Slováci v Rumunsku

Sedmihradské Rudohoří, též Plopiş n. Şes (rum.), Réz (maď.), severní výběžek horského masivu Bihor, se prostírá severně od řeky Crişul Repede v šířce 15-25 km a délce asi 50 km (v ose severozápad-jihovýchod), cca 40 km východně od města Oradea (Velký Varadín, Nagyvárad), v dnešním severozápadním Rumunsku. Území se dělí mezi dvě župy – Bihor (maď. Bihár) a Sălaj (maď. Szilágy). Do roku 1918 bylo součástí Uherska, pak připadlo na základě Trianonské smlouvy Rumunsku. Roku 1940 bylo Rumunsko Německem a Itálií donuceno postoupit severní Sedmihradsko Maďarsku. Roku 1945 se Rudohoří vrátilo pod rumunskou správu a součásti Rumunska je dodnes. V průběhu 20. století se tedy na tomto území v roli úředního jazyka střídala maďarština s rumunštinou.

!!! Upozornění: toto pojednání o historii sedmihradských Slováků bylo vytvořeno v letech 2013–14. Pro novější a definitivnější pojednání tématu viz knihy edice Sedmihradsko. !!!

Až do doby slovenské kolonizace na konci 18. a v první pol. 19. stol. pokrýval rudohorské kopce prales. Ke kolonizaci došlo díky snaze majitelů (hrabě Barányi na severozápadě, baron Bánffy a Kereszegi na východě, hrabě Batthyányi ve středu území) o hospodářské využití tohoto prostoru – za tímto účelem začali přivádět na své panství rodiny z Horních Uher, tj. ze Slovenska. Odtud vědomí původu „z Horňak“, přetrvávající u rudohorských Slováků v Rumunsku do 2. pol. 20. století. V paměti příslušníků nejstarší generace se také ještě v této době uchovávají vzpomínky jejich prarodičů na strastiplné pěší putování z oblastí dnešního Slovenska.

Osadníkům je slíbeno dřevo na stavbu domu a všechna půda, kterou si v pralese dovedou vyklučit. Na vrších tak vznikají velice rozhlehlé obce kopaničářského typu, z nichž nejrozsáhlejší, Gemelčička, má podle Urbana rozlohu celých 47 km2. Chalupy se staví ve vzdálenosti i několika set metrů od sebe. „Každý hleděl vykáceti pokud možno největší plochu, aby půdu mohl zdělati na pole.“ (Urban, 1930.) Ještě roku 1910 byla naprostá většina chalup v oblasti dřevěných, krytých slámou, rákosem nebo šindelem; zbylé chalupy byly většinou z „nabíjané“ hlíny.

„Oni sebe ftedi take izbi stavjali, že štira ľuďa tak pres ďeň postavili jednu jizbu. Štira ľuďa. […] Na druhi ďeň čo hu prikrili a na treťi ďeň uš bola hotova. Tak behem jednoho tižďňa oňi mali izbu omazanu a v ňej bivali. […] Oblok [tj. okno] sebe spravil tely – obloki take spravili, no jak vam to povedať, položili dva stromi, jeden na druhi, no a to boli kulate. A do tehoto vipilili polovičku – takto – dopoly, aj tu vipilili do poly a do tehotok samo tak, no a to mali oblok. Oňi ftedi ňe, že postavime tam ňejak slupek a že hrani dame, že si spravime oblok otveraci aľebo čo, oňi to zrobili teľe, co hlavu sťe pres to ňemohol strčiť, oňi to mali obloki! No a sem tam jakusikaj tabuľečku uš našli tam, povedzme, jako je tu ten kus papera, strčili tam a uš to mali obloki. Tak. No a dvere oni sebe nazbijali, zkratka, opilili jedneho klata, no a nakaľali to tam take kaľanice a pokresali to uš tom sekerom a popribijali ňejake lajsni tam na to, čo boli take špari, čo tri paľce sťe mohli vepchať pres dvere. To ňevadi, to uš boli dvere. No a oňi tak, potem oňi sebe to uš čim ďalej tim ďalej tak si to ľen moderňejše robili a šikovňejše, tak potom uš koňec ku koncu, doteras, uš jak som sa ja jaksikaj ja uš ľepši poznal svet, tak to robili docela docela, že sa v tim dalo bivať. […] Doňesli slamu na zem, tak posťelili ot tejto sťeni aš tam po tu sťenu. Same ďeti ľeželi po zemi. Zima, ježišmarja, čo šlak išel človeka pobiť.“ (Z vyprávění reemigranta Karla Valíčka; Krátký, 1956, příloha 2.)

V prvních dobách po příchodu do rudohorských kopců Slováci dodávali dřevo místním sklárnám nebo je pálili na popel, z něhož se vařením vyráběla potaš („salajka“), surovina pro výrobu skla, mýdla aj. Slib půdy, kterou si osadníci z pralesa vydobudou, prý vrchnost vesměs nesplnila. Po letech placení nájmu („harendy“) se Slováci domohli pouze možnosti odkoupit půdu do svého vlastnictví. Často se přebírá Urbanův (1930) údaj, že po téměř pětatřicetiletém sporu rozhodl v roce 1889 zilajský (Zalău?) soud o tom, že vrchnost je povinna prodat kolonistům půdu na dvacetileté splátky.

Většina literatury věnující se původu rudohorského osídlení přebírá údaje jiných autorů; velká část přebíraných informací má původ u Urbana (1930) a Granatiera – Třešňáka (1930), kteří své zdroje důsledněji neuvádějí. S určitými originálními prameny snad pracují Karas (1946), Štědronský (1946, 1949), Sego (1956). Hamáš (1974) zřejmě využívá původních pramenů, chybí však citace, navíc je článek podle Lipavské (1983) zčásti plagiátem Krátkého (1956); Michalčáková (1980) má údaje z matriky v Nové Huti, standardní poznámkový aparát a citace opět chybí. Širší přehled o existujících pramenech má Benedek (1983), který zná následující: matriky obcí Bodonoš, Sv. Job a především Nová Huta; záznamy oradejského římskokatolického biskupství k farnostem Boromlak, Bodonoš a Nová Huta; farské záznamy v Bodonoši a Boromlaku; školské kroniky v Bodonoši, Nové Hutě a Gemelčičce. Z novohutské farské kroniky sahající do 19. století se zdá čerpat Peřina (1955). Kvalitní přehled existující literatury k tématu rudohorských Slováků podává Lipavská (1983).

První osidlovací vlnou byla kolonizace barányiovská, podle Urbana v letech 1790–1803, jejímž výsledkem bylo osídlení Bodonoše a okolí (Varzaľ, Boromlak; Benedek ovšem klade počátek slovenského osídlení v těchto smíšených obcích až do let 1820–1836 a tato verze se nám na základě dosavadního studia matričních pramenů zdá pravděpodobnější). Následovat měla kolonizace bánffyovská, která dala vznik Gemelčičce (části 1811 a 1817), Nové Huti (1817) a Židárni (1817–1820). Konečně na pozemcích hraběte Batthyányiho vznikají údajně roku 1830 obce Stará Huta a Sočet (zv. též Zachotár, od “za chotárom” – za cestou oddělující Sočet od Staré Huti). Oproti Urbanovým údajům, Granatier a Třešňák kladou druhou vlnu k roku 1830 a třetí k roku 1835.

Ačkoli Urbanova verze se běžně přijímá, zdá se, že pro obojí datování chybějí vzhledem k nedostatku citací v těchto pracích další doklady. Granatier – Třešňák se prý dozvídají o počátcích kolonizace „z listu nebohého historika Karacsónyiho, jehož list cituje ve své zprávě pan Anton Kompánek“. Zmiňovanou zprávu katolického kněze a publicisty Antona Kompánka (1891–1949), který prý u rumunských Slováků uspořádal v roce 1927 sérii přednášek, se nám dosud nepodařilo dohledat. Autorem zmíněného listu, který také neznáme, byl bezpochyby János Karácsonyi (1858–1929), profesor historie, později též titulární biskup v Oradeji.

!!! NOVÉ – nejstarší historie Nové Huti, Staré Huti, Sočetu, Židárně a Gemelčičky je nyní nově a kvalitněji zpracována v mojí nové studii, ke stažení ZDE . Tato studie mimo jiné silně narušuje výše zmíněnou tradiční představu o údajných třech kolonizačních vlnách. !!!

Extrémní populační růst mateřských obcí vedl pak v průběhu 19. a první poloviny 20. st. k „vnitřní“ kolonizaci Rudohoří, při níž vznikly další čistě slovenské obce a osady (Nový Šastelek cca 1913, Šarany 1871–1873, Bojovské 1903 nebo 1907, aj.), jakož i slovenské menšiny v rámci rumunského osídlení v okolních nížinách (Peštiš, Siplak, Kizepeš, Zăuan, Plopiš aj.). Zároveň ovšem v širší oblasti žup Bihor a Sălaj nacházíme několik dalších obcí, které byly patrně osídleny již dříve přímo ze Slovenska, ačkoli se nikde v literatuře v souvislosti s třemi vlnami prvotní kolonizace neuvádí. Soudě podle doložených příjmení se jedná o menšinové slovenské osídlení v obcích Sv. Job, Feďverněk (Fegernic), Slovenský Telek (Tăutelec), Ťivag (Kevágov, Chioag) a Bikáč (Bicaci), snad i v jiných.

Následuje seznam rudohorských obcí s významným (někde výhradním) podílem Slováků: Nová Huta (Șinteu), Stará Huta (Huta Voivozi), Židáreň (Valea Târnei), Sočet (Zachotar, Socet), Bodonoš (Budoi, Budoiu), Voivoz (Voivozi), Popešť (Popești), Nový Šastelek (Sacălaşau Nou; části Bajaš a Petriš), Gemelčička (Maďarpotok, Valea Ungurului, Făgetu); Borod (Borodul Mare) a zvláště jeho osady Frunze, Zboriště (Zboriştie), Šarany (Şaranie), Magurič (Magurici), Izvor (Isvor), Ruptura, Rét, Mihyla, Bania; Boromlak (Borumlak, Borumlaca), Bystrá (Čierna Hora nebo Čierny Les, Pădurea Neagră), Peštiš (Peştiş), Varzaľ (Verzár, Vărzari), Siplak (Suplacu de Barcău), Kizepeš (Cuzap), Feďverněk (Fegernic), Halmošď (Halmăşd), Plopiš (Plopiş), Bojana Huta (Boiana, Boianu Mare), Kaššapotok (Bogdana Huta), Bojovské (Marca Huta), Čerpotok (Valea Cerului).

Menší podíl slovenského obyvatelstva se kromě toho uvádí v obcích: Sv. Job (Sâniob), Kalina, Groš (Groši, Groşi), Nižný Lugaš (Lugoš, Lugaşul de Sus), Vyšný Lugaš (Lugaşul de Jos), Lunkšoara (Lungušvara, Luncşoara), Ťivag (Kivág, Kevágov, Chioag), Čanáloš (Cenaloş), Saliště (Sălişte), Brusturi, Harasov (Varasău, Varaslau), Termezov (Termezeu), Cuieşd, Ciganešt (Tagăneşti de Criş), Tusa, Aleuş, Jaz (Jas, Iaz), Zalnok (Zalnoc), Zavaň (Zovaň, Zovani, Zăuan Băi), Chegea Huta, Buča (Bucea), Derna, Markasek (též Ipp II, Marca), Čeruša (Cerişa), Recea, Pascal, Poiana Flora, Tria, Slovenský Telek (Tăutelec), Starý Šastelek (Sacălaşau), Telegda (Tileagd), Picleu, Alešď (Aleșd), Marghita, Negreni, Nușfalău (Naďfaluba), Pacal (Paţal), Sub Cetate (Subcetate), Diosig, Ciutelec, Ilišov, Turda.

Detaily k jednotlivým obcím, nakolik bylo možno je dohledat, lze nalézt v tabulce, která je níže ke stažení. Uvádí se v ní mj. rok založení a počet slovenských obyvatel (popř. podíl Slováků na celkovém počtu obyvatel) v různých dobách podle různých zdrojů.

Demografie

Údaje o počtu slovenských obyvatel v jednotlivých obcích jsou tyto: Urban (1930) uvádí výsledky maďarského sčítání z r. 1910 a údaje oradejského biskupství k r. 1930. Svetoňovy (1943) údaje k r. 1910 se shodují s Urbanovými, pokrývají však více obcí se slovenskou menšinou; jeho údaje k r. 1930 vycházejí z rumunského sčítání a liší se od Urbanových. Dále jsou uvedeny údaje Šemberovy (1878), ilustrující masivní nárůst slovenského obyvatelstva během poslední čtvrtiny 19. st.; Strejčkovy (1938) k roku 1938, které jsou pravděpodobně nejaktuálnějšími čísly z doby před reemigrací; a počty uvedené v Krátkého (1956) příloze V/2 – není zcela jasné, o jaké údaje jde, snad se jedná o Auerhanova data k r. 1890 nebo 1900.

V každé sadě údajů bohužel chybí počty obyvatel pro některé z druhotně osídlených obcí. Údaje chybějící u Strejčka můžeme na základě ostatních zdrojů a vzrůstové tendence zhruba odhadnout; dostaneme se tak k domněnce, že v předvečer 2. sv. války zalidňovalo rudohorské vrchy a přilehlé nížiny asi 26 tisíc Slováků (Krátký, 1956, odhaduje 24,4 tisíce). Do takového počtu obyvatel se rozrostlo původních několik set rodin (doplňovaných o menší počty později příchozích Slováků, Čechů, Němců, Maďarů aj.; hybnou silou určité průběžné obměny obyvatelstva v oblasti byla průmyslová výroba a těžba: sklárna v Bystré, uhelné doly v Bodonoši, asfaltové doly v Derně aj.) Shoda příjmení mezi potomky těchto Slováků tak obvykle není náhodná a ukazuje na příbuznost nositelů na úrovni prvních kolonizujících generací.

!!! Nové: místopisný přehled slovenského osídlení v Sedmihradsku je nyní k dispozici zde. !!!

Následuje seznam příjmení rudohorských Slováků, sestavený s pomocí materiálů Československé reemigrační komise v Oradeji a seznamu Michalčákové (1980): Adler, Albert, Alexov, Antonovič, Andrušík, Ardelan, Bačák, Badinka, Bachroň, Bajcar (Bajcár), Balek (Bálek), Bálint (Balint), Balog, Balzar, Bandík (Bandik, Bándik), Bartel (Barteľ), Bejdák (Bejdak), Belanský, Benč (Benčo), Benčík, Beňo, Berec, Bíreš (Béreš, Biriš, Bireš), Bežan, Bigas, Blahuta, Blažek, Boglár, Boháč, Bomb, Bombala, Borák, Breczko (Brecko), Brem, Brenkus, Brisuda, Brňák (Brňak), Bršťák (Bršťak, Brštak, Brščak, Brštiak), Bubeľa (Bubela), Bučak (Bučák, Bučiak), Budač, Bula, Burďák (Burdík, Burdiak, Burďak), Butar, Cibulák, Csácsár, Čajan (Čaján), Čavoj (Čávoj), Černaj, Černota, Čert, Čurčík, Daníček (Danitšek, Danítšek), Daniel, Dekret, Dembrovský, Demian (Demjan), Dibďak (Dibďák, Dibdiak), Dirbák (Dirbak), Dobrovský, Dojčar (Dojčár, Dojčiar), Domokoš, Drugda, Dubač (Dubáč), Dubovan, Dulovec (Duľovec), Ďubak (Ďubák), Ďurčík, Durič, Ďuriš, Ďurkovič, Eisner (Aisner, Aiszner), Fabrik, Fačka, Farkaš, Fatura, Ferenčík (Ferenčik), Ferik (Ferík), Fic, Figura, Filipčík (Filipčik), Florner, Folvarský, Frančák (Frančak, Frančiak), Franek (Franěk), Frcka (Frtska), Freit, Frnka, Fugel (Fugeľ), Furik (Fúrik), Furiš, Gabaj, Gabera, Gajdoš, Galek (Gálek), Garaj, Gašpar, Gažák, Gembický, Gocala (Gocela), Golas, Gondek, Grebenár (Grebenar), Greguš (Gregus), Gubala, Gubani (Gubáni, Gubaň, Gubáň), Gubánik, Haniš, Harazin (Harazín, Harazim, Harazím), Harenčák (Harenčak), Hatala, Hauer, Havík, Hazucha, Heblák (Hebľák, Hebľak, Hebliak), Hečko (Hecsko), Hečkovič, Heisner, Herkus, Hirgeľ, Hlavaj (Hlavai), Homza, Hňatek, Honiš, Horelica, Horný, Hošek, Hoško, Hribar, Hruška, Hudec, Huderák, Husar (Husár), Chavík (Chavik), Chlup, Choleva, Chovan, Chovanec, Chrapan, Chrenč, Chromek, Chudý, Ille, Iles, Ivan (Iván), Jablončík (Jablončik, Jáblončik), Jackuliak (Jackuľak, Jackuľák, Jackulák), Jamnický, Jančevič, Jančík, Jančistík, Jančista, Jančovič, Janeček, Janošťák (Janošťak, Janoštiak, Janoščák, Janoščak), Jaroš, Jedlička (Jedlicska), Jozefík, Jozek, Jufášek, Juhaňák (Juhaňak, Juhaniak), Juráš (Juraš), Jurčík, Jurek, Juríček, Jurišta, Juzek, Kadlec, Kalamár (Kalamar, Kolomar), Kalianko (Kaljanko), Kapečka (Kapecska), Kapota, Kapusniak (Kapusniák), Karásek, Kaša, Kašaj, Kazimír, Kertis, Kertész, Kizek, Kliment, Klišík (Klišik), Kodran, Kohelka, Kohút, Koiš, Koleňák (Koleňak, Koleniak), Koňarík (Koňarik, Koňárik, Konyárik, Koniarik), Koněvalík (Koněvalik, Konevalik), Koňuch (Koňuk), Koreny, Korch, Koristek (Korístek), Koryťák (Koriťák, Koriťak, Koryťak), Korytár (Koritár, Koritar), Korman, Kortiš, Kotlár, Kutlák (Kutľak, Kutliak, Kutľák), Kosák, Kosta, Kostelnik, Kostelný (Kostelni), Kostka, Kovačik, Kozák (Kozak), Kret, Krikeľ (Kríkeľ, Kriekel), Krkoš, Krkoška, Krupa, Kubalák (Kubaľak, Kubaliak, Kubaľák), Kubenec, Kubinec, Kučera, Kukol (Kúkol), Kmecz, Kubošek, Kurák, Kurek, Kuzsma, Kvak (Kvák), Labaj, Laczkó, Lašák, Latka, Lauč, Lavrinčík (Lavrenčík, Laurenčík, Ľavrinčik, Lavrenčik), Leiz, Liďák (Lidiak), Lingurár, Líška, Lučan (Lúčan), Lukáč (Lukač), Lukašák, Lupo, Macek, Macenauer (Matzenauer), Máček (Maček), Mačuda, Maďar (Magyar), Magera, Machala, Majďák, Malaga (Maľaga), Malák (Maľak, Maliak), Malár, Malina, Mamiňák (Maminiak), Maňur (Maňura, Máňur, Maňúr), Mareček, Marek, Maruška, Maškara, Merčák, Mereďa, Merka (Merko), Melicher, Micák, Mičák, Mican, Migas, Michalčák (Mihalčák), Michalec, Michalovský (Mihalovský), Mikuláš, Minarčík (Mlinarčík, Mlinarčik, Mlynarčík), Mlinarsky, Moitšek, Molnár, Mondek, Mondečka, Moravčík, Morong (Moronga), Morošan, Motyčák (Motičák, Motičak), Mráz, Mucha (Muha), Mulitza, Munka, Murin, Mušák, Mutňan (Mútňan), Naď, Nemec, Nergeš, Nocar (Nocár, Noczar), Nosál (Nosaľ), Novakovič, Obročník, Ocelák (Oceľak, Oceliak), Odlevák, Oláh (Olah), Olšák (Olšak), Oltman, Okuliar (Okuľar, Okular), Ondrušík (Ondrušik), Orlovič, Oršulák, Ostrihon (Ostrihom), Ovčák, Palenčár, Palucha (Paluka), Papaj, Pardek, Pavel, Pavelka, Pazurik (Pazúrik), Peňák (Peňak, Peniak, Peniák), Peniaček, Perce, Pešel (Pešeľ), Petera, Petraš, Petričák (Petričak), Petr (Peter), Petrus, Pinďák (Pindiak, Pinďak), Pišek (Píšek), Plaucha, Pňaček (Pňáček), Pocklan (Pockľan, Pocklian, Podsklan, Podskľan), Podhora, Podstavek, Pokluda, Poláček (Polaček), Polák, Polášek, Pop, Puškáš (Puskás), Račák (Račak, Račiak), Rafaj (Rafay), Randis (Randys), Rapčan (Rabčan), Ribár (Ribar, Rybár), Rigler, Rolník (Roľnik), Romančák, Rončák (Rončak), Rosik (Rosík), Rosota, Rošan, Rusnák, Sabo (Szabo), Salaj, Salva, Sarka, Sedlák (Sedlak), Segeč, Sekáč, Semmelbauer (Semelbauer, Semelpavel, Semipavel), Sirka, Sivák, Sivíček (Sivitšek), Sivok, Skypala (Skipala, Skýpala), Sližik (Sližík, Slížik), Slovák, Smitek, Smižák, Smolen, Smolnický, Sobek, Sojka, Soročka, Spalko, Spevák, Spurigaň, Staník (Stanik), Stankovič, Stašák, Steanko, Stenberger, Stiskal (Stiskala), Stojka, Stolarík (Stolarik, Stolárik), Straka, Strapek, Svitek (Svítek), Šándor, Šemro, Šidlák, Šiler, Šíp (Šip), Šipula, Škarvanek, Škorvan (Škorván, Škrovan), Škorvánek (Škorvonek), Škuta, Škvareniak, Šnajder, Štefančík, Štemberger (Štenberger), Štiak (Štiák), Štor, Šuba, Šubják (Šubiak, Šubjak), Šulaj, Šulan (Šuľan, Šuľán), Šulek, Švajka, Švedik (Švédik, Švejdík, Švejdik), Talpa, Tasbirek (Tazbirek, Tasbírek, Tazbírek), Temňák (Temňak, Temiak, Temják, Temjak), Těžký, Tirala (Tyrala), Tisoň (Tysoň), Tomek, Tribula, Tribulík, Troják (Trojak), Trubač, Trubela, Turkuš, Turoň, Tušinovský, Ujfaluši, Václavík (Václavik, Vaclavik), Vajda, Valek, Valíček (Váliček, Valiček), Vantruba, Vávra (Vavra), Vavrica, Vavriňák, Veber, Verberník (Verbenik), Verzer, Veselka, Velocha (Veľocha), Vetrák (Vetrak), Vilček, Vilhan, Vlajk, Vlček, Vojenčák, Vojnár, Vojtek, Vonz (Vanz, Vons), Vosmunský (Vosmundský, Vaksmundský), Vrobel (Vrobeľ), Vršan, Visokai, Zajac, Zavičar (Zavičár), Zámečník, Zetocha, Zivčák (Zifčak, Zifčák, Zivčak, Živčák), Zima, Zmetek, Žák, Žofňák (Žofňak)

Co se týče původu Slováků v Rudohoří, široce se přebírá Urbanův údaj o původu v gemerské, šarišské a především zemplínské stolici; Granatier – Třešňák mluví o nářečních a oděvních prvcích oravských. Krátký (1956) upozorňuje na Urbanovo chybné čtení zápisu „Zemplén (Abony és Arva)“ jako „zemplínská stolice, okresy Abany a Arva“, namísto náležitého „stolice zemplínská, abaujská, oravská“. Michalčáková (1980) prosazuje v zásadě zřejmě správnou tezi o většinovém příchodu „z Oravy a Kysúc s mezizastávkou ve slovenském Rudohoří“ (tj. oblast gemerské a novohradské stolice kolonizovaná během 2. pol. 18. st., nezaměňovat se sedmihradským Rudohořím), své tvrzení ovšem dokládá jen poněkud libovolným výběrem z novohutské úmrtní matriky. Vyváženější obraz s oporou v témže prameni podává Benedek (1983): Slováci do Nové Huti, Staré Huti, Zachotaru, Židárni a Gemelčičky přicházeli hlavně z Kysúc a Oravy (Erdúdka, Veselé, Lipnica aj.) a z rozhraní stolic gemerské (Lom, Šoltýska, Ďubákovo, Kokava aj.), novohradské (Ipeľ, Látky, Polianky aj.) a zvolenské (Detva, Detvianská Huta). Srov. též Cigáň – Chrastina (2013). Jen sporadicky je doložen původ ve stolici spišské, abovské (abaujské, na území Maďarska), zemplínské, šarišské nebo na Moravě; Urbanova hypotéza je tedy namnoze chybná. (Na základě svého nesmírně důkladného studia rudohorského nářečí Benedek dále uvádí, že „nárečové zvláštnosti odkazujú predovšetkým na hornú Oravu, na Zvolen, Novohrad, Šariš a Trenčín“.) Skladba příchozích obyvatel v bodonošském kolonizačním centru nebyla dosud v literatuře pojednána, podle našich dosavadních poznatků se však liší jen mírně – především zde mají vzhledem k dřívější kolonizaci Bodonoše menší zastoupení pozdě osídlené obce gemersko-novohradské oblasti. Méně jasný je zatím původ obyvatelstva v ostatních ostrůvcích počátečního slovenského osídlení.

