Nějak sem poslední dobou nestíhám přidávat novinky. Na mém facebooku toho najdete rozhodně víc než zde. Vlastně ani nevím, kolik je vás takových, kteří sledujete jen příspěvky tady a k těm facebookovým nemáte přístup. (Napište mi, díky.)
Ale hlavně: už od zimy sedím a píšu knihu. Bude to kniha o minulosti rumunských (konkrétněji: sedmihradských) Slováků až do doby poválečné reemigrace. Bude to vůbec první kniha svého druhu – žádná z těch dosavadních neměla tak široký záběr, od počátků osídlení, přes všechna slovenská místa v bihorsko-salajské oblasti, až po první léta v pohraničí. A rozhodně v žádné nebylo tolik úžasných starých fotografií, kolik jich bude v té mojí! Včetně mnoha takových, které nebyly dosud nikde zveřejněny. Takže se těšte a sledujte mě, aby Vám knížka neunikla, až bude na světě.
A co ještě? Volnějším tempem pokračuji v přednáškách/besedách v různých pohraničních místech. V dubnu jsme se sešli ve Velké Kraši na Jesenicku, teď v červnu v Hanušovicích. Na podzim je přeběžně domluvený Vyšší Brod a rád bych dojednal ještě něco (přijímám nápady). Když to dobře půjde, mohlo by to na podzim být už i s knihou.
Víte, co je tohle za knihu? Vzácná věc pro nás všechny. Podařilo se mi to nedávno získat z jednoho maďarského antikvariátu. Jsou to vydané zápisky jistého Sándora Mándokyho z let 1895–96, kdy působil jako farář na Nové Huti (Sinteu, Sólyomkő). Kniha má formu dopisů jakési Malvíně a vypadá to, že je plná farářových místních pozorování a dojmů ohledně Nové Huti a okolí. To z ní činí vůbec nejstarší nám známou literární zprávu o slovenském osídlení v Sedmihradsku. Má to jenom jednu potíž – kniha je v maďarštině… Asi proto ležela sto dvacet let zapomenutá. A teď, co s ní…?
Na podporu občanského bádání jsem zveřejnil některé matriky týkající se slovenského obyvatelstva v následujících rumunských lokalitách: Bikáč (Bicaci), Sv. Job (Saniob), Čenálos (Cenalos), Fegernic, Tautelec, Chioag, Zalnoc. Přeji příjemné pátrání!
Mrňavá fotečka, ale možná někoho potěší: školáci a školačky z Ostrova-Malšína na Šumavě, hojně osídleného reemigranty, asi někdy kolem roku 1950. Pozná se někdo? Foto poskytla rodina Kolomarova ze Skorošic.
Udělal jsem taky jednou radost sobě samému a dal jsem do kupy sourozence prababičky. Rodina Kutlák, úplně původně ze Staré Huti, ale později roztroušena po okolí (Chegea Huta, Boiana Huta, Tašnad). Zajímalo by mě, jestli se najde někdo z potomstva a bude vědět něco dalšího, a třeba mít taky nějakou tu fotku.
Františka Kutláková (1882–1929), provdána za Jozefa Jaroše (*1885). Roku 1925 s dětmi odpluli do Brazílie, kde dnes žije množství jejich potomků.
Terezie Kutláková (1883–1956), provdána za Petra Oceláka (*1882), po ovdovění za Ondreje Muchu (1883–1954). Zůstali v Rumunsku, žili v Bojovském (Marca Huta). Děti: Štefan-Josef Ocelák (1915-2008, manželka Veronika Koritárová 1912, žili ve Světlé Hoře), Anna Oceláková (1910, manžel Jan Zivčák 1904), Rozálie Oceláková (1917, manžel Martin Zivčák), Marie Oceláková (manžel Martin Jurek 1917).
Marie Kutláková (*1885), provdána za Pavla Folvarského (cca 1882-1944). Reemigrovala do ČSR jako vdova z Chegea Huta. Děti: Jan Folvarský (1908, manželka Marie Dogi), Anna Folvarská (1910, manžel Jozef Štiák 1906), Veronika Folvarská (1912, manžel Jozef Zifčák 1906), Kateřina Folvarská (1923, manžel Pavel Živčák 1923), Helena/Ilona Folvarská (1927, manžel Štefan Gažák 1923), Jozef Folvarský (1930). Dožila ve Žďáru u Tachova, zemřela přibližně roku 1954.
Juraj Kutlák (*1887), vzal si Karolínu Pešľovou (*1891). Reemigrovali do ČSR z Chegea Huta.
Anton Kutlák (1891–1983), vzal si Terezii Koryťákovou (*1893). Reemigrovali do ČSR z Boiana Huta. Děti Jozef Kutlák (1927, manželka Etela *1926), Jan Kutlák (1914, manželka Marie *1922). Dožil v Čečovicích na Plzeňsku.
Štefan Kutlák (* 19. 8. 1895) – nic o něm nevím.
