Znáte bihorské snímky fotografa Roberta Kisse z roku 2012? Jeho fotografický cyklus, který byl tuším vystavován jen v Bratislavě, najdete tady: https://kiss.format.com/bihor
Mj. s osobním holdem učiteli Vladovi Dolinayovi, který loni v létě tragicky zemřel:
“Ačkoliv Československo již jistou řádku let neexistuje, i přesto, že jsem ho zažil jen jako malý capart, narodil jsem se a cítím se být Čechoslovákem. I proto jsem od roku 2010 na pozvání učitele ve slovenské obci Gemelčička v Rumunsku Vlada Dolinaye několikrát navštívil krásný a drsný kraj jménem Bihor. Musím říct, že když jsem poprvé viděl útlého jemného bratislavského učitele-intelektuála Vlada, zapochyboval jsem o vhodnosti jeho vyslání do této lokality. K mému překvapení byl Vlado jako ryba ve vodě. Zocelený pálenkou, proměnlivým nevyspytatelným počasím a velice skromnými podmínkami ubytování v místní staré škole se stal užitečným členem tamějšího učitelského sboru, dokumentátorem místních tradic, jednou z ústředních postav kulturní života a mým nedocenitelným průvodcem.”
Každý týden rozesílám nějaké knížky a jako správný zelený u toho přemýšlím o metodách balení.
Úplně bez plastů to jde blbě, a to kvůli potřebě nepromokavosti. Nechci ale na balení kupovat žádný nový plast (kromě izolepy asi), chci si vystačit s již použitým (bublinky, strečová fólie apod.), který si při různých příležitostech schovávám a mám ho většinou mírný nedostatek. Klíčové je uvědomit si, že těžká kniha je choulostivější na hranách a nejchoulostivější na rozích, tím pádem chránit ji celoplošným balením do mnoha vrstev plastu je nehospodárné – plocha už je uspokojivě obrněná a rohy to pořád ještě nechrání. Poslední dobou oceňuju karton starých krabic jako vhodný kompromis tvárnosti a tuhosti v ochraně hran a rohů. Současný obvyklý model tedy je: jedna vrstvička plastu, karton, baličák, povrch zásilky vyztužený cca z poloviny izolepou.
Jestli máte nějakou připomínku k tomu, v jakém balení a v jakém stavu jste ode mě cca v posledním roce dostali knížku, dejte vědět!
“Jako genealog se specializuju jen na jednu konkrétní oblast a jednu technologii. Pokud ode mě budete chtít zpracovat cokoli jiného, obyčejně vás odmítnu s tím, že bych to na profesionální úrovni nezvládl.
Kdybych ale chtěl svůj rodokmen zadat jako zakázku někomu jinému, věděl bych, co od něj chtít a jak poznat, že odvádí kvalitní práci. Sám totiž vím, jaké jsou v genealogii moje limity a čím vším je možné si ulehčit práci, když se nikdo nedívá (ne že bych to dělal, pochopitelně…!). Zde jsou tedy moje doporučení k výběru profesionála nebo profesionálky pro vaši genealogickou zakázku.”
Tzv. třetí vojenské mapování, které v habsburské monarchii probíhalo mezi lety 1869–1887, bylo už docela slušně podrobné a zachovala se nám z něj i mapa bihorsko-salajských kopců obývaných Slováky, tehdy ještě v rámci Uherska (dnes Rumunsko). K tomu nejzajímavějšímu patří, že kromě maďarských místních jmen jako Sólyomkő ( = Sinteu, Nová Huta), Almaszeghuta ( = Huta Voivozi, Stará Huta), Hármaspatak ( = Valea Tarnei, Židáreň) se v mapě objevují i některá místní příjmení. Třeba Šuba (psáno Zuba), Janošťák (psáno Janocsak), Poláček, Rolník, Mereďa (psáno Nereda), Kubelak, Vlček, Salva, Gažák (psáno Gazek), Slovák, Morong, Zetocha.
