Dobrá zpráva – překlad prvního dílu Transylvánské trilogie hraběte Mikuláše Bánffyho už je hotov a vydání knihy Vám tedy můžu s určitostí slíbit letos na podzim.

Je to můj zatím největší nakladatelský projekt, rozsáhlý historický román. Někteří z vás darem podpořili převod z maďarštiny do češtiny silami našeho vynikajícího překladatele Roberta Svobody, a tento překlad je nyní pohromadě. Je to román o životě transylvánské šlechty (autor byl potomkem hrabat Bánffyů, která zakládala některé z vesnic našich předků v Rumunsku), o lásce, o uherské politice a o tom, co předcházelo zániku habsburské monarchie, ale taky o kouzlu transylvánské horské krajiny. Něco o této záhadné zemi najdete na konci tohoto příspěvku.

Pokud si totiž Transylvánii nespojujete s našimi předky, ale jen s upíry, chyba lávky. (I když – něco z vampýrské mytologie proniklo i k tamním Slovákům. Cosi jako upír se v jejich pověrách vyskytovalo pod jménem „zmora“…) O upírech každopádně kniha nebude, o Slovácích vlastně přímo taky ne, zato to bude spousta čtení pro milovníky dobrého, starosvětského románu.

První díl trilogie se bude jmenovat „Byli jste sečteni“. O vydání a možnostech objednání budu včas informovat.

Transylvánie, jiným jménem Sedmihradsko, byla kdysi samostatným knížectvím, později jednou z korunních zemí habsburské monarchie. Se zavedením rakousko-uherského dvojstátí byla roku 1867 včleněna do jeho uherské části. Nadále však byla hornatou, lesnatou periferií a jihovýchodní výspou monarchie. Nemaďarská etnika, v prvé řadě Rumuni, se tu jen pomalu domáhala svých národnostních práv. Mezinárodní rozložení sil po první světové válce, v níž bylo Rakousko-Uhersko jedním z hlavních poražených, pak vedlo k nucenému postoupení celé Transylvánie Rumunsku, v rámci tzv. trianonského uspořádání. V rumunských hranicích Transylvánie, s částečnou výjimkou druhé světové války, již zůstala. Právě tímto způsobem se kdysi z našich slovenských předků, uherských občanů, stali občané Rumunska, a právě proto se v jejich vzpomínkách a dokumentech můžete setkat jak s maďarštinou, tak s rumunštinou. V Maďarsku, nástupnickém státě habsburských Uher, je ztráta Transylvánie vnímána jako národní dějinné trauma; v nacionalistických kruzích jsou územní nároky vůči Rumunsku vznášeny dodnes.

BRCA1 – genetická porucha vyvolávající rakovinu prsu nebo vaječníků u žen středního věku. Světově nejznámější nositelkou je herečka Angelina Jolie. Porucha se vyskytuje v mojí širší rodině a s určitostí přišla právě z její rumunsko-slovenské strany. Často se vyskytla v bližším nebo vzdálenějším propojení s příjmením Ocelák. Jestli se to vaší rodiny původem z Rumunska taky týká, prosím ozvěte se mi na e-mail radioc@seznam.cz. Možná najdeme společného rodového původce.

edit 31. 10. 2023: ZDE si můžete stáhnout moji podrobnější genealogickou zprávu k tomuto tématu.

Hodně lidí tu nachází svoje jmenovce a přemýšlí o možné příbuznosti. Dá se taková příbuznost profesionálně dohledat? Ano, jen není předem jasné, jaké budou náklady. V podstatě jde o hledání po linii příjmení od dvou (případně více) výchozích osob, a to buď než se linie spojí, nebo než dosáhneme konce možností hledání (většinou je to někdy začátkem 19. století). Výchozí osoby jsou nejstarší zatím známí předkové daného příjmení. Linie příjmení je obvykle shodná s otcovskou, ale pokud cestou natrefíme na nemanželské dítě, takříkajíc uhne na stranu matky. Zkoumané linie se nám mohou spojit hned v první generaci nad výchozími osobami, nebo také pokračovat třeba pět generací odděleně, což obnáší zásadní cenový rozdíl. Takovéto genealogické zadání tedy dává smysl pro ty, kteří chtějí linii svých předků podle příjmení znát tak jako tak nebo kteří už svůj rodokmen mají a snaží se napojovat příbuzné. Malé varování: vzhledem k velikosti rodin v každé generaci bývá těch příbuzných opravdu hodně.

Laskavými slovy si na mě a moji knížku Reemigranti vzpomněl spisovatel Martin Sichinger v rozhovoru pro Český rozhlas Plus, díky za to.

Pěkná “krojovaná” od paní Gerlach. Stojící je Katarina Michalčáková, roz. Rolníková (1906–1996), sedící je asi dcera Rozálie, provdaná Hňatková (1930–1991). Foceno asi 1947–48 v Platoři na Sušicku, později se rodina ještě různě přesouvala: Kněžpole na Rýmařovsku, Hojsova Stráž na Železnorudsku, Libavá.

Osudová láska, politika, plesy, lovy, hostiny, pletky, hazard. To všechno všechno čekejte v příští knize mojí Edice Sedmihradsko!

O co půjde? Chystám se vydat český překlad „Transylvánské trilogie“ hraběte Mikuláše Bánffyho (1873–1950). Respektive pro začátek její první díl pod názvem “Byli jste sečteni”.

