Měl jsem tu čest vystoupit s novým vydáním Reemigrantů v hodinové talk-show letošního festivalu Šumava Litera, který se ze zřejmých důvodů letos nakonec zcela přesunul na internet. Moderoval skvěle připravený Martin Sichinger.
Moc děkuji pořadatelům festivalu, že ze všech těch zrušených podzimních akcí dokázali nakonec něco vykřesat. Sliboval jsem postupně Cheb, Kašperské Hory, Moravský Beroun, Strážný, všechno to padlo, ale díky Liteře se můžu s tématem reemigrantů přiblížit ještě do více míst, než bylo původně v plánu.
Zas jednou velmi stará fotografie z brazilského vystěhovalectví. Mělo by se jednat o Annu Laurinčíkovou z rumunského Sočetu (Zachotar), nar. 5. 10. 1860, vdovu po Janu Janošťákovi a předtím po Petru Jedličkovi. Foto poskytl pan Martin Korch.
Už jste četli Dopisy z Bihoru? Panují kolem nich určité nejasnosti a je to hezká příležitost vysvětlit si pár pojmů z oboru literatury a vydávání knih.
1) Autor a vypravěč. Autorem knihy je maďarský kněz Sándor Mándoky (1864–1942). Vypravěč není autor. Vypravěč je fiktivní postava nebo i jen hlas, jehož pohledem se příběh podává. Když např. vypravěč a hlavní postava kdysi známého románu „Prezydent Krokadýlů“ říká „potřebuju bouchačku, abych mohl kolem sebe střílet a všichni ze mě měli strach“, nevyjadřuje se tím nutně to, co si myslí autor románu Warren Miller o získávání respektu u bližních. Vypravěč Dopisů z Bihoru se nicméně jmenuje Sándor Mándoky a je kaplanem mezi rumunskými Slováky, stejně jako jím asi půl druhého roku byl sám autor. Je to nesporně postava upovídaná, poživačná, sentimentální, poněkud ufňukaná. Jelikož o autorovi knihy nevíme jinak skoro nic, je těžké posoudit, nakolik v ní vědomě sám sebe stylizuje do postavy komické, a nakolik naopak jde o jeho přímočarý obraz, který dnes působí komicky, aniž to autor zamýšlel. Hranice mezi autorem a vypravěčem se nám tu vzhledem k naší nevědomosti trochu rozplývá. Inu ale, máte-li si z toho zapamatovat jen jedno, tedy autorem Dopisů z Bihoru není Radek Ocelák, jak se občas mylně tvrdí.
2) Překladatelka. V tomto případě Adéla Gálová, obecně osoba, o které ideálně skoro nevíte, dokud si neuvědomíte, že jste se potěšili a pobavili knihou napsanou původně v tak nesrozumitelném jazyce, jako je maďarština. U textů, jako jsou Dopisy z Bihoru, je její úlohou vymyslet adekvátní úroveň češtiny, na které může být umělecký účinek předán. Není to triviální úloha. Z češtiny pozdního 19. století by čtenář(ka) mnoho požitku neměl(a), běžná čeština naší doby by v ústech uherského katolického klerika taky neměla ten správný šmrnc. Překladatelka Dopisů z Bihoru se toho zhostila bystře a vkusně.
3) Redaktor. S překladatelkou začišťuje překlad, aby byl hladký a v různých záležitostech konzistentní napříč knihou. Redaktor jasně vnímá, kde všude je autor a vypravěč Mándoky zralý na pár facek, a na mnoha stránkách by s radostí měnil a škrtal. Nakonec ale skoro vždycky zvítězí myšlenka, že i při své užvaněnosti nám maďarský kaplan nabízí neocenitelný vhled do jedné stránky života Slováků v bihorských kopcích. A že se nesluší příliš rozvrtátvat text autorovi, který se nemůže bránit. Co sám nerad, nečiň jinému, domnívá se redaktor Radek Ocelák.