Čestmír Krátký ve své diplomové práci (1956) i v kratších studiích jako první upozorňuje na to, že při bližším studiu se slovenské osídlení Rudohoří rozpadá na dva až tři kulturně-historické okruhy. Jejich vymezení úzce souvisí s dobou založení vlastní farnosti a kostela v Bodonoši (farnost 1829, kostel 1831), Nové Huti (kaplanství 1838, farnost 1844, kostel 1844) a Gemelčičce (farnost 1891, kostel 1894; všechny údaje podle Schematismu, 1896) – vlastní kostel učinil z příslušné obce přirozené spádové centrum a vedl k oslabení kontaktů napříč farnostmi. Základní opozicí byl kulturní rozdíl mezi obyvateli čistě slovenských kopaničářských obcí na rudohorských vrších (Nová Huta, Židáreň, Stará Huta, Sočet, Gemelčička, Šarany aj.) a obyvateli kompaktních smíšených obcí v nížinách (Bodonoš, Boromlak, Varzaľ, Čerpotok aj.) – „vrchari“ vs. „dolinčania“. Obyvatele vrchů oproti úrodným nížinám charakterizovala větší hospodářská i kulturní zaostalost a izolace od rumunských a maďarských vlivů. Zoufalá poválečná hospodářská situace způsobená tříletou neúrodou v letech 1944–1946 přiměla pak k masové reemigraci do ČSR v největší míře tyto vrcharské Slováky; z nížin se odcházelo poněkud méně. Část Slováků z Bodonoše a Nového Šasteleku živila práce v dolech. Slovenská kultura „dolinčanů“ se také jistě ve smíšených obcích bezpochyby silněji mísila s rumunskými a maďarskými vlivy. Menší etnická vyhraněnost i nižší účast na reemigraci do pohraničí jsou nejspíše důvodem toho, že se dolinčanská skupina rudohorských Slováků víceméně vyhnula pozornosti novější české etnografie.

V rámci vrcharských Slováků se dále silně pociťoval rozdíl mezi obyvateli farnosti novohutské (Nová Huta, Židáreň, Stará Huta, Sočet, Bojovské – „Huťania“) a gemelčišské (Gemelčička, Šarany, Magurič, Zboriště, Frunze, Izvor aj. – „Gemelčišania“). Při značné zaostalosti obou okruhů na tom byl relativně hůře gemelčišanský, mj. pro svou velkou rozlehlost. K jediné škole v Gemelčičce náleželo množství osad i 20 km vzdálených, přičemž školní povinnost se rušila už pro docházkovou vzdálenost nad 3 km (Urban, 1930). Výsledkem byla obrovská negramotnost (kolem 80 %) i v době mezi dvěma světovými válkami. Huťanské osídlení, též kopaničářského typu, bylo ovšem kompaktnější jen relativně a negramotnost tu dosahovala podobných hodnot: „Z dospělých mužů umí čísti a psáti jen málokterý, ženy jsou skoro vesměs analfabety. […] Počet analfabetů v Nové Huti tvoří dobře 80 % všeho obyvatelstva. […] Čísti a psáti zná [ve Staré Huti] jen několik jednotlivců, mládež jest úplně negramotná. […] Analfabetů jest zde skoro plných 100 %. Zanedbanost kulturní a hospodářská jest veliká a Sočet počítán jest mezi nejzaostalejší osady v Rudohoří.“ (Urban, 1930) Lepší seznámení Čechoslováků s rudohorskou situací vedlo k tomu, že během 30. let bylo v Rudohoří s podporou ČSR založeno 12 škol a od roku 1933 tam působilo 20 slovenských učitelů. V neutěšených poměrech vrcharských obcí bylo ovšem těžké učitele delší dobu udržet; vzdělávací snahy byly navíc přerušeny nástupem horthyovského Maďarska, jež slovenskému školství nepřálo (Lipavská, 1983).

Vrcharský a gemelčišanský okruh se poněkud lišily skladbou příležitostí k obživě. Huťané i Gemelčišané doplňovali málo výnosné hospodaření na rudohorských kopcích dřevorubeckou prací (muži často odcházeli na několik měsíců za prací „do hory“) a žňovou výpomocí v nížinách. Pro Huťany, především obyvatele Sočetu a Staré Huti, tu však byla navíc šance na zaměstnání ve sklárně v Bystré; pracovaly zde i malé děti. Původní sklárna ve Staré Huti byla podle Javora (1985) založena mezi lety 1730–1736, tj. dávno před slovenskou kolonizací, byla velmi malá a zanikla neznámo kdy; mezi lety cca 1815–1870 fungovala sklárna v Nové Huti¹ se skláři přišedšími ze Slovenska. Po vyklučení kopců v oblasti Staré a Nové Huty se sklářská výroba právě přesunula do níže položené Bystré.

K pocitu jisté exkluzivity a nadřazenosti Huťanů nad Gemelčišany zřejmě přispíval i kontakt s četnými rodinami, které se kolem roku 1924 vystěhovaly z novohutské farnosti do Brazílie. (Urban, 1930, uvádí „na 200 Slováků“, Krátký, 1956, i Peřina, 1955, podle některého staršího zdroje „přes 200 rodin“, tento údaj se nám zdá pravděpodobnější.) V průběhu dalších let se některé jednotlivé rodiny vrátily z Brazílie do Rumunska, případně se zapojily do pozdějšího osídlování čs. pohraničí. Některé zdroje mluví též o vystěhovalectví do Ameriky – podle Peřiny koncem 19. st, doložen máme odchod jedné rodiny ze Šaran do Ameriky k roku 1922.

Rudohorské Slováky do doby poválečné reemigrace a z části i po ní charakterizovala silná, nekomplikovaná až naivní řimskokatolická religiozita. Většina literatury k tématu, vznikající v době normalizace, se k extrémně konzervativnímu působení římskokatolické církve v zaostalém Rudohoří vyjadřuje s očekavatelným despektem. Zajímavější je konfrontovat práce starší: Zatímco podle Granatiera – Třešňáka (1930) tamní obyvatelé „vynikajú horlivosťou a pobožnosťou“, Urban v téže době podotýká: „jest to […] víra massová, slepá, víra lidí neinteligentních, nemyslících, naprosté přijetí všeho, čemu je duchovní učí. Tito se bohužel o kulturní povznesení lidu velice málo starají, naopak ještě se snaží udržovati ho v temnotách. Na důkaz uvedu úsek kázání, jehož jsem byl posluchačem […] „Tuná ste všetci chudobní. Máte len ťažkú robotu a Boha. Iní majú bohatstvo, vás utiskujú a prenasledujú. […] Vy neviete čítať, neviete písať, ale to nič nerobí. Vy veríte a preto pridete do neba a budete ich potom súdit. Podobně Krátký (1956) cituje pasáž ze dochovaného kostelního zpěvníčku, prosící Boha o ochranu krále a vyzývající služebné k pokoře. Silná, byť primitivní zbožnost dokázala ovšem alespoň zčásti držet na uzdě největší neřest rudohorských Slováků – alkoholismus. Konzervativní a rigidněji religiózní složkou rudohorské společnosti byly každopádně ženy. Naopak muži, kteří mnohdy v souvislosti s 1. sv. válkou strávili několik let ve světě, se vraceli s širším rozhledem, znalostí několika jazyků a často s elementární gramotností.

„No uš potom, jak to išlo uš po valki, po tej bitki – keť uš prešla ta bitka, prišli braťa z vojni. Jeden bol zajati štiri roki. A jeden na talijanskim fronťe zasej bol, zajati f Italiji. Uš potom oňi to jaksikaj rossveťili ľepši, ti ľuďa, keri chodili vjac svetem, že to sa može aj jinak žiť. Aj jine skušenosťi sebe doňesli. Aj potom uš ot tejtok prvej svetovej valki, uš sa to aňi ňedalo počitať, že jak sa to napravilo. Aľe dotedi…“ (Vyprávění reemigranta Karla Valíčka, Krátký 1956, příl. II.)

Neocenitelným pramenem k poznání duševního světa Slováků v Rumunsku jsou vedle diplomové práce Čestmíra Krátkého (1956) dva neuveřejněné rukopisy téhož autora „Způsoby konkrétního opisného vyjadřování abstraktních pojmů v dialektu slovenské menšiny reemigrované z Rumunska“ a „Vampyrismus – víra v upíry u rumunských Slováků v pohraničí“. Krátký strávil coby učitel a folklorista v blízkém kontaktu s reemigranty několik let a navázal s několika rodinami důvěrné vztahy. Ty mu umožnily neobyčejně hluboký vhled do myšlení rudohorských Slováků v době 50. let, kdy v pohraničních obcích doznívaly tradiční formy rudohorského života, dosud nepříliš zasaženy kulturní asimilací k českému prostředí. Krátký v těchto rukopisech na pozadí svého širokého přehledu v antropologii, psychologii, filosofii a sociologii kreslí fascinující obraz archaické rudohorské mysli, která musela být pro tehdejší českou společnost úkazem z jiného, dávno zaniklého světa.

Těmto Slovákům je cizí moderní rozlišování mezi náboženstvím, všednodenní racionalitou, vědeckým poznáním, mytologií, magickými praktikami a pohádkou; všechny tyto aspekty kolektivní zkušeností, bez ohledu na logické rozpory, spájí v jediný myšlenkový systém, který jí umožňuje nalézt smysl a uspokojivé vysvětlení pro každou nezvyklou situaci nebo životní krizi. Tento systém je jako celek značně imunní vůči zpochybnění; rudohorští Slováci jsou velmi vzdáleni kritickému přístupu k jednotlivým hypotetickým vysvětlením jevů, jaký je typický pro novodobou vědu. Charakteristický je například jejich přístup k nemocem: K moderním lékařským metodám jsou velmi nedůvěřiví a lékařskou pomoc přijímají, jen nakolik nevyžaduje vzdát se „ověřených“ léčebných úkonů, jež bychom často považovali za magické. Nemoc a případně smrt je zároveň pokládána za projev Boží vůle a trest za hříšné jednání; úspěchem léčby je obvykle potvrzena účinnost některého z vykonaných magických úkonů, zatímco neúspěch ukazuje na neschopnost lékaře. Rudohorští Slováci jsou na základě tradičních představ o světě a o silách v něm působících ochotni „rozpoznávat“ bizarní příčinné souvislosti mezi událostmi v čase velmi vzdálenými.

V míře pro nás zcela nezvyklé tíhnou ke kolektivnímu afektu, k empatickému přejetí cizího emotivního afektu bez kritického odstupu. („Slovák je zmaten a podezírá nás ze lži, když neslyšíme skřivana volat ,Na boha s kyjém, s kyjém’.“) Tak se děje, že se k údajnému projevu magických sil (např. něčí strádání následkem uřknutí nebo výskyt a působení „zmory“ – upíra) najde množství přímých svědků. Nejstarší generace hraje roli těžko zpochybnitelné autority: „to je naozaj pravda, to vraveli stary otec, panboh im hrechy odpusť!“. Krátký také bohatě dokládá, že vyjadřování a rozumění reemigrantů postrádá rozvinutou abstrakci a drží se na rovině konkrétnějších pojmenování a obrazných opisů: „robil si za to v srdcu jednu tvrdú skalu“, „čo som ja vtedy strachu zedla!“, „ved čekaj, že ty pojďeš a ten chodnik pod tebu buďe pľakať!“. Rudohorští Slováci podle něj dovedou trpělivě poslouchat i to, čemu pramálo rozumějí, ať už se jedná rozhlasový přenos jim neznámého sportu nebo o katolickou dogmatiku a apologetiku z úst faráře, a jsou zvyklí chovat ono nepochopené v úctě.

Tradiční rudohorská společnost je silně patriarchální: muž si obvykle bere ženu o několik let mladší (obvyklý věk prvního sňatku je 24–26 let u mužů, 19–21 let u žen) a otec má téměř absolutní rozhodovací právo nad ženou i dětmi, včetně odrostlých. V konzervativním společenském řádu není vzpoura možná, v neposlední řadě kvůli ekonomické závislosti ženy, pečující o domácnost a mnohdy postupně o osm, deset i více dětí, na hlavním živiteli rodiny. Děti kolem šesti let nejenže jsou běžně zaměstávány pracemi v hospodářství (na úkor školy, je-li v dosahu obce vůbec nějaká), ale už v tomto věku (v době meziválečné o něco později, po vychození několika školních tříd) mohou např. pracovat ve sklárně. Pro nedostatek obživy jsou dávány do služby jiným hospodářům, pouze „za stravu, ošacení a křesťanskou výchovu“. (Moravcová, 1988, zachycuje u reemigrantů rozmluvu matky a dcery narozené v roce 1940, které se této zkušenosti v dětství dostalo: „Každý den mě bili, protože jsem se nechtěla modlit.“ – „Dobre udělali, aspoň si sa naučila.“) Ještě v padesátých letech Krátký o reemigrantech píše: „i nyní se odváží některý muž zbít svou ženu pro maličkost až do bezvědomí, za křivé slovo ji přinutí spát v zimě na poli, vyžaduje od ní za všech okolností bezvýhradnou poslušnost. […] děvče musí svého frajera poslouchat na slovo, ba na posunek.“

Zatímco chlapcům se před svatbou toleruje určitá promiskuita, u děvčete se připouští vystřídání nanejvýš dvou nápadníků. Předmanželské důvěrné styky přitom nejsou zapovězeny, nad nočními „zalety“ se mnohdy přivírají oči, a to i v rodičovském domě – na veřejnosti se ovšem toto stýkání netematizuje. Relativní předmanželská svoboda je vyvažována především těžkými sankcemi dopadajícími na „prespanku“ – svobodnou matku. „Prespanka“ jen těžko získává obživu, její možnost důstojně se provdat se zmenšuje, bývá někdy zavržena i vlastní rodinou. Hladové dítě na mezi, které s sebou svobodná matka při sezónních pracích musí brát, je varovným obrazem pro dospívající děvčata. „Vlasy mi až tak stúpaju na hlave, aký maly [svobodné matky] život ťažký.“ (Moravcová, 1988) Ztráta dívčí poctivosti je symbolizována i vnějškově: děvče si samo musí změnit způsob úpravy hlavy – místo jednoho volného „vrkoče“ (copu) začíná nosit dva copy ovinuté kolem „kontu“ (půlkruhového hřebenu) pod šátkem, ve svátek navíc s čepcem. Vdává se pak v jiném než bílém oděvu a v ozdobném čepci namísto věnce příslušejícího pannám – ty jsou „začepeny“ teprve během svatebních oslav. Nepodřídí-li se dívka této normě sama, hrozí, že ji vdané ženy zbijí a nenáležitý cop jí ustřihnou (Krátký, rkp. „Vampyrismus…”).

