Původ rodu Vasmanských, na nějž v průběhu 20. století narážíme jednak na Nové Huti (Sinteu), jednak v Boromlaku (Borumlaca), je na poměry rumunských Slováků spíše neobvyklý. Nevystopovali jsme jej totiž na Slovensku, ale v Haliči, v dnešním polském městě Nowy Targ. Do oblasti Bihoru v dnešním Rumunsku přichází Jan Waksmundský starší jako panský hajný nejspíše někdy před polovinou 19. století. Jak se zdá, patřili Vaksmundští k místní “honoraci” a styky s místnímí Slováky byly v prvních generacích sporé – rodina se druží a navazuje sňatkové vztahy především s okolním maďarským, popř. německým obyvatelstvem. Jediný Jan Vaksmundský mladší si vzal Slovensku. V generaci jeho potomků, mezi nimiž byl jen Eduard mužského pohlaví, jde však už z hlediska styků o rodinu plně slovenskou. S Eduardem se rod přesouvá z Nové Huti do Boromlaku a příjmení získává novou podobu: Vasmanský. Ani ta není však konečná a u Eduardových potomků, kteří po 2. sv. válce přesídlili do Československa najdeme v jiné větví také formu Vaksmanský.

Za dovolení zveřejnit výsledky rodinného pátrání děkujeme panu Markelovi.

Pěknou zimní fotografii své rodiny z Kunčic u Starého Města poskytla paní Marta Mikulcová. Foceno cca roku 1956.  Zleva: Jan Daniel (*1882), jeho vnučka Marta, Kateřina Danielová (roz. Hečko, *1888), Rozálie Danielová (roz. Dirbáková, *1913), Josef Daniel (*1909), další neznáme. Rodina původem z rumunských Šaran přišla do Kunčic roku 1947, v šedesátých letech se odstěhovala do javornického výběžku.

Opravdový rodinný poklad nám dovolil zveřejnit pan Luboš Koleňák. Zachycena je rodina Juraje Václavíka (*1894) a Marie Rapčanové (*1883) ze Sočetu (farnost Sinteu – Nová Huta), starší synové jsou děti Marie po jejím prvním muži Jozefu Václavíkovi. Fotografie vznikla cca roku 1928.

Do „velkých“ dějin a událostí 20. století se Slováci v Rumunsku zapsali především skrze účast mužů ve světových válkách. (Nejen mužů: doloženu máme také minimálně jednu partyzánku v Jugoslávii, Rozu Sekáčovou *1927 ze Zavaně.) Bojovali a umírali na různých frontách, a to nejen v maďarské armádě, do níž v 1. i 2. světové válce podle místní příslušnosti rukovali. Dobové materiály nám odhalují až překvapivý počet těch, kteří se během 1. sv. války přidali na stranu československých legií v Rusku a v Itálii. Bojovali tu za vznik státu, do něhož oni – nebo jejich děti – dostali možnost odejít teprve po třiceti letech a další světové válce. Z databáze VHA a materiálů poválečné přesídlovací komise byla zjištěna následující jména legionářů:

• Juraj Bubela (nar. 6.4.1883 nebo 20.3.1893), Židáreň – Rusko
• Anton Žák (13.1.1895), Židáreň – Itálie
• Juraj Mamiňák (16.10.1881 nebo 16.8.1881), ? – Rusko
• Martin Strapek (10.10. nebo 10.11.1885), Magurič – Rusko (12)
• Jan Liďák (4.5.1899 nebo 16.10.1899?), Borod – Itálie
• Jan Maňur (6.5.1891), Gemelčička – Rusko (12)
• Pavel Juhaňák (29.6.1885 nebo 1883), Gemelčička – Rusko (12)
• Martin Jurčík (22.6.1893), Gemelčička – Rusko (12)
• Josef Mihalčák (1891), Gemelčička – Francie??
• Pavel Pavelka (25.8.1890),Gemelčička, – Rusko
• Jozef Peňák (17.3.1894), Gemelčička – Rusko, (12)
• Ondrej Turoň (12.5.1888), Gemelčička? – Rusko
• Ondrej Gažák (1884), Gemelčička  – Rusko (12)
• Ludvík Novák (1891), Gemelčička – Rusko
• Karel Albert (27.4.1894), Gemelčička – v databázi VHA není veden, v reemigrační přihlášce uveden jako čsl. legionář v Itálii
• Štefan Troják (15.12.1891), Gemelčička – v databázi VHA není veden, dle reemigrační přihlášky sloužil u legií přechodně při náhr. tělese
• Ignác Dirbák (1896), Gemelčička – nejasná místní identifikace v databázi VHA, uveden však mezi legionáři v knize Romana Urbana “Čechoslováci v Rumunsku” (1930)
• Vincenc Franěk (24.4.1894), Boromlak – Rusko
• Jan Kaša (2.5.1882), Boromlak – Rusko
• Josef Nocar (15.2. nebo 15.3.1895), Boromlak – Rusko
• Pavel Lauč (16.7.1888), Varzaľ – Rusko
• Josef Rosík (9.1.1885), Bodonoš – Rusko
• Ondrej Pupotík (16.8.1894), Bodonoš – Itálie
• Jan Adamec (24.12.1893), Fegernik – Rusko (12)

