Středomoravský měsíčník „Zelení a doba“ přinesl smutnou zprávu o úmrtí pana Jána Kadlece, olomouckého vlastivědného badatele, potomka rumunských Slováků a polistopadového poslance. S úctou dodávám pár vlastních slov.

Seznámil jsem se s ním teprve před půldruhým rokem nad tématem jeho předků, Kadlecových a Dobrovských původem z Nové Huti (Sinteu) v Rumunsku. On sám se narodil už v Československu, vyrůstal ve Valšovském Žlebu na Šternbersku, blízký vztah měl také k Sovinecku. Tuto vzpomínku mi napsal osobně:

„Vzpomínám také, když jsme se v roce 1956 přistěhovali do Valšovského Žlebu, žily tam ještě čtyři další rodiny Slováků z Rumunska. Nejstarší byl pan Tušinovský a jeho rodina, mladší potom rodina Bulova, paní Bulová byla dcera Tušinovských. Další byla rodina Salvova a Bejdákova. Rodiče se s nimi scházeli, vzájemně si pomáhali, každý choval jedno nebo dvě prasata a po zabíjačce se roznášela část na ochutnání a výměnu. Byla to polévka, jelita, jitrnice a kousek masa na pečení. Nám zabíjel strýc Andrýsek z Jiříkova. Byl velmi dbalý na hygienu, nikdy při práci nepil a začínalo se velmi brzy ráno. Jeho zabíjačka chutnala jako žádná jiná. Přitom byl vyhlášený šprýmař a dělal práci s radostí, která se přenášela na všechny okolo. Také se tyto rodiny scházely v zimě při draní peří, když bylo draní u nás, my se sestrou jsme seděli v koutku a poslouchali, jak dospělí vzpomínali na život v Rumunsku.  Až mnohem později se k nám jako sousedé přistěhovala rodina Brňákova. Všichni muži včetně táty pracovali v lese nebo na pile. Byla to velmi nebezpečná práce, Nastěhovali jsme se do domku, jehož předchozí majitel zahynul v lese při stahování dřeva. Táta také zpočátku pracoval s koňmi, stahoval stromy z prudkých svahů a svážel je k silnici. Byl asi dost nešťastný, vím, že byl nervozní, když odcházel do práce. Koně měl přitom velmi rád a uměl se o ně postarat. Někdy, třeba v neděli jsem s ním šel do maštale, když je šel poklidit a krmit. Potom se mu naskytla možnost – dostal se do party, která kácela stromy, z počátku dvoumužnou motorovou pilou, později je nahradily jednomužné pily značky Husquarna a Shell. Byl rád, že má svoji pilu, uměl dobře zacházet s pilou i sekerou. Když byla možnost, po domluvě s lesní správou chystal lidem dřevo na prodej na topení, to bylo navíc, mimo jeho zaměstnání. Do lesa jezdil napřed na Mopedu, potom na Pionýru a vypomáhal ještě dlouho po odchodu do důchodu.“

Jen tak mezi řečí se mi pan Kadlec zmínil, že byl ve své době poslancem polistopadové České národní rady, tedy poslanecké sněmovny české části federace, a to za tehdejší moravistickou stranu HSD-SMS. Přivedlo mě to ke studiu minulosti moravského hnutí a toužil jsem s ním udělat o jeho tehdejších zkušenostech rozhovor. Nikdy jsme se k tomu bohužel nedostali.

Ján Kadlec byl člověk, jehož vážné onemocnění před padesátkou přimělo přehodnotit životní směřování. Od té doby neustále žil s vědomím ceny zbývajícího času, se závazkem předat svému okolí co nejvíc ze svého nepříliš hmotného bohatství. Na první schůzku mi darem přinesl několik tematicky vhodných položek ze své knihovny. „Musím se těch knih a map zbavovat ještě za života, co potom s nimi,“ vysvětloval. Na horšící se zdraví, které mu přinášelo těžko snesitelné bolesti, si nestěžoval – bylo mu jen v posledním roce omluvenkou z domluvených akcí. Naposledy se mi v srpnové zprávě omlouval, že ulehl kvůli závratím a nemůže mě provést po muzeu olomoucké pevnosti, jak dříve nabízel. Půjdu tam už bez něj, dlužníkem jsem ale spíš já.