Dne 16. září 2021 od 17 hodin budu na téma reemigrantů z Rumunska přednášet ve Vlastivědném muzeu Šumperk.
A když jsme u Šumperka, rád bych do té doby zjistil, kde byl v Šumperku sběrný tábor, do něhož v letech 1947–49 přijížděly transporty z Rumunska. Z něj se následně osídlovaly celé Jeseníky. Mám jen jednu indicii – měly to být budovy “skladů VDP” (Velkonákupní společnost družstev / Velkodistribuční podnik), někde v blízkosti nádraží. Nevíte někdo?
Paní Kapusňaková mi poslala tenhle dokument nalezený v rodině. Zajímavý je svým stářím – z 19. století známe z Rumunska různé farské, hlavně matriční záznamy, ale jen velmi málo dokumentů vystavených takto pro konkrétní rodinu. (Rodné, oddací a další listy jsou zpravidla až věc 20. století.) Tady roku 1862 bodonošský farář Anton Pincegh vypisuje z matriky údaje k Adamu Klišíkovi (*1811), jeho ženě Anně Kalamárové (*1814) a devíti dětem (poslední dvě jsou od Adamovy druhé manželky Márie Krupové). Je to placeno kolkovými známkami v ceně jednoho krejcaru, tj. skutečně vystaveno pro nějakého soukromého žadatele. Účel zůstává nejasný – možná nějaké majetkové záležitosti, vypořádání dědictví a podobně. Tomu by napovídala skutečnost, že se u všech osob pečlivě sleduje, zda jsou naživu, popřípadě kdy zemřely. Z celé rodiny byly v době vystavení listu naživu už jen 3 nebo 4 děti.
V sobotu 14. srpna 2021 od 11 hodin dopoledne budu mít na téma reemigrantů z Rumunska kratší přednášku (1 h) ve Starém Městě pod Králickým Sněžníkem. Přednáška se koná v rámci Dne armády 2021 v místním Muzeu vojenské historie (spolek Staroměstští patrioti), kasárenská budova nedaleko za městem směrem na Hanušovice. Na celodenní akci bude pravděpodobně mírné vstupné (50–100 Kč?).
Pozůstalost učitele Cyrila Filipa (1917–1997) patří k nejranějším fotografickým souborům z prostředí bihorských Slováků. Je spíše soukromé než dokumentární povahy – z velké části zachycuje Filipa s místními kolegy a přáteli za jeho učitelského působení na Nové Huti (Șinteu) roku 1938. Přesto nám poskytuje náhled místního života v předvečer 2. světové války. Za poskytnutí fotografií patří dík panu Cyrilu Filipovi mladšímu. Jejich část jsem před třemi lety zveřejnil zde, část je otištěna v mé knize Reemigranti. V tomto příspěvku je nyní shromážděn zbytek celého souboru: portréty, momentky i skupiny, o jejichž popisu se můžeme často jen dohadovat. Zbývá pak především jedna otázka – pokud Cyril Filip sám figuruje skoro na všech snímcích, kdo tehdy stál za aparátem?
Na toto video se určitě podívejte. Za novým cyklem Dedovizeň slovenské veřejnoprávní televize stojí zpěvačka a folkloristka Adriana Fúrikova a tento díl velmi pěkně pojednává o minulosti a současnosti škol v Bodonoši, Boromlaku a Varzalu. Nejstarší historii je potřeba brát s rezervou, ví se o ní málo, ale z té novější jsem se tu i já leccos dozvěděl. A především, objevuje se tu nejstarší filmový záznam bihorských Slováků, právě z otvírání škol roku 1936. Naprostý poklad. Před časem byl odvysílán v pořadu rumunské televize “Transilvania Policroma”, teď tedy i slovensky.
Po dlouhé době první přednáška a setkání k tématu reemigrantů z Rumunska se uskuteční ve čtvrtek 17. 6. od 18 hodin ve Staré Vsi u Rýmařova, v Kulturním domě (dříve kino). Vstup volný, pochlubte se starými fotografiemi a jinými rodinnými památkami!
Existují starší zprávy o sedmihradských Slovácích i důkladnější etnografická pojednání tohoto tématu. Maďarskojazyčné zprávy Michala Markuše (1912–2004) z roku 1941, osmdesát let ukryté v archivu budapešťského etnografického muzea, jsou však cenné tím, že jsou průnikem obojího: představují nejstarší známé pojednání o sedmihradských Slovácích z pera profesionálního etnografa. Jejich překlad z maďarštiny – zatím ještě provizorní – a zveřejnění je tedy jakousi nápravou dluhu.
