Většina lidí zná ze svých předků jen prarodiče, nanejvýš prababičku nebo pradědu – a to jen ty, které sami zažili. Původ každého z nás je ale psán čtyřmi pradědečky, čtyřmi prababičkami, osmi prapradědy, osmi praprababičkami… A i z nich byl každý jednou mladý, měl pravděpodobně několik dětí, pracoval pro obživu své rodiny – a měl své dva stárnoucí rodiče, které něco podobného (totiž lidský život) potkalo ještě o generaci dříve. To už jsme někde v první polovině 19. století. Ale ani tady řetěz nekončí; lépe řečeno, nezačíná.

Myšlenka, že nám historie naší rodiny uniká mezi prsty jak do hloubky času, tak do šířky  – neboť jednoho člověka zplodí vždy dva, a ti navíc obvykle zplodí i několik dalších – je znepokojivá. Minulost skrývá věci, které mohou bez našeho vědomí spoluurčovat i náš dnešek, promítat se do toho, kým jsme (a kde).

Znát dopodrobna svůj rodokmen a dějiny své rodiny není žádná povinnost. Jsou životní situace, kdy máme myšlenky na všechno jiné než na minulost rodiny, se kterou se třeba ani nestýkáme. Může to tak být naprosto v pořádku.

V jiné etapě našeho života ale možná přesto pocítíme potřebu zjistit o minulosti víc. Třeba proto, abychom si vysvětlili něco o sobě; abychom dali hlubší ukotvení a smysl tomu, co jsme vybudovali; anebo kvůli svým vlastním dětem a pocitu, že jim něco dlužíme. Je potřeba mít při tom na paměti, že rodokmen a historie za nás nevyřeší problém a na přímočarou otázku, kdo jsme, nám neodpoví. Může ale leccos napovědět.

Pokud byste zatoužili proniknout do minulosti své rodiny hlouběji, dozvědět více o svých předcích, napište mi – domluvíme se.

(Není to zadarmo, ale může to stát méně než nový kabát, než nové gumy na auto, než rodinná večeře v dobrém podniku.)