Dnes si představíme jednu didaktickou zvláštnost z Gemelčičky. Totiž slovenský slabikář, který pro děti z Gemelčičky vytvořili a roku 1925 v Šumlově (Simleu Silvaniei) pod názvem “Obrazni abecedar” nechali vydat učitel a “rechtor” (tj. varhaník a kostelní zpěvák) Domokoš s krčmářem (obchodníkem) Hummilem (Hummelem). Na věci je jedna neobvyklost: Domokoš byl Maďar a Hummel zřejmě Němec nebo snad Žid, ani jeden z nich neuměl zrovna dobře slovensky. Na slabikáři, který se nám dochoval, je to poznat: hemží se slovíčky podivnými, pravopisně a gramaticky chybnými z hlediska slovenštiny jak spisovné, tak té místní. Některé delší texty, objevujicí se v závěru slabikáře, jsou hojností těchto tvarů téměř nesrozumitelné. Nevíme, jak moc se slabikář používal – už ve třicátých letech byl zřejmě odmítnut příchozími slovenskými učiteli a poprávu nahrazen vhodnějšími výukovými materiály.

I tak zaslouží iniciativa učitele a krčmáře naše pokorné uznání – v zapadlé, velmi chudé, téměř dokonale slovenské obci stálo svého času dvěma z několika málo vzdělanějších obyvatel za to, hodit za hlavu všudypřítomné národnostní odsudky a nezištně se pokusit o vzdělanostní pozvednutí dětí z jiné než své vlastní národnosti.

O dalších osudech obou autorů nevíme, neznáme ani křestní jména. Domokoš prý na Gemelčičce učil v letech 1924–28.

Jeden velice pěkný kousek z Kašperských Hor od dr. Horpeniaka: rumunské Slovenky na náměstí o pouti roku 1950. Ženský slavnostní kroj tu vidíme takříkajíc ještě v plné parádě. Nedlouho poté začal pomalu mizet – ať už proto, že původní součásti nebyly k sehnání, nebo proto, že ho mladá generace žen nechtěla už nosit a odlišovat se jím navenek od “domácích”. Mimochodem, všimněte si jak se mládenci vpravo nahoře vozí na řetízkovém kolotoči. Poznáte na fotografii někoho?

Hodně potěšilo, protože hodně staré a navíc do rodiny… Ondrej Štiák (*1875) a jeho žena Mária Jureková (*1883). Byli původně ze Sočetu (nebo jak se říkalo “zpozachotára”, přes cestu vedle Staré Huti), později žili v Novém Šasteleku. Ondro byl bratranec mého pradědy Antona Oceláka. Takto stará generace se na fotografiích vidí poměrně zřídka. Fotografie poskytl pan Radim Marek.

Pan Robert Paluka mi poskytl ke zveřejnění několik vesměs nepopsaných starých rodinných fotografií z osady Bogdana Huta, maďarský Csákyújfalu. Tato osada ležela hodně stranou od hlavního slovenského osídlení v bihorsko-salažské oblasti a Slováci tam museli být dosti izolovaní. Oblečení na fotografiích bude zřejmě hodně ovlivněné rumunským okolím – Slováci v oblasti Nové Huti, Gemelčičky, Bodonoše, Boromlaku a spol. se oblékali jinak. Do Bogdana Huta se slovenské rodiny dostaly podle mého výzkumu někdy po roce 1840, v souvislosti s krátkodobým provozem sklárny. Zatímco samotné sklářské (hlavně německé) rodiny někdy po roce 1860 odešly (vrátily se na Novou Hutu nebo odešly do nové sklárny v Bystré – Padurea Neagra), Slováci tam už zůstali – příjmení Bigas, Kubinec, Paluka, Gembický, Švajka, Kortiš, Kapečka… Po 2. sv. válce tyto rodiny reemigrovaly hlavně na Chebsko. Dneska prý v Bogdana Huta mluví slovensky jediný starší muž, a to ještě lámaně. Rodiny, které do Československa neodešly, splynuly postupně s rumunským obyvatelstvem.

edit 28. 4. 2018: žádost obyvatel Bogdana Huta z dubna 1947 o urychlenou reemigraci. Podepsání Karel Fatura, Jan Gembický, František Bigas, Adolf Bigas, František Bigas, Karel Fatura, Vincenc Adler, Martin Gembický, Juraj Moravčík, Vincenc Gembický, Jan Gembický.