Zprávy se věnují dvěma slovenským obcím salažské („siláďské“) župy dnešního Rumunska: Gemelčičce (rum. Valea Ungurului či Făgetu, maď. Magyarpatak) a Židárni (rum. Valea Târnei, maď. Hármaspatak). Jejich cena je především v zachování etnografických detailů; co se naopak týče historie obcí, je třeba číst je s kritickým odstupem, neboť jejich pojednání této historie se opírá pouze o podání místních obyvatel v době výzkumu. Na vážnější historické nesrovnalosti upozorňuji v průběžných překladatelských poznámkách a čtenáře odkazuji v této problematice na jiné své práce.
Zprávy ve své době zůstaly ve strojopisu a nebyly připraveny k vydání, za účelem zveřejnění tedy činím drobné formální úpravy. Především pak text prokládám Markušovými fotografiemi z téhož výzkumného pobytu, které jsou v muzeu uloženy a popsány samostatně a na které se ve strojopisu odkazuje pouze zčásti. Ty fotografie, na něž strojopis výslovně neodkazuje, řadím na vhodné místo podle tématu.
Na existenci těchto téměř neznámých prací mě upozornila poznámka v diplomové práci Čestmíra Krátkého z roku 1956. Důvod toho, že se tyto zprávy nedostaly na světlo světa dřív, mohl být kromě zjevné jazykové bariéry i politicko-národnostní. Markuš byl v době jejich vzniku zaměstnancem muzea, tj. veřejné instituce horthyovského Maďarska, které se vyznačovalo nacionalismem a územním revizionismem. Text obsahuje několik formulací v tomto směru (ať už z horlivosti, nebo z povinnosti), které by autorovi v jeho poválečné odborné kariéře na Slovensku nemusely v případě jejich objevení dobře posloužit.
Je třeba upozornit, že překlad není prací profesionálního překladatele, nýbrž pracovním materiálem a vedlejším produktem mého vlastního studia maďarštiny. Bezpochyby obsahuje některé překladové chyby a v budoucnu může být opravován, nejedná se tedy o definitivní publikaci.
Všude v textu se pro Slováky používá maďarské označení „tót“ namísto rovněž již existujícího „Szlovák“. První označení je v maďarštině starší, bylo původně neutrální, časem však začalo být pociťováno jako pejorativní. Nepředpokládám, že záměr autora byl hanlivý, a také vzhledem k dnešní malé srozumitelnosti výrazu „Tót“ překládám tento historický výraz na všech místech jako „Slovák“, „slovenský“. Pro rumunské a romské obyvatelstvo naopak ve shodě s originálem zachovávám historické výrazy „valašský“, „cikánský“. V překladu místních názvů, které nemají zažitý slovenský ekvivalent, zachovávám s ohledem na originál spíše maďarské než rumunské znění.
Radek Ocelák
Podle místního podání se sem přistěhovali před 120–130 roky. Nejvíce jich do Maďarpotoka přišlo ze zemplínské, šarišské, trenčínské a zvolenské župy. [V případě Zemplína a Šariše tvrzení neodpovídá novějším poznatkům – pozn. překl.] Původně byli dřevorubci na majetku Zichyů a Bánffyů. Nepřišli najednou, ale roztroušeně, jeden příbuzný zavolal druhého, na volání příbuzných přišli i nepříbuzní. V roce 1940 ještě žila jedna stará žena, která měla 105 let a ještě dovedla vypočítat řadu prvních osadníků. Tato stařena dokázala mnoho vyprávět o jejich životních vztazích. Dnes už ale není ani jediný ze starých, který by se pamatoval na osídlování. Najdou se nanejvýš takoví, co vědí něco z pověstí od starších. Žijí ještě mnozí starci, kteří platili „urbárium“ [tj. vrchnostenská daň? – pozn. překl.] – jsou o tom dokonce zápisy, mají o tom potvrzení. Ta pocházejí cca ze 40. a 50. let 19. století.
Za časů slovenského osídlování vypadal Réz [tj. Sedmihradské rudohoří, Plopišské vrchy – pozn. překl.], jako opravdový prales. Jelikož byl skutečně neobydlený, tehdejší vlastníci, hrabě a baron, uvolnili budoucí hospodářství, právě proto, aby na vrchy Rézu přivedli více osadníků. Z osadníků si každý mohl vykácet tolik země, kolik chtěl. Vykácenou zem mohli rovnou zorat a osít. Kdo si kolik vyčistil, tolik země měl. Po vykácení stromy spálili. Protože nevěděli, co počít s takovým množstvím dřeva, spálili je a popel využili pro draslárny. Kdysi byly na území vesnice velké sklářské hutě, dnes ale pro nedostatek drasla nefunguje ani jediná. [Není zřejmě pravda, že by na území Maďarpotoka – Gemelčičky někdy bývala sklárna, pravděpodobně jsou míněny jiné sklárny v oblasti – pozn. překl.] O výrobě drasla poskytl detailní údaje Josef Kurek a Ondrej Filipčík, také Martin Mondek.
