Mrňavá fotečka, ale možná někoho potěší: školáci a školačky z Ostrova-Malšína na Šumavě, hojně osídleného reemigranty, asi někdy kolem roku 1950. Pozná se někdo? Foto poskytla rodina Kolomarova ze Skorošic.

Včera na mojí přednášce ve Velké Kraši pěkných 55 lidí, přestože by se v tak krásný den mohli třeba rýpat v zahradě nebo výletničit. Díky, vážím si toho. A rovnou nasdílím pár starých kousků, které jsem si přefotil od místní obyvatelky paní Bubelové. Tušíte někdo, kdo na nich je? Já jsem si to bohužel nestihl napsat.

Fotografií našich rodin z doby první světové války, těch je proklatě málo. Tohle je jedna z nich: měl by tam někde být Jan Bomb (*1887) coby vojenský kovář, ve společnosti několika poddůstojníků císařské a královské rakousko-uherské armády. Bylo to tehdy tak, že vojáci aktivní tříleté služby a devítileté zálohy rukovali ke společné rakousko-uherské armádě, starší muži pak k oddílům uherské zeměbrany, kde měla být služba teoreticky o něco méně náročná. Fotografii poskytl pan Radim Marek.

Faturovi z Malšína: Anežka Faturová (*1921) se synem a Štefan Fatura (*1925) s motorkou. Doufejme, že si to někdy i vyměnili! Fotografie poskytl pan Jan Fatura.

První přednáška letošního roku už je naplánována! A to do nejsevernějšího cípu Moravy, do Velké Kraše na Vidnavsku. Dorazíte?

Povídání č. 7 o minulosti rumunských Slováků

Slavný fotograf, režisér, folklorista Karol Plicka v první polovině 50. let kdesi na horním toku Vltavy nahrál pohádkové vyprávění reemigranta Karla Valíčka. Po dlouhém čase tyto nahrávky přepsala a k vydání připravila Iva Kadlečíková a po dalších mnoha peripetiích tato kniha pohádek před pár lety konečně v úplnosti na Slovensku vyšla pod názvem “Prekrásny Janko: Rozprávky rumunských Slovákov”.

Tím by mohl příběh šťastně skončit, jedna záhada však zůstává. Totiž, kdo byl ten Karel Valíček, který dal knize základ svým vyprávěním a je na ní uveden jako jeden z autorů? Vydavatelé knihy to zřejmě nevědí, ti už dávno pracovali jen s nahrávkou nebo jejím přepisem. Karlů Valíčků příšlo z Rumunska víc, minimálně pět, je to časté příjmení. Je zde tedy výzva – dokážeme o tom dát dohromady něco víc? Nevíte o tomhle Karlu Valíčkovi něco? Napíšu, co je o něm ještě známo: Narodil se asi kolem roku 1906, byl z rumunských Šaran (osada Borodu), vyprávění pro Karla Plicku nahrál snad v Chlumu u Volar, o něco později ale žil už na severní Moravě, ve Šléglově na Šumpersku, kde pracoval jako krmič dobytka a pastýř. Měl dceru Lotku, která byla ročník narození přibližně 1940. Ve Šléglově se nám jeho stopa ztrácí. Pomůžete nám ji navázat?

Dnes si představíme jednu didaktickou zvláštnost z Gemelčičky. Totiž slovenský slabikář, který pro děti z Gemelčičky vytvořili a roku 1925 v Šumlově (Simleu Silvaniei) pod názvem “Obrazni abecedar” nechali vydat učitel a “rechtor” (tj. varhaník a kostelní zpěvák) Domokoš s krčmářem (obchodníkem) Hummilem (Hummelem). Na věci je jedna neobvyklost: Domokoš byl Maďar a Hummel zřejmě Němec nebo snad Žid, ani jeden z nich neuměl zrovna dobře slovensky. Na slabikáři, který se nám dochoval, je to poznat: hemží se slovíčky podivnými, pravopisně a gramaticky chybnými z hlediska slovenštiny jak spisovné, tak té místní. Některé delší texty, objevujicí se v závěru slabikáře, jsou hojností těchto tvarů téměř nesrozumitelné. Nevíme, jak moc se slabikář používal – už ve třicátých letech byl zřejmě odmítnut příchozími slovenskými učiteli a poprávu nahrazen vhodnějšími výukovými materiály.

I tak zaslouží iniciativa učitele a krčmáře naše pokorné uznání – v zapadlé, velmi chudé, téměř dokonale slovenské obci stálo svého času dvěma z několika málo vzdělanějších obyvatel za to, hodit za hlavu všudypřítomné národnostní odsudky a nezištně se pokusit o vzdělanostní pozvednutí dětí z jiné než své vlastní národnosti.

O dalších osudech obou autorů nevíme, neznáme ani křestní jména. Domokoš prý na Gemelčičce učil v letech 1924–28.

Jeden velice pěkný kousek z Kašperských Hor od dr. Horpeniaka: rumunské Slovenky na náměstí o pouti roku 1950. Ženský slavnostní kroj tu vidíme takříkajíc ještě v plné parádě. Nedlouho poté začal pomalu mizet – ať už proto, že původní součásti nebyly k sehnání, nebo proto, že ho mladá generace žen nechtěla už nosit a odlišovat se jím navenek od “domácích”. Mimochodem, všimněte si jak se mládenci vpravo nahoře vozí na řetízkovém kolotoči. Poznáte na fotografii někoho?