O poměrech ve sklářské Bystré, která se na rozdíl od ostatních, zemědělských obcí Rudohoří postupně stala spíše stísněnou dělnickou kolonií s velkou fluktuací obyvatelstva, se nejvíce dozvídáme z diplomové práce Kroupové (1981). Část nekvalifikovaného dělnictva do Bystré docházela z výše slovenských položených obcí a sklárna pro ně byla možností výdělku při zachování tradičních životních způsobů; mj. s sebou přinášeli zemědělské produkty k prodeji. Ostatní dělnící a kvalifikovaní skláři žili v Bystré trvale, což s sebou ve smíšeném slovensko-německo-maďarsko-rumunském prostředí neslo postupné vytrhávání z domácích tradic. (To v některých případech pokračovalo odchodem za prací do vzdálenějšího sklářského městečka Turda.) Sklářští a zemědělští Slováci se stýkali jen omezeně a se vzájemným despektem. Trvalí obyvatelé údolní Bystré obvykle neměli vlastní pozemky nebo hospodařili jen na malém kusu propachtované půdy – ve spojení s oslabením tradiční široké rodinné soudržnosti to znamenalo odkázanost na výdělek ve sklárně. Skláři tak byli často nuceni pracovat do velmi vysokého věku.

Oděv rudohorských Slováků a jeho proměny v době před reemigrací i po ní, ve všedních i svátečních variantách, velmi podrobně a v širokých souvislostech popisuje Lipavská (1983). Tradiční mužský sváteční oděv podle ní zaniká již během 30. let: patří k němu bílé široké nařasené gatě pod kolena, zdobená košile s volnými nebo manžetovými rukávy, tmavá zástěra „šurec“ šitá bílými nitěmi a sváteční plášť „guba“ z plstnatého sukna. Přibližně do doby počátku 20. století bylo prý možno spatřit na starších mužích dlouhé vlasy. V předválečné době toto tradiční odění, zřejmě pod vlivem elegance rumunských a maďarských statkářů z nižín, nahrazují tmavé rajtky (jezdecké kalhoty široké v oblasti stehen a úzké v lýtkách) a tmavý kabátek typu městského saka. Patří k nim bílá košile, tmavý klobouk a vysoké kožené čižmy s ohrnutými ponožkami pletenými z bílé vlny. Tradiční ženský oděv naproti tomu přežívá až do prvních let po reemigraci. Skládá se z „oplecka“ (jednoduché halenky s rovně vsazenými rukávky), jedné nebo dvou bílých spodniček po kolena a na tkanici v pase („spodnik“); ty překrývá široká řasená, nejčastěji květovaná „sukňa“, přes kterou se nosí ještě „šata“, tj. květovaná zástěra s krajkovým okrajem. Přes oplecko Slovenky oblékají krátký kabátek z černého „glosu“, zapínaný často jen na vrchní knoflíčky; děvčata kabátek z bílého „velesu“; přes oplecko nebo i přes kabátek (popř. pod ním) nosí „harasku“ – velký vlněný šátek se střapci, přeložený křížem přes hruď a s cípy zastrčenými za sukni. Ve svátek obouvají šněrovací kupované botky, všední obuv je stejně jako u mužů obyčejnější, často domácí výroby. Zatímco mužský všední a pracovní oděv nabývá méně výrazných podob, u žen zachovává skladbu svátečního odění a liší se spíše barevností a kvalitou látek. Sváteční součásti oděvu jsou šity z jemnějších látek kupovaných nebo častěji tkaných doma z kupované příze, na běžné odění se využívá domácích lněných nebo konopných látek. Děti rudohorští Slováci oblékají do univerzálních dlouhých košilek rovného střihu až do doby školní docházky, starší děti nosí již obdobu oděvu dospělých.

O podobách a podrobnostech slovenského života v Rudohoří se lze dále dočíst v pracích, na které zde již pouze odkážeme. Po práci Auerhana (1921), která obsahuje množství zajímavých demografických údajů, je kniha Urbanova (1930), resp. její kapitola „Krišana“ nejstarší skutečně podrobnou zprávou o rudohorských Slovácích. Nabízí poučení o historii a hospodářských, školských, kulturních a náboženských poměrech zejména v obcích Peštiš, Nová Huta, Stará Huta, Sočet, Židáreň a Gemelčička. Různé další podrobnosti k jednotlivým obcím Bodonoš, Nová Huta, Stará Huta, Židáreň, Gemelčička, Bogdana Huta (Kaššapotok), Boromlak, Huta Certeza a Varzaľ má Michalčáková (1980). O podobě rudohorského domu a domácnosti, o pěstovaných rostlinách, chované zvěři, kupovaných potravinách a o běžné i sváteční stravě rudohorských Slováků píše velmi podrobně Hrdá (1983) ve své diplomové práci. Častým tématem etnografických studií jsou rodinné a výroční obřady a zvyky rumunských Slováků – jejich podobu před reemigrací do ČSR a jejich ústup v novém prostředí zaznamenává Nosková (2010d), Kroupová (1981), Šotolová (1981), Navrátilová („K některým proměnám obřadní kultury…”), Hrdá (1983), Moravcová (1988).

Starší práce o rumunských Slovácích namnoze vycházejí ze zkušeností, které jejich autoři (Granatier–Třešňák, Hamáš, Strejček, snad také Michalčáková) získali jako učitelé na rudohorských školách. Působivé beletrizované vzpomínky na práci učitele v Nové Huti obsahuje kniha Evžena Peřiny (1955) Vyprávění o rumunské zemi – je tu ovšem bez výslovného odlišení zapracováno také mnoho údajů převzatých ze starší literatury.

Písně rudohorských Slováků zaznamenané v 60. a 70. letech v Rumunsku zachycuje zpěvník Slovenské ľudové piesne z rumunského Bihora (Javor – Javorová, 2010). Obrovským a nedoceněným, téměř zapomenutým folkloristickým dílem jsou písňové sběry Čestmíra Krátkého, prováděné v 50. letech u reemigrantů v jižních Čechách a na severní Moravě. Krátký zde svou sbírkou o rozsahu několika tisíc písňových nápěvů a textů, která je dnes v nepublikované podobě uložena v archivu Etnologického ústavu AV ČR, podle svých slov dokázal víceméně vyčerpat zpěvní repertoár celé vrcharské skupiny Slováků (tj. skupiny huťanské i gemelčišanské). Obecně o vzniku této sbírky a o rudohorské zpěvní kultuře viz Krátký (1955 a 1957 Český lid) a Krátký (1956). Krátký též objevil pro Karla Plicku (česko-slovenského etnografa, folkloristu, fotografa, režiséra aj.) vynikajícího rudohorského vypravěče, reemigranta Karla Valíčka ze Šaran. Valíčkem vyprávěné slovenské pohádky, zaznamenané Plickou a upravené do literární slovenštiny Ivou Kadlečíkovou, vyšly v úplnosti v knize Prekrásny Janko (Valíček – Plicka – Kadlečíková, 2010).

Průběh reemigrace

O průběhu reemigrace rudohorských Slováků do Československa v letech 1945–1949 se dozvídáme nejpodrobněji u Vaculíka (2002), Noskové a Tošovské (2010) a Šislera (2011). Již v poslední fázi 2. sv. války a bezprostředně po ní zaznívaly výzvy čs. představitelů k návratu zahraničních krajanů a jejich zapojení do budování poválečného státu. Ten počítal s rychlým vysídlením miliónů německých obyvatel z pohraničí a s jejich nahrazením českým a slovenským obyvatelstvem z vnitrozemí i zahraničí. Volání uposlechli kromě tisíců Čechů a Slováků ze západní Evropy, jižní Ameriky, volyňských a banátských Čechů aj. i Slováci ze sedmihradského Rudohoří (v menší míře pak též rumunští Slováci z oblasti Nadlaku, jimiž se v této stati podrobněji nezabýváme, ale viz odkaz).

V první fázi šlo o reemigraci spontánní, neřízenou (tzv. černou): už v letech 1945–1946 se stovky rudohorských rodin dostávaly různými způsoby na Slovensko, kde se toužily usadit. Zde se pro ně ovšem vzhledem k dosud neprovedené výměně obyvatelstva s Maďarskem nedostávalo volných usedlostí. Slováci byli proto nuceni pokračovat do českého a moravského pohraničí, kde měli naději na získání majetku zkonfiskovaného na základě poválečných dekretů. Už v květnu 1946 tak dorazilo 278 slovenských rodin do okresů Chrudim a Rýmařov, v prosinci bylo v českých zemích již na 700 rodin. Nelegální reemigranti se jen s obtížemi domáhali přidělení očekáváného majetku a stávali se často námezdními zemědělskými nebo lesními dělníky. Černá reemigrace byla pro československý stát nevýhodná, neboť znamenala zanechání dosavadního reemigrantova majetku rumunským úřadům. Čs. vláda měla tedy zájem na rychlém uzavření dohody o reemigraci s rumunskou stranou, k těmto snahám poměrně vstřícnou.

V červenci 1946 byl podepsán protokol a v srpnu zřízena Čs. přesídlovací komise v Oradeji, která začala připravovat legální vystěhovalectví a sepisovat zájemce o reemigraci celkem ze 114 obcí rudohorské oblasti. Černá reemigrace přesto pokračovala, neboť Slováci se obávali, nikoli neoprávněně, že kdo přijde později, dostane méně. Vzhledem k dosud neuzavřené dohodě o vyrovnání zanechaného majetku a také vzhledem k potřebě námezdních sil v českém pohraničí se v prvním sledu počítalo s transferem nemajetných rodin a osob hlásících se do námezdního poměru. Teprve později měli přijít na řadu malorolníci, kteří byli po nějakou dobu udržováni v naději, že v nové vlasti obdrží ekvivalent půdy zanechané v Rumunsku. V květnu 1947 bylo zřízeno shromažďovací středisko pro vystěhovalce z Rudohoří v městě Aleşd a po jeho naplnění na 800–1000 osob byl do Rumunska vypraven reemigrační vlak z ČSR.

První z transportů do Československa vyjel v únoru 1947 z oblasti Bukoviny; druhý, již z oblasti Rudohoří, vyrazil do Československa 5. 7. 1947 trasou přes Oradeu, Püspökladany, Miskolc, Košice, Púchov a Přerov. Během příštích dvou let následovaly tři desítky dalších, z toho více než polovina z rudohorské oblasti. Nepohodlná cesta dobytčími vagóny trvala podle pamětníků i dva týdny; byla často komplikována průtahy v pohraničních i dalších stanicích, přísnými celními prohlídkami, zásobovacími problémy apod. V Československu byli reemigranti rozvezeni do shromažďovacích středisek v Berouně, Chebu, Suchém Vrbném u Českých Budějovic a Šumperku, odtud pak rozmísťováni po příslušných částech pohraničí. Ve větší či menší míře se jednalo se o tehdejší okresy Český Krumlov, Kaplice, Trhové Sviny, Prachatice, Sušice, Tachov, Kraslice, Nejdek, Vejprty, Žlutice, Chomutov, Jilemnice, Vrchlabí, Broumov, Ústí nad Orlicí, Zábřeh, Jeseník, Šumperk, Bruntál, Rýmařov, Moravský Beroun a snad některé další.

Reemigrace zahraničních krajanů byla podle Noskové (2010b) prostorem pro soupeření stran poválečné Národní fronty. Zatímco národní socialisté, lidovci a sociální demokraté se angažovali především v reemigraci majetnějších volyňských Čechů a jugoslávských Čechů a Slováků, návrat chudších a zaostalejších rumunských Slováků byl doménou komunistů. Již během soupisové akce v Rumunsku se objevovala komunistická agitace, brožurky a zpěv Internacionály. Do nějaké míry zde ovšem propagačně působily i jiné strany. Osídlování pohraničí, jehož součástí usazování rumunských Slováků bylo, probíhalo převážně pod taktovkou komunistické strany a jeho výsledkem byla značná pauperizace pohraničních regionů. Komunisté si tak z pohraničí dokázali vytvořit zásadní oporu na mnoho pozdějších let. (Nosková 2010a, 2010b.)