Domy maďarpotockých Slováků leží velmi roztroušeně. Protože si každý postavil domeček sám pro sebe na vykácené zemi, dosti se od sebe vzdalují. Z toho důvodu se od sebe vzdalují někdy 300–1000 metrů, ba i 2 km. Tak celá vesnice leží asi na 25–30kilometrovém prostoru.
Ulice nemají. K domům vedou vozové a pěší cesty. V čase osídlení si leckterý hospodář vykácel cca 40akrový prostor [1 akr aneb hold = necelých 1/2 hektaru – pozn. překl]. Na něm vždy sklidil tolik, aby to dostačovalo k uživení rodiny. Od té doby ale těch 40 akrů nacházíme rozdělených, ba rozdrobených mezi mnoho dětí. Je velmi časté, že má hospodář jen 4–5 akrů zemičky a malý domek. Kdo má 9–10 akrů, počítá se už k trochu zámožnějším. Chudoba je obvykle velká, protože na vrších Rézu je půda dosti slabá, hodně jílovitá a málo rodí. Za hlavní obživou lze prohlásit brambory.
Domy se dříve dělaly výhradně ze dřeva. Ještě dnes je vidět mnoho dřevěnic.
Dědictví probíhá tak, že každé dítě dostane stejný díl z majetku otce a matky. Dívka případně dostane méně, ale pak ji vyplatí nějakým dobytkem. Jsou-li čtyři synové, tedy si tři vystaví nový dům v části zahrady, která na ně připadne. V takovém případě se dělení zahrady odehrává podle následujícího obrázku:
Stane se, že se o dům rozdělí, pak synové hospodaří spolu se starým, který nevydá majetek z rukou, dokud žije. Jeho děti teprve po jeho smrti dostanou skutečně katastrálně zanesenou část pozemku. Obvykle se dá říci, že proto chovají staré rodiče ve velké úctě. Často žijí o společném chlebu. V hospodářství má hlavní slovo starý, on určuje, kdo s kým, kdy a kam půjde pracovat.
Nejvíce domů je dřevěných. Zvláště v případě chudých. Stesávají je zdatnější řemeslníci ze vsi. Tesařským stavbám nerozumí každý. Několik řemeslníků to umí nejlépe, ostatní jen pomáhají. Takový mistr tesař pak ze staveb dobře vyžije. Dřevo potřebné na stavbu domu začínají sbírat už roky předem. Komu se rozpadá dům, již s velkým předstihem sbírá vhodné dřevo na trámy a skladuje ho na dvoře, dokud nesesbírá dostatečné množství. Když je dřevo pohromadě, přikročí k stavbě. Zavolá mistra tesaře (slovensky: „majster“) a domluví s ním práci. Pokud to spěchá, hned se přikročí k tesařině. Když je ještě čas, přikročí k tomu teprve, až mají volněji. O špatném počasí, kdy nelze dělat jiné věci, tesají trámy. Někdy mistr tesař hospodáři jen poradí a ten se sám pustí do tesání. Mistr přijde, teprve, když je třeba sestavit dům. Tehdy jich stavějícímu hospodáři pomáhá víc. Řízení stavby samozřejmě přísluší mistrovi. Pod dům dají hodně drobného kamene, tím se vytvoří základ. Také to ochrání trámy před vlhkostí, a navíc když není půda rovná, vyrovnají se pomocí kamení terénní nerovnosti. Na obrázku vidíme takovou vystavěnou dřevěnici.
Půdorys chudého domku je následující:
Dříve kladli oheň před ústí pece. Tak vařili oběd a svítili, když se setmělo.
Na oddavky chodí podle zvyku všichni pěšky. Průvod vyprovází „pan starší“, s mladým párem jde „paní starší“. Po nich dva družbové a družičky. Za obvyklých podmínek svatba začíná v neděli večer a trvá přes celé pondělí až do úterního rána. U bohatších ještě déle. Muziku obstarají mládenci za něco málo pití a peněz, někdy se ale platí i jinak: pytlem brambor atd. Hrají na housle, doprovázejí na podomácku vyrobenou basu. Tato basa má jen dvě struny. K houslím bručí na basu, udávajíce tak melodii tempo. Takoví mládenci obyčejně hrají do tance v neděli odpoledne. Tu příležitost zde nazývají „muzika“. Po návštěvě kostela se mládež sejde a domluví se, že se v poobědních nebo brzkých odpoledních hodinách setkají, a u kterého domu. Poté dají zprávu i ostatním, kteří nebyli v kostele, a tak se na takovou nedělní muziku sesbírá úctyhodný počet mladých. Pořádají to nejčastěji v létě a trvá to 4–5 hodin.