Muži označení symbolem (12) se prý nakonec sešli v jediném útvaru: ve 12. střeleckém pluku čs. vojska na Rusi. Jeho úkolem se roku 1919 stala ochrana transsibiřské magistrály v oblasti irkutského Nižněudinska a do Československa se vrátil jako poslední pluk teprve v červenci 1920.

Doplněno 6.1.2017: “Najviac sme boli prekvapení legionármi. Len v Maďarpotoku [Gemelčička, Valea Ungurului] sme ich našli 6, poväčšině ruských. Pravdepodobne bude ich aj viac, a to nielen v Maďarpotoku, ale aj v ostatných slovenských krajoch. Mnohí boli v ruskom zajetí. Ale títo legionári svojim zmýšlaním úplne zapadli do starého prostredia, takže neudržujú žiadnych stykov s našimi legionármi. Vynasnažíme se, aby styky boli obnovené a aby o existencii slovenských legionárov v Rudohorí dozvedel sa i spolek rumunských dobrovoľníkov.” Zpráva A. Granatiera a L. Třešňáka, rok 1930.

Dvě mladé Slovenky z Rumunska na Prachaticku, 50. léta. Vlevo Šarlota Šubová (*1932), provd. Stašáková, z Nového Šasteleku; vpravo kamarádka Poláčková, provd. Furišová. Foto poskytla paní Berta Klimešová.

Fotografie ze Šaran poskytnutá panem Štefanem Trojákem, cca 1940-1950? Vlevo manželé Vršanovi, dále (v neznámém pořadí) Štefan Janekov (?), Peter Koiš, Jan Daniel, Pavel Daniel. Cenná ukázka tradičního oblékání: na mužích široké letní “gatě”.

Několik fotografií z rodinného archivu paní Jany Šmirkové zachycuje nejen rodinu samu (Sedlákovi, Furikovi, Bučkovi, původem Bodonoš v Rumunsku), ale i větší nebo menší výseky z prostředí obce Stránské u Rýmařova během 50. let. Zde i jinde v oblasti Nízkého Jeseníku se v některé fází svého stěhování ocitlo mnoho slovenských rodin z Rumunska. Zdaleka ne všichni ve zdejších nehostinných podmínkách vydrželi.

Anna Furiková (roz. Bigasová, *1891), Stránské, rok 1952

Tatáž ve společnosti neznámého příbuzného, Stránské 1952

Anna Sedláková (roz. Furiková, *1923), s dcerami (zleva) Annou, Julií a neteří Annou Bučkovou, Stránské 1950

Rodina Sedlákova a Bučkova, Stránské, 1950

Rodina Sedlákova a Bučkova, Stránské, 1954

Ledaskterá rodina dodnes uchovává fotografickou vzpomínku na příbuzného, který jakožto obyvatel zabraného severního Sedmihradska musel narukovat do 2. sv. války v maďarské uniformě a nikdy se už nevrátil. K takovým fotografiím patří i následující tři.

Pan Štefan Troják nám ke zveřejnění poskytl velice cenné foto, které odráží důležitou součást života našich slovenských předků v rumunských kopcích. Téměř každý z mužů býval totiž vedle domácího hospodaření i příležitostným dřevorubcem. V letním období muži často odcházeli za výdělkem “do hory”, tj. do vzdálených lesů, a to i na několik měsíců.

Fotografie zachycuje skupinu několika desítek dřevorubců ze Šaran (Borod-Serani, osada spadající do farnosti Gemelčičky) před rozdělením na lesní práce. Jedná se pravděpodobně o rok 1945, po návratu mužů z války.