Dějiny jedné rodiny: Ferenčíkovi

Ferenčíkovi

Ferenčíkovi ze Židárně (Valea Tarnei) byli zcela mimořádná rodina. Měl jsem k tomu už více náznaků, ale teprve teď se mi poskládalo pár střípků dohromady.

Juraj Ferenčík (*1897) se ženou Katarinou Skypalovou (*1899) se brali roku 1919, po jeho příchodu ze světové války. Že je na téhle rodině něco zajímavého, mi prvně řekla tahle dochovaná archivní fotografie s popiskem „Židareň, Slovák Juraj Ferenčík s rodinou, keď staval chyžu“. Tatáž fotografie se objevuje v dokumentárním filmu „Koly v plote“, tam je popisek trochu informativnější: „Juraj Ferenčík, postavil vlastníma rukama dům 23 km od domova, aby jeho 6 dětí mohlo chodit do školy.“ Teprve dohledání reemigračních dokumentů mi ale pak umožnilo to upřesnit víc. Děti této rodiny byly Lorenc (neboli Vavrinec, *1920), Alfons (*1925), Kornélia (*1927), Anna (*1928), Terezie (*1932), Augustin (*1934), Anton (*1936). Vzdělání se jim opravdu dostalo nesrovnatelně víc, než bylo v těch rolnicko-dřevorubeckých rodinách zvykem.

Sled události byl nejspíš tento: Roku 1941 prý povodeň sebrala celý domek s hospodářským příslušenstvím – to byl zřejmě ještě dům na Židárni, kde rodina žila přinejmenším do roku 1934. Juraj Ferenčík také v přihlášce uvádí, že na studium synů musel prodat majetek na Židárni (tedy zbytek usedlosti po povodni?). Nově postavený domek nestál už na Židárni, ale v rumunském městečku Simleu Silvaniei, právě v souvislosti se studiem dětí. To je těch „23 km od domova“.

To všechno by nám fotografii řadilo až do roků 1941–42, přestože se v archivu nachází mezi řadou fotografií z doby první republiky. Tři chlapci a děvče vpravo na fotografii mají na sobě asi stejnokroje gymnázia nebo učitelského ústavu. Máme tu tedy pravděpodobně Lorence; jistě Alfonse; buď Kornélii, nebo Annu; menší chlapec nalevo může být Augustin. Nejmenšího z chlapců ale zařadit neumíme – snad nám neznámý syn, později zemřelý?

Ferenčíkovi – výřez fotografie

Nejstarší Lorenc byl po gymnáziu s maturitou a bohoslovecké akademii roku 1944 vysvěcen na kněze, po válce byl kaplanem v Šaranech a pak byl až do roku 1969 farářem na Gemelčičce (Valea Ungurului). Reemigrační dokumenty prozrazují, že měl z kraje roku 1947 zájem o přesídlení do ČSR, a to tam, kam budou přesídlovat i místní věřící. Byl ale vázán svou příslušností k oradejskému biskupství. Jeho převelení (inkardinace) pod jiné biskupství by bylo bývalo možné, kdyby si ho české biskupství vyžádalo pro nedostatek kněží, a o to také Lorenc Ferenčík v přihlášce žádá. Jenže ta přihláška byla podána na přesídlovací komisi a to byl úřední orgán země, kde už brzo měla uchvátit všechnu moc komunistická strana. Nejspíš se tam představě, že by měli zařizovat biskupské pozvání pro katolického kněze, jenom zasmáli. Lorenc Ferenčík každopádně zůstal v Rumunsku. Stejně tak pravděpodobně jeho rodiče.

Sourozenci Alfons a Anna Ferenčíkovi, jejichž další studium mohla zhatit válka, se roku 1947 uvádějí on jako výpomocný učitel v Šaranech, ona jako výpomocná učitelka na Staré Huti. Alfons odchází do Československa 4. transportem v červenci 1947. Anna, která s sebou bere i 11letého Antona, odchází 8. transportem v září 1947. Učitelkou, tedy jednou z hrstky vzdělaných osob v kraji, se stala i Kornélie, která měla působit od roku 1948 v Zalnoku. Další osudy nikoho z nich, ani zbylých členů rodiny, mi nejsou známy a budu rád za každé doplnění…


Fotografie je z databáze Europeana Photography – Divadelný ústav.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *