Tahle není tak stará, zato má kompozici témař uměleckou. Svatební průvod v Peštiši roku 1975, fotografii poskytla paní Lenka Kopřivová.

Pěkný kousek od paní Lenky Kopřivové, měl by to být Peštiš okolo roku 1945, uprostřed s harmonikou její děda Tomáš Bršťák, za ním v klobouku jeho strýc Petr Bandík a nejmladší chlapec Jiří Bandík.

Z té vesnice jsem toho ještě moc neviděl. A ty sekyry a pila, takhle nějak tam už od devatenáctého století rubali prales… Třeba někoho poznáte.

Málo se to ví, ale občas píšu i na jiná témata, než jsou rumunští Slováci. Jak to tak vypadá, nejvíc na tato a poslední dobou hlavně ve formě recenzí na knihy. Najdete to všechno na mém blogu: http://ocelak.cz/blog

Unikátní foto od paní Lenky Kopřivové: Zleva Jan Bandík, Pavel Bandík a jeho žena Šarlota Bandíková, z Brazílie, kam asi roku 1924 odjeli za prací. Byli stavaři a prý v Riu de Janieru a Sao Paulu stavěli mrakodrapy. Jan Bandík (*1883) byl výrazně starší bratr Pavla (pouze po otci) a v Brazílii na rozdíl od mladšího páru zůstal.

Foto musí být z doby brzo po příchodu, žena je ještě oblečená zcela tradičním způsobem. A že se rozšoupli někde v zahradní restauraci, tihle Slováci ze zastrčených kopců, kteří kvůli cestě často prodali všechen majetek a často ji ještě léta spláceli?! Úžasný doklad.

Znáte bihorské snímky fotografa Roberta Kisse z roku 2012? Jeho fotografický cyklus, který byl tuším vystavován jen v Bratislavě, najdete tady: https://kiss.format.com/bihor

Mj. s osobním holdem učiteli Vladovi Dolinayovi, který loni v létě tragicky zemřel:

“Ačkoliv Československo již jistou řádku let neexistuje, i přesto, že jsem ho zažil jen jako malý capart, narodil jsem se a cítím se být Čechoslovákem. I proto jsem od roku 2010 na pozvání učitele ve slovenské obci Gemelčička v Rumunsku Vlada Dolinaye několikrát navštívil krásný a drsný kraj jménem Bihor. Musím říct, že když jsem poprvé viděl útlého jemného bratislavského učitele-intelektuála Vlada, zapochyboval jsem o vhodnosti jeho vyslání do této lokality. K mému překvapení byl Vlado jako ryba ve vodě. Zocelený pálenkou, proměnlivým nevyspytatelným počasím a velice skromnými podmínkami ubytování v místní staré škole se stal užitečným členem tamějšího učitelského sboru, dokumentátorem místních tradic, jednou z ústředních postav kulturní života a mým nedocenitelným průvodcem.”

Každý týden rozesílám nějaké knížky a jako správný zelený u toho přemýšlím o metodách balení.

Úplně bez plastů to jde blbě, a to kvůli potřebě nepromokavosti. Nechci ale na balení kupovat žádný nový plast (kromě izolepy asi), chci si vystačit s již použitým (bublinky, strečová fólie apod.), který si při různých příležitostech schovávám a mám ho většinou mírný nedostatek. Klíčové je uvědomit si, že těžká kniha je choulostivější na hranách a nejchoulostivější na rozích, tím pádem chránit ji celoplošným balením do mnoha vrstev plastu je nehospodárné – plocha už je uspokojivě obrněná a rohy to pořád ještě nechrání. Poslední dobou oceňuju karton starých krabic jako vhodný kompromis tvárnosti a tuhosti v ochraně hran a rohů. Současný obvyklý model tedy je: jedna vrstvička plastu, karton, baličák, povrch zásilky vyztužený cca z poloviny izolepou.

Jestli máte nějakou připomínku k tomu, v jakém balení a v jakém stavu jste ode mě cca v posledním roce dostali knížku, dejte vědět!

Trochu jsem se na svém blogu rozepsal:

“Jako genealog se specializuju jen na jednu konkrétní oblast a jednu technologii. Pokud ode mě budete chtít zpracovat cokoli jiného, obyčejně vás odmítnu s tím, že bych to na profesionální úrovni nezvládl.

Kdybych ale chtěl svůj rodokmen zadat jako zakázku někomu jinému, věděl bych, co od něj chtít a jak poznat, že odvádí kvalitní práci. Sám totiž vím, jaké jsou v genealogii moje limity a čím vším je možné si ulehčit práci, když se nikdo nedívá (ne že bych to dělal, pochopitelně…!). Zde jsou tedy moje doporučení k výběru profesionála nebo profesionálky pro vaši genealogickou zakázku.”

Celý text: http://ocelak.cz/blog/rodokmeny-na-zakazku-co-mate-chtit-od-profesionalniho-genealoga/

Vyšla další pěkná recenze na Dopisy z Bihoru, tentokrát z pera Matúše Guziara, v časopisu Demokratický střed!

Když se uherský kněz cítil jako Napoleon

Obsah časopisu Demokratický střed je dostupný i online, chci vám ale doporučit zvláště jeho tištěnou podobu. Pokud vás zajímá středoevropské politické dění (Slovensko, Maďarsko, Polsko, Rakousko, Ukrajina…), tak si v něm můžete za hubičku předplatit čtvrtletní dávku seriózních informací přímo do své schránky. A mimo jiné tak podpořit solidní žurnalistiku, nezávislou na tom i onom miliardáři.