Dokumenty

Na této stránce najdete archivní dokumenty ilustrující, jak v letech 1947-49 probíhala organizovaná reemigrace rumunských Slováků do ČSR. (Dokumenty vesměs pocházejí z archivu Československé přesídlovací komise v Oradeji, uloženého v Národním archivu ČR.)

V druhé polovině roku 1946 začaly rudohorské Slováky zvát k reemigraci do Československa takovéto letáky a plakáty:

Členové přesídlovací komise a pověření čs. učitelé v oblasti se zároveň na podzim 1946 vypravili do jednotlivých obcí, aby reemigrační akci vysvětlovali a propagovali mezi obyvateli. Setkali se vesměs s nadšeným přijetím. Na jaře následujícího roku byly pak v obcích sepisováni zájemci o reemigraci. Působení komise v terénu ilustrují následující protokoly.

K reemigraci se slovenské rodiny hlásily prostřednictvím vyplnění podrobné přihlášky.

Zájmy Slováků v rámci jednotlivých obcí byly podobné a gramotnost v oblasti byla nízká. Obce se tak se svými potřebami na přesídlovací komisi běžně obracely prostřednictvím svých vzdělanějších obyvatel, učitelů apod.

Podle možností se přesídlovací komise v Oradeji zabývala také žádostmi jednotlivců.

Seznam úředníků a dalších zaměstnanců Čs. přesídlovací komise (včetně výšky a velikosti bot pro účely přídělu obleků a obuvi :-) )

Od léta roku 1947 byli přihlášení postupně povoláváni do shromažďovacích středisek (pro rudohorské Slováky přicházela v úvahu střediska v Alešdi a v Oradeji), odkud byly podle naplnění střediska a podle přicházejících povolení rumunských úřadů vypravovány reemigrační transporty. Zajímavé jsou dokumenty popisující fungování středisek a podobu transportních vlaků.

Dochovaná lékařská zpráva k 16. transportu (listopad 1947) ilustruje zdravotní stav slovenského obyvatelstva hlásícího se k reemigraci. Před odjezdem do ČSR byla vyžadována třídenní karanténa ve středisku, léčily se kožní nemoci, zavšivení i vážné choroby, jako např. břišní tyfus. Během pobytu ve středisku docházelo k úmrtím, zároveň se ještě před transportem a během něj obvykle narodilo několik nových dětí.

Zajistit zásobování transportu, který vezl při plném stavu v 50 vagonech cca 1000 osob po dobu delší než týden, bylo v poválečné potravinové situaci nemalým problémem.

Ve střediscích i po cestě transportů docházelo k prohřeškům a nepřístojnostem. Někteří ze Slováků se snažili nastoupit k reemigraci pod cizím jménem nebo do transportů proniknout načerno. Docházelo k převážení nedovoleného zboží a měny, což vedlo k zdržování transportů a k podrobným prohlídkám ze strany rumunských úřadů.

Reemigrace postupovala od nemajetných, ochotných v Československu nastoupit do námezdního poměru v zemědělství, lesnictví nebo průmyslu, a postupovala přes málo majetné, kteří mohli majetek předat rodinným příslušníkům, popř. prodat, a nastoupit k reemigraci jako nemajetní. Žadatelé tak byli nuceni ještě před zařazením do transportu podepsat revers, že jsou si vědomi toho, že v Československu nebudou mít právní nárok na přidělení zemědělské usedlosti. Vinou různorodých informací, kterých se Slovákům v letech 1946-47 dostávalo, přetrvávala ovšem nejrůznější očekávání a po svém umístění v pohraničí byli reeemigranti často velice rozčarovaní. (S reemigrací majetnějších obyvatel se čekalo na podepsání majetkoprávní dohody, k tomu však pro postupnou ztrátu zájmu rumunské strany nikdy nedošlo. Od roku 1948 byla reemigrace omezována a v roce 1949 ukončena, aniž byli přesídlení všichni žadatelé.)

O rozličném přijetí a zacházení, jehož se rumunským Slovákům po příchodu do Československa dostalo, vypovídají jejich pozdější dopisy na adresu jednotlivých referentů oradejské přesídlovací komise.

Reemigrační průkaz (poskytla Petra Varaďová)