Po oddavkách paní starší rozdělí svatebním hostům cukrátka. (Když někdo odmítne, je to urážka!) Je to úplně laciný kyselý cukřík, sám jsem si vzal jen z povinnosti. Cestou domů ustavičně cucají. Domnívají se, že komu se cukřík v ústech dlouho nerozpustí, bude celý život šťastný, štěstí mu osladí život. Chudší jdou k svatebnímu domu pěším průvodem, zatímco bohatší, zámožnější hospodáři sednou do „bryčky“, na ní jedou do kostela i z kostela. Na koně někdy uvážou zvonek, chomout okrášlí zelení a květinami. Ženich a nevěsta jdou s kyticemi. V souvislosti s tím viz sérii fotografií, je na nich možno vidět mladého ženicha jménem Imrich Dulovec, Velký Borod 754, biharská župa.
Jelikož mají málo stájové mrvy, vylepšují pole práškem zvaným „mitráň“. Jméno je zkomoleninou maďarského „műtrágya“ (umělé hnojivo).
Pěstují dva druhy lnu. Jeden větší vzrůstem, jemuž říkají „maďarský len“. Druhý menší, který jmenují „slabým lnem“.
Praseti kolem krku dávají desku, aby nemohlo běhat. Tvar desky je takovýto:
„Peťejka“ – na nošení hrnců. Do ní dávají hrnce nesené na pole. Nejvíce je vyrábějí cikánské ženy a ve vesnici prodají za 2–3 kusy brambor. V jednom domě se jich někdy vyskytne i víc. Jeden příklad jsem zakoupil do sbírek muzea.
Kusy kamenné soli si podomácku melou nadrobno. Vezmou plochý kámen, nasypou hrubé kusy a větším oblázkem je drtí. Surová a kusová sůl je často levnější než sypká, proto to dělají podomácku. Viz obrázek:
Roští z lesa nosí domů s pomocí „povrazu“. Je to dlouhá šňůra, kterou přeloží, nandají na ni větve či klacky, které chtějí vzít, potom protáhnou oba konce šňůry vytvořeným okem na způsob smyčky. Oba konce si přehodí přes ramena a tak drží náklad pohromadě.
Slováci v Maďarpotoku nosí náklad v batohu nebo v plachtě. Svážou a pomocí „povrazu“ (konopné šňůry) nesou na ramenou.
Valaši z okolí přenášejí věci v „ďesaži“ [tj. půlený koš nesený uprostřed? – pozn. překl.]. Nosí je muži i ženy. Když nasbírají [? ovoce?], nesou je domů v „krhli“ (nádoba vyrobená ze dřeva). Hlavně v okolí Csucse jsem viděl valašské ženy, které nesly v dřevěných nádobách lesní plody na prodej obchodníkovi. Po vysypání nádobu umyjí v potoce.
Nošení nákladu na hlavě je obvyklé výhradně u Maďarů. Hlavně u somlyóských Maďarů je to časté, naplní něčím košík a vezmou si ho na hlavu. V těchto koších možno vidět ovoce, cibuli, chléb a mouku.
Podle místních je hodně rodin, které sem nepřišly z území stávajícího Velkomaďarska [Maďarsko v době 2. sv. války, z níž text pochází, částečně oživuje ambice na územní rozsah bývalých Uher – pozn. překl.], ale z jiných. Tak např. o rodině Vidinských se domnívají, že jeden jejich předek sem přišel z Polska, právě sto let tomu.
Také říkají, že v době příchodu velmi mnoho rodin pokračovalo na východ, do Bukoviny. Slovenské osady v Bukovině byly v přímém vztahu s prvními slovenskými v Siládi. Mnozí také přišli z nitranské a bratislavské župy, z nich část tu zůstala, ale část pokračovala dál.
Je také zajímavé, že tu je jedna rodina csangóských Maďarů [tj. maďarská skupina v Moldávii, mimo historické Uhersko – pozn. překl.]. Žijí tu na Rézu už 15 let. Paní je čistě maďarské národnosti, zatímco muž narozený v Bukovině je Slovák. Paní opustila Bukovinu a přišla za mužem, který tu dostal práci a později získal i majetek. Dnes už žena mluví docela dobrou slovenštinou. Příbuzenstvo ale žije v Bukovině. Jeden starší bratr je katolickým knězem-farářem v Hadikfalvě (Dornești).