Vánoční obcházení chlapců s betlehemskou hrou aneb “chodenie s betlehemom” je stará slovenská vánoční tradice. U reemigrantských rodin z Rumunska v Čechách a na Moravě se tento zvyk dochoval místy až do počátku 80. let, výjimečně snad ještě déle, a dodnes se na něj běžně vzpomíná.

Zaujala mě otázka, o jaký text se vlastně v tomto improvizovaném dramatickém představení jednalo. Jak se ukazuje, je betlehemská hra reemigrantů z Rumunska poměrně oblíbeným tématem etnografů a folkloristů a máme ji z minulosti zachycenou ve vícero různých podobách.

Mám dnes po ruce ne méně než sedm různých textů betlehemské hry. Některé přitom pocházejí z obecného slovenského prostředí, nikoli od rumunských Slováků. Dá se tušit, že provozování betlehemské obchůzky mělo v minulosti celé spektrum možných podob, které bych zde rád načrtnul.

Na jednom z jeho pólů leží možnost věrného provedení hry podle některé tištěné literární předlohy. Tou by mohla být např. Betlehemská hra Jozefa Gregora-Tajovského zveřejněná již roku 1899; ještě zajímavější možnou předlohou jsou ovšem Betlehemci. Pastierska hra na prednášanie v kresťanských domoch, vydaní roku 1927 Antonem Kompánkem pod pseudonymem A. K. Lúcky. Právě kněz Anton Kompánek byl totiž podle údajů literatury vůbec prvním, kdo z Československa k rumunským Slovákům zavítal. Mělo se tak navíc stát právě v prosinci roku 1927. Zajímavou, i když smělou hypotézou, by tak mohla být věcná souvislost mezi Kompánkovým textem a provozováním betlehemské obchůzky u Slováků v Rumunsku.

Tištěné betlehemské hry jakožto díla literárně zkušených autorů se pochopitelně vyznačují některými kvalitami: soudržností, logickou návazností, dodržováním zvolené formy (např. veršové a rýmové členění). Vynikne to zvláště ve srovnání, totiž jakmile se ve spektru možností posunujeme od věrného zachovávání literární předlohy k větší či menší lidové improvizaci. Lze předpokládat, že ne vždy byla betlehemským koledníkům a ochotníkům k dispozici taková tištěná předloha. V lepším případě mohli mít k dispozici opis některé verze hry, nebo třeba jen verzi zachycenou někým po paměti. Úplnou krajností pak mohlo být čistě ústní předávání, při kterém původní, možná propracovaná verze hry zákonitě podléhala improvizaci a především zapomínání, postupnému formálnímu i obsahovému rozpadu.

Verze betlehemské hry, které mám k dispozici, zachycují mnohé z této pestrosti. Ukažme si ji jen na několika málo úryvcích. Tak např. v Kompánkově verzi úvodní výstup po andělově prologu jasně, návazně a v pravidelném verši zachycuje situaci pastýřů, kteří jsou v horách poděšeni podivnými nočními znameními:

ANJEL: S posolstvom s neba chodím po zemi,

zvestúvam novinu a teším ľudí

(…)

FEDOR: (vstúpi, akoby Anjela nevidel)

Kdo to tu spieva za chladnej noci?

Azda si žerty vystrája ktosi?

I tak trasiem sa po celom tele,

Mráz ma od strachu i od zimy mele.

Taká predivná je táto noc,

Že toho strachu je viac než moc…

Pastieri, druhovia sa roztratili,

Všetky ovečky sa nám splašily.

Ja ztratil fujaru v betlehemských horách.

Čo to len znamená ten veľký poplach?

