Tohle je zatím asi nejranější doklad o poválečné přítomnosti rumunských Slováků v Čechách – novinový článek ze 14. prosince 1945, který mluví o osídlení 44 osob v Českém Jiřetíně na Mostecku.
Objevil ho pan Martin Korch, který na Slovensku zkoumá ranou fázi reemigrace. Jak probíhalo přesídlování v letech 1945 a 1946, je na rozdíl od pozdější fáze pořád ještě velkou záhadou. Od archivního výzkumu pana Korcha si hodně slibuju.
Obsah časopisu Demokratický střed je dostupný i online, chci vám ale doporučit zvláště jeho tištěnou podobu. Pokud vás zajímá středoevropské politické dění (Slovensko, Maďarsko, Polsko, Rakousko, Ukrajina…), tak si v něm můžete za hubičku předplatit čtvrtletní dávku seriózních informací přímo do své schránky. A mimo jiné tak podpořit solidní žurnalistiku, nezávislou na tom i onom miliardáři.
Knížky už vám do Vánoc nepošlu, poštám bude teď lepší se vyhnout. Ale pořád ještě je seženete v knihkupectvích v Chebu, Prachaticích, Volarech, Vimperku, Znojmě, Olomouci, Jeseníku a Rýmařově (Íčko). A víte co? I když z toho mám menší podíl než z objednávky u mě, budu moc rád, když místní drobné knihkupce takto podpoříte. Letošní sezónu měli dost příšernou a kdoví, pro koho z nich to bude dříve nebo později znamenat konec.
Kromě toho je ještě šance na předání knížek v Šumperku, Praze, Hořicích na Šumavě, Benešově nad Černou a Hošťce na Tachovsku (tam ale teď nejsou Reemigranti).
A abych nezapomněl, mnou vydané knížky se teď dají pořídit i v Rumunsku, přímo v srdci bihorských Slováků! Koupíte je v podniku Huta Slavia na Nové Huti (Sinteu), oddělení suvenýrů.
Chvála úřadům, které už po první světové válce na cestovních dokladech vyžadovaly fotografii. Zachovaly se nám tak zpravidla vůbec nejstarší snímky rumunských Slováků, které známe. Byli to vystěhovalci do Brazílie v letech 1924-25. Tohle je rodina Juraje Kubaláka (1867-1925) a jeho ženy Márie Koriťákové (1873-1946) z Nové Huti (Sinteu). Foto od pana Milana Dvořáka.
Štefan Juráš z Nové Huti (Sinteu) v Rumunsku, 1893–1940. Hodně se mi líbí na starých fotkách mužů líbí tyhle košile upnuté ke krku. Navíc docela fešák, žejo. Foto poskytl pan Milan Dvořák.
Měl jsem tu čest vystoupit s novým vydáním Reemigrantů v hodinové talk-show letošního festivalu Šumava Litera, který se ze zřejmých důvodů letos nakonec zcela přesunul na internet. Moderoval skvěle připravený Martin Sichinger.
Moc děkuji pořadatelům festivalu, že ze všech těch zrušených podzimních akcí dokázali nakonec něco vykřesat. Sliboval jsem postupně Cheb, Kašperské Hory, Moravský Beroun, Strážný, všechno to padlo, ale díky Liteře se můžu s tématem reemigrantů přiblížit ještě do více míst, než bylo původně v plánu.
Zas jednou velmi stará fotografie z brazilského vystěhovalectví. Mělo by se jednat o Annu Laurinčíkovou z rumunského Sočetu (Zachotar), nar. 5. 10. 1860, vdovu po Janu Janošťákovi a předtím po Petru Jedličkovi. Foto poskytl pan Martin Korch.
Už jste četli Dopisy z Bihoru? Panují kolem nich určité nejasnosti a je to hezká příležitost vysvětlit si pár pojmů z oboru literatury a vydávání knih.
1) Autor a vypravěč. Autorem knihy je maďarský kněz Sándor Mándoky (1864–1942). Vypravěč není autor. Vypravěč je fiktivní postava nebo i jen hlas, jehož pohledem se příběh podává. Když např. vypravěč a hlavní postava kdysi známého románu „Prezydent Krokadýlů“ říká „potřebuju bouchačku, abych mohl kolem sebe střílet a všichni ze mě měli strach“, nevyjadřuje se tím nutně to, co si myslí autor románu Warren Miller o získávání respektu u bližních. Vypravěč Dopisů z Bihoru se nicméně jmenuje Sándor Mándoky a je kaplanem mezi rumunskými Slováky, stejně jako jím asi půl druhého roku byl sám autor. Je to nesporně postava upovídaná, poživačná, sentimentální, poněkud ufňukaná. Jelikož o autorovi knihy nevíme jinak skoro nic, je těžké posoudit, nakolik v ní vědomě sám sebe stylizuje do postavy komické, a nakolik naopak jde o jeho přímočarý obraz, který dnes působí komicky, aniž to autor zamýšlel. Hranice mezi autorem a vypravěčem se nám tu vzhledem k naší nevědomosti trochu rozplývá. Inu ale, máte-li si z toho zapamatovat jen jedno, tedy autorem Dopisů z Bihoru není Radek Ocelák, jak se občas mylně tvrdí.