„Transylvánská trilogie“ je u nás dosud zcela neznámé literární dílo první poloviny minulého století. Kopcovitá Transylvánie (jinak též Sedmihradsko) byla po staletí územím spadajícím pod habsburskou vládu, které však po rozpadu Rakouska-Uherska připadlo rumunskému státu. Autor sám byl potomkem uherského rodu Bánffyů, kteří se mj. přímo podíleli na osídlení Bihoru slovenskými rodinami. (Praděd Pavel Bánffy byl zakladatelem Gemelčičky.) V uherské (maďarské) společnosti, kde šlechta hrála v počátcích 20. století stále klíčovou roli, byl hrabě Mikuláš Bánffy významnou postavou, v jednu dobu byl dokonce ministrem zahraničí.

Jeho dílo je rozsáhlým obrazem života dobové transylvánské šlechty: jejího nákladného a pohodlného životního stylu (v kontrastu k poměrům vesnických obyvatel), plesů, honů, romantické lásky, hazardu, domácí a zahraniční politiky, podmanivé horské krajiny i běžného hospodářského provozu na šlechtických panstvích. Je to knižní trilogie v nejlepší tradici klasického románu, s množstvím živých postav a přesvědčivých dobových reálií. Navzdory tomu, co si s Transylvánií většinou spojujeme, tam nejsou vůbec žádní upíři, čestné pionýrské! Celým dílem prostupuje duch nostalgie a předzvěst zániku: zániku uherské aristokracie jako vedoucí společenské třídy, která ve svých palácích, kasinech a tanečních sálech nedokázala pochopit proměny okolního světa a byla nakonec smetena vichrem světové války i navazujících změn.

Rumunských Slováků se „Transylvánská trilogie“ sice přímo netýká, jejich potomkům ale může přinést pochopení toho, v jaké že zemi to předkové před 1. světovou válkou žili, jaké vrchnosti a úřadům podléhali a jakými událostmi „velkých dějin“ byl ovlivňován jejich život v zapadlých kopcích Sedmihradska.

Na vydání Bánffyho trilogie jsem už získal menší řádku soukromých sponzorů, díky nimž překlad právě vzniká. Ujal se ho Robert Svoboda, jeden z nejlepších našich překladatelů z maďarštiny, a tak vám můžu už teď slíbit čtenářský zážitek. Kdy? Příští rok, pod letošní stromeček to bohužel nestihneme, ale můžete se aspoň o to déle těšit.

Jako obvykle je to bez dotací, grantů a jiné veřejné podpory, to už je taková moje zásada. Především pak je to bez podpory Orbánova maďarského režimu, od kterého si žádné peníze brát nehodlám, i když by na šíření maďarské literatury asi byly k mání. Netřeba tedy říkat, že pár dalších sponzorů by tomuto projektu přišlo vhod. Kdyžtak dejte vědět. Každá pětistovka dobrá – výměnou nabízím dobrý pocit a veřejné díky. Případně taky regulérní propagaci vašeho podnikání na prvních nebo posledních stránkách knihy. (Aneb tahle reklama v koši neskončí.)

Povedený snímek. Antonie Salajová, rozená Kutláková, nar. asi 1896, foceno 1951 v Moravském Karlově. Později žila rodina na Šumavě, Muckov, Černá v Pošumaví. Foto od paní Hany Musilové.

Dopis varadínského biskupa šumlovskému faráři, na který jsem narazil, zajímavě ilustruje otázku, jež motá hlavu některým rodopiscům: vztah mezi církevními a civilními matrikami. Od svého vzniku v 16. a 17. století byly církevní matriky nejpřesnější evidencí obyvatel a čím dál více tedy i zdrojem dat pro státní správu. Za úřední doklad byly církevní matriční záznamy prohlášeny císařem Josefem II. S rozvojem státní administrativy a s postupnou sekularizací státu narostla koncem 19. století potřeba nezávislé evidence natolik, že byly roku 1895 v Uhersku (ne však v rakouské části monarchie) zavedeny civilní matriky, vedené na obecních úřadech. Znamenalo to umenšení role církve a právě k této situaci v říjnu 1895 odkazuje poněkud záhadná pasáž v knize Dopisy z Bihoru na str. 130 – zde se u místních římskokatolických kněží nechává ohlásit c. a k. státní matrikář a obává se přitom nevlídného přijetí. Od této doby jsou matriční záznamy vedeny paralelně: církevní podle farností a civilní podle obcí v administrativním smyslu, přičemž tyto dvě struktury se často územně nekryjí. Odrazem podvojnosti matrik jsou rodné a křestní listy reemigrantů vystavené ještě v Rumunsku, pokud se v jejich rodinách dochovaly: někdy se jedná o civilní rodný list, jindy o farský křestní list. Rozeznají se podle místa vystavení a podle toho, že pouze civilní rodné listy uvádějí u rodičů narozeného jejich věk.

A co že to biskup jednomu ze svých kněží píše? Jde o dopis z roku 1879, tedy z doby před osamostatněním úřední evidence obyvatel. Obsahem dopisu je instrukce, jak postupovat v zápisech dětí, které se narodily „zběhlým“ a později se oženivším kněžím a mnichům, jakož i mužům podruhé ženatým po předchozím soudním rozvodu. Tedy dětí, které byly v občanskoprávním smyslu manželské (legitimní), v církevněprávním však ne. V křestním záznamu těchto dětí se mělo v kolonce „legitimní/nelegitimní“ objevit pouze odkaz na poznámku. V poznámce pak měla být situace stručně, ale výstižně popsána.

Ve smyslu občanského práva znamenal manželský původ dítěte jeho další důležitá práva: nosit otcovo příjmení a spolu s ostatními sourozenci po něm dědit. I po této někdejší právní úpravě zůstává dodnes v některých rodinách reemigrantů stopa: poměrně častý jev, kdy nejstarší ze sourozenců, narozených ještě v Rumunsku, nosil na rozdíl od ostatních dětí příjmení po matce. Problematika nemanželských dětí by však vydala na celé samostatné téma.