Transfer nemajetných rudohorských rodin byl rychle dokončen a na podzim 1947 byl zahájen přesun malorolníků, kteří měli po jistou dobu možnost převést do nové vlasti peníze za majetek prodaný v Rumunsku. Od již vystěhovalých přátel a příbuzných, kterým se v českém pohraničí dostalo rozličného přijetí, do Rudohoří přicházely zprávy různého druhu, povzbuzující i odrazující. „Já som něchcela isť. […] Děcka plakali: ,Mami, len pójď, len pójď!’ – Tak som šla, ale já som velmi ťažko privykla. To máte tak. Vraj do svojej vlasti. Ale len to bolo ako cudzuo, keď zme prišli.“ (Šrámková, „Jak se bydliště stalo domovem”.) Vlivem tříleté poválečné neúrody, následné bídy a někde také nevybíravého tlaku ze strany většinového rumunského obyvatelstva se k přestěhování přesto stále hlásily tisíce lidí; československý a rumunský komunistický režim ovšem postupně ztrácely zájem na pokračování akce. K podepsání očekávané majetkoprávní dohody s rumunskou stranou nedošlo. Od léta 1948 byli přijímáni jen krajané bez požadavků na přidělení nemovitého majetku a nebylo dále možno získat a převést náhradu za majetek zanechaný. Zároveň od konce roku 1948 rumunská strana neumožňovala vystěhování kvalifikovaných pracovníků (zde se však jednalo spíše o banátské Čechy než o rudohorské Slováky). Od března 1949 směli reemigrovat pouze blízcí rodinní příslušníci osob už vystěhovalých; toho roku odjíždí z rumunských shromaždišť ještě 8 transportů. Reemigrační akce byla definitivně ukončena k poslednímu srpnu 1949. Příchody rumunských Slováků do ČSR za příbuznými během několika následujících desetiletí byly již individuální záležitostí. Vcelku, ačkoli jistě ne paušálně, se dá říci, že v Rumunsku zůstaly spíše rodiny majetnější, které nebyly ochotny včas likvidovat svůj majetek bez jasné vyhlídky na budoucí náhradu. K reemigraci zároveň často nebyly připuštěny smíšené rumunsko-, německo- a maďarsko-slovenské rodiny, zejména pokud byl jiného než slovenského původu (a jazyka) muž-otec: etnicita rodin byla podstatným kritériem výběru.

V rámci organizované reemigrace z Rumunska přibylo do Československa na 21 tisíc krajanů (z nich zřejmě jen několik set zůstalo na Slovensku). Z tohoto počtu se jednalo asi o 12,5 tis. rudohorských Slováků (7 tis. z župy Bihor, 5,5 tis. z župy Sălaj), z toho cca 5,5 tis. dětí pod 14 let. K výsledkům řádné reemigrace je třeba připočíst „černé“ reemigranty, tj. vystěhovalce, kteří nevyčkali organizovaných transportů. Jejich počet z oblasti Rudohoří odhaduje Krátký (1956) na 3–4 tisíce. Počet Slováků v sedmihradském Rudohoří, jakož i úhrn všech československých krajanů v Rumunsku klesl reemigračním procesem v letech 1945–1949 přibližně na polovinu. („Z Valea Ungurului odešlo 1863 osob (zůstalo 900), z Valea Tirnei reemigrovalo 735 a zůstalo 727 osob, ze Staré Huti se vrátilo 310 a zůstalo 280, ze Sočetu reemigrovalo 260 a zůstalo 318, z Nové Huti se vrátilo 630 Slováků, zůstalo 733, z Bodonoše přesídlilo 408 a zůstalo 520.“ – Heroldová, 1983.) Po volyňských Češích a po Slovácích přistěhovalých v rámci výměny obyvatelstva s Maďarskem byli rudohorští Slováci třetí největší krajanskou skupinou přišedší do poválečného Československa.

Život po reemigraci

Početné, až dvanáctičlenné rudohorské rodiny budily po příjezdu do nové vlasti pozornost zejména svou chudobou. Ta byla i na poměry poválečného Československa do očí bijící. Lipavská (1983) zaznamenává dobová hlášení z řady pohraničních okresů: „Přicházeli chatrně oblečení, většinou bosí, především jejich děti byly oblečeny jen do košil. […] krajané jsou vesměs nedostatečně oblečeni […] v kraji leží již 40 cm sněhu […] Z Rumunska pak přišli krajané ve velmi zuboženém stavu. Stěhovali téměř bezcenné svršky, psí boudy, koště, kousky prkýnek. […] Transporty přijížděly ve velmi zbědovaném stavu, zvláště děti byly takřka nahé. […] přišli lidé oblečení v plátěných nebo konopných šatech, se slaměnými bačkorami na nohou, bez svršků a peřin […] že si třeba tři početné rodiny mezi sebou půjčují jeden zimník. Velmi mnozí z Rumunska, zejména Slováci, neumějí číst a psát […] lidé přicházejí úplně bosí a děti jsou doslova oblečeny v cáry […] Tito přistěhovalci jsou ve velmi špatném tělesném stavu, podvyživení a nemocní.“ Počáteční finanční výpomoc zdaleka nedostačovala; příslušné národní výbory a další instituce se pokoušely o urychlenou materiální pomoc obstaráváním a distribucí šatstva a obuvi, mj. prostřednictvím sběru mezi domácím obyvatelstvem. Větší ošacovací akce napříč okresy proběhla v roce 1948. Mimo tuto nárazovou pomoc se na však na reemigranty nevztahovalo zvláštní zacházení a byli dále odkázáni na standardní lístkový systém, který platil až do roku 1953.

Rumunští Slováci přišli obvykle s vidinou vlastního soběstačného hospodářství. V jejich hodnotovém systému odedávna nejvíce platila vlastní půda, prostředky k jejímu obdělávání a domácí zvířectvo podle možností. V době jejich příchodu však již nebylo nazbyt volných německých usedlostí v nižších polohách, zároveň nebyla vůle přidělovat tato hospodářství reemigrantům z Rumunska. České úřady stále počítaly s jejich konečným usazením na Slovensku a usedlosti „šetřili“ pro očekávané volyňské Čechy, kteří měli pověst dobrých hospodářů. (Nosková, 2010b.) Zájmem úřadů bylo naopak získat Slováky jako dělníky do lesů, postižených v té době kůrovcovou kalamitou, do horských pastvinářských družstev a v menší míře i do pohraničního průmyslu. Většině z nich byly přidělovány jen malé usedlosti (2–5 ha) ve vyšších polohách, vhodné jen k doplňkovému hospodaření vedle námezdního poměru. Jen menšina rudohorských rodin obdržela soběstačnou usedlost, ve výměře do 13 ha a v polohách mezi 500–800 m. n. m. (Lipavská 1983, Šisler 2011). Na Šumavě někdy rumunští Slováci osídlovali polohy ještě vyšší; např. obce Libínské Sedlo, Koryto, Kvilda.

Slováci často přicházeli do domů již vybrakovaných dříve příchozími „zlatokopy“, poničených a bez potřebného vybavení domácnosti a hospodářství. Mnoho zbytečného ničení způsobilo pevné přesvědčení osídlenců, že vyhnaní Němci v domech zanechali ukryté zlato. „Slibovali, že nam daji všetko, len abyzme šli do vlasti. Jenže nás moc zklamali. Dali nam baraky vyrabovane. Trikrat vyrabovane. Prišli zme do takeho baraku, že to bylo jak prales. Kopřivy kole toho. Nebyla tam ani židla, ani ničeho.“ (Šrámková, „Jak se bydliště stalo domovem”.)

Reemigranti byli vesměs zklamaní z nesplněného očekávání a jen obtížně nacházeli k majetku zodpovědný vlastnický vztah (podobně jako ostatní osídlenci). Samostatné zemědělství jim v prvních letech přinášelo především nezdary, když se pokoušeli pěstovat plodiny, na které byli z Rumunska zvyklí, které se ale nehodily do nového podnebí a polohy – např. kukuřice, fazole, konopí. Soukromí zemědělci přitom neměli jistotu pravidelné mzdy a v přídělovém systému ani nárok na potravinové lístky. Přidělenou výměru leckdy Slováci nezvládali vlastními silami obhospodařit, aniž jim tím ovšem zanikala tíživá, někdy nesplnitelná povinnost odvádět nařízený kontingent (Šotolová 1981). Často proto vstupovali do zemědělských družstev již během první vlny kolektivizace, která pohraničím prošla v roce 1950. Zachránila nejprve jednotlivce před hospodářským úpadkem; podhorským družstvům se však obecně pro nedostatek pracovních sil, techniky a zkušených hospodářů dařilo velmi nevalně a během první poloviny 50. let se mnohá z nich rozpadla. Později následovala druhá kolektivizační vlna.

„Většina z nich [osídlenců obecně] sice v družstvech setrvala, věnovali se však spíše svým záhumenkům, přivydělávali si těžbou dřeva v lesích, či dokonce sběrem lesních plodů, které se slušným ziskem prodávali na tržišti. Práci na družstevních pozemcích, která je za stávajících podmínek nemohla uživit, se věnovali jen občas, nebo ji vůbec ignorovali a ponechávali ji na brigádách z průmyslových podniků. Kvůli platbám brigádníkům se pak jednotlivá družstva ještě více zadlužovala. Přitom do vylidňujícího se pohraničí musela být každoročně vysílána armáda statisíců brigádnických sil. […] Na pohraničním venkově vznikal začarovaný kruh, kdy z nedosídleného pohraničí prchali stále další osídlenci a nové sem za stávajících finančních a životních podmínek nebylo možné dostat.“ (Topinka 2005.) Akce dosídlování pohraničí, které probíhaly během padesátých let prostřednictvím pobídek pro nové osídlence z vnitrozemí, měly vždy jen skrovný úspěch; nikdy se nepodařilo ani zdaleka dosáhnout předválečného stavu obyvatelstva a hospodářské výroby.

Relativně lépe na tom byli ti z reemigrantů, kteří přešli do stabilně placeného zaměstnání ve státních statcích, lesích či v průmyslových podnicích. Rudohorští Slováci se od počátku velice osvědčovali při práci v lese, na niž byli muži z Rumunska zvyklí. „Noví osídlenci zachránili lesy před kůrovcem. Jejich pomoc přišla v pravý čas.“ Nenároční, odolní, zkušení dřevorubci, „pracují často v dešti a mrazu…. potřebují gumovou obuv a nepromokavé pláštěnky. Pracují většinou v roztrhaných košilích a šátkách a v nedostatečné obuvi…“ (Lipavská, 1983; popis se vztahuje k době krátce po reemigraci). Průmysl na druhou stranu v pohraničí – v důsledku vysídlení Němců a centrálního plánování orientovaného na efektivizaci výroby slučováním a na těžký průmysl – trpěl těžkým a trvalým úpadkem a úbytkem pracovních míst.

Podrobný obraz tíživé hospodářské situace a životních podmínek v pohraničí této doby podává Topinka (2010). „Z pohraničí se doslova stala bohem (či spíše stranou a vládou) zapomenutá země. […] I ti obyvatelé pohraničí, kteří si relativně dost vydělali, si za své peníze v místě nemohli takřka nic koupit. […] Do mnoha obcí se vůbec nedovážely potraviny, případně jen jednou týdně, pokud se do nich vůbec dostal vůz spotřebního družstva. […] Jen alkoholu byl všude dostatek, a tak nekrytá kupní síla zdejšího obyvatelstva směřovala právě tímto směrem. Alkoholismus se v pohraničí stával obrovským problémem. […] Dlouho neudržované domky po Němcích trpěly vlhkostí, někdy chyběla i podlaha. Od toho se odvíjel i špatný zdravotní stav obyvatelstva, zejména dětí. Zoufalé hygienické poměry vládly v mnoha rodinách reemigrantů, v některých pohraničních okresech ještě v druhé polovině padesátých let propukaly lokální epidemie dětské obrny, záškrtu a často se vyskytovala tuberkulóza. […] Pohraniční venkov charakterizovala vysoká kojenecká úmrtnost (na Tachovsku 124 promile v roce 1951, což byl trojnásobek celostátního průměru) zrovna tak jako častý výskyt břišního tyfu. Ten zase souvisel s akutním nedostatkem kvalitní pitné vody. […] Na Kaplicku v Českobudějovickém kraji do čtyřiadvaceti obcí z šestaosmdesáti nevedla žádná silnice, podobně na tom bylo Toužimsko či Tachovsko. Zdejší lidé se potom ani nemohli dočkat zavedení nových autobusových linek. Původní obyvatelstvo moderní silnice nepotřebovalo, bylo víceméně soběstačné, avšak osídlenci po likvidaci obchodů a živností již nikoli. Kromě toho ještě koncem roku 1953 zůstávaly stovky obcí a osad v pohraničí zcela bez elektrického proudu.“

Rumunští Slováci, jimiž pro jejich relativní zaostalost a negramotnost čeští osídlenci často pohrdali, tvořili zvláště v prvním desetiletí po reemigraci značně uzavřené komunity. Právě u nich – ač bylo samozřejmě mnoho výjimek – nabývaly negativní jevy jako alkoholismus, špína, nedostatečné odívání dětí aj. nejhorších podob. Sami z velké části negramotní, považovali často školní docházku svých dětí za zbytečnou přítěž a zaměstnávali je na úkor školy pracemi v hospodářství. Svědčí o tom zvláště dobové školní kroniky: čeští učitelé se o domácích podmínkách nových žáků dozvídali se zděšením. „Hubená tělíčka trčela v roztrhaných a lehkých šatech, v rozbitých botkách, do kterých muselo nepříjemně zatékat, v špinavých kabátech. […] Děti musí pracovat, uklízet dobytek, děvčata mýt podlahu – a za to často dostávají veliké a hrozné bití. Rodina čítá 5–10 dětí i více. Místo pro ně není a tak odpočívají i v noci na tvrdé lavici, v zimě pak v jeslích, aby se trochu zahřály.“ (Robek – Heroldová, 1983.) „Docházka dětí do škol je nedbalá, např. ve Slupečné 50% […] O včasné docházce do školy nelze vůbec mluvit, používá se dětí při zemědelských pracích. V Kuří dokonce osmiletý chlapec Kutlák dojí několik krav.“ (Nosková, 2010b.)

