Někdejší židovské obyvatelstvo v oblasti Nové Huty a Gemelčičky je pro nás záhadnou skupinou, o níž víme jen naprosté útržky. Nejpodrobnějším naším historickým zdrojem k obyvatelstvu jsou totiž řimskokatolické matriky, které o Židech až na naprosté výjimky mlčí. Přesto zde alespoň několik málo židovských rodin žilo: nejlepším důkazem je několik náhrobků dosud dochovaných na Gemelčičce. Vyfotil je pro mě pan Dušan Zetocha a hebraistka Kristýna Tomšů dodala útržkovitý přepis: na čitelných místech náhrobku v popředí by mělo stát něco jako Pradel Chaj, Fradel Chaj či Peradel Chaj, syn (nebo snad dcera) jakéhosi Avrahama. Pan Zetocha uvádí z rodinné paměti vzpomínku, že členové této rodiny, příjmením Duduš (?), byli roku 1943 nalezeni zastřelení ve svém domě; další židovská rodina ze Židárně prý okamžitě po události uprchla. V poměrně nedávné minulosti prý místo navštívili a k náhrobkům se přihlásili potomkové původních obyvatel, žijící dnes v Izraeli.

Samo jméno obce Židáreň (také Židarňa) prý skutečně odkazuje na někdejší, mnohem dřívější, přítomnost Židů v místě. Domnívám se konkrétněji podle některých zmínek v literatuře, že tu v počátcích osídlení mohl vystupovat židovský obchodník s potaší (salajkou, tj. uhličitanem draselným vyráběným z dřevěného popela).

Pokud máte nějaké informace o předválečném židovském obyvatelstvu v sedmihradském Rudohoří, zanechte prosím zprávu nebo mi napište.

---

The above are a few sporadic remarks and a photo connected to the pre-WWII presence of Jews in Munții Plopiș, a Slovak-inhabited mountain range in the Bihor and Sălaj counties of the present day Romania. We reckon there had been several Jewish families, perhaps merchants, living among the Slovak majority in the villages of Sinteu, Valea Târnei, Huta Voivozi or Valea Ungurului. Some were probably murdered in 1943, others fled. If you have any information considering Jewish families in the area, please leave a comment or contact the author at radioc@seznam.cz.

 

Zářijové setkání potomků reemigrantů v jihočeské Lenoře přineslo nejeden cenný obrazový doklad k historii sklárny a sklářské kolonie v Bystré (rum. Pădurea Neagră, maď. Feketeerdő, něm. Schwarzwald). Kvalifikovaní umělečtí řemeslníci v továrně (foukači, brusiči, malíři skla…) se svými rodinami tvořili poměrně uzavřenou skupinou, která si výrobní tajemství v jednotlivých rodech předávala z generace na generaci. (Po válce skončily tyto rodiny z velké části právě v šumavské sklářské obci Lenora, ale také prý v Novém Boru, Anníně nebo Josefově Dole.) Zásobování sklárny dřevem, „žabicou“ (křemenem) a potravinami, jakož i nekvalifikované práce v továrně, ale zajišťovali Slováci z místa a z okolních kopců (Stará Huta aj.), včetně mládeže a cca do roku 1930 i včetně malých dětí.

Na rozdíl od národnostně „čistých“ Slováků-zemědělců tvořily vlastní sklářské rodiny v Bystré národnostní směs. Byly tu rodiny původu českého, německého, slovenského, francouzského, srbského i maďarského. Souviselo to s častou migrací sklářů za prací v rámci rakousko-uherské monarchie i mimo ni. Ve 20. letech část rodin odešla z Bystré do vzdáleného průmyslového města Turda, kde nábor do nové moderní sklárny podle vzpomínek pamětníků sliboval kvalifikovaným sklářům moderní bydlení (např. s koupelnou) a vysoké výdělky. Méně rozvinutá Bystrá byla pak prý pro skláře útočištěm, kam se v horších časech (např. válečných) mohli vracet.

Za poskytnutí následujících fotografií vděčím panu Antonínu Chrapanovi a panu Richardu Stadlerovi.

Dva velice staré (tedy vzácné) kousky ke Slovákům z Bukoviny (rumunská župa Suceava), obce Solonețu Nou (Nový Solonec) a Poiana Micului (Poľana Malého). Z této oblasti směřoval vůbec první poválečný reemigrační transport z Rumunska, protože obyvatelé byli po vypálení Poiany roku 1944 ve zvláště zlé situaci. Fotografie pořídil před rokem 1915 učitel B. Vavroušek.

Zdroj: časopis Český svět, ročník 1914/15

Fotografie z Gemelčičky (Valea Ungurului), snad od příležitosti velkého biřmování roku 1938: Julie Trojáková, Anna Lavrinčíková, Jan Staník. Z rodinného archivu poskytl pan Štefan Čajan z Benešova nad Černou.

Tentokrát cenné foto k jednomu osídlení, o kterém jsme toho tady zatím moc neměli: osada Bogdana Huta v salajské oblasti Rumunska, asi 20 km od hlavního Slováky osídleného území v severním Sedmihradsku. Zdejší rody Kubinec, Gembický, Paluka, Bigas, Kortiš aj. žily zřejmě relativně izolovaně od ostatních Slováků, jen částečně v kontaktu s oblastí Gemelčičky, a po 2. sv. válce odešly převážně na Chebsko (Plesná, Skalná, Luby, Nový Kostel, Lomnička, Křižovatka…). Na místním ženském kroji vidíme hned několik zvláštností, které od jiných rumunských Slováků neznáme: nabírané rukávy, neobvyke zdobená vestička a především šátek uvazovaný dozadu namísto pod bradou. Foto poskytl pan Robert Paluka.

