól, román-cestopis v dopisech.

Edice je víc než kniha. Edice, tomu se už skoro dá říkat dílo.

Vlado Dolinay s manželkou Zuzanou tragicky zahynuli

Dostala se ke mně se zpožděním nesmírně smutná zpráva. V sobotu 25. července 2020 při autonehodě tragicky zemřel 38letý Vlado Dolinay, v letech 2007–2011 vyslaný učitel u Slováků v Rumunsku, provozovatel internetových stránek www.slovacivrumunsku.sk, později respektovaný komunální politik v Bratislavě-Petržalce a od letošního července státní tajemník slovenského ministerstva kultury. Včera bohužel podlehla zraněním i jeho manželka Zuzana, která byla rovněž aktivní v politice jako asistentka europoslankyně. Myslím na Dolinayovy s úctou a s vděkem, prosím vzpomeňte na ně i vy.

02-07-2020

Takovéhle sdělení najdete v úvodu každé z mých knížek. Nežádám o granty a dotace; myslím si totiž, že to v dlouhodobém rozměru kazí charakter. (Schválně se zkuste podívat, kolik takových knih z humanitní oblasti najdete. Moc jich nebude…) Moje vydavatelská činnost proto zcela závisí na přízni vás čtenářů: moje knihy neplatíte ze svých daní, a o to spíš potřebují vaši podporu nákupem. Kupujte je, doporučujte je dál, darujte je. Ptejte se po nich v knihkupectvích a knihovnách. Chlubte se, že jste je přečetli.

Když se jedna kniha prodá, může časem vyjít zase nějaká další, takhle jednoduché to je…

24-05-2020

To je ale pěkný dobový kousek! Štefan Hoško (*1910) s manželkou Marií roz. Zivčákovou (*1915) a se synem Štefanem, foceno kolem roku 1940. Bydleli na Staré Huti (Huta Voivozi) “pod Baňou”. Fotografii poskytl pan Mirek Hoško.

22-05-2020

Sklářské rodiny z Padurea Neagra, čili ze sklárny a sklářské dělnické kolonie v Bystré, byly mezi pozdějšími reemigranty velmi specifickou skupinou – s okolními slovenskými rolníky se moc nemíchali, žili už tak trochu městským životem a jejich složení bylo národnostně pestřejší (Češi a Moravané, Němci, Maďaři, dokonce rodiny srbského nebo francouzského původu). Ti, kteří nebyli z přesídlení národnostně vyloučeni, často skončili v jihočeské sklářské obci Lenora.

Tohle jsou jedni z nich, manželé Jan Malina (1888–1975) a Anna roz. Hudcová (1898–1965), na třetí fotografii se synem Josefem (1934–1984). Fotografie poskytla paní Lenka Pýchová.

12-05-2020

Jak už možná tušíte, v první kapitole “Dopisů z Bihoru” hrdina s vozkou jedou nekonečnou, stoupající cestou z Alešdi do kopců Nové Huti. Ještě než vyjedou nad čáru sněhu a ledu, představoval bych si je asi takhle. Ačkoliv o nějakých čtyřicet let mladší, pochází tahle fotka rovněž z okolí Nové Huti (Sinteu) a lze se jen domýšlet, jestli se cesta za tu dobu vyspravila, nebo naopak zhoršila.

Foto poskytl Cyril Filip, syn předválečného učitele v oblasti.

10-05-2020

“U žandára jsme si dopřáli půl hodinky odpočinku a naši koně spořádali u potřeby nabrat nových sil veškeré naše zásoby sena. K tomu dostali dvě vědra vody, načež jsme se začali pochystávati na další cestu. Když jsme pak minuvše četnické obydlí dospěli až ke sklárenskému skladu, ležel už na zemi sníh a na stromech jinovatka. A co teprve když jsme se po téměř půlhodinovém urputném zápasu se spirálovitě stoupajícím, žalostným krpálem vydrápali až na černohorský štít. Tam teprve vypukla ta pravá mela!

Po jaru najednou ani stopy. Všude okolo na tři i čtyři stopy sněhu, mocné větve obřích buků se se skřípěním a praskáním prohýbaly pod těžkou vahou na nich spočívajících sněhových mas, po vrcholku se zuřivě proháněl mrazivý severák a ve svém širém, dobrém rozmaru nám tu a tam poštval za krk nějaké to sněhové mračno. Přesto jsme museli zastaviti, neboť z našich koní šla již pěna v cárech a jejich tenké běhy se třásly vší tou velikou námahou.”

Z připravované knihy Sándor Mándoky: Dopisy z Bihoru. Vyjde v edici Sedmihradsko koncem května. Působivý překlad je dílem Adély Gálové.

09-05-2020

Nacionalismus, to je takové to, když národnost považujete za důležitější než všechno ostatní v životě lidí. Poválečná reemigrace z Rumunska byla na tehdejší dobu relativně civilizovaná akce, ale nacionální hlediska na ní byla trapnou skvrnou. Když jste byli rodina Slováků, tak vás až na výjimky celkem bez řečí připustili do ČSR. Smíšená manželství to ale odnesla. Pokud byla jiné než české/slovenské národnosti žena, hodně se hledělo na obcovací jazyk v rodině a slovensky mluvící rodinu často vzali. Pokud ale byl maďarského/německého/rumunského původu muž, a to i kdyby vyrostl mezi Slováky (!), zpravidla byla reemigrace rodiny zamítnuta, bez ohledu na obcovací jazyk. Případně odkládána natolik, až se na ni nedostalo.