Na hřbitově je očividně mnoho dětských hrobů. Kdybychom to chtěli vyjádřit čísly, mohli bychom říci, že na pět dospělých hrobů připadne 20–22 dětských. Tedy čtyřikrát tolik. Dětská úmrtnost je velká. Tvar náhrobních křížů je:
Nápis na nich není, věší na ně jen papír, který se během dvou týdnů rozpadne. Hroby dospělých také neoznačují jménem.
Na vrších Rézu nejsou všude prameny, proto stavějí dům tak, aby byl blízko prameni či potoku. Je-li studánka daleko od domu, pak si pitnou vodu opatřují tak, že ji do obydlí přinášejí v dížích. Díži nosí na tyčích zvaných „nosáč“. Nosí ji většinou děti a staří. Nošení díže vypadá asi takto:
Někdo má blízko domu vodu z potoka nebo malého pramene; pak udělají stružku, jí přivádějí vodu a odtud nabírají na pití. I dobytek odtud pije. V domech, které se nacházejí v nížině, tedy kolem Rézu, získávají vodu výlučně z potoků. Všichni chodí pít, umývat se atd. do potoka. Proto je například v Gyümölcsénesi (Plopiș) přísně zakázáno vypouštět na ulici močůvku, aby nezkazila potoční vodu.
V těchto vesnicích je také velmi typické, že když čekají déšť, tj. když je na něj vyhlídka, každý spěchá k potoku a plní nádoby vodou, neboť deštěm se voda v potoce zamíchá a tehdy není pitná. Napájí se takto ale také dobytek.
Vodu uchovávají v dřevěných mísách, dále ji nabírají také do díže a menších dřevěných necek. Na pole s sebou berou vodu jen tehdy, když jdou na pozemek, kde není pramen nebo potok. Jinak berou prázdný džbán a jím nabírají. Džbán uhlově černé barvy se jmenuje „révský“ džbán. V něm voda zůstává vždy čerstvá. Jsou taky džbány přírodní barvy, ty považují za ještě lepší na uchování vody. Tu a tam se už objeví studna i na dvoře, v ní je ale tatáž voda jako v potoce. Vlastně to není studna, ale vyhloubená jáma, do níž přetéká povrchová voda.
Známa je dvojí motyka. Používají obě ve stejné míře. Jedna je sekyrkovitého, druhá listovitého tvaru. První používají na kamenitějších místech, zatímco druhou v měkké zemi.
Při cestách, kudy chodí dobytek, stavějí ohradu proti škodné. Zapíchají do země dlouhé latě podél meze, mezi ně dávají drobné špičaté větve. Takový luční plot lze spatřit hlavně tam, kam často chodí dobytek.
Znamení zákazu: do země zapíchnutý kůl, na něm do kříže krátké příčné břevno. Zpravidla je to označení takové cesty, kterou vozy rozjíždějí hodně doširoka a tím dělají velkou škodu hospodáři, jehož pole se při cestě prostírá.
Také tímto znamením opatřují vzrostlou louku, když ji chtějí uchránit před pastvou nebo podupáním.
Pod znamením zákazu bývá nasypán malý kopeček. Nasypávají ho navícekrát, aby bylo čerstvé doplnění vidět. Značí se tím, že zákaz ještě pořád platí.
Bývá nejčastěji nad postelí, zavěšují ji na některý trám. Nazývají ji zde „koliska“. Při polních pracích ji též berou s sebou, jen k tomu ještě vezmou tři tyče a zavěsí ji na ně.
Zavěšená vypadá takto:
Znají i pozemní kolébku, ale nepoužívají ji, neboť se domnívají, že z ní dítě snadno vypadne. Tato kolébka se zde nazývá „beľčo“, zatímco plátěná závěsná je „koliska“.
cestářovi říkají „koporoš“
lyžím „kiče“
stodole „šura“
divokému praseti „gligan“
půdě „poval“
domu „izba“
krocanovi „puľačka“
Obec Szilágynagyfalu (Nușfalău) je slovensky „Natfaluba“! (Jistě je to v místním pádu, protože Slováci bydlící na Rézu mohli jméno vesnice nejčastěji slyšet v tomto tvaru.) [Přípona –ba v maďarštině označuje pád „do koho, čeho“ – pozn. překl.] Je zajímavé, že jména zvířat jsou nejčastěji z maďarštiny: Činoš (csinos = pěkný), Séka (szőke = plavý), Šárga (sárga = žlutý), Barna (hnědý), Seleš (széles = široký), Silaj (szilaj = mohutný).