Tenhleten nádherný obrázek jsem získal minulý víkend v jihočeské Lenoře. Pohled na sklárnu a sklářskou kolonii v Bystré (rum. Pădurea Neagră, maď. Feketeerdő, něm. Schwarzwald), z roku 1916 nebo o něco málo dřív. Kvalifikovaní skláři v továrně byli poměrně uzavřenou skupinou, která si výrobní tajemství v jednotlivých rodinách předávala z generace na generaci. (Po válce skončily tyto rodiny z velké části právě v šumavské sklářské obci Lenora.) Zásobování „Bystrej“ dřevem, „žabicou“ (křemenem) a potravinami, jakož i nekvalifikované práce v továrně, ale zajišťovali Slováci z místa a z okolních kopců (Stará Huta aj.) a to od malých dětí. Moje vlastní babička sem ve věku nějakých 11–14 let docházela na práci do brusírny a „pulírny“.

Doba původu činí z této fotografické pohlednice jednu z vůbec nejranějších nám známých fotografií z této oblasti. Za poskytnutí vděčíme panu Chrapanovi.

Dva rodinné portrétky z doby těsně po reemigraci: Juraj Lavrenčík (*1924) s manželkou Annou roz. Šubovou a pár dalšími osobami, na Kavrlíku u Kašperských Hor, v roce 1948.

Tím, co z dobových dokladů mizí v čase poměrně nejrychleji, nejsou listinné dokumenty, stavby ani náčiní, nýbrž – možná trochu překvapivě – dobové oblečení. Snad kvůli tomu, jak snadno se recykluje na dětské maškarní bály a pak na hadry.

Myslel jsem, že z tradičního oděvu rumunských Slováků se do dnešních dnů nedochovalo už skoro nic. Pak jsem potkal pana Štefana Čajana z Benešova nad Černou. Pan Čajan s manželkou měl už před lety tolik prozíravosti, aby doma uchoval ty nejpěknější kusy oděvu po matce a tchýni; další si pak vyptal u sousedů. Jeho malá sbírka je barevnou pastvou pro oči. Ukazuje nám, co všechno si můžeme představovat pod černobílým maskováním starých fotografií. Docela jasně dokládá tvrzení jedné staré diplomové práce, že rumunské Slovenky bylo po válce díky jejich zálibě v jasných barvách a křiklavých barevných kombinacích v pohraničí snadné rozpoznat. Za dovolení uveřejnit fotografie panu Čajanovi vřele děkuji.

Přímo z Rumunska pravděpodobně pochází jen několik málo kousků této sbírky; ostatní byly pořízeny už v pohraničí a jsou dokladem zdejšího oblékání během 50. a 60. let. minulého století. Jsou to výhradně kusy ženského oděvu. Z tradičního mužského – který zanikal dřív – nemáme nic (ani ty rajtky s košilí a kabátkem/sakem); z ženského oděvu chybí především obvyklý černý kabátek starších žen; z obuvi se nedochovalo nic. Všechno známe jen z fotografií – třeba ale staré skříně ještě vydají nějaké svědectví…

Z tohoto vzorku zdaleka nelze zobecňovat na všechno slovenské obyvatelstvo v Rumunsku. Rumunští Slováci v Benešově nad Černou mají z největší části původ na Gemelčičce (Fagetu, Valea Ungurului): tato sbírka je tedy dokladem odívání primárně této skupiny. Ve starší době, do počátků 20. století, byla také zdobnost látek nepochybně skromnější – u látek domácí výroby nepřipadal v úvahu potisk, ale přinejlepším vetkávané barevné proužky.

editováno 13. 6. 2021

Tak jsem se svou nastávající poprvé vyrazil na střední Slovensko, do těžko pojmenovatelného kraje, odkud podle výzkumů v první polovině 19. století odcházely slovenské rody, aby na více než sto let zakotvily v kopcích dnešního Rumunska. Tady je malá fotografická ochutnávka. Té slovenské oblasti můžeme říkat třeba Veporské vrchy, historicky vzato se pohybujeme na rozhraní někdejší gemersko-malohontské, novohradské a zvolenské stolice Uherska. Obce a osady Šoltýska, Ďubákovo, Drábsko, Lom nad Rimavicou, Mláky, Polianky, Detvianská Huta a další. Kraj lesnatý a kopcovitý, podobně jako místa, která pak kolonizovali v Rumunsku – jako by jen totéž zopakovali o generaci později dál na jihovýchod. Dobu těchto migrací zřejmě pamatují alespoň některé ze zdejších početných dřevěnic. Zdejší hřbitovy leží obyčejně ve strmém svahu, a když se rozhlédnete po náhrobcích, podle příjmení se vám snadno může zdát, že jste v Rumunsku na Gemelčičce nebo na Nové Huti. (Anebo taky někde na Šumavě, kde se rodiny usadily po 2. sv. válce. Tyhle místně-obyvatelské souvislosti jsou fascinující a nenajdete je na žádné mapě. Kousek po kousku tu objevujeme jakousi dosud ukrytou vrstvu skutečnosti.)