4) Vynecháme teď roli sazeče, tiskaře, korektora a skočíme rovnou k vydavateli. Vydavatel je ten, kdo to všechno platí, a proto taky o většině věcí rozhoduje. Rozhoduje třeba o tom, v kolika kusech se kniha vyrobí, a pak vzývá nebesa, aby mu celý náklad náhodou nezůstal na krku. Poněvadž vydavatelem Dopisů z Bihoru je rovněž Radek Ocelák, má to aspoň tu výhodu, že nemusí platit redaktora a redaktor příliš neremcá. Spoustu dalších výdajů ale vydavatel s knihou má, a proto má radost z každého, kdo Dopisy z Bihoru nadělí pod stromeček sobě nebo jiným. Fakt, úplně z každého!
Upgrade, update neboli aktualizace. Z počítačů a mobilů to známe všichni. Už jste si ale někdy aktualizovali knížku?
K Reemigrantům mi hodně lidí řeklo, že by v knize ocenili nějakou mapku, na které by si všechno mohli prostorově zařadit. Nebylo to tak snadné, protože jen tak něco obšlehnout z internetu jsem nechtěl, a navíc žádná skutečně vyhovující mapa pro tisk neexistovala. Nicméně pro druhé vydání jsme s mladým geografem Vítem Kovačkou připravili originální mapku slovenského osídlení v Bihoru. Najdete ji na předsádce knihy, a je to taky to nejzásadnější vylepšení oproti předchozímu vydání.
Jenže – přece si kvůli předsádce nekoupíte knížku ještě jednou… Nebojte, myslel jsem i na vlastníky prvního vydání! Když se mi se svým výtiskem Reemigrantů vyfotíte (anebo jinak doložíte, že už knihu máte), pošlu vám mapku samostatně, zdarma. Vy si ji vlepíte na předsádku a budete mít Reemigranty skoro tak dobré jako v nejnovějším vydání. Neformálně tomu můžeme říkat vydání 1.1 :-)
Pokud máte o mapku zájem, napište mi na e-mail radioc@seznam.cz a rovnou připojte svou poštovní adresu.
P. S. To víte, že když si k tomu objednáte i některou knížku, nebudu se zlobit. Ale nemusíte.
V těchto dnech vychází nové vydání mojí knihy Reemigranti.
Hlavní změny oproti předchozímu vydání jsou tyto:
přidání nového seznamu lodních pasažérů v brazilském vystěhovalectví z let 1924–26, oddíl II intermezza 5
na předsádku knihy je přidána originální přehledná mapka slovenských obcí v bihorsko-salajské oblasti, vytvořená ve spolupráci s geografem Vítem Kovačkou
Ostatní změny v knize jsou pouze drobnými opravami.
Nové vydání knihy Reemigranti, poslední rok rozebrané, bude k dispozici na konci října. V prodejnách asi od prvních listopadových dnů. Prosím informujte o tom okolí.
Je mi ctí, že se Reemigrantům dostalo už několika recenzí v odborných časopisech. Tadyhle si můžete přečíst recenzi z minulého roku, kterou uveřejnila dr. Gabriela Fatková v časopise Porta Balcanica. Děkuju paní Fatkové za přívětivá slova!
Podzimní kalendář se mi pomalu plní, i když letos je to vinou covidové epidemie všechno tak trochu “podmínečné”. To znamená: sledujte novinky a radši si tady nebo na mém facebooku ověřte, že akce nebyla zrušena, přesunuta apod.