Maďarpotok lidé slovensky nazývají „Salajkou“. Ve slovenské rozmluvě ho ani nezmiňují jinak než jako „Salajku“. Jméno se bere odtud, že Slováci, kteří se tu původně usazovali, se zaměstnávali kácením a z kmenů vykácených stromů dělali dřevěné uhlí a popel. Z popela připravovali draslo, které pak využívali ve sklárnách. Jelikož se draslo slovensky řekne „salajka“, od drasla dostal i Maďarpotok slovenské jméno Salajka.
Do skláren bylo potřeba znalých pracovníků, proto se už tehdy starali o přísun kvalifikovaných dělníků a ve velkých počtech zaměstnávali dělníky českého a německého původu z Čech a Moravy, kteří se v okolí usadili. Někteří si ještě dnes drží národnostní odlišnost. Hlavně Němci, ti se po zavření maďarpotocké sklárny odstěhovali na biharskou stranu Rézu, tam ještě na nějakou dobu sklářství pokračovalo. Češi byli pomalu pohlceni Slováky nebo se odstěhovali, pár rodin odešlo do Velkého Varadína a tam se zcela pomaďarštili.
Maďarpotočtí Slováci se po svém rozmnožení začali šířit dál. Napřed obydlovali území okolních valašských obcí, tak vzniklo osídlení v obvodu Gyümölcsénese (Plopiș). V té vesnici samé bydlí jen pár slovenských rodin, ale v jejím velkém obvodu, který sahá až k hřbetu Rézu, se už Slováků tísní víc. Jelikož valašsky [tj. rumunsky – pozn. překl.] umějí stejně jako mateřštinou, nebo i maďarsky, jejich expanzi se nestaví nic do cesty. – Je pro ně typické, že všichni umějí maďarsky a mají sklon spíše k pomaďarštění než k povalašštění, což je mnohem radostnější.
Kdysi byla velmi vyhledávanou prací výroba šindelů. Samozřejmě se to mohli učit, jen dokud v obvodu vesnice byl dostatek dřeva. Když se dřevo vyčerpalo, i umění zaniklo.
Výroba šindelů probíhala na jednoduchém „kozlu“. Tesali je obyčejným zahnutým nožem, nejčastěji z dubového, bukového dřeva. Byly podle nich mnohem lepší než z borového dřeva. Zdejší šindel byl rozměrem o hodně větší než běžný. Kdo je zručný, i dnes si ještě dělá šindele v potřebném množství. Dnes je ale využívají jen na obložení štítu. Viz obrázek stavby dřevěnice výše.
Kdysi byli Slováci přebývající v Rézu známými tesaři. I dnes to ještě jsou žádaní dřevorubci a výrobci železničních pražců. Ve starém Rumunsku, lépe řečeno ve dvacetiletém Rumunsku [tj. meziválečném, jehož územní rozsah byl Maďarsku trnem v oku – pozn. překl.], je najímali do Hunyadu, Regatu na lesní práce. Po částečném znovupřipojení [tj. maďarský zábor severního Sedmihradska roku 1940 – pozn. překl.] se odborné kruhy také dozvěděly o jejich zdatnosti a využívají je hlavně v karpatské těžbě. Pracují nejčastěji v perečanském obvodu v užské župě a vyrábějí tam železniční pražce pro státní dráhy.
Dříve pracovali v lesích Rézu. Své nářadí a všechny myslitelné nástroje si vyráběli ze dřeva. Také zajišťovali tesařské práce na stodolách v bereťské nížině [tj. údolí řeky Barcău – pozn. překl.]. Ty stodoly byly výborné, pěkně vyřezávané a otesané. Ještě dnes můžeme v maďarských a valašských vesnicích bereťské nížiny vidět nejpěknější příklady.
Slovenské pojmenování pro Hármaspatak je „Židarňa“. Podle lidového podání to jméno pochází z toho, že kdysi, kdy tu ještě nežili Slováci, v této krajině bydlel jeden řezník. Měl tu svá pole a dům. Jelikož řezník v jazyce valašském zní „židar“, později osídlující Slováci podle zde již přebývajícího řezníka nazvali okolní území „židarňou“. [Tato etymologie se nezdá příliš pravděpodobná – pozn. překl.]
Židáreňská římskokatolická farnost byla podle údajů Historia Domus [obvyklý název zpráv o dějinách fary; sídlem farnosti byla ve skutečnosti Nová Huta – pozn. překl.] založena roku 1838. V roce 1839 byl postaven i kostel. Matriční údaje jsou opravdu spolehlivé a postupná imigrace je v nich doložitelná. V roce 1876 žil farář jménem Suchánek, jeho záznamy jsou velmi bohaté a výmluvné. Na jejich základě lze přesně doložit původ jednotlivých rodin. Jen tu a tam v župě nacházíme matriční záznamy, jež by byly vedeny od 1. října 1838.
