Mladý maďarský kaplan přichází koncem 19. století na faru v Nové Huti. Přichází na jaře z kvetoucí nížiny a stoupaje s vozem po nekonečné klikaté cestě nachází v kopcích krajinu dosud sevřenou sněhem, bičovanou ledovými větry. Ocitne se mezi uctivě odtažitými, roztomile primitivními Slováky, kterým nerozumí jediného slova: nepraktický intelektuál z města si přišel odbýt své vyhnanství, v němž je k zoufalství stejně blízko jako k žertu s některou z mála spřízněných duší.
Maďarský román v dopisech z roku 1897 v moderním a živém překladu Adély Gálové je nejstarším souvislým vyprávěním o slovenské krajině Nové Huti v dnešním Rumunsku a o jejích obyvatelích – Slovácích, Maďarech, Židech a dalších.
Překlad z maďarštiny byl vydán bez přispění současného zlodějsko-autokratického režimu Viktora Orbána. Novinka: Adéla Gálová za něj získala tvůrčí ocenění Obce překladatelů!
***
O objednávkách tady: http://reemigranti.ocelak.cz/knihy/ – jako obvykle nejlépe u mě na e-mailu (radioc@seznam.cz), knihu mají i některá knihkupectví v regionech. Nově oproti dřívějšku budou knihy ke koupi třeba v Chebu, k možným místům pro vyzvednutí po domluvě přibývá Šumperk, Hořice na Šumavě a Benešov nad Černou.
To je ale pěkný dobový kousek! Štefan Hoško (*1910) s manželkou Marií roz. Zivčákovou (*1915) a se synem Štefanem, foceno kolem roku 1940. Bydleli na Staré Huti (Huta Voivozi) “pod Baňou”. Fotografii poskytl pan Mirek Hoško.
Sklářské rodiny z Padurea Neagra, čili ze sklárny a sklářské dělnické kolonie v Bystré, byly mezi pozdějšími reemigranty velmi specifickou skupinou – s okolními slovenskými rolníky se moc nemíchali, žili už tak trochu městským životem a jejich složení bylo národnostně pestřejší (Češi a Moravané, Němci, Maďaři, dokonce rodiny srbského nebo francouzského původu). Ti, kteří nebyli z přesídlení národnostně vyloučeni, často skončili v jihočeské sklářské obci Lenora.
Tohle jsou jedni z nich, manželé Jan Malina (1888–1975) a Anna roz. Hudcová (1898–1965), na třetí fotografii se synem Josefem (1934–1984). Fotografie poskytla paní Lenka Pýchová.
Jak už možná tušíte, v první kapitole “Dopisů z Bihoru” hrdina s vozkou jedou nekonečnou, stoupající cestou z Alešdi do kopců Nové Huti. Ještě než vyjedou nad čáru sněhu a ledu, představoval bych si je asi takhle. Ačkoliv o nějakých čtyřicet let mladší, pochází tahle fotka rovněž z okolí Nové Huti (Sinteu) a lze se jen domýšlet, jestli se cesta za tu dobu vyspravila, nebo naopak zhoršila.
Foto poskytl Cyril Filip, syn předválečného učitele v oblasti.
“U žandára jsme si dopřáli půl hodinky odpočinku a naši koně spořádali u potřeby nabrat nových sil veškeré naše zásoby sena. K tomu dostali dvě vědra vody, načež jsme se začali pochystávati na další cestu. Když jsme pak minuvše četnické obydlí dospěli až ke sklárenskému skladu, ležel už na zemi sníh a na stromech jinovatka. A co teprve když jsme se po téměř půlhodinovém urputném zápasu se spirálovitě stoupajícím, žalostným krpálem vydrápali až na černohorský štít. Tam teprve vypukla ta pravá mela!
Po jaru najednou ani stopy. Všude okolo na tři i čtyři stopy sněhu, mocné větve obřích buků se se skřípěním a praskáním prohýbaly pod těžkou vahou na nich spočívajících sněhových mas, po vrcholku se zuřivě proháněl mrazivý severák a ve svém širém, dobrém rozmaru nám tu a tam poštval za krk nějaké to sněhové mračno. Přesto jsme museli zastaviti, neboť z našich koní šla již pěna v cárech a jejich tenké běhy se třásly vší tou velikou námahou.”
Z připravované knihy Sándor Mándoky: Dopisy z Bihoru. Vyjde v edici Sedmihradsko koncem května. Působivý překlad je dílem Adély Gálové.
Nacionalismus, to je takové to, když národnost považujete za důležitější než všechno ostatní v životě lidí. Poválečná reemigrace z Rumunska byla na tehdejší dobu relativně civilizovaná akce, ale nacionální hlediska na ní byla trapnou skvrnou. Když jste byli rodina Slováků, tak vás až na výjimky celkem bez řečí připustili do ČSR. Smíšená manželství to ale odnesla. Pokud byla jiné než české/slovenské národnosti žena, hodně se hledělo na obcovací jazyk v rodině a slovensky mluvící rodinu často vzali. Pokud ale byl maďarského/německého/rumunského původu muž, a to i kdyby vyrostl mezi Slováky (!), zpravidla byla reemigrace rodiny zamítnuta, bez ohledu na obcovací jazyk. Případně odkládána natolik, až se na ni nedostalo.
