Mladý pár slovenských reemigrantů z Rumunska: Juraj Kalianko s manželkou Marií, Drnholec na Mikulovsku, zřejmě pozdní 40. léta. Za povšimnutí stojí součásti tradičního oděvu: kalhoty rajtky a sako, sukně se zástěrou a tmavý kabátek se zdobenými rukávy. Fotografii poskytl pan Karel Kalianko.
Zábor severního Sedmihradska maďarskou horthyovskou armádou v září 1940 byl provázen krutostmi, jejichž obětí bylo především rumunské obyvatelstvo, z menší části ale také židovské a slovenské rodiny. Mezi 7. a 22. zářím toho roku spáchalo maďarské vojsko, někdy za asistence místních Maďarů, sérii masakrů za účelem zastrašení a vyhnání nepohodlného obyvatelstva, obvykle pod záminkou odvety za neexistující útok nebo sabotáž. Tomuto běsnění, soustředěnému nejvíce do župy Sălaj, padlo za oběť nejméně několik set lidí, mnohdy celých rodin včetně dalších osob pobývajících s nimi v týchž domech. K nejhrůznějším masakrům počítáme zavraždění 93 osob v obci Treznea a krveprolití v obci Ip (Ipp), kde v noci ze 13. na 14. září několik maďarských patrol vyrazilo různými směry vyvražďovat obyvatelstvo označených rumunských domů. Bylo takto zastřeleno, bajonety probodnuto nebo jinak utýráno 157 osob, děti nevyjímaje. Vedle těchto dvou největších masakrů se odehrály desítky dalších, v obcích Nușfalău, Cerișa, Cosniciu de Sus, Ciumărna aj.
Nejméně ve dvou obcích byly takto zvířecky „popraveny“ slovenské rodiny. V obci Marca (Markasek, Márkaszék, též označováno jako Ipp II, druhá část obce Ipp) byli 16. září 1940 zavražděni Jan Šuba (34), Ondrej Koritár (55), František Koritár (19), Mária Koritárová (15) a Štefan Václavík (68). Následujícího dne ráno byla zmasakrována rodina Motyčákova z obce Halmășd, místní části Fufez, včetně malého děvčátka a nemluvněte: František Motyčák (32), Mária Motyčáková, roz. Jureková (27), Berta Motyčáková (5), František Motyčák (5 měsíců), Ignác Motyčák (24), Mikuláš Motyčák (20), Juraj Motyčák (17). V přiložených grafech jsou zachyceny rodinné vztahy zavražděných (velké ikony) a někteří zjištění pozůstalí (malé ikony).
Krveprolitími ze září 1940 se po návratu severního Sedmihradska pod rumunskou správu zabýval v březnu 1946 lidový tribunál v Cluji. Rozsudky byly vyneseny nad 481 lidmi, padlo 100 rozsudků smrti a 161 trestů doživotního žaláře, naprostá většina však in absentia – nad osobami nepřítomnými, uprchlými.
Víte-li o těchto událostech něco dalšího z vlastních vzpomínek nebo z rodinného podání, zanechte prosím komentář nebo napište e-mail autorovi.
Zdroje:
https://ro.wikipedia.org/wiki/Masacre_%C3%AEn_Transilvania_de_Nord,_1940-1944
https://ro.wikipedia.org/wiki/Masacrul_din_Ip
https://ro.wikipedia.org/wiki/Masacrul_de_la_Treznea
římsko-katolická úmrtní matrika Valea Târnei, 1940
římsko-katolická úmrtní matrika Suplacu de Barcău, 1940
50. léta, fotografie z okolí Staré Huty (Huta Voivozi). Údajně se jedná o vyprovázení návštěvy Kutlákových zpět do Československa. V popředí Anna a Štefan Koritárovi ze Sočetu.
Fotografie z roku 1937 zřejmě zachycuje setkání rychtářů slovenských obcí v Rumunsku. Zcela vlevo Juraj Václavík (*1894), v té době rychtář obce Sočet. Fotografii poskytl Luboš Koleňák.
Pan Mojmír Buďa se v reakci na minulý příspěvek pochlubil kolorovanou fotografií z vlastní rodiny: Josef Račák, nar. 1919, Borod-Šarany, zřejmě jako voják maďarské armády. Kolorování je zde minimalistické; díky růžovému ladění má dnes fotografie půvabné kouzlo nechtěného.