Česká jména jsou všechno skláři. Podle údajů v matrice migrovali v podstatném množství také polští osadníci.
Židáreňští nazývají Maďarpotocké hanlivým jménem „gligáňi“, to jest divocí vepři.
Kdybychom srovnávali jednu vesnici s druhou, tedy Židáreňských se nesporně týká prvenství. Jsou často čistější a zámožnější než Maďarpotočtí. Domy mají mnohdy hezčí, čistější, efektivněji hospodaří, je u nich také úrodnější zem, více obilných polí, ba tu a tam se objeví i vinná réva. – Je tu také část území jménem Salajka, to jako vzpomínka, že se tu kdysi vyrábělo draslo.
Podle údajů místní farnosti na biharských a siláďských kopcích může žít přibližně 20–25 tisíc slovenských katolických věřících. Kvůli velmi těžkým podmínkám obživy se roztrušují dále. „Ťiskaju sa,“ říká místní farář. (Tlačí se, kam mohou.) Většinou se usazují na okrajích okolních vesnic a obdělávají je na dobrou úrodnou půdu. Ale odcházejí i dál. Tak například podle jedné zprávy v obci Zalnok (u Sarmaságu) odnedávna žije 30–35 slovenských rodin zdejšího původu. Na svém současném místě se usadili před deseti lety. Podobně se stěhují i na území dalších obcí.
Velmi mnoho siláďských katolíků slovenského původu se přestěhovalo do biharských vesnic, a jelikož tam není slovenská bohoslužba, pomalu se pomaďaršťují. Vzhledem ke katolické víře přecházejí do počtu Maďarů. Taková je situace např. v Élesdu. Tam sloužívají jednou za dva měsíce mši a bohoslužbu ve slovenském jazyce, účastníků je ale stále méně.
Židáreňští a maďarpotočtí Slováci se jedni od druhých mírně liší nářečím. Ukazuje se to hlavně v používání místních slov. Např. Maďarpotočtí říkají: heu, vera, hen, puscic, Židáreňští: tutaj, ver, ta, pusťiť; atd.
Schematický obrázek židáreňského kopaničářského osídlení a rozložení plodin je následující:
Půdorys nejstarší slovenské dřevěnice:
Kouř nad ohništěm jde rourou do půdního prostoru, krátkým dymníkem a tam se rozplývá. Dymník je spletený z prutů a omazaný hlínou. Dokud bývalo volné ohniště, tehdy sem ústil konec dymníku, teď už dovnitř dosahuje železná roura kamen, spodek je samozřejmě utěsněn.
Na půdě často nacházíme truhlu na mouku či obilí, komín stojí docela blízko, neboť kouř dobře chrání dřevo proti červotoči, navíc chrání maso před myšmi a brouky, zvlášť před nosatcem.
Na půdě leží roztroušeny různé nástroje.
Kroucení provazů
Nasadí na saně a tak kroutí napříč nasazeným dřevem. Jednou rukou drží „zajačku“, aby kroucení provazu bylo pravidelnější.
Kroucení provazů – „kolovráťik“
„Kolovratem“ nazývají nástroj, který plně odpovídá našemu kolovratu, bez nožního pohonu.
Zralé semeno lnu na tomto hřebeni sčesávají ze stonků. Objevil se rovněž na půdě, dříve byl užíván.
Hrnec, který se má nést na pole (zpravidla v době donášky jídla), nosí v motouzové síťce. Vyrábí ji Cikánka a prodává za potraviny a jiné drobnosti. Dělá ji z konopí a lnu, dům od domu sesbírá tolik motouzu (jenž zůstává hlavně od tkaní), že to vystačí na několik takových sítí.
Sbírají zralé bezové plody, sklizeň probíhá ručně, pak je dávají do vědra, koše nebo sudu a nechávají zkvasit. Přidávají také trochu kvasnic, aby urychlili kvašení. Pak do toho zamíchají pšeničné otruby, to totiž také urychluje proces kvašení. Pak to vaří, míchají ve velkých kotlích, když je dobře povařeno, destilují. Produkt první destilace nazývají čistou pálenkou. Z druhé destilace se dělá slabší pálenka. Ta už se vaří z vymačkané a namočené drti. Nedělávají to jen z bezu, ale i ze všeho ostatního ovoce (např. jablek, hrušek). Samozřejmě jen tehdy, když nastane velká úroda ovoce.