Na fotografii je právě takový národnostně smíšený pár s dětmi: Viktor Vlaicu (*1924) a Veronika Kubincová (*1927) z osady Bogdana Huta. Vlaicu byl Rumun, dokonce prý učitel, a přestože měli podanou přihlášku, manželé jako jedni z mála z tohoto místa neodešli do Československa. Fotografie bude počítám tak z roku 1954. Jejich další osudy neznám.

Dějiny jedné rodiny: Ferenčíkovi

Ferenčíkovi

Ferenčíkovi ze Židárně (Valea Tarnei) byli zcela mimořádná rodina. Měl jsem k tomu už více náznaků, ale teprve teď se mi poskládalo pár střípků dohromady.

Juraj Ferenčík (*1897) se ženou Katarinou Skypalovou (*1899) se brali roku 1919, po jeho příchodu ze světové války. Že je na téhle rodině něco zajímavého, mi prvně řekla tahle dochovaná archivní fotografie s popiskem „Židareň, Slovák Juraj Ferenčík s rodinou, keď staval chyžu“. Tatáž fotografie se objevuje v dokumentárním filmu „Koly v plote“, tam je popisek trochu informativnější: „Juraj Ferenčík, postavil vlastníma rukama dům 23 km od domova, aby jeho 6 dětí mohlo chodit do školy.“ Teprve dohledání reemigračních dokumentů mi ale pak umožnilo to upřesnit víc. Děti této rodiny byly Lorenc (neboli Vavrinec, *1920), Alfons (*1925), Kornélia (*1927), Anna (*1928), Terezie (*1932), Augustin (*1934), Anton (*1936). Vzdělání se jim opravdu dostalo nesrovnatelně víc, než bylo v těch rolnicko-dřevorubeckých rodinách zvykem.

Sled události byl nejspíš tento: Roku 1941 prý povodeň sebrala celý domek s hospodářským příslušenstvím – to byl zřejmě ještě dům na Židárni, kde rodina žila přinejmenším do roku 1934. Juraj Ferenčík také v přihlášce uvádí, že na studium synů musel prodat majetek na Židárni (tedy zbytek usedlosti po povodni?). Nově postavený domek nestál už na Židárni, ale v rumunském městečku Simleu Silvaniei, právě v souvislosti se studiem dětí. To je těch „23 km od domova“.

To všechno by nám fotografii řadilo až do roků 1941–42, přestože se v archivu nachází mezi řadou fotografií z doby první republiky. Tři chlapci a děvče vpravo na fotografii mají na sobě asi stejnokroje gymnázia nebo učitelského ústavu. Máme tu tedy pravděpodobně Lorence; jistě Alfonse; buď Kornélii, nebo Annu; menší chlapec nalevo může být Augustin. Nejmenšího z chlapců ale zařadit neumíme – snad nám neznámý syn, později zemřelý?

Ferenčíkovi – výřez fotografie

Nejstarší Lorenc byl po gymnáziu s maturitou a bohoslovecké akademii roku 1944 vysvěcen na kněze, po válce byl kaplanem v Šaranech a pak byl až do roku 1969 farářem na Gemelčičce (Valea Ungurului). Reemigrační dokumenty prozrazují, že měl z kraje roku 1947 zájem o přesídlení do ČSR, a to tam, kam budou přesídlovat i místní věřící. Byl ale vázán svou příslušností k oradejskému biskupství. Jeho převelení (inkardinace) pod jiné biskupství by bylo bývalo možné, kdyby si ho české biskupství vyžádalo pro nedostatek kněží, a o to také Lorenc Ferenčík v přihlášce žádá. Jenže ta přihláška byla podána na přesídlovací komisi a to byl úřední orgán země, kde už brzo měla uchvátit všechnu moc komunistická strana. Nejspíš se tam představě, že by měli zařizovat biskupské pozvání pro katolického kněze, jenom zasmáli. Lorenc Ferenčík každopádně zůstal v Rumunsku. Stejně tak pravděpodobně jeho rodiče.

Sourozenci Alfons a Anna Ferenčíkovi, jejichž další studium mohla zhatit válka, se roku 1947 uvádějí on jako výpomocný učitel v Šaranech, ona jako výpomocná učitelka na Staré Huti. Alfons odchází do Československa 4. transportem v červenci 1947. Anna, která s sebou bere i 11letého Antona, odchází 8. transportem v září 1947. Učitelkou, tedy jednou z hrstky vzdělaných osob v kraji, se stala i Kornélie, která měla působit od roku 1948 v Zalnoku. Další osudy nikoho z nich, ani zbylých členů rodiny, mi nejsou známy a budu rád za každé doplnění…


Fotografie je z databáze Europeana Photography – Divadelný ústav.