Krásný, mimořádně starý kousek, ziskaný v České Vsi od pana Josefa Skypaly. Foto z roku 1925 (!), rodina Ondreje Daniela *1883 a Katariny Šubové *1888, s dětmi (nahoře zleva) Markétou, Janem, Pavlem, (dole) Josefem, Františkou, Karlem. Rodina tuším byla z osady Magurič mezi Borodem a Gemelčičkou (Valea Ungurului).
Jednou z oblastí, kam v poválečných letech přicházeli slovenští reemigranti z Rumunska, byl nízký Jeseník. V jeho jižní části byl již koncem 40. let vytvořen vojenský újezd Město Libavá, v důsledku čehož byli noví osídlenci (jakož i zbytky starousedlíků) nuceně vysídleni. V Archivu bezpečnostních složek se zachoval seznam obyvatel jednotlivých obcí z doby před vysídlením, který zachycuje v tomto prostoru nejednu rodinu rumunských Slováků. Cenný je mj. tím, že zahrnuje z větší části rodiny přítomné už roku 1946, tedy ty, které přišly do ČSR “načerno” ještě před započetím reemigrační akce. Během několika let pravděpodobně většina rodin oblast Libavé nuceně opustila.
Jan Bubela *1894 + Terezie *1899 a 5 dětí
Josef Koritar 1905 + Lotka *1905 a 7 dětí
Jan Gajdoš *1900 + Marie *1901 a 3 děti
Karel Gajdoš *1905 + Marie * 1901 a 6 dětí
Peter Kutľak *1911 + Anežka *1919 a 1 dítě
Šandor (Alexander) Valek *1915 + Anna *1920 a 3 děti
František Chavík *1922 + Rosalie *1924
Karel Harazin *1894 + Antonie *1900 a 5 dětí
Pavel Zivčák *1919 + Františka *1922 a 2 děti
Martin Chudý *1913 + Marie *1919 a 2 děti
Martin Gažák *1898 + Rozalie Kutláková *1897 a 2 děti
Františka Gažáková *1921 a 1 dítě
Eduard Živčák *1909 + Margita Kubaláková *1911 a 5 dětí
Štefan Salva *1904 + Veronika *1905 a 4 děti
Martin Ferenčík *1895 + Veronika Pešeľová? *1907 a 4 děti
Ondrej Honiš *1896 + Anna Kalianko *1907 a 5 dětí
Pavel Šemro *1907 + Margita Bulová *1912 a 2 děti
Matěj Segeč *1889 + Anežka Šemrová *1896 a 2 děti
František Podhora *1912 + Františka *1920 a 4 děti
Katarina Krikelová, roz. Pešeľová *1909 a 2 děti
Zdroj: Archiv bezpečnostních složek, dokument B-7-5-1, inv. č. 13.
Někdejší židovské obyvatelstvo v oblasti Nové Huty a Gemelčičky je pro nás záhadnou skupinou, o níž víme jen naprosté útržky. Nejpodrobnějším naším historickým zdrojem k obyvatelstvu jsou totiž řimskokatolické matriky, které o Židech až na naprosté výjimky mlčí. Přesto zde alespoň několik málo židovských rodin žilo: nejlepším důkazem je několik náhrobků dosud dochovaných na Gemelčičce. Vyfotil je pro mě pan Dušan Zetocha a hebraistka Kristýna Tomšů dodala útržkovitý přepis: na čitelných místech náhrobku v popředí by mělo stát něco jako Pradel Chaj, Fradel Chaj či Peradel Chaj, syn (nebo snad dcera) jakéhosi Avrahama. Pan Zetocha uvádí z rodinné paměti vzpomínku, že členové této rodiny, příjmením Duduš (?), byli roku 1943 nalezeni zastřelení ve svém domě; další židovská rodina ze Židárně prý okamžitě po události uprchla. V poměrně nedávné minulosti prý místo navštívili a k náhrobkům se přihlásili potomkové původních obyvatel, žijící dnes v Izraeli.
Samo jméno obce Židáreň (také Židarňa) prý skutečně odkazuje na někdejší, mnohem dřívější, přítomnost Židů v místě. Domnívám se konkrétněji podle některých zmínek v literatuře, že tu v počátcích osídlení mohl vystupovat židovský obchodník s potaší (salajkou, tj. uhličitanem draselným vyráběným z dřevěného popela).
Pokud máte nějaké informace o předválečném židovském obyvatelstvu v sedmihradském Rudohoří, zanechte prosím zprávu nebo mi napište.
The above are a few sporadic remarks and a photo connected to the pre-WWII presence of Jews in Munții Plopiș, a Slovak-inhabited mountain range in the Bihor and Sălaj counties of the present day Romania. We reckon there had been several Jewish families, perhaps merchants, living among the Slovak majority in the villages of Sinteu, Valea Târnei, Huta Voivozi or Valea Ungurului. Some were probably murdered in 1943, others fled. If you have any information considering Jewish families in the area, please leave a comment or contact the author at radioc@seznam.cz.
Zářijové setkání potomků reemigrantů v jihočeské Lenoře přineslo nejeden cenný obrazový doklad k historii sklárny a sklářské kolonie v Bystré (rum. Pădurea Neagră, maď. Feketeerdő, něm. Schwarzwald). Kvalifikovaní umělečtí řemeslníci v továrně (foukači, brusiči, malíři skla…) se svými rodinami tvořili poměrně uzavřenou skupinou, která si výrobní tajemství v jednotlivých rodech předávala z generace na generaci. (Po válce skončily tyto rodiny z velké části právě v šumavské sklářské obci Lenora, ale také prý v Novém Boru, Anníně nebo Josefově Dole.) Zásobování sklárny dřevem, „žabicou“ (křemenem) a potravinami, jakož i nekvalifikované práce v továrně, ale zajišťovali Slováci z místa a z okolních kopců (Stará Huta aj.), včetně mládeže a cca do roku 1930 i včetně malých dětí.
Na rozdíl od národnostně “čistých” Slováků-zemědělců tvořily vlastní sklářské rodiny v Bystré národnostní směs. Byly tu rodiny původu českého, německého, slovenského, francouzského, srbského i maďarského. Souviselo to s častou migrací sklářů za prací v rámci rakousko-uherské monarchie i mimo ni. Ve 20. letech část rodin odešla z Bystré do vzdáleného průmyslového města Turda, kde nábor do nové moderní sklárny podle vzpomínek pamětníků sliboval kvalifikovaným sklářům moderní bydlení (např. s koupelnou) a vysoké výdělky. Méně rozvinutá Bystrá byla pak prý pro skláře útočištěm, kam se v horších časech (např. válečných) mohli vracet.
Za poskytnutí následujících fotografií vděčím panu Antonínu Chrapanovi a panu Richardu Stadlerovi.
Dva velice staré (tedy vzácné) kousky ke Slovákům z Bukoviny (rumunská župa Suceava), obce Solonețu Nou (Nový Solonec) a Poiana Micului (Poľana Malého). Z této oblasti směřoval vůbec první poválečný reemigrační transport z Rumunska, protože obyvatelé byli po vypálení Poiany roku 1944 ve zvláště zlé situaci. Fotografie pořídil před rokem 1915 učitel B. Vavroušek.
Zdroj: časopis Český svět, ročník 1914/15
Fotografie z Gemelčičky (Valea Ungurului), snad od příležitosti velkého biřmování roku 1938: Julie Trojáková, Anna Lavrinčíková, Jan Staník. Z rodinného archivu poskytl pan Štefan Čajan z Benešova nad Černou.
Tentokrát cenné foto k jednomu osídlení, o kterém jsme toho tady zatím moc neměli: osada Bogdana Huta v salajské oblasti Rumunska, asi 20 km od hlavního Slováky osídleného území v severním Sedmihradsku. Zdejší rody Kubinec, Gembický, Paluka, Bigas, Kortiš aj. žily zřejmě relativně izolovaně od ostatních Slováků, jen částečně v kontaktu s oblastí Gemelčičky, a po 2. sv. válce odešly převážně na Chebsko (Plesná, Skalná, Luby, Nový Kostel, Lomnička, Křižovatka…). Na místním ženském kroji vidíme hned několik zvláštností, které od jiných rumunských Slováků neznáme: nabírané rukávy, neobvyke zdobená vestička a především šátek uvazovaný dozadu namísto pod bradou. Foto poskytl pan Robert Paluka.