Spotřeba pálenky nejhoršího druhu, v letech soukromého hospodářství podomácku vyráběné, později spíše kupované, byla obrovská. („Drožďovka“ či „lavorovica“ se pálila z kukuřičného šrotu, resp. cukru a kvasnic; Šotolová, 1981, Hrdá, 1983.) Alkoholismus byl rozšířený mezi dospělými i dětmi; dokonce i malým dětem dávali rudohorští Slováci dudlík namočený v pálence nebo odvar z makovic, aby lépe spaly. (Šotolová, 1981.) Ještě v roce 1956/1957 si ředitelka školy v Pláničce u Černé v Pošumaví stěžuje: „Nikdo, kdo nežil nějaký čas s lidmi z pustin Rumunska, neví, jaký temný středověk myšlení a způsob života si tito lidé sem přinesli a stále v něm setrvávají. Jejich život se pronikavě zlepšil, oni ovšem zůstávají stále tíž analfabeti, lhostejní ke kultuře, libující si ve špíně a opilství, nepořádku a hádkách. Jaké mají být potom děti? Zamořené od začátku života alkoholem, vyrůstají v prostředí divokých hádek […] i ony jsou náchylné k pranicím, žádný spor nedovedou řešit smírem, jsou divoké a nedbalé. Školní prostředí je sice přitahuje a láká vlídností, čistotou a klidem, ale tempo a náročnost vyučování je unavuje.“ (Kronika Černé v Pošumaví, díl II./A2.)

Tristní materiální podmínky rudohorských osídlenců vedly v prvních letech a ještě po celá 50. léta k intenzivní vnitřní migraci. Ta byla součástí celkově obrovské fluktuace pracovních sil v pohraničí, jíž se úřady marně snažily bránit. Ve výsledku se jen málokterá rudohorská rodina natrvalo usadila v místě, kam prvně z Rumunska přišla, většina jich v této době migrovala mezi pohraničními okresy Čech a Moravy, a to i naněkolikrát. Jedním motivem bylo hledání vhodnější usedlosti a stálá vidina vlastního hospodaření. Hned v prvních letech po reemigraci opustily stovky rodin přidělená hospodářství a odešly na Slovensko (Lipavská, 1983), kam měly namířeno původně. Tam však obvykle nenašly vhodnou usedlost a brzy se vracely. Nejméně stejně silnou motivací k stěhování bylo obnovování zpřetrhaných příbuzenských vazeb z Rumunska. Rodiny se postupně dozvídaly o sobě navzájem a o možnostech usazení v blízkosti příbuzenstva, tedy s existenčními výhodami tradiční široké rodinné soudržnosti. Tak se stalo, že některé oblasti tímto etnikem původně obydlené byly jím víceméně opuštěny (podle Krátkého, 1956, např. jindřichohradecký okres či Branná na Šumpersku), jinde naopak vznikly plochy převažujícího rudohorského osídlení, bohatě provázaného starými i nově vznikajícími rodinnými vztahy (např. oblast Zbytin na Prachaticku, Světlíku a Malšína na Českokrumlovsku, Jindřichovic na Kraslicku). Druhotně, vnitřní migrací rudohorských Slováků především z Šumperska a Pošumaví, vzniklo jejich menšinové osídlení v příhraničních obcích Znojemska. Odchody zpět do Rumunska byly podle všeho zcela výjimečnou záležitostí; reemigranti obvykle přese všechna úskalí hodnotili svůj příchod jako polepšení. (Na přelomu 70. a 80. let zaznamenává Šrámková vyjádření starého reemigranta: „A už čo by byla tá Rumunská zlatá, já už zpátky nepudu, ani za kristapána“.)

Kulturně-geografické dělení vrcharské skupiny rudohorských Slováků na Huťany a Gemelčišany hrálo pro reemigrantské osídlení, jak se zdá, ještě řadu let po příchodu do Československa významnou roli. Díky sestěhovávání příbuzných a přátel vznikaly postupně oblasti s velkou převahou obyvatelstva jednoho či druhého původu. Tak oblast Zbytin byla podle Krátkého (1956) huťanská, osídlení kolem Světlíku a Slavkova a v okolí Branné naopak gemelčišanské. Kompaktní dolinčanské osídlení patrně nevzniklo, neboť reemigrantů pocházejících ze smíšených obcí v nížinách kolem Rudohoří bylo výrazně méně. Vztah Huťanů ke Gemelčišanům byl podle Krátkého povýšený, ačkoli v té době byly již původní hmotné a kulturní rozdíly nivelizované. Jedna skupina měla druhou za svárlivou a zlou; jak zaznamenává Krátký, tento postoj přejímaly přirozeně i děti: „Su ti Huťaňa zli ľuďa, že?“. Mladíci z obou skupin vyvolávali často, posíleni alkoholem, divoké rvačky. V Jindřichovicích tvořili reemigranti z obou oblastí dvě víceméně izolované skupiny, mezi nimiž panovala podobná nedůvěra jako napříč etniky. (Oddělenost skupin vyplývala v této obci mj. z rozdílného hospodářského uplatnění a způsobu života: Huťané pracovali ve sklárnách, Gemelčišané se převážně drželi zemědělství.)

Generační rozložení Slováků přišedších z Rumunska bylo široké, víceméně úplné. Jádrem jejich přílivu byly páry v produktivním věku, přibližně generace let 1910–20, s malými a středně velkými dětmi, jakož i mladí dospělí, často sdílející usedlost s rodiči narozenými kolem roku 1900. Jen část rodin byla doprovázena i nejstarší generací, narozenou v 80. nebo dokonce 70. letech 19. století. V takovém případě se častěji jednalo jen o jednoho z ovdovělých prarodičů.

Vztahy mezi rumunskými Slováky a ostatními etniky v českém a moravském pohraničí byly delší dobu po reemigraci chladné až nepřátelské. Novoosídlenci z řad Čechů a vnitrozemských Slováků i zbylí němečtí obyvatelé pociťovali k reemigrantům despekt. Ten vyplýval z objektivní hmotné a vzdělanostní převahy, ale také z neporozumění jejich archaickým zvyklostem a tradičním způsobům jednání v rámci široce soudržné, patriarchálně uspořádané rodiny. Relativně nejdříve, prostřednictvím pracovních kontaktů, býval překonáván odstup k etniku německému (podobně sociálně izolovanému, jako byli sami rudohorští Slováci, byť z jiných důvodů).

Kulturní asimilace v českém prostředí

K počátečnímu odcizení mezi rudohorskými Slováky a ostatními etnickými skupinami přispívalo vzájemné nepochopení a vyplývající záporné hodnocení tradičních zvyků. O velikonočním pondělí nechodili rudohorští chlapci s pomlázkou, ale na „obľevačku“ – polévali děvčata studenou vodou (a přitom mnohdy „zlili celej barák“; Nosková, 2010d). Tradiční zimní obcházení chlapců s „betlehemskou“ a „dorotášskou“ hrou vnímala někdy ostatní etnika jako žebrání. Problémy pro reemigranty plynuly mj. z jejich silné a dlouho přetrvávající římskokatolické religiozity, jíž se v době propagovaného ateismu odlišovali od osídlenecké většiny. Obecně lze říci, že dříve – často již v prvních letech po reemigraci – zanikaly rudohorské zvyky asociované s chudobou a obřady související s utlumovaným soukromým hospodařením, déle naopak přetrvaly zvyky manifestující hojnost a ty, které se mohly přiblížit ke své české obdobě („fašiang“ – masopust, mikulášské obchůzky, štěpánská koleda, svěcení kočiček a hromniční svíce aj.; Nosková, 2010d, Navrátilová, „K některým proměnám…”). Zachování některých charakteristických zvyků, zvláště vánoční betlehemské hry, v některých místech i do 80. let bylo již věci folklorního uvědomění některých mladších Slováků, vědomého přijetí rudohorských kořenů. S větším rozhledem a vzděláním mladé generace se pro ni tradiční obřadní zvyky, kdysi samozřejmé, stávaly stigmatem, důvodem ke studu a společenskou přítěží – aby pak v další fázi byly pojaty jako vědomá hodnota hodná zachování (ovšem pouze některé z nich a pouze některými).

Po celá padesátá léta se reemigrantská skupina vyznačuje silnou endogamií – její mladí příslušníci se žení a vdávají téměř výhradně mezi sebou, jen výjimečně za příslušníka jiného etnika (a pokud, jedná se v této době obvykle o provdání Slovenky za Čecha či Němce, popř. Němky za Slováka). Na tento výběr má vliv kromě izolace komunity především tlak generace rodičů a prarodičů, která mládež od mezietnických vztahů výslovně zrazuje. Podřídila se mu především generace dětí, které byly v době příchodu již příliš odrostlé na řádnou školní docházku a pozdější vyučení, a které tím pádem zůstaly v nejužším kontaktu s tradičním způsobem života (Krátký, 1956). Zemědělsky hospodařící rodiny zůstávaly nejkonzervativnější složkou reemigrantského živlu. (Do nějaké míry se však zřejmě dařilo odstraňovat negramotnost i u starších reemigrantů; viz Davidová, „Ke znakům stabilizovanosti…”) Teprve mladší vrstva mládeže, která se prostřednictvím pobytu v učilištích z rudohorské pospolitosti již částečně vymaňovala a měla možnost se více emancipovat, naleznuvši uplatnění ve střediskových obcích nebo ve vzdálenějším průmyslu, začala endogamní trend proti vůli starší generace narušovat. Během let šedesátých se tato tendence začala zvracet, a to postupně až ve svůj opak: jakmile se mezietnické vztahy staly společensky přijatelnými, mládež je začala preferovat. Mladé Slovenky si uvědomovaly kultivovanost českých mladíků ve srovnání s hrubými, patriarchálně vychovanými Slováky. Mladí rudohorští Slováci zase oceňovali u českých dívek schopnost obstarávání moderní domácnosti a přípravy rafinovanějších českých jidel, ve srovnání s prostou, archaickou kuchyní rudohorskou. Rozrušení endogamie hrálo klíčovou roli v postupné asimilaci rumunských reemigrantů do českého etnika.

Mezietnický vztah ovšem mnohdy narážel na zásadní kulturní odlišnosti obou partnerů a jejich rodinného zázemi a hrozil brzkým ztroskotáním. „Trp, ale rodzvádzať sa nesmieš“ (Moravcová, 1988) v této době již neplatí, byť je rozvod starší generací stále vnímán jako velmi kompromitující. Ačkoli pro příslušníky starší a nejstarší generace zůstal ideál rodinné morálky v jejich někdejším rumunském domově, se ztrátou ekonomického vlivu v rodině byli nuceni ustoupit životním představám generace vyrostlé již v pohraničí. Patriarchální rodinný model se rozpadal, tradiční silná religiozita oslovovala reemigrantskou mládež stále méně, široká rodová soudržnost se zvolna drolila do jádrových rodin. Starší generace často dožila v nejmenších obcích a osadách, které kdysi osídlila, mládež tu však zpravidla již nezůstávala. Takové zemědělské osady pak v průběhu let houfně zanikaly. Množství původně osídlených obcí a samot také zaniklo v důsledku zřízení tzv. zakázaného a hraničního pásma v roce 1951 a v důsledku zakládání vojenských prostorů a stavby přehradních nádrží.

Dalším z rysů, které v prvním období stigmatizovaly rumunské Slováky, byla jejich už zmíněná prostá kuchyně, založená především na vaření, méně na pečení či smažení. Ostatní skupiny, pokud se dostaly s reemigranty do bližšího kontaktu například u příležitosti mezietnické svatby, byly udiveny způsobem jejich slavnostního stolování. To se vyznačovalo nedostatkem nádobí, vařeným beraním masem, nesladkým a neplněným svátečním pečivem „chraplemi“ a smaženými „pampušky“ (koblihy), oblíbenou „zakrúcanou kapustou“ (zelné listy plněné rýží a masem). Všechny zmíněné pokrmy se považovaly za dobrý základ pro nemírnou konzumaci tvrdého alkoholu. Češi se reemigrantům posmívali také pro méně sofistikovanou podobu jejich zabíjačky: zatímco při české zabíjačce se vepřové maso třídilo podle kvality a vhodnosti pro přípravu různých pokrmů, rudohorští Slováci třídění nejprve neznali a neváhali kvalitnější maso sekat do klobás a jelit. Stravovací a jiné zvyky, které Slováci pochopili jako v novém prostředí stigmatizující, rychle odkládali. Ženy se postupně učily připravovat typická česká jidla, pečlivěji vybírat maso, na smíšené svatby byly zvány české kuchařky, na zabíjačky čeští řezníci, reemigrantská mládež se ve školních zařízeních učila jíst příborem. (Hrdá, 1983.) Zatímco většina tradičních rudohorských pokrmů v českém prostředí postupně vymizela, „zakrúcaná kapusta“ se naopak stala pro reemigranty jídlem emblematickým. Dodnes je připravována při rodinných příležitostech a hrdě prezentována navenek; stala se z ní vědomá součást identity rumunských Slováků a jejich potomků.

Oděv reemigrantů procházel podle Lipavské (1983) obdobnou proměnou jako obřadní zvyky a strava, od rychlého odvržení prvků prozrazujících rudohorskou chudobu k postupné asimilaci, avšak s přežíváním některých svátečních součástí u starší, konzervativní generace. Už v prvních letech po reemigraci Slováci, nakolik si to mohli dovolit, odkládali přivezené součásti oděvu z hrubých domácích látek, jakož i podomácku vyrobenou obuv, resp. nechávali je jen pro domácí a pracovní potřebu. To se dotklo i některých součástí, které ještě v rumunském prostředí patřily ke svátečním, např. zimních kabátů ze světlého plstnatého sukna. Domácí tkaní již v Československu reemigrantky neprovozovaly, nějakou dobu se ovšem udrželo předení ovčí vlny a ženy se nově učily plést. Mužský sváteční oděv sestávající z rajtek, vysokých bot, kabátku či městského saka a tmavého klobouku během padesátých let ustoupil běžnému, etnicky nerozlišenému obleku; déle se rajtky a vysoké čižmy jako vědomý etnický prvek udržely v odívání starších, váženějších mužů. Do pracovního oděvu byly samozřejmě od začátku přejímány nepůvodní prvky (čepice, pletené svetry aj.). Tradiční ženský oděv, tj. „oplecko“, kabátek, „sukňa“ a „šata“ se též v čisté podobě neudržel příliš dlouho, jednotlivé součásti byly postupně nahrazovány blůzkami, pletenými svetříky, skládanými sukněmi, saky pánského typu apod., i pro nedostupnost původních součástí. Pestré květované sukně a šátky byly však ještě po desetiletí po příchodu do Československa typickým znakem rumunských Slovenek, ostatními někdy vnímaným jako barevný nevkus. V prvním období bylo Čechům důvodem k despektu také to, že rumunské Slovenky neznaly a nenosily krom spodniček další spodní prádlo ani zvláštní noční úbor. (Navrátilová, „K některým proměnám…”; Lipavská 1983.) Poslední nevěsty v tradičním bílém oděvu s kabátkem, sukní, zástěrou a věncem byly k vidění zřejmě na počátku 60. let. Úpravu hlavy s „kontem“, čepcem a šátkem odkládaly mladší vdané ženy během 50. a 60. let ve prospěch moderních účesů, obvykle proti vůli starší generace. V oblékání nejstarších žen byly ovšem dozvuky původního oděvu patrné cca do 80. let a ještě na jejich počátku  bylo možno spatřit – či spíše pod šátkem vytušit – účes s „kontem“ (Živná, 1981).

Radek Ocelák 2013–14

! NOVÉ – fotografie dochovaných součástí ženského oděvu ze sbírky pana Štefana Čajana zde.

Osobnosti

Čestmír Krátký

(*1932 Liberec, +2016 Praha)

Byl zřejmě prvním českým etnografem a folkloristou zabývajícím se rumunskými Slováky po jejich příchodu do českého a moravského pohraničí. V letech 1952–56 vystudoval etnografii a dějiny umění na filozofické fakultě Univerzity Karlovy a do roku 1960 byl pracovníkem Ústavu pro etnografii a folkloristiku Československé akademie věd. Těžištěm jeho práce byl systematický sběr lidových písní slovenských reemigrantů z Rumunska. Dlouhodobě se účastnil života slovenských rodin na Šumpersku (Sklené, Šléglov), na Šumavě (Libínské Sedlo, Chlum, Záhoří, Příslop, Štégrova Huť, Křišťanovice, Hlásná Lhota) a na Tachovsku (Hoštka), a do kultury a psychologie rumunských Slováků se mu tak podařilo proniknout hlouběji než kterémukoli z pozdějších etnografů. Usilovnou a promyšlenou prací dokázal – podle vlastního odhadu – téměř v úplnosti zapsat písňový fond „vrcharské“ složky rumunských Slováků a zachovat jej tak pro budoucnost. Tato impozantní sbírka, čítající na tisíc nápěvů i písňových textů, vinou pozdějšího nezájmu leží dodnes nezpracována a nevydána v archivu Etnologického ústavu AV ČR. Je zde také uložena autorova diplomová práce k tématu a několik rukopisných pojednání. Ta dokládají nejen autorův široký rozhled po zahraniční, zvláště anglosaské odborné literatuře a jeho zájem o psychologii a filosofii existencialismu, ale také jeho pozornost k temnějším, magicko-rituálním a před vnějším světem utajovaným stránkám života rumunských Slováků. To vše z něj dělalo v očích marxistických vedoucích činitelů osobu jasně nežádoucí. Konflikt s oficiální doktrínou i rostoucí nevíra v možnost hlubšího etnografického poznání vedly k tomu, že Krátký roku 1960 dráhu etnografa opustil. V dalším životě se už k tématu rumunských Slováků nevracel.

V šedesátých letech se Krátký věnoval kurátorské činnosti a umělecké fotografii. Právě jako fotograf – spolutvůrce českého informelu a autor řady fotografických cyklů v duchu existenciální abstrakce – je znám především. V roce 1968 emigroval do USA a živil se mnoho let jako dělník v chemické továrně, přednášeje přitom zároveň na vysoké škole. Po předčasném penzionování v roce 1986 odjel do Mexika, kde vedl dobrodružný život badatele a sběratele. Roku 1995 se vrátil do Prahy a ve své práci se dále věnoval předkolumbovským kulturám Střední Ameriky. Zemřel po dlouhé nemoci v září roku 2016 v Praze.

V Krátkého článku „O vzniku sbírky tradičnách lidových písní slovenských přesídlenců z Rumunska“ (1955) se zmiňují jména rodin, u nichž Krátký při svých výzkumných pobytech nalezl zázemí a oporu, a jednotlivých zpěváků a zpěvaček, od nichž získal nejvíce folklorního materiálu. Jde o následující jména, v závorce je uveden věk osob zaznamenaný v letech 1952–1954: Sklené – rodina Pavla Daniela (Agnesa, 18; Margeta, 16; Ignác, 20, Katarina, 60, Pavel 52), rodina Karla Valička (Marie, 39), rodina Martina Galeka (Hana roz. Danielová, 26); Záhoří (poblíž Chrobol na Prachaticku) – Roza Jedličková (40) a její muž Jozef Jedlička (51); Chlum u Volar – Jan a Verona Valičkovi (kolem 40), Marie Gubaňová (46), Julie Segečová (46), rodina Vavrova (Roza, 45; Julie, 22, Mara, 16), Kata Liďaková (12), Agnesa Rybarová (44); Libínské Sedlo – Hana Frnková (57), Hana Frnková (11), manželé Furišovi; Příslop – rodina Skypalova; Hoštka u Tachova – Roza Juhaňáková (50); Šléglov – Karel Valiček (48); bez udání místa – Katarina Klišíková (viz samostatné heslo)

Karel Valíček

(1. 2. 1907 – 20. 1. 1983)

Rumunský Slovák původem ze Šaran, vynikající lidový vypravěč, v 50. letech žil ve Šléglově na Šumpersku a pracoval jako pastýř a krmič dobytka na státním statku. Prostřednictvím Čestmíra Krátkého došlo v této době k jeho seznámení s prof. Karlem Plickou, který následně v Chlumu u Volar (?) pořídil mnoho hodin nahrávek Valíčkova vyprávění. Tato vyprávění, přepsaná zřejmě ze zvukových nahrávek lingvistkou Marií Rackovou (?), se kvůli mnoha zdržením a komplikacím dočkala úplného vydání teprve nedávno: vyšla v roce 2010 v literárním přepracování Ivy Kadlečíkové jako Prekrásny Janko: Rozprávky rumunských Slovákov. (Část Valíčkových vzpomínek na vlastní dětství nacházíme též přepsanou v příloze diplomové práce Čestmíra Krátkého z roku 1956.) O peripetiích přípravy Prekrásneho Janka k vydání lze dočíst v recenzi Ondreje Sliackého.

„Všetky rozprávky, čo som vám rozprával, som počul od svojej tetky. Tá ich poznala veľa a veľa a vydržala ich rozprávať celé hodiny. Sedela s nami deťmi aj celú noc a rozprávala a rozprávala. Odkiaľ ich ona poznala, to vám ja veru nepoviem. Ani to, kto tie rozprávky prvý vymyslel, ani to vám neviem povedať. My sme ich len počúvali, na nič sme sa nepýtali. A teraz ich zase ja rozprávam, ako som si ich zapamätal.“ Ja som bol vždy veľmi zvedavý, dobre som počúval aj som si dobre zapamätal. Ani som nemusel dvakrát počuť, už som to vedel porozprávať. Panebože, čo som ich ja vedel! Ako otčenáš som ich vedel všetky.“

Michal Markuš

(16. 8. 1912 – 5. 10. 2004)

Slovenský etnograf, narozený v maďarské Nyíregyháze, doktorát v oboru etnografie získal roku 1936, do roku 1947 pracoval v etnografickém muzeu v Budapešti, kde získal odborné renomé. V rámci repatriace pak odešel na Slovensko (Košice), kde se stal jedním se zakladatelů odborné slovenské etnografie. Jeho odborná pozůstalost je uložena ve Východoslovenském muzeu v Košicích.

Jeho strojopisné maďarské zprávy z Židárně a Gemelčičky z roku 1941, uložené v Etnografickém muzeu v Budapešti, jsou zřejmě nejstaršími etnograficky odbornými pracemi o rumunských Slovácích.

Katarina Klišíková

(1896–1972)

Rumunská Slovenka původem z Bodonoše (roz. Jančistová), vynikající zpěvačka lidových písní, po reemigraci žila na Volarsku. Etnografa a folkloristu Čestmíra Krátkého zaujal její bohatý repertoár a talent natolik, že jí věnoval celý článek v časopise Český lid (1957). Nezaznamenává v něm jen její životní osudy, ale všímá si také charakteru jejího písňového repertoáru, jejího záchovně-tvůrčího přístupu k lidové písni i zpěvaččiny úlohy v životě obce.

„Pri tych choroboch som sa dosť naplakala, vjacej jako pri pohraboch. Manžeľa som mala děsať roky choreho, čo som ho ľen sama opatrovala z těplymi handrami aj z kupeľami. Jak bolo, tak bolo, dobre bolo, ľen keby mi bol eště vyžil. Pjaděsať jeden rok mal, keď zemrel. Vždycky je mi to ľahko, že som mužovi něubližila. – Veľa som vytrpela. No, keď človek žije, šecko musi prejsť!“

„Ja něvem, my zme sa sami čudovali, hdo te pesničky piše. Keď zme boli male pastyrky, male děti, ľudě vraveli, že to z vody vyndu jedne děvky a te že spevaju. Aľe… to ľudě vraveli. … Pesničky sa z mudreho človeka, čo vymyslil.“

„Vetě, že mi konca kraja něni s pesňami, tak mňa šadě volaju a radi idu zesť.“

„Oj, bože moj, keby stě veděli, keľo je tych pesničkoch… Jak ich šeckych napišetě? Veď ja ich vem jako patričkoch.“ [patričky = korálky růžence]

Gejza Rončák

(1920–2014)

Učitel, rodák z Bojovského (Marca Huta). Spolu s Jánem Kapusniakem byl jedním z prvních učitelů domácího původu, kteří se po 2. sv. válce velmi přičinili o vzdělání a kulturní povědomí Slováků v sedmihradském Rudohoří. Zasloužil se o poválečné založení školy v Nové Huti, první sedmileté školy v Bihoru. Zaznamenáváním lidových písní v oblasti Nové Huti předešel pozdější folkloristickou práci Čestmíra Krátkého. Podobně jako další učitelé působil v letech 1946–49 jako místní prostředník Československé přesídlovací komise v Oradeji: vysvětloval obyvatelům záležitosti reemigrace, zprostředkovával jejich jednání s úřadem, sepisoval s nimi reemigrační přihlášky atd. Od roku 1953 až do smrti pak žil a působil ve slovenském Holíči, do Rumunska dále často zajížděl.

Ján Kapusniak

(1922–1994)

Učitel, rodák z Bodonoše, absolvoval měšťanku v Oradeji, gymnázium v Košicích a Pécsi. Na frontě 2. sv. války přišel o levou nohu, pracoval dva roky jako úředník v obci Derna, od roku 1945 působil jako učitel na slovenských školách v Rudohoří, naposled a nejdéle v Bodonoši. Jen těžko ocenitelná je jeho zásluha o poválečné znovuzřízení a zvelebení škol v Bodonoši, Nové Huti, Židárni. Viz jeho podrobnější životopis z pera Janky-Judit Lašak zde.

