Zářijové setkání potomků reemigrantů v jihočeské Lenoře přineslo nejeden cenný obrazový doklad k historii sklárny a sklářské kolonie v Bystré (rum. Pădurea Neagră, maď. Feketeerdő, něm. Schwarzwald). Kvalifikovaní umělečtí řemeslníci v továrně (foukači, brusiči, malíři skla…) se svými rodinami tvořili poměrně uzavřenou skupinou, která si výrobní tajemství v jednotlivých rodech předávala z generace na generaci. (Po válce skončily tyto rodiny z velké části právě v šumavské sklářské obci Lenora, ale také prý v Novém Boru, Anníně nebo Josefově Dole.) Zásobování sklárny dřevem, „žabicou“ (křemenem) a potravinami, jakož i nekvalifikované práce v továrně, ale zajišťovali Slováci z místa a z okolních kopců (Stará Huta aj.), včetně mládeže a cca do roku 1930 i včetně malých dětí.

Na rozdíl od národnostně “čistých” Slováků-zemědělců tvořily vlastní sklářské rodiny v Bystré národnostní směs. Byly tu rodiny původu českého, německého, slovenského, francouzského, srbského i maďarského. Souviselo to s častou migrací sklářů za prací v rámci rakousko-uherské monarchie i mimo ni. Ve 20. letech část rodin odešla z Bystré do vzdáleného průmyslového města Turda, kde nábor do nové moderní sklárny podle vzpomínek pamětníků sliboval kvalifikovaným sklářům moderní bydlení (např. s koupelnou) a vysoké výdělky. Méně rozvinutá Bystrá byla pak prý pro skláře útočištěm, kam se v horších časech (např. válečných) mohli vracet.

Za poskytnutí následujících fotografií vděčím panu Antonínu Chrapanovi a panu Richardu Stadlerovi.