(Obzerá sa; po chviličke:)

No, ale zavolám na mojich druhov

Azda sa vráti niektorý domov…

(Búcha palicou a k dverám volá:)

Stacho, Junák, starý Kubo, kde ste?

Nože sa už všetci domov neste!

STACHO: (vstúpi, bojazlive)

No, čo je bratku Fedore,

Azda si potratil ovce po hore?

FEDOR: (ťahá Stachu k sebe)

Poď sem chytro, bratku Stachu,

Já som tu vo veľkom strachu.

STACHO:

Veď toho strachu mal som už tiež dosť,

Hoc mám od Kubu diplom na smelosť.

Ale to, čo sa už túto noc deje,

I toho smelého hrúzou zaleje.

…

Je zajímavé tuto pasáž srovnat s verzemi betlehemské hry zachycené v prostředí Slováků z Rumunska. Ty vesměs obsahují odkaz na tutéž dramatickou situaci pastýřů v horách a dokonce stejné motivy. Tento odkaz se však smíšením se situací, kdy koledníci vcházejí do domu hostitele, stává zastřeným, až téměř nesrozumitelným. Tak ve verzi zachycené Helenou Noskovou v Přimdě roku 1978:

Po vstupu do místnosti Anděl klade na stůl betlém a zvolá:

Sem sa kresťjane, k jasličkam panje,

sem sa pospíchajte, kráľa vítajte,

kráľa nového, narodeného,

čo ho porodila panna Marie,

synka krásneho v jasle vložila.

Sem sa ponajprv bratku Fedore!

Fedor předstoupí a recituje bouchaje holí:

To som ja ponajprv pánovia,

kdo v tomto domě prebýva,

či žáčkovia, či vtáčkovia,

nemožem sa vyznať v tejto betlehemskej hore.

Stratil som fujaru,

kdo by mi ju prinavrátil,

draho bych mu ju zaplatil.

Dal bych mu tri dukáty a

jeden tvrdobitý peňaz,

čo by zaň zhola nič nekúpil.

Sem sa bratku Stachu!

[podobná verze z Hošťky na tomto místě dodává verš: “bo som vo velikym strachu”, který ve verzi z Přimdy chybí, ovšem je přítomen v Kompánkově textu]

Stacho recituje bouchaje do rytmu holí:

tu som ja bratku Fedore!

Nahali sme si ovce potratiť po betlehemskej hore.

Nebudem já ovčiarom,

aľe veľkým dolárom.

Nebudem ja ovce pasť,

ale voli, kone krásť.

…

Jelikož velmi podobný sled veršů známe ještě z dalších zachycení (Hošťka 1978 v práci Ctirady Živné, Varzaľ kolem r. 2005 v práci Jaroslava Čukana a kolektivu), je zřejmé, že nejde celkově o improvizaci. Přednášen je naučený text, který ovšem podléhá malým úpravám, obměňování slov, vypadávání veršů. Těmito procesy se také do textu vnáší nejasnosti. Leckterý motiv a výraz z předpokládaného původního textu (jímž nemusel být zrovna Kompánkův text, i když příbuznost je naprosto zřejmá) je zachován – bouchání holí, ztráta ovcí a fujary, rým Stachu – strachu, Fedore – po hore. Jejich vnitřní souvislost je však silně oslabena – koledníci (tím spíše, že jde obyčejně o chlapce ve věku 10, 12 let) přednáší naučený text, jehož původní význam a návaznost nemohou být zcela zřejmé ani těm dospělým, kteří ho snad s chlapci cvičili.

Až úsměvná je potom fáze rozpadu, ve které betlehemskou hru zachytila počátkem 80. let Marie Šotolová u rumunských Slováků v šumavské obci Koryto. Pravda, zapsala ji zřejmě jen podle vzpomínek informantů a ne při samotném předvádění. Lze si ale představit, že i takovou podobu mohla betlehemská hra v poslední úpadkové fázi mít:

Celkem bylo pět aktérů: Ponejprv, Fero, Starý, Anděl, Kuba.