Ivan Bujna

(1907 – 1966)

Syn významného evangelického faráře Ivana Bujny z Nadlaku, notář, soudce a advokát, předseda Československého svazu v Rumunsku. Byl vlivným propagátorem reemigrace rumunských Čechů a Slováků a už od prvních měsíců po skončení 2. sv. války se o ni aktivně zasazoval. V srpnu 1946 byl jmenován předsedou nově ustavené Československé přesídlovací komise ve městě Oradea, jež v následujících letech celou reemigrační akci připravila a realizovala. V říjnu 1947 byl odvolán do Budapešti jako chargé d’affaires a ve funkci předsedy ČSPK jej vystřídal Jan Lis, později František Štědronský. (K dalším významným zaměstnancům přesídlovací komise patřili Josef Medřický, Alice Sabová, František Čapek, František Bína, Štefan Horváth, Robert Šumavský a Štefan Ocelka. Více k organizaci reemigrační akce viz v Dokumentech a v diplomové práci Filipa Šislera, 2011.) Po únoru 1948 odešel do exilu do Švýcarska, v r. 1951 pak do Kanady, kde se dále věnoval krajanské práci. Zemřel roku 1966 v Montréalu.

Rudolf Dočolomanský

(1899–1954)

Slovák, učitel, otec slavného slovenského herce. Přibližně v letech 1931–39 působil na slovenských školách v Rudohoří (Gemelčička, Nový Šastelek – Bajaš, aj.?), kde se také věnoval kulturnímu a náboženskému vzdělávání. Svými články ve slovenském tisku se zasloužil o větší pozornost, již rumunským Slovákům v 2. pol. 30. let věnoval československý stát, především zřizováním škol a vysíláním učitelů. Pro duchovní povznesení krajanů nechal v Bajaši vybudovat Kalvárii a Lurdskou jeskyni, v Boromlaku dodnes stojí jeho dvoumetrová socha Krista z r. 1938. Je též autorem velmi cenného souboru fotografií, jež se řadí k nejstarším známým fotografiím z této oblasti.

Čeští a slovenští učitelé v Rudohoří

Učitelé domácího původu a učitelé vyslaní do Rudohoří československým státem byli vždy důležitou součásti života jednotlivých obcí. Z různých zdrojů máme doloženo působení těchto učitelů:

Ján Širnaj, Juraj Berec, František Čerňanský, Deák, Sántovský (všichni Stará Huta někdy mezi lety 1914–1929), František Kollárik (Stará Huta 1934–), Ľudovít Hamáš (Stará Huta 1937–39, Boromlak), Karel Krécbach (Stará Huta 1937–1938), Vojtech Valkovič (Stará Huta 1938–1939), Jozef Farkaš (Stará Huta kolem 1947), Peter Nazadt (Nová Huta 1879–1914), Janeg? (Nová Huta někdy mezi 1927–1931), Pavol Horský (Nová Huta 1931–, Židáreň), Pavel Hegyi (Nová Huta, 30. léta), Gustáv Hlubocký (Bodonoš 1932-37), Mária Janošťáková (Bodonoš 1937–), Jozef Novák (Nová Huta, kolem 1936), Ľudovít Gajdoš, Filip Cyril, Anna Pilníková (všichni Nová Huta, 30. léta?), Gita Lukačíková (Nová Huta, po 1951), Evžen Peřina (Nová Huta 1951), Karol Rogáli (Židáreň po 1830), Alexander Langer (Židáreň, později), Margita Majorová (Židáreň, 30. léta 20. st.), Gejza Minárik, Peter a Pavla Vaňkovi (Židáreň, 30. n. 40. léta 20. st.), Ida Stydlová (Bodonoš, kolem 1929), Juraj Karkuš (Bodonoš po 1947), Štefan Dupaľ (Bogdana Huta kolem 1947, Bodonoš po 1948), Gita Boháčová (Bodonoš po 1949), manželé ? a Nina Ottingerovi (Bodonoš po 1950), Ján Vidianský, Jozef Vávra (oba Gemelčička po r. 1830), Domokoš (Gemelčička 1924–1928), Rudolf Dočolomanský (Gemelčička 1931–1934, Boromlak), Štefan Kapitz, Štefan Smolák (Gemelčička po 1934), Pavol Pohánka (Gemelčička 1944–), Ľudovít Slovák (Gemelčička kolem 1947), Adela Bachratá (Gemelčička po 1948), Vavro Zoričák (Gemelčička – Kúty, po 1938 Bogdana Huta), Vojtech Špendla (Gemelčička – Kúty), Zita Valášková (Gemelčička – Kúty), Kuchár (Suplacul de Barcau kolem 1947), Vlasta Rausová (Zăuan Băi kolem 1947), Vindiš (Boromlak), Gábor Koniarik (Boromlak po 1929), Mária Janoštiaková (Huta Certeaza, po 1938), Ján Bubán (Huta Certeaza, před 1940), Karol Naništa (Varzari 1936–), Gejza Ronec (Varzari po 1936), Jozef Novák (Varzari po 1936), Filip Kučák (?, kolem 1947), bratři František a Ľudovít(?) Lašákovi (Nová Huta?, kolem 1947), František Spiška (Fegernic, kolem 1936)

 Sledujte také autorovu osobní stránku a skupinu “Reemigranti” na Facebooku.

Použitá literatura

Auerhan, Jan: Čechoslováci v Jugoslávii, v Rumunsku, v Maďarsku a v Bulharsku, Praha 1921.

Benedek, Grigore: Slovenské nárečia v stoliciach Salaj a Bihor. Matica slovenská, 1983.

Cigáň, Juraj; Chrastina, Peter: Pôvod bihorských Slovákov z hľadiska kritickej analýzy diela Grigoreho Benedeka (jazykový a historický kontext). Český lid, 100, 2, 20013, s. 173–182.

Davidová, Eva: Ke znakům stabilizovanosti osídlenců na Českokrumlovsku v podání obecních kronikářů. In: Materiály k problematice novoosídleneckého pohraničí. Ústav etnologie a folkloristiky ČSAV, Praha 1981–1985, 9 sv.

Granatier, Anton; Třešňák, Ladislav: Slováci v rumunském Rudohoří. Naše zahraničí, X, 1930, s.

Haišman, Tomáš; Heroldová, Iva; Matějová, Vlasta: Stabilizace, společenská a kulturní integrace obyvatelstva pohraničních obcí v jižních Čechách a na severní Moravě (Benešov nad Černou, o. Český Krumlov, Branná, o. Šumperk). Český lid, 70, 1983, s. 11–34.

Hamáš, Ľudovít: Z dejín Slovákov v Rumunskej socialistickej republike /Slovenské obce v Sedmohradsku – Rudohorí/, Slováci v zahraničí 2, Martin 1974, s. 107–129.

Heroldová, Iva: Slovenští reemigranti z rumunského Rudohoří. Český lid, 1983?, s. 173–177.

Hrdá, Judita: Příspěvek ke studiu materiální kultury slovenských reemigrantů z rumunského Rudohoří: strava. Diplomová práce FF UK, Praha 1983.

Javor, Pavol: Podiel Slovákov na rozvoji sklárskej výroby v Bihore. Slováci v zahraničí, 11, Martin 1985, s. 162–183.

Javor, Pavol; Javorová, Gabriela: Slovenské ľudové piesne z rumunského Bihora. Matica slovenská, 2000.

Karas, František: Zo zapadlých československých osád v Rumunsku. Československý svět, 1946, 3, s. 5.

Krátký, Čestmír: Kateřina Klišiková, vynikající zpěvačka slovenských lidových písní. Český lid 44, 4, 1957, s. 171–174.

Krátký, Čestmír: O vzniku sbírky tradičních lidových písní slovenských přesídlenců z Rumunska. Český lid, 1955, s. 271–280.

Krátký, Čestmír: Lidové písně slovenských reemigrantů z Rumunska. Diplomová práce FF UK, Praha 1956, archiv Etnologického ústavu AV ČR.

Krátký, Čestmír: Tvorba jako pokus o existenci. Ed. Zdeněk Primus. České Budějovice : Kant, 2007.

Krátký, Čestmír: Vampyrismus – víra v upíry u rumunských Slováků v pohraničí. Rukopis, cca 1958–1960, archiv Etnologického ústavu AV ČR.

Krátký, Čestmír: Způsoby opisného vyjadřování abstraktních pojmů v dialektu slovenské menšiny reemigrované z Rumunska. Rukopis, cca 1955–1960, archiv Etnologického ústavu AV ČR.

Kroupová, Libuše: Etnické procesy v jihočeském pohraničí. K etnografickému studiu slovenských reemigrantů v obci Lenora na Prachaticku. Diplomová práce FF UK, Praha 1981.

Kronika obce Černá v Pošumaví od roku 1945, díl II/A2. Zprac. František Záhora, 2010.

Lipavská, Denisa: Úloha oděvu v etnických procesech v jihočeském pohraničí (K etnografickému studiu slovenských reemigrantů z rumunského Rudohoří). Diplomová práce FF UK, Praha 1983.

Michalčáková, Eva: Sťahovanie Slovákov do Sedmohradska a spôsob ich života. Slováci v zahraničí 6, Martin 1980, s. 159–177.

Moravcová, Dana: Etnické procesy v západočeském pohraničí. Rudohorští Slováci v Jindřichovicích (proces integrace 1947–1958). Diplomová práce FF UK, Praha 1988.

Navrátilová, Alexandra: K některým proměnám obřadní kultury rumunských Slováků na Znojemsku. In: Materiály k problematice novoosídleneckého pohraničí. Ústav etnologie a folkloristiky ČSAV, Praha 1981–1985, 9 sv.

Nosková, Helena; Tošovská, Eva: Kapitoly o proměnách pohraničí se zřetelem na Králicko. Praha : Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 2010.

Nosková, Helena: Migrace Slováků do pohraničí Čech a Moravy v letech 1945–1995. In: Nosková, Helena; Tošovská, Eva: Kapitoly o proměnách pohraničí se zřetelem na Králicko. Praha : Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 2010b, s. 10–31.

Nosková, Helena: Návrat slovenských krajanů do Československa po 2. světové válce a pohraničí. In: Nosková, Helena; Tošovská, Eva: Kapitoly o proměnách pohraničí se zřetelem na Králicko. Praha : Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 2010c, s. 32–73.

Nosková, Helena: Orální historie a Slováci ze Sedmihradska v pohraničí. In: Nosková, Helena; Tošovská, Eva: Kapitoly o proměnách pohraničí se zřetelem na Králicko. Praha : Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 2010d, s. 74–108.

Peřina, Evžen: Vyprávění o rumunské zemi. Praha : Mladá Fronta, 1955.

Robek, Antonín; Heroldová, Iva: K etnické problematice Československa, zvlášť českého pohraničí, po druhé světové válce. Český lid, 70, 1, 1983.

Schematismus Historicus Venerabilis Cleri Dioecesis Magno-Varadiensis Latinorum, 1896, reprint Oradea: Varadinum script, 2010.

Sego, Jozef: Slovenské osady v oblasti pohoria Rez /Rumunsko/, Slovenský národopis 4, 4–5, 1956, s. 493–500.

Strejček, Karel: Průvodce po čs. zahraničí, Praha 1938, 120 s.

Svetoň, Ján: Slováci v europskom zahraničí, Bratislava 1943.

Šembera, Alois Vojtěch: Kolik je Čechů, Moravanů a Slováků a kde obývají. Časopis českého museum, 50, III–IV, 1876, s. 393–418, 647–685.

Šisler, Filip: Československo-rumunské vztahy v letech 1944–1948. Diplomová práce FF UK, Praha 2011.

Šrámková, Marta: Jak se bydliště stalo domovem (na základě ukázek ze vzpomínkových vyprávění z let 1979–1981). In: Materiály k problematice novoosídleneckého pohraničí. Ústav etnologie a folkloristiky ČSAV, Praha 1981–1985, sv. 6.

Šotolová, Marie: Etnické procesy v jihočeském pohraničí. Monografie osad Hlásná Lhota a Koryto. Diplomová práce FF UK, Praha 1981.

Štědronský, František: Návrat krajanů z Rumunska. Československý svět, 1946, 29, s. 7.

Štědronský, František: Zpráva o situaci Čechů a Slováků v Rumunsku a o provedené přesídlovací akce. Čs. přesídlovací komise v Rumunsku, Oradea 17.12.1949, cykl., 58 s.

Topinka, Jiří: Zapomenutý kraj. České pohraničí 1948 a takzvaná akce dosídlení. Soudobé dějiny 12, 3–4, 2005, s. 534–585.

Typlt, Jaromír: Kam odnikud, odkud nikam? In: Krátký, Č., Tvorba jako pokus o existenci, ed. Zdeněk Primus, České Budějovice : Kant, 2007.

Typlt, Jaromír: Uzavřená kapitola. Rozhovor s Čestmírem Krátkým. Čestmír Krátký: Odnikud nikam, katalog, Malá výstavní síň Liberec, květen 2000, s. 6–7.

Urban, R. Čechoslováci v Rumunsku, Bukurešť 1930. Reprint jako Urban, R.: Češi a Slováci v Rumunsku, Nadlak : Vydavatelství Ivan Krasko, 2005.

Valíček, Karol; Plicka, Karol; Tkadlečíková, Iva: Prekrásny Janko: Rozprávky rumunských Slovákov. Virvar, 2010.

Vaculík, Jaroslav. Poválečná reemigrace a usídlování zahraničních krajanů. Brno, 2002.

Živná, Ctirada. Etnické procesy v západočeském pohraničí ČSR. Vývoj a úloha příbuzenského systému v procesu formování nové lokální společnosti u slovenských reemigrantů z rumunského Rudohoří v obci Hoštka v tachovském okrese. Diplomová práce FF UK, Praha 1981.