Probíráme-li se starými rodinnými fotografiemi, narazíme někdy na zajímavý fenomén tzv. kolorovaných fotografií, jež v případě reemigrantů z Rumunska typicky pocházejí z 50. let minulého století. I když je při zběžném pohledu můžeme považovat za běžné barevné fotografie, o ty se ve skutečnosti nejedná. (Ačkoli jsou totiž různé techniky barevné fotografie známy už od počátku 20. století, do naprosté většiny rodin se opravdová barevná fotografie nedostává dříve než v 80. letech.) Kolorované foto vzniká manuálním dobarvením černobílého obrazu rukou zručného (nebo méně zručného) koloristy, obvykle přímo ve fotografickém ateliéru. Na těchto fotografiích tak pro nás mohou ožít původní jasné barvy oděvů, které si z černobílých fotek jen obtížně domýšlíme. Platíme za to však i určitou cenu: tváře našich příbuzných jsou na kolorovaných fotkách zpravidla rozmazané, někdy k nepoznání. Oproti jasným konturám černobílého portrétu na nás z kolorovaných fotografií často hledí jen univerzální růžolící panáčci a panenky – patrné je to zvláště v případě muže na ukázce dole.
Ukázka nahoře: kolorovaná fotografie a její černobílý základ (Jan Ocelák, můj prastrýc; zemřel v 2. sv. válce)
Ukázka dole: kolorované foto rodiny a tatáž rodina na černobílé fotografii pořízené při stejné příležitosti (prarodiče Petr a Marie Ocelákovi s dětmi Petrem a Annou)
Žena, jejíž památce jsou věnovány tyto stránky: Antonie Poláčková, roz. Koritárová (1928–2014). Narozena v Sočetu jako nejstarší ze sourozenců, do Československa s manželem Petrem přišla prvním možným transportem v létě roku 1947. Po mnohých stěhováních se natrvalo usadili ve Velké Štáhli u Rýmařova.
Ze dvou žen na této fotce známe pouze tu vlevo: Roza Chromková z Gemelčičky, zřejmě 40. léta. Fotografii poskytl Štěpán Smolen.
Fotografie pořízená roku 1952 ve Stránském u Rýmařova a poskytnutá paní Janou Šmirkovou má díky zešikma zabranému domu úžasný dynamický náboj. Mělo by se jednat vesměs o reemigranty z Bodonoše (Budoi). Známé osoby: druhá sedící zleva – Anna Sedláková, roz. Furiková, s dcerou Julianou, sedící muž vlevo – Ondrej Bučko, sedící žena vpravo – Marie Poláčková, roz. Golasová, s dcerou Alžbětou, vlevo nahoře její manžel Štěpán Poláček.
„Ženy a děvčata v tento den [Štědrý den] nepředly, netkaly, nešily. Jejich hlavní povinností bylo připravit dům na svátky, během nichž mohly vykonávat jen ty nejnutnější práce: udržovat oheň v peci, ohřívat již připravená jídla a dávat je na stůl, zaopatřit dobytek. Jiné práce jako uklízení, zametání, umývání nádobí, vaření se musely udělat před zasednutím k štědrovečerní večeři a potom až po Štěpánu.”
foto: vánoční výzdoba farního kostela v Gemelčicce (Valea Ungurului), fotografoval R. Dočolomanský v zimě 1931-32
“Během Štědrého dne se dodržoval přísný půst. Nejedly ani děti. Dospělí jim říkali, že když budou ten den jíst, narostou jim do večera po celém těle bodliny. Před usednutím ke stolu bylo nutné zamést místnost, ve které se vařilo a pak i stolovalo. Zametalo se vždy směrem od vstupních dveří ke sporáku, tedy vždy dovnitř domu, aby se nevymetlo štěstí. Většinou zametaly svobodné dívky, které potom vynášely smetí na dvůr a tam poslouchaly, ze které strany zaštěká pes, zařehtá kůň, zabučí vůl. Podle zvuku hádaly, na který konec vesnice se provdají. (…) Mezitím chlapci nanosili na zametenou podlahu v pokoji slámu, „na pamiatku toho, že Ježiško sa narodil na slame“. Sláma zůstala na podlaze po celé vánoční svátky, po jejich skončení se odnášela do maštale kravám.”