Termíny:
pátek 9. 10. Cheb, Městská knihovna, od 17.30 ZRUŠENO VZHLEDEM K NAŘÍZENÍ VLÁDY. Kdo by chtěl aspoň moje knihy, najde je v chebské prodejně Minikvariát…
čtvrtek 22. 10. Kašperské Hory, Horský klub, od 15.00 ZRUŠENO, knihy k dostání ve Vimperku (knihkupectví Vltava)
úterý 3. 11. Moravský Beroun, Městská knihovna, od 16.00 ZRUŠENO, knihy k dostání v Olomouci (knihkupectví Tycho)
18.-19. 11. Strážný + Vimperk, festival Šumava Litera – akce na místě ZRUŠENA, v jednání je internetový přenos
Koncem října vyjde v novém vydání kniha Reemigranti, na akcích bude možné ji objednat, popř. už i vyzvednout.
Jak to letos na podzim s akcemi bude a nebude, je samozřejmě značně nejisté. Když to vyjde dobře, měl bych mít 9. října přednášku v Chebu, něco se taky během podzimu rýsuje v Moravském Berouně a ve Starém Městě pod Sněžníkem.
Jestli mě chcete ještě někde a nemáte možnost to zajistit sami, doporučuju se s tím nápadem obrátit na místní knihovnu nebo muzeum, já se sám vnucuju nerad a na pozvání místních je to vždycky nejlepší.
Dávám taky na vědomost, že nové vydání mojí knihy Reemigranti by mělo být k dispozici koncem října. Oproti předchozímu vydání bude upravené jen mírně, bude ale nově obsahovat originální mapku slovenských obcí a osad v bihorsko-salajské oblasti.
Milánkové, ať počítám, jak počítám, vychází mi, že spousta z vás ještě vůbec nemá Dopisy z Bihoru!
Román v dopisech či snad cestopis Sándora Mándokyho z konce 19. století, čerstvě přeložen Adélou Gálovou, je nejnovější knížkou z mého vydavatelského šuplíku. Tady je z něj ukázka. Sněhové masy, zmrzlé pláně, mrazivý severák a chaloupky jako pěst, ve kterých se choulí naši slovenští předci, o čem jiném byste chtěli v srpnových vedrech číst…
Máte doma málo místa? Takhle to měla slovenská rodina Kaliankových v maličké osadě Ošťany (Osteana), kdesi poblíž rumunské obce Tusa. Po reemigraci se usadili v obci Zelená Lhota na Šumavě.
Fotografie poskytla paní Štěpánka Šťastná a říká k tomu: “Posílám fotku domu z 50. let, kdy byl ještě stále v původním stavu. Jde o dům, který postavil otec mého pradědy Martina Kaliánka (16.10.1909 – 21.12.1998), předtím než odešel do 1. světové války. Ten dům postavil na svém pozemku nedaleko domu, kde můj praděda Martin vyrostl a kde zůstala žít jeho matka a tři sestry. Otec Martina se z války nevrátil. Praděda tam po reemigraci ještě asi třikrát byl, jednou i s prababičkou. Jemu se pryč nechtělo, proto jeli až jedním z posledních transportů a jen na velký nátlak prababičky Julie rozené Bejdákové (15.7.1909 – 22.2.1983).”
“V Českách se usadili v Zelené Lhotě na Šumavě, měli tam už příbuzné (prababičky sestru). V Zelené Lhotě se do roku 1948 usídlily tři slovenské rodiny z Rumunska, Dulovcovi, Juričkovi a Rolníkovi. Později během roku 1949 Zelenou Lhotu osídlilo ještě sedm rodin, Bejdákovi, Šulanovi, Koleňákovi, Kaliánkovi, Junkovi, Chronkovi a Fugačovi. Většina z nich byla nějak příbuzensky spřízněná i s naší rodinou. Julie ani Martin nikdy nechodili do školy, prababička zůstala negramotná, ale praděda se sám naučil číst a psát. Než se oženil, sloužil jako četník. Po svatbě pracoval v lesích a na polích, miloval koně, které měl i v Čechách,” dodává paní Šťastná.
Martin a Julie Kaliankovi, pozdější fotoJulie Kalianková před rumunskou školou v Ošťanech (pozdější foto)
Rumunští Slováci: historie a reemigrace do poválečné ČSR