…

Slyšte pane hospodáre, či čuješ,

či nám na tu koledu hotuješ?

Hotujem vám, hotujem vám,

Aj koláč, čo ty pane hospodáre dobre máš.

 

Ponejprv: Pánové nemůžu sa vyznati,

kdo v tomto baraku bytovati,

Som sa Fero!

 

Fero: Tu som ja Fero,

Nemožem sa vyznati,

Kto v tomto baraku bytovati,

Fero na oferu!

 

Ponejprv: Já ti len pomožem

Sem sa Kuba!

…

Ponejprv: Tejto noci o polnoci

sa nám Ježíš narodil

A ty pes hnusný, žgrindavý,

Ty o ničem nevíš?

…

Čert: Já mu oferujem za pavnicu masa.

Aby nepovedal, že som velké prasa

…

Úpadkovost této verze se projevuje mj. následujícími body. Obvyklá volba postav Fedor, Stacho, Kubo, Starý, Anděl (ve starších literárních verzích je to ovšem Fedor, Stacho, Junák, jejich otec starý Kubo a Anděl) se dále mění. Objevuje se Fero, bez předchozího vysvětlení též Čert, a dokonce jakýsi Ponejprv, který nepochybně vznikl zábavným nepochopením starší verze: v té se totiž říká (viz výše): “Fedor předstoupí a recituje bouchaje holí: To som ja ponajprv pánovia…”. Stačí chvilka nepozornosti a z Fedora se tak v lidovém divadle stává dvojice Fero a Ponejprv… Celá úvodní pasáž je pak jen nesmyslným fragmentem někdejší dramaticky stavěné scény. Pryč je celé představení strachujících se pastýřů v horách; postavy vstupují do hostitelského domu, v podstatě jen komentují tuto situaci a navíc si téměř okamžitě předávají slovo, jako by svůj text zapomněly nebo se nedochoval. Na jiných místech tušíme nepůvodní a lehce vulgární improvizaci. Z betlehemské hry tu nezbývá skoro nic a my se můžeme jen domýšlet, zda je chyba na straně režiséra, herců, zapomnětlivého informanta nebo zapisovatelky.

Snad uvedené ukázky postačí k naznačení onoho vějíře podob, který mohlo vánoční předvádění betlehemské hry u rumunských Slováků v minulosti mít. Pro ty, kteří by si betlehemské texty chtěli pročíst celé a třeba i ve svém okruhu oživit starou tradici, přikládám betlehemskou hru ve třech různých, dobře, nebo aspoň relativně dobře zachovalých verzích.

Betlehemci. Pastierska hra na prednášanie v kresťanských domoch. Trnava, 1927.

 

 

Betlehemská hra, jak ji zachytila Ctirada Živná roku 1978 v Hošťce. Z práce: Etnické procesy v západočeském pohraničí ČSR. Vývoj a úloha příbuzenského systému v procesu formování nové lokální společnosti u slovenských reemigrantů z rumunského Rudohoří v obci Hoštka v tachovském okrese. Diplomová práce FF UK, Praha 1981.

Konečně třetí verze hry, zachycená zřejmě v 90. letech v Bodonoši, je k nalezení v diplomové práci Josefa Šuby, od str. 79 dál.

---

edit prosinec 2022: O pokračující živosti a kulturním prožívání betlehemské tradice svědčí další publikované verze hry, pochopitelně s dalšími paměťovými obměnami a proměnami:

• v publikaci “Ta bodonska turňa veľmi visoka…”, ed. Alexander Mlynarčík, Nadlak: Ivan Krasko, 2020, str. 159–165.
• v publikaci “Kultúrny potenciál Slovákov v Rumunsku”, kolektív autorov, Nadlak: Ivan Krasko, 2019, str. 181–184.
  

  ---

  prosinec 2024: Dodatečně mi dochází, že i žerty a obhroublé hříčky patří k tradici lidového provozování nábožných her, a to už od středověku. Nemusíme tedy některé rysy považovat za úpadkové jen proto, že se jich tištěné hry verze mravoučně vystříhají… Některé zaznamenané verze například obsahují tento “gag”: “A ty bratku Stachu, na ktorej lavičke sedíš? – Na tej najnižnějšej. – Ja ťa vyťahnem na tu najvyššiu šibeničku.”