“Rudohorští Slováci z některých osad v Rudohoří obtáčeli nohy stolu řetězem, o který si všichni členové rodiny museli opřít nohy, aby je po celý rok nebolely. Stůl byl slavnostně prostřený ubrusem vyšívaným pouze pro tento účel a bylo na něm podáno od každého jídla, které se mělo během svátků jíst. Jídel mělo být sedmero, devatero, dvanáctero, u chudších patero nebo jen troje. (…) Nad stolem visel od stropu dolů ze slámy pletený vánoční stromek ve tvaru betlémské hvězdy. (…) Prvním chodem štědrovečerní večeře byl stroužek česneku a kousek chleba se solí. Česnek měl chránit před nemocemi, nečistými silami a kousek chleba měl zaručit hojnost chleba po celý příští rok. Následoval med nebo oplatky s medem (…) Otec všem členům rodiny dával do úst lžíci medu a dívkám a dětem dělal medem křížek na čelo, aby byly celý rok milé a sladké jako med. (…) „Počas celej večere ňesmela gazďiná vstanúť od stola, bo jak bi stala, tak bi sa jej celí rok sljepke, huse poschoďili. To musela tak pripraviť a sa merkovať, aby ňestala.“ (…)”
foto: vánoční nadílka z Československa ve škole v Bodonoši, rok 1934 – živý stromek s nadílkou je nepůvodní tradice zaváděná učiteli z Československa; tradiční byl stromek pletený ze slámy a zavěšovaný od stropu
“Po večeři přicházeli do rodiny betlémci [betlehemci] předvést svoji pastýřskou hru. Postupovali z jednoho konce vesnice na druhý a ve stejnou dobu, v podstatě v protisměru z druhého konce vesnice, chodily dívky a pod okny zpívaly nábožné písně. (…) Dívky chodily „po spievankách“ po skupinkách (čtyři až osm). Do domu nevstupovaly, domácí vycházeli na práh a obdarovávali je nejčastěji sušeným ovocem, jablíčky. (…) „To sa zobrala jedna, išla ku druhej, tam jej pod okénkom zaspjevala, a tá už vyšla ven a zaspjevala s ňu. A potem šli ke treťej, aj tom pod oknom zaspjevali, aj ta k ňim prišla a už boli partija.“ (…)”
foto: Betlehemci, Nová Huta (Sinteu), 30. léta
foto: Betlehemci II, Nová Huta (Sinteu), 30. léta
“V jiných rudohorských slovenských vesnicích se dochoval také další obdobný zvyk. Na Štědrý den odpoledne, asi kolem třetí hodiny, ženy končily s přípravami svátků a sešly se z blízkého sousedství u některé z nich, aby si za soumraku, v neosvětlené kuchyni zazpívaly „nábožné kostelné pjesňe“ a připravily se tak na velký svátek. K „spjevanji“ se scházely ženy na Tachovsku ještě na počátku osmdesátých let. Někdy jich bylo pět, jindy tři a za tichého zpěv duchovních písní očekávaly příchod děvčat se zpívankami.”
Vypsáno z knihy H. Noskové a E. Tošovské Kapitoly o proměnách pohraničí se zřetelem na Králicko (2010), kapitola “Orální historie a Slováci ze Sedmihradska v pohraničí”.
Ukázky z betlehemské hry, jak ji zaznamenala roku 1978 v Hošťce Ctirada Živná:
———-
vstoupí Anděl:
Sem sa kresťaně
k jasličkom paně
sem pospichajtě
kraľa vitajtě
kraľa nového narozeneho
čo porodila panna Maria
synka krasneho
v jasľach složila
vstoupí Fedor:
Panaj boh, panaj boh,
kdo v tomto domečku prebyva,
či vtačkovie či ľudkovia
fujaru som si stratil
kdo by mi ju prinavratil
draho by som ju zaplatil
dal by som mu tri dukáty
čo by za ně zhola zdola nič někupil
sem sa brachu Stachu
bo som vo velikym strachu
vstoupí Stach:
Tu som ja bratku Fedore
čo som ja potratil ovce po betlemskej hore
něbuděm ja ovce koty pasť
ale voli koně krasť
(…)
všichni zpívají:
čo sebe ty moj Ježišku tak na tvrdom ležiš
čo sebe ty moj Ježišku dačo něpodložiš
ja ohrevam tve ručičky
ja ohrevam tve nožičky
o Ježíšku mily Ježišku spanily
(…)
Fedor:
Ja mu oferujem take pekne jabličko
jako panny Marie ličko
Stach:
Ja mu oferujem na finžika kavy
abysme sa dostali do něbeskej slavy
Kuba:
Ja mu oferujem taku klobasu
čo sa s ňu trikrat tri razy dokola opaše
(…)
při odchodu z domu:
A keď my se od vas od vas preč bereme
a za vaše dary dary vam ďakujeme
ďakujeme vam za zle němajtě
a s panom bohom tu ostavajtě
———
In: Ctirada Živná, diplomová práce Etnické procesy v Západočeském pohraničí ČSR, FF UK v Praze, 1981.
edit 24.12.2016 – přidány odkazy na dobové fotografie