Rozálie (Růžena) Kutláková (1897–1976), vdána Zifčáková/Živčáková, reemigruje do ČSR z Tašnadu jako vdova, umírá v Loučovicích. Děti: Michal Źivčák 1926–2004, Marie *1930, Kateřina *1932.
Katarina Kutláková (*1899-1970), moje prababička. Vdána za Antona Oceláka (1896–1940), do ČSR reemigrovala ze Sočetu jako vdova, žila v Chvalíně na Malšínsku.
P.S., mohl by tam být ještě Peter Kutlák s manželkou Marií Gajdošovou (*23. 3. 1891 nebo 1899, dcera Marie 1927 provdána za Michala Štiáka 1926) nebo s manželkou Terezií Dojčarovou – nevím, jestli je to jeden, nebo dva různí, a nevím jeho narození. Ani nevím, jestli to skutečně byl bratr.
Včera na mojí přednášce ve Velké Kraši pěkných 55 lidí, přestože by se v tak krásný den mohli třeba rýpat v zahradě nebo výletničit. Díky, vážím si toho. A rovnou nasdílím pár starých kousků, které jsem si přefotil od místní obyvatelky paní Bubelové. Tušíte někdo, kdo na nich je? Já jsem si to bohužel nestihl napsat.
Fotografií našich rodin z doby první světové války, těch je proklatě málo. Tohle je jedna z nich: měl by tam někde být Jan Bomb (*1887) coby vojenský kovář, ve společnosti několika poddůstojníků císařské a královské rakousko-uherské armády. Bylo to tehdy tak, že vojáci aktivní tříleté služby a devítileté zálohy rukovali ke společné rakousko-uherské armádě, starší muži pak k oddílům uherské zeměbrany, kde měla být služba teoreticky o něco méně náročná. Fotografii poskytl pan Radim Marek.
Faturovi z Malšína: Anežka Faturová (*1921) se synem a Štefan Fatura (*1925) s motorkou. Doufejme, že si to někdy i vyměnili! Fotografie poskytl pan Jan Fatura.
Z města Alešd na Novou Hutu dnes dojedete po široké nové silnici, za dvacet minut jste nahoře. Ale bývalo to jinak. Takhle cestu svého času, v první polovině 50. let, popsal český učitel Evžen Peřina:
“Cesta z Aleșdu do Șinteu, to je cesta, kterou jsem sem přijel, cesta, po níž chodívám na poštu, silnice, která má více než sto dvacet serpentin a zákrutů.
(…)
Jdeš, jdeš a jdeš a vysoko nad hlavou zakrouží jestřáb. Slídí a plachtí nad údolím a ty mu závidíš křídla a let a myslíš s povzdechem, jak si cestu nadběhnout a zkrátit.
Těžko bys tu nadbíhal.
Na jedné straně silnice jde úbočí prudce vzhůru, na druhé se propadá v hlubokou strž. Po několika krocích bys zmizel v zeleném přítmí listnatých lesů, v zajetí divokého viníku, který cizopasí na kmenech stromů, v liánách ostružiní, maliní, hlohu a šípkových prutů, které se pnou se stromu na strom a tvoří neprostupný porost lesa.
Ztratil by ses, zbloudil bys.
Pro cestu do Șinteu zbývá skutečně jen silnice, která je jedinou cestou pro ty, kdo tu nežijí dlouhá léta a kteří neznají bezpečných a skrytých stezek.
Ta silnice z Aleșdu do Șinteu se podobá pohádkovému hadu nekonečně dlouhému, které nedohlédne svého konce a svíjí se v nesčetných zákrutech, neboť stoupá, zvolna obcházeje všechna údolí a strže, jež mu stojí v cestě. Roztáhněte prsty své ruky, ale museli byste mít desetkrát tolik prstů, a myslete si, že Aleșd leží na malíku a Șinteu na palci. Ten jestřáb, kterému jsem záviděl křídla, přeletí vzdálenost mezi oběma lehko a snadno, ale chodec musí obejít všechny zákruty i výčnělky, všech těch stodvacet serpentin, které silnice tvoří.
Ani auto se tu nemůže rozjet, jak se na auto patří. Cestu z Aleșdu do Șinteu jede déle než hodinu.
Kůň, který táhne lehkou furmanku, jede přes pět hodin, voli, táhnoucí těžký náklad, stoupají i deset hodin, a lidem, kteří chodí do Aleșdu na trh, cesta po silnici trvá šest hodin. Jen tovaryš Gheorghe Luca, pošťák z Peștișe, který tudy chodívá dvakrát v týdnu, i když má na ramenou těžkou služební torbu – v které nese dva dopisy a noviny – a na sobě v zimě v létě těžký kožich, jde tudy necelé čtyři hodiny, neboť ví, kudy a jak si cestu zkrátit.
Když po šesti hodinách chůze vystoupíš na temeno kopců, vydechneš zhluboka a rozhlížíš se s uspokojením člověka, který vykonal dobrou práci.”
Evžen Peřina, Vyprávění o rumunské zemi. Praha, Mladá Fronta, 1955.
