Podle zpráv z 19. století byl kostel na Nové Huti (Sinteu) vystavěn roku 1840. Tedy nedlouho poté, co zde bylo roku 1838 „pro duchovní povznesení věrných křesťanů v několika hutích roztroušených uprostřed kopců“ zřízeno kaplanství podřízené šumlovské farnosti. Roku 1844 bylo pak kaplanství již s vlastním kostelem povýšeno na samostatnou farnost.

Kostel byl vybudován nákladem tehdejšího varadínského biskupa Františka Lajčáka a prací věřících a jeho původní zasvěcení znělo Blažené Panně Marii. Snad přitom jeho stavba navázala na předchozí kapli Zvěstování Blažené Panně Marii, která je zmíněna k roku 1839. (Dnešní zasvěcení sv. Cyrilu a Metoději se datuje až od roku 1976.) Věž kostela byla přistavěna teprve roku 1872 nákladem biskupa Štefana Lipovnického, roku 1889 byl kostel opatřen podlahou a roku 1895 renovován. K roku 1896 měl kostel dva oltáře (Bl. Panny Marie, sv. Anny) a na věži dva zvony: větší sv. Štěpána z roku 1876, menší Neposkvrněného početí Panny Marie, neznámého stáří.

Foto k rozkliknutí: betlehemci před kostelem, Nová Huta, 30. léta

Kostel na Gemelčičce (Maďarpotok, Valea Ungurului) je mladší a větší, vystavěný roku 1894 po předchozím založení samostatné farnosti Gemelčička a zasvěcený sv. Štěpánu, uherskému králi. K roku 1896 měl jeden oltář a na zděné věži tři zvony: největší sv. Ladislava, uherského krále, menší sv. Štěpána krále, a nejmenší 80kilogramový ulitý prý nákladem věřících roku 1855 ve Varadíně.

Foto k rozkliknutí: v neděli před kostelem, Gemelčička, 1929

Foto k rozkliknutí: vánoční interiér kostela, Gemelčička, 1931-32

Zdroje: církevní ročenka Schematismus (historicus) venerabilis cleri dioecesis Magno-Varadinensis latinorum, ročníky 1839 a 1896 (ročník 1896 vydán v reprintu, Oradea, 2010); Europeana Photography Slovenský národný archív; archiv Náprstkova muzea; soukromý archiv

Dostala se ke mně moc pěkná fotka (vřelý dík nejmenovanému dobrodinci). Kostel sv. Štěpána krále na Gemelčičce, postaven 1894, foto bude snad z třicátých let minulého století. Do tohohle kostela pravidelně chodily prababičky a pradědové nemalé části lidí, kteří dnes moje stránky sledují. V popředí lze spatřit klasickou orbu párem volů zapřažených do jha.

Na téhle fotce z vlastního rodinného archivu je Peter Poláček (1894–1960) ze Staré Huti (Huta Voivozi). Vzal si Šarlotu Semmelbauerovou (*1899), vyženil tím nevlastního syna a nebyl na něj vůbec hodný. Zemřel prý, když se na něj cestou do Alešdi převrátil vůz. Když jsem tu fotku jako kluk u pratety viděl, popletly se mi věci a myslel jsem si, že ten člověk na ní je už mrtvý. Což je samozřejmě hloupost, ale pravda je, že ta fotka není zrovna kvalitní. Řekl bych, že pochází z nějakého fotoautomatu, ty už v té době totiž existovaly. Rok by mohl být tak zhruba 1940.

Soubor rodinných fotografií poskytnutých paní Jitkou Šafaříkovou: na každé z nich vidíme její babičku Katarinu Bejdákovou, roz. Rosíkovou (1892–1983), původem z rumunského Boromlaku, dvakrát ve společnosti manžela Jana Bejdáka, výrazně mladšího (1908–1965). Po přesídlení žili v severočeském Josefově Dole.

Pohled na Boromlak (Borumlaca) od paní Šafaříkové, léto 2013. Většina slovenských rodin z rumunského Boromlaku odešla v letech 1947–49 do Československa. Velká část se jich nakonec usadila v Jaroslavicích a Valtrovicích na Znojemsku a v okolí Vidnavy na Jesenicku. Jsou to příjmení jako třeba Koňarik, Juhaňák, Polášek, Drugda… Boromlak byl pak opět dosídlen Slováky, kteří přicházeli z přilehlých, méně úrodných vrchů.

Váš rodokmen taky můžeme zpracovat nějak takhle. Líbí? Zákazník si přál zůstat anonymní, takže je to jen náhled bez čitelných detailů. Ve skutečnosti pak tisk na formátu zúžená A1. Plátno.

Tuhle fotku starého domku v oblasti Nové Huty (Sinteu), asi z roku 1929, už jste možná viděli. Ale tady je ostřejší, takže lze rozeznat i kočičku v popředí. A druhou.

Foto pochází z knihy R. Urbana Češi a Slováci v Rumunsku, Bukurešť 1930.

Rád bych na tomto webu zpřístupnil ty nejpodstatnější studie k dějinám rumunských Slováků, které jsou dnes v tištěné podobě těžko k dostání. Problémem jsou ovšem autorská práva, která trvají ještě 70 let po úmrtí autora. V praxi by tak téměř ke všem textům bylo potřeba svolení autora nebo jeho dědiců, kteří obyčejně nejsou známi. Proto se tímto obracím na čtenáře webu. Pokud jste v kontaktu s držiteli autorských práv k odborným textům následujících osob a máte možnost zajistit svolení s jejich zveřejněním na těchto stránkách, napište mi prosím zprávu na e-mail radioc@seznam.cz. Jedná se především o tyto autory a autorky: Roman Urban, Anton Granatier, Ladislav Třešňák, Čestmír Krátký, Pavol Javor a Gabriela Javorová, Denisa Lipavská, Gejza Rončák, Ján Kapusniak, Edita Michalčáková, Grigore Benedek, Zsigmond Jakó, Evžen Peřina, Dana Moravcová, Libuše Kroupová, Jaroslav Čukan.

Pohledný starší páreček: Jan Dulovec (*1894) a Kateřina Dulovcová (roz. Aiznerová, *1899) ze Židárně (Valea Tarnei). Po příchodu do Československa žili zřejmě na Opavsku nebo na Bruntálsku, odpočívají dnes ve Václavově u Rýmařova. Foto od pana Jiřího Louženského. (To je ten, díky kterému jsme se vůbec poprvé na internetu dozvěděli něco o historii rumunských Slováků.)