Proč tam ta jména jsou? Nejspíš proto, že je inspektoři při tvorbě mapy zaznamenali jako pomocný prostředek pro místní orientaci. Při vojenských operacích v krajině je asi označení kopce jménem „Morongovo“, byť neoficiální, přece jen o něco lepší než vůbec nic. V genealogii nám to asi moc nepomůže, protože tou dobou ty rodiny už byly docela rozrostlé a dobový výskyt příjmení na jednom konkrétním místě krajiny mnoho neznamená. Nevíme, kdo z rodu to přesně byl. Studovat tuhle mapu a srovnávat ji s dnešními je ale přesto vzrušující.
Tohle je zatím asi nejranější doklad o poválečné přítomnosti rumunských Slováků v Čechách – novinový článek ze 14. prosince 1945, který mluví o osídlení 44 osob v Českém Jiřetíně na Mostecku.
Objevil ho pan Martin Korch, který na Slovensku zkoumá ranou fázi reemigrace. Jak probíhalo přesídlování v letech 1945 a 1946, je na rozdíl od pozdější fáze pořád ještě velkou záhadou. Od archivního výzkumu pana Korcha si hodně slibuju.
Obsah časopisu Demokratický střed je dostupný i online, chci vám ale doporučit zvláště jeho tištěnou podobu. Pokud vás zajímá středoevropské politické dění (Slovensko, Maďarsko, Polsko, Rakousko, Ukrajina…), tak si v něm můžete za hubičku předplatit čtvrtletní dávku seriózních informací přímo do své schránky. A mimo jiné tak podpořit solidní žurnalistiku, nezávislou na tom i onom miliardáři.
Knížky už vám do Vánoc nepošlu, poštám bude teď lepší se vyhnout. Ale pořád ještě je seženete v knihkupectvích v Chebu, Prachaticích, Volarech, Vimperku, Znojmě, Olomouci, Jeseníku a Rýmařově (Íčko). A víte co? I když z toho mám menší podíl než z objednávky u mě, budu moc rád, když místní drobné knihkupce takto podpoříte. Letošní sezónu měli dost příšernou a kdoví, pro koho z nich to bude dříve nebo později znamenat konec.
Kromě toho je ještě šance na předání knížek v Šumperku, Praze, Hořicích na Šumavě, Benešově nad Černou a Hošťce na Tachovsku (tam ale teď nejsou Reemigranti).
A abych nezapomněl, mnou vydané knížky se teď dají pořídit i v Rumunsku, přímo v srdci bihorských Slováků! Koupíte je v podniku Huta Slavia na Nové Huti (Sinteu), oddělení suvenýrů.
Chvála úřadům, které už po první světové válce na cestovních dokladech vyžadovaly fotografii. Zachovaly se nám tak zpravidla vůbec nejstarší snímky rumunských Slováků, které známe. Byli to vystěhovalci do Brazílie v letech 1924-25. Tohle je rodina Juraje Kubaláka (1867-1925) a jeho ženy Márie Koriťákové (1873-1946) z Nové Huti (Sinteu). Foto od pana Milana Dvořáka.
Štefan Juráš z Nové Huti (Sinteu) v Rumunsku, 1893–1940. Hodně se mi líbí na starých fotkách mužů líbí tyhle košile upnuté ke krku. Navíc docela fešák, žejo. Foto poskytl pan Milan Dvořák.
Měl jsem tu čest vystoupit s novým vydáním Reemigrantů v hodinové talk-show letošního festivalu Šumava Litera, který se ze zřejmých důvodů letos nakonec zcela přesunul na internet. Moderoval skvěle připravený Martin Sichinger.
Moc děkuji pořadatelům festivalu, že ze všech těch zrušených podzimních akcí dokázali nakonec něco vykřesat. Sliboval jsem postupně Cheb, Kašperské Hory, Moravský Beroun, Strážný, všechno to padlo, ale díky Liteře se můžu s tématem reemigrantů přiblížit ještě do více míst, než bylo původně v plánu.
Rumunští Slováci: historie a reemigrace do poválečné ČSR
