Nad knihou Reemigranti mi někteří z vás říkali, že tomu chybí nějaká mapa, na které by si to všechno člověk dokázal místně zasadit. Tak víte co? V novém vydání bude. Žádný hloupý printscreen z internetu, ale seriózní a originální mapa slovenského osídlení v bihorsko-salajské oblasti. Pracujeme na ní s jedním mladým a velmi schopným geografem, sám bych to nedovedl.
02-07-2020
Takovéhle sdělení najdete v úvodu každé z mých knížek. Nežádám o granty a dotace; myslím si totiž, že to v dlouhodobém rozměru kazí charakter. (Schválně se zkuste podívat, kolik takových knih z humanitní oblasti najdete. Moc jich nebude…) Moje vydavatelská činnost proto zcela závisí na přízni vás čtenářů: moje knihy neplatíte ze svých daní, a o to spíš potřebují vaši podporu nákupem. Kupujte je, doporučujte je dál, darujte je. Ptejte se po nich v knihkupectvích a knihovnách. Chlubte se, že jste je přečetli.
Když se jedna kniha prodá, může časem vyjít zase nějaká další, takhle jednoduché to je…
01-07-2020
Tak ještě jeden migrační minipříběh: opět Brazílie a opět Korchovi, ale tentokrát jiní. Martin Korch (*1895) a Rozálie, roz. Kutláková/Jarošová (*1902). Pasová fotografie z roku 1924 (omluvte zhoršenou kvalitu), kdy se s dvěma dětmi vydali z rumunského Sočetu (Zachotaru) přes oceán. V nějaké takové bedně si prý vezli majetek. Stali se úspěšnými pěstiteli ananasu ve státě Sao Paulo… Na poslední fotografii máme Rozálii v 80. letech, už jako vdovu. Byla to mimochodem sestřenice mého dědy Oceláka. Fotografie mám od pana Martina Korcha (ne však příbuzného jmenovaných) a z brazilského registru cizinců.
20-06-2020
Když se zpátky do Evropy dostanou cestovní doklady rodin, které v letech 1923–1925 odešly z Rumunska do Brazílie, je to paráda. Fotografie v těchto pasech patří vůbec k nejstarším fotkám, které od rumunských Slováků máme, jinak totiž častější fotografování nastalo teprve od 30. let dál. Tohle je pas Korchových z Bodonoše: Jan Korch (1884) a Mária roz. Černovská (1882) se čtyřmi syny odpluli v červnu 1924 z Amsterdamu na parníku Orania. Kopii poskytl pan Martin Korch.
10-06-2020
Co byste měli ještě vědět o Dopisech z Bihoru kaplana Mándokyho.
1) Vypravěč a hlavní hrdina je, abych tak řekl, trochu mluvka. Jestli vám po prvních pěti stránkách přijde, že jsme omylem vytiskli nějakou jinou knížku, vydržte ještě chvíli, brzo se to vyjasní!
2) Děj knihy se odehrává v nejbližším okolí Nové Huti (Sinteu), tj. také na Staré Huti (Huta Voivozi), Židárni (Valea Tarnei), Zachotaru (Sočetu) a v jedné kapitole si hrdinové vyrazí i do Maďarpotoka (tj. Gemelčička, Valea Ungurului, Fagetu).
3) Zatímco u předchozí Větve coby odbornější publikace tolik na kráse nesešlo, tady jsme se opravdu snažili o hezkou knížku zevnitř i zvenku. Neváhejte darovat komukoliv.
4) Kniha je v prodeji na 8 místech po ČR a k vyzvednutí na dalších pěti, a samozřejmě možno pořídit i zasláním. O tom všem tady: http://reemigranti.ocelak.cz/knihy/
Dopisy z Bihoru
Dopisy z Bihoru jsou konečně na světě!
***
Sándor Mándoky: Dopisy z Bihoru
Mladý maďarský kaplan přichází koncem 19. století na faru v Nové Huti. Přichází na jaře z kvetoucí nížiny a stoupaje s vozem po nekonečné klikaté cestě nachází v kopcích krajinu dosud sevřenou sněhem, bičovanou ledovými větry. Ocitne se mezi uctivě odtažitými, roztomile primitivními Slováky, kterým nerozumí jediného slova: nepraktický intelektuál z města si přišel odbýt své vyhnanství, v němž je k zoufalství stejně blízko jako k žertu s některou z mála spřízněných duší.
Maďarský román v dopisech z roku 1897 v moderním a živém překladu Adély Gálové je nejstarším souvislým vyprávěním o slovenské krajině Nové Huti v dnešním Rumunsku a o jejích obyvatelích – Slovácích, Maďarech, Židech a dalších.
Překlad z maďarštiny byl vydán bez přispění současného zlodějsko-autokratického režimu Viktora Orbána. Novinka: Adéla Gálová za něj získala tvůrčí ocenění Obce překladatelů!
***
O objednávkách tady: http://reemigranti.ocelak.cz/knihy/ – jako obvykle nejlépe u mě na e-mailu (radioc@seznam.cz), knihu mají i některá knihkupectví v regionech. Nově oproti dřívějšku budou knihy ke koupi třeba v Chebu, k možným místům pro vyzvednutí po domluvě přibývá Šumperk, Hořice na Šumavě a Benešov nad Černou.
Za motiv obálky vděčím malířce Janě Ullrichové!
24-05-2020
To je ale pěkný dobový kousek! Štefan Hoško (*1910) s manželkou Marií roz. Zivčákovou (*1915) a se synem Štefanem, foceno kolem roku 1940. Bydleli na Staré Huti (Huta Voivozi) “pod Baňou”. Fotografii poskytl pan Mirek Hoško.
22-05-2020
Sklářské rodiny z Padurea Neagra, čili ze sklárny a sklářské dělnické kolonie v Bystré, byly mezi pozdějšími reemigranty velmi specifickou skupinou – s okolními slovenskými rolníky se moc nemíchali, žili už tak trochu městským životem a jejich složení bylo národnostně pestřejší (Češi a Moravané, Němci, Maďaři, dokonce rodiny srbského nebo francouzského původu). Ti, kteří nebyli z přesídlení národnostně vyloučeni, často skončili v jihočeské sklářské obci Lenora.
Tohle jsou jedni z nich, manželé Jan Malina (1888–1975) a Anna roz. Hudcová (1898–1965), na třetí fotografii se synem Josefem (1934–1984). Fotografie poskytla paní Lenka Pýchová.
12-05-2020
Jak už možná tušíte, v první kapitole “Dopisů z Bihoru” hrdina s vozkou jedou nekonečnou, stoupající cestou z Alešdi do kopců Nové Huti. Ještě než vyjedou nad čáru sněhu a ledu, představoval bych si je asi takhle. Ačkoliv o nějakých čtyřicet let mladší, pochází tahle fotka rovněž z okolí Nové Huti (Sinteu) a lze se jen domýšlet, jestli se cesta za tu dobu vyspravila, nebo naopak zhoršila.
Foto poskytl Cyril Filip, syn předválečného učitele v oblasti.
10-05-2020
“U žandára jsme si dopřáli půl hodinky odpočinku a naši koně spořádali u potřeby nabrat nových sil veškeré naše zásoby sena. K tomu dostali dvě vědra vody, načež jsme se začali pochystávati na další cestu. Když jsme pak minuvše četnické obydlí dospěli až ke sklárenskému skladu, ležel už na zemi sníh a na stromech jinovatka. A co teprve když jsme se po téměř půlhodinovém urputném zápasu se spirálovitě stoupajícím, žalostným krpálem vydrápali až na černohorský štít. Tam teprve vypukla ta pravá mela!
Po jaru najednou ani stopy. Všude okolo na tři i čtyři stopy sněhu, mocné větve obřích buků se se skřípěním a praskáním prohýbaly pod těžkou vahou na nich spočívajících sněhových mas, po vrcholku se zuřivě proháněl mrazivý severák a ve svém širém, dobrém rozmaru nám tu a tam poštval za krk nějaké to sněhové mračno. Přesto jsme museli zastaviti, neboť z našich koní šla již pěna v cárech a jejich tenké běhy se třásly vší tou velikou námahou.”
Z připravované knihy Sándor Mándoky: Dopisy z Bihoru. Vyjde v edici Sedmihradsko koncem května. Působivý překlad je dílem Adély Gálové.