Na fotografii je právě takový národnostně smíšený pár s dětmi: Viktor Vlaicu (*1924) a Veronika Kubincová (*1927) z osady Bogdana Huta. Vlaicu byl Rumun, dokonce prý učitel, a přestože měli podanou přihlášku, manželé jako jedni z mála z tohoto místa neodešli do Československa. Fotografie bude počítám tak z roku 1954. Jejich další osudy neznám.
Ferenčíkovi ze Židárně (Valea Tarnei) byli zcela mimořádná rodina. Měl jsem k tomu už více náznaků, ale teprve teď se mi poskládalo pár střípků dohromady.
Juraj Ferenčík (*1897) se ženou Katarinou Skypalovou (*1899) se brali roku 1919, po jeho příchodu ze světové války. Že je na téhle rodině něco zajímavého, mi prvně řekla tahle dochovaná archivní fotografie s popiskem „Židareň, Slovák Juraj Ferenčík s rodinou, keď staval chyžu“. Tatáž fotografie se objevuje v dokumentárním filmu „Koly v plote“, tam je popisek trochu informativnější: „Juraj Ferenčík, postavil vlastníma rukama dům 23 km od domova, aby jeho 6 dětí mohlo chodit do školy.“ Teprve dohledání reemigračních dokumentů mi ale pak umožnilo to upřesnit víc. Děti této rodiny byly Lorenc (neboli Vavrinec, *1920), Alfons (*1925), Kornélia (*1927), Anna (*1928), Terezie (*1932), Augustin (*1934), Anton (*1936). Vzdělání se jim opravdu dostalo nesrovnatelně víc, než bylo v těch rolnicko-dřevorubeckých rodinách zvykem.
Sled události byl nejspíš tento: Roku 1941 prý povodeň sebrala celý domek s hospodářským příslušenstvím – to byl zřejmě ještě dům na Židárni, kde rodina žila přinejmenším do roku 1934. Juraj Ferenčík také v přihlášce uvádí, že na studium synů musel prodat majetek na Židárni (tedy zbytek usedlosti po povodni?). Nově postavený domek nestál už na Židárni, ale v rumunském městečku Simleu Silvaniei, právě v souvislosti se studiem dětí. To je těch „23 km od domova“.
To všechno by nám fotografii řadilo až do roků 1941–42, přestože se v archivu nachází mezi řadou fotografií z doby první republiky. Tři chlapci a děvče vpravo na fotografii mají na sobě asi stejnokroje gymnázia nebo učitelského ústavu. Máme tu tedy pravděpodobně Lorence; jistě Alfonse; buď Kornélii, nebo Annu; menší chlapec nalevo může být Augustin. Nejmenšího z chlapců ale zařadit neumíme – snad nám neznámý syn, později zemřelý?
Ferenčíkovi – výřez fotografie
Nejstarší Lorenc byl po gymnáziu s maturitou a bohoslovecké akademii roku 1944 vysvěcen na kněze, po válce byl kaplanem v Šaranech a pak byl až do roku 1969 farářem na Gemelčičce (Valea Ungurului). Reemigrační dokumenty prozrazují, že měl z kraje roku 1947 zájem o přesídlení do ČSR, a to tam, kam budou přesídlovat i místní věřící. Byl ale vázán svou příslušností k oradejskému biskupství. Jeho převelení (inkardinace) pod jiné biskupství by bylo bývalo možné, kdyby si ho české biskupství vyžádalo pro nedostatek kněží, a o to také Lorenc Ferenčík v přihlášce žádá. Jenže ta přihláška byla podána na přesídlovací komisi a to byl úřední orgán země, kde už brzo měla uchvátit všechnu moc komunistická strana. Nejspíš se tam představě, že by měli zařizovat biskupské pozvání pro katolického kněze, jenom zasmáli. Lorenc Ferenčík každopádně zůstal v Rumunsku. Stejně tak pravděpodobně jeho rodiče.
Sourozenci Alfons a Anna Ferenčíkovi, jejichž další studium mohla zhatit válka, se roku 1947 uvádějí on jako výpomocný učitel v Šaranech, ona jako výpomocná učitelka na Staré Huti. Alfons odchází do Československa 4. transportem v červenci 1947. Anna, která s sebou bere i 11letého Antona, odchází 8. transportem v září 1947. Učitelkou, tedy jednou z hrstky vzdělaných osob v kraji, se stala i Kornélie, která měla působit od roku 1948 v Zalnoku. Další osudy nikoho z nich, ani zbylých členů rodiny, mi nejsou známy a budu rád za každé doplnění…
Fotografie je z databáze Europeana Photography – Divadelný ústav.
Jen pro informaci, svoje nakladatelské aktivity budu od nynějška soustředit pod hlavičkou: „edice Sedmihradsko”. Všechno podstatné o vydaných knihách se i nadále dozvíte tady.
“Pohľad na Novú Hutu a Židáreň z Valea Ungurului.”
Tohle, jen ještě o půl století dřív, je krajina Mándokyho “Dopisů z Bihoru” – nové knížky, jejíž vydání připravujeme na květen. Bude to tentokrát vyloženě zábavná četba.
Teda, nejsem lékař, ale když někomu u pěti z osmi předků najdeme úmrtí na plicní chorobu, myslím že je to rodinná anamnéza jako vyšitá. Dobrý důvod dávat si pozor, a zvlášť dneska. Případ jednoho aktuálního rodokmenu.
Rumunští Slováci: historie a reemigrace do poválečné ČSR