Tenhleten nádherný obrázek jsem získal minulý víkend v jihočeské Lenoře. Pohled na sklárnu a sklářskou kolonii v Bystré (rum. Pădurea Neagră, maď. Feketeerdő, něm. Schwarzwald), z roku 1916 nebo o něco málo dřív. Kvalifikovaní skláři v továrně byli poměrně uzavřenou skupinou, která si výrobní tajemství v jednotlivých rodinách předávala z generace na generaci. (Po válce skončily tyto rodiny z velké části právě v šumavské sklářské obci Lenora.) Zásobování “Bystrej” dřevem, “žabicou” (křemenem) a potravinami, jakož i nekvalifikované práce v továrně, ale zajišťovali Slováci z místa a z okolních kopců (Stará Huta aj.) a to od malých dětí. Moje vlastní babička sem ve věku nějakých 11–14 let docházela na práci do brusírny a “pulírny”.
Doba původu činí z této fotografické pohlednice jednu z vůbec nejranějších nám známých fotografií z této oblasti. Za poskytnutí vděčíme panu Chrapanovi.
Tadyhle – http://www.ocelak.cz/wp-content/uploads/2017/07/pocatky_osidleni.pdf – si můžete stáhnout můj nový (a proklatě dlouhý) článek o nejstarších dějinách slovenského osídlení v kopcích Nové Huti, Staré Huti, Židárně, Gemelčičky a spol. Jsem na něj docela pyšný. Jestli z mojí práce za pár let nebo pár desítek let nezbude jinak nic, tak doufám, že tenhle článek ano. (Můžete si ho třeba vytisknout a uložit ve své knihovničce, protože tiskem asi nevyjde.)
Skoro devadesát let se v literatuře o rumunských Slovácích jen opisovalo, co o jejich historii kdysi napsal Roman Urban a Anton Granatier s Ladislavem Třešňákem. (Pár čestných výjimek v článku zmiňuju.) Tohle je od roku 1930 bez přehánění první důkladný pokus zjistit, co vlastně o původu tohohle slovenského osídlení víme, jestliže se nespokojíme s opisováním starších autorů. S pomocí různých ochotných lidí u nás i v Rumunsku se mi podařilo k tomu vyhrabat celou řádku zastrčených písemných zdrojů, a ty naši dosavadní znalost v různých ohledech opravují. V článku se třeba dozvíte, zda opravdu jsou Slováci v těch končinách už 200 let (kteréžto výročí prý letos v srpnu na Nové Huti oslavovali).
No a teď kousnu do trochu kyselejšího jablíčka. Tahle práce není placená z žádné instituce ani grantu. Už před časem jsem se rozhodl, že se nebudu dál se svou prací účastnit dnešního pochybného systému institucionální vědy a jejího financování. Že svoji vědu budu dělat pro konkrétní lidi, kteří o ni mají zájem, a pokud možno s jejich podporou. Kdybych byl zaměstnán v akademickém ústavu, dostával bych stálý (ač nevalný) plat; k tomuhle tématu bych se buď vůbec nedostal, nebo bych na článek měl mnohem méně času a prostoru. Opsal bych tedy něco ze starších autorů, jak se to tak dělává, do Rumunska bych pravděpodobně vůbec nejel, a článek bych pokud možno rychle publikoval, abych si mohl vykázat nějaké ty publikační body. Vyšel by v nějakém nízkonákladovém akademickém časopise, takže by se k němu drtivá většina z vás (kterých se téma bezprostředně týká) nikdy nedostala. Na internetu byste ho nenašli, anebo jen schovaný za platební bránou, protože veřejně (tj. z vašich daní) financovaná věda bohužel tímto způsobem dodnes funguje.
Já to takhle nechci, takže můj článek je bez omezení volně dostupný všem a je mnohem lepší, než by mohl být v rámci současného systému organizované vědy. Nepříjemný důsledek toho je, že mi dnes ty měsíce a měsíce práce nikdo nezaplatí. Vysoký počet stažení mi sice příjemně pošimrá ego, ale nájem za mě neuhradí, nepřispěje mi na velký nákup ani na roční tramvajenku (kterou zrovna potřebuju). Jinými slovy, hledám mecenáše a podporovatele. Bez vaší podpory tahle práce není dál možná. Myslím to vážně. Možná že vás moje činnost oslovuje natolik, že mi pošlete na účet pár stovek nebo tisícovku jen tak pro radost; možná že si u mě objednáte zpracování svojí rodinné historie, což je taky cenná forma podpory. Možná že máte bratrance velkopodnikatele, který by se dal přesvědčit k nějakému tomu sponzoringu. Popřemýšlejte o tom. Díky.
Dva rodinné portrétky z doby těsně po reemigraci: Juraj Lavrenčík (*1924) s manželkou Annou roz. Šubovou a pár dalšími osobami, na Kavrlíku u Kašperských Hor, v roce 1948.