Drábsko, osada u středoslovenského Lomu nad Rimavicou, je asi vůbec to nejpůsobivější z míst, odkud Slováci odcházeli kolem roku 1830 do bihorsko-salajské oblasti dnešního Rumunska. Jestli přemýšlíte, proč se tehdy vydali do neznáma, podívejte se na tyhle svahy a pomyslete, jak se na nich tehdy mohlo hospodařit. Otázkou ovšem zůstává, jestli si příchodem např. do kopců v okolí Gemelčičky (Valea Ungurului) nějak zvlášť polepšili…

Jozef Koritár (1883-1963), zástupce nejstarší generace rumunských Slováků u nás. Roku 1946, ještě před oficiální reemigrací, přišel ovdovělý s rodinou dcery do Nových Valteřic na Bruntálsku, později žil ve Skřivánkově na Zlatohorsku, dožil pak na Litoměřicku. Foto od paní Zuzany Dittrichové.

Padesátá léta na Kašpersku ve dvou fotografiích poskytnutých laskavě dr. Vladimírem Horpeniakem.

edit 2. 12. 2017 – Podle sdělení pana Radka Šuby je zmíněný popis chybný, první fotografie má být ve skutečnosti ze Zbytin, druhá z Libínského Sedla na Prachaticku.

 

Jsem hračička, a tak jsem neodolal možnosti zkusit si vytvořit tzv. wordclouds, “slovní oblaky”, z příjmení zastoupených v nejlidnatějších slovenských obcích sedmihradského Rudohoří. Velikost každého příjmení odráží počet jeho výskytů. Sledovaným obdobím jsou roky 1892–1938, konkrétně jsou sledována příjmení ženichů při svatbách za celou farnost Nová Huta (zahrnuje též Starou Hutu, Židáreň, Sočet, částečně Bystrou), resp. Gemelčička (zahrnuje též osady Šarany, Magurič, Zboriště a menšinové slovenské osídlení v širokém okolí).

Edit 9. 3. 2024: Přidávám diagramy k Bodonoši a Boromlaku s Varzaľem. To jsou další hlavní místa původního slovenského osídlení v Bihoru, která nevznikla druhotnou kolonizací, a tím pádem mají do velké míry samostatnou zásobu příjmení. Diagramy zde vycházejí z poněkud jiných dat, jednak vzhledem k jejich dostupnosti a jednak vzhledem k potřebě pokud možno odfiltrovat vliv druhotně kolonizovaných osad (např. Nový Šastelek). První diagram vychází z příjmení ženichů i nevěst při sňatcích ve farnosti Bodonoš v letech 1875–1911, druhý diagram vychází z příjmení Slováků v úmrtní matrice farnosti Siplak v letech 1891–1939.

P. S. Vinou chyby v algoritmu mohla z diagramů vypadnout některá dlouhá a relativně častá příjmení, např. v novohutském chybí Herenčák, Ferenčík, Koněvalík.

Přednáška v Hošťce v sobotu 11. listopadu byla poslední mojí přednáškou letos, takže je čas na malou bilanci sezóny: pronesl jsem v ní 6 přednášek plus jednu “poloviční”, v sedmi obcích na oblouku od severomoravského po západočeské pohraničí. Většinou díky místním nadšencům, kteří zařídili různé věci okolo (viz v popiskách fotografií). Průměrně přišlo asi 30 lidí (nejvíc v Kaplici, přes 50) a vypadá to, že ani jednoho návštěvníka jsem neunudil k smrti… Díky všem, kteří dorazili, a snad bude příležitost pokračovat i v příštím roce!

P. S. Kdybyste chtěli uspořádat podobnou přednášku ve vlastní obci, zkuste se zamyslet, zda by byl k dispozici prostor s projektorem a plátnem.