2) Překladatelka. V tomto případě Adéla Gálová, obecně osoba, o které ideálně skoro nevíte, dokud si neuvědomíte, že jste se potěšili a pobavili knihou napsanou původně v tak nesrozumitelném jazyce, jako je maďarština. U textů, jako jsou Dopisy z Bihoru, je její úlohou vymyslet adekvátní úroveň češtiny, na které může být umělecký účinek předán. Není to triviální úloha. Z češtiny pozdního 19. století by čtenář(ka) mnoho požitku neměl(a), běžná čeština naší doby by v ústech uherského katolického klerika taky neměla ten správný šmrnc. Překladatelka Dopisů z Bihoru se toho zhostila bystře a vkusně.
3) Redaktor. S překladatelkou začišťuje překlad, aby byl hladký a v různých záležitostech konzistentní napříč knihou. Redaktor jasně vnímá, kde všude je autor a vypravěč Mándoky zralý na pár facek, a na mnoha stránkách by s radostí měnil a škrtal. Nakonec ale skoro vždycky zvítězí myšlenka, že i při své užvaněnosti nám maďarský kaplan nabízí neocenitelný vhled do jedné stránky života Slováků v bihorských kopcích. A že se nesluší příliš rozvrtátvat text autorovi, který se nemůže bránit. Co sám nerad, nečiň jinému, domnívá se redaktor Radek Ocelák.
4) Vynecháme teď roli sazeče, tiskaře, korektora a skočíme rovnou k vydavateli. Vydavatel je ten, kdo to všechno platí, a proto taky o většině věcí rozhoduje. Rozhoduje třeba o tom, v kolika kusech se kniha vyrobí, a pak vzývá nebesa, aby mu celý náklad náhodou nezůstal na krku. Poněvadž vydavatelem Dopisů z Bihoru je rovněž Radek Ocelák, má to aspoň tu výhodu, že nemusí platit redaktora a redaktor příliš neremcá. Spoustu dalších výdajů ale vydavatel s knihou má, a proto má radost z každého, kdo Dopisy z Bihoru nadělí pod stromeček sobě nebo jiným. Fakt, úplně z každého!
Upgrade, update neboli aktualizace. Z počítačů a mobilů to známe všichni. Už jste si ale někdy aktualizovali knížku?
K Reemigrantům mi hodně lidí řeklo, že by v knize ocenili nějakou mapku, na které by si všechno mohli prostorově zařadit. Nebylo to tak snadné, protože jen tak něco obšlehnout z internetu jsem nechtěl, a navíc žádná skutečně vyhovující mapa pro tisk neexistovala. Nicméně pro druhé vydání jsme s mladým geografem Vítem Kovačkou připravili originální mapku slovenského osídlení v Bihoru. Najdete ji na předsádce knihy, a je to taky to nejzásadnější vylepšení oproti předchozímu vydání.
Jenže – přece si kvůli předsádce nekoupíte knížku ještě jednou… Nebojte, myslel jsem i na vlastníky prvního vydání! Když se mi se svým výtiskem Reemigrantů vyfotíte (anebo jinak doložíte, že už knihu máte), pošlu vám mapku samostatně, zdarma. Vy si ji vlepíte na předsádku a budete mít Reemigranty skoro tak dobré jako v nejnovějším vydání. Neformálně tomu můžeme říkat vydání 1.1 :-)
Pokud máte o mapku zájem, napište mi na e-mail radioc@seznam.cz a rovnou připojte svou poštovní adresu.
P. S. To víte, že když si k tomu objednáte i některou knížku, nebudu se zlobit. Ale nemusíte.
V těchto dnech vychází nové vydání mojí knihy Reemigranti.
Hlavní změny oproti předchozímu vydání jsou tyto:
přidání nového seznamu lodních pasažérů v brazilském vystěhovalectví z let 1924–26, oddíl II intermezza 5
na předsádku knihy je přidána originální přehledná mapka slovenských obcí v bihorsko-salajské oblasti, vytvořená ve spolupráci s geografem Vítem Kovačkou
Ostatní změny v knize jsou pouze drobnými opravami.