Výroba díží je záležitostí horských Valachů. Tyto Valachy zde nazývají jménem „mokáňi“. Svoje díže vyrábějí nahoře v horách a hotové dílo koňmo přepravují dolů do údolí. Naráz na koně naloží i dvě stě díží. Umísťují je tak, že dají menší do větší a tu ještě do větší. Jen takovým postupem lze na koně naložit 200 díží. Cenou za jednu díži je obyčejně ten objem obilí, které se do ní vejde. Takto naměří a odměřený objem pak nasypou Valachovi do pytle, který taktéž nosí na hřbetě jeho kůň. V naturáliích nejsou vybíraví, přijmou oves, kukuřici, žito, pšenici, vlčí bob, proso, čočku, ba i brambory. Když udají všechny díže a další dřevěné výrobky, tak se s naplněnými pytli vracejí domů do hor. Mimo díže dělají i další nádoby v různých velikostech, konve, dřevěné mísy, máselnice, různé solničky, nádoby na sýr, mléko atd.
Do Židárně se dostávají výrobky révských hrnčířů. Rév (Vadu Crișului) je obec v biharské župě, na toku Bystrého Kriše, tam, kde řeka vytéká do nížiny. Valaši a Maďaři obojí obchodují s hrnčířským zbožím. Kdysi prý s keramikou obchodovali jen Maďaři, teď už je ale více valašských hrnčířů než maďarských. Révskou výrobu dopravují k vesnickému lidu Cikáni. Do vozu zapřahají jednoho nebo dva koně, ba někdy i osla. Na vůz nakládají podle toho, jak silné je zvíře jej táhnoucí, 200–300 kusů. Do úvahy berou také, po jaké cestě bude třeba břímě táhnout. Když se chystají na strmou cestu krajem, pak přirozeně nakládají méně než v opačném případě. Připravené zboží prodávají za různou cenu. Když je vezou dál, tak požadují více, zatímco ve vsích blíže Révu je dají levněji. Okolo Židárně je hranice, po niž počítají u hrnčířského zboží docela nízkou cenu. Protože Židáreň je na vrcholku Rézu, vytažení naloženého vozu zabere mnoho času, zde už si tedy za keramiku říkají mnohem vyšší cenu než dosud, a za Židární dál v siláďské župě jsou ceny stále vyšší. Hrnčíř obvykle prodá zboží Cikánům za pakatel. Snad proto, že jej samého výroba nestojí takříkajíc ani ň a cikánský kupec-přepravce přijede až na místo a tam zboží koupí. Révští hrnčíři nejsou zvyklí svoje zboží někam vozit. Vezme ho jiný, buď Cikáni nebo trhoví obchodníci nebo jejich vesničané. Z každé vesnice občas z kopců sjede nějaký ten vůz s dřevem, deskami a projíždí i Révem. Tehdy každý vozka, ať pro sebe, ať na objednávku jiných, ve velkém a levně nakoupí tolik nádob, kolik je právě potřeba. Samozřejmě za keramiku platí. Cikáni taky platí (často berou i na dluh), dopravené hrnčířské zboží ale často přenechají za naturálie.
Původní text v maďarštině a fotografie: Etnografické muzeum v Budapešti, oddělení etnologie (Néprajzi múzeum, etnológiai adattár), strojopis 1373 a 1374, fotografický soubor F.89.
Fotografie ze svatby Imricha Dulovce (*1917) a Márie Pišekové (*1923) rodina možná nikdy neviděla. Pořídil je totiž etnograf Michal Markuš během svého studijního pobytu na Gemelčičce roku 1941. Fotografování tehdy ještě zdaleka nebylo běžné a kdoví, zda výzkumník tehdy zhotovil snímky i pro vyobrazené samotné.
Oba novomanželé pocházeli z osady Zboriště (administrativně patřila pod rumunskou obec Borod) a brali se na Gemelčičce dne 30. 6. 1941. Většina snímků zachycuje je samé a detaily jejich slavnostního oděvu, na dvou je zachycena bryčka s osobami ve významné svatební funkci (pan či paní “starejší”).
Zdroj fotografií: Etnografické muzeum v Budapešti, oddělení etnologie (Néprajzi múzeum, etnológiai adattár), soubor F.89.
Krásná skupinová od paní Kopřivové: rodina Bandíkova a Vrobelova na jaře 1948. Foceno už v ČSR, ale jsou tam toho jen nepatrné náznaky (odění a účes děvčátek, panna na klíně, kamenná stavba v pozadí), jinak by to klidně mohlo být ještě v Rumunsku. Všichni ti šviháci s klobouky, paráda. A kdo najde štěně, má bod.
Paní Kopřivová se ptá: “Pozná někdo tuto rodinu? Je to další fotka z babiččina šuplíku a vůbec netušíme, kdo na ní je.”
edit: Tak to vypadá, že v komentářích už máme odpověď – mělo by jít o rodinu Bršťákovu z Bojovského (Marca Huta).
