Žena, jejíž památce jsou věnovány tyto stránky: Antonie Poláčková, roz. Koritárová (1928–2014). Narozena v Sočetu jako nejstarší ze sourozenců, do Československa s manželem Petrem přišla prvním možným transportem v létě roku 1947. Po mnohých stěhováních se natrvalo usadili ve Velké Štáhli u Rýmařova.

Ze dvou žen na této fotce známe pouze tu vlevo: Roza Chromková z Gemelčičky, zřejmě 40. léta. Fotografii poskytl Štěpán Smolen.

Fotografie pořízená roku 1952 ve Stránském u Rýmařova a poskytnutá paní Janou Šmirkovou má díky zešikma zabranému domu úžasný dynamický náboj. Mělo by se jednat vesměs o reemigranty z Bodonoše (Budoi). Známé osoby: druhá sedící zleva – Anna Sedláková, roz. Furiková, s dcerou Julianou, sedící muž vlevo – Ondrej Bučko, sedící žena vpravo – Marie Poláčková, roz. Golasová, s dcerou Alžbětou, vlevo nahoře její manžel Štěpán Poláček.

„Ženy a děvčata v tento den [Štědrý den] nepředly, netkaly, nešily. Jejich hlavní povinností bylo připravit dům na svátky, během nichž mohly vykonávat jen ty nejnutnější práce: udržovat oheň v peci, ohřívat již připravená jídla a dávat je na stůl, zaopatřit dobytek. Jiné práce jako uklízení, zametání, umývání nádobí, vaření se musely udělat před zasednutím k štědrovečerní večeři a potom až po Štěpánu.”

foto: vánoční výzdoba farního kostela v Gemelčicce (Valea Ungurului),  fotografoval R. Dočolomanský v zimě 1931-32

“Během Štědrého dne se dodržoval přísný půst. Nejedly ani děti. Dospělí jim říkali, že když budou ten den jíst, narostou jim do večera po celém těle bodliny. Před usednutím ke stolu bylo nutné zamést místnost, ve které se vařilo a pak i stolovalo. Zametalo se vždy směrem od vstupních dveří ke sporáku, tedy vždy dovnitř domu, aby se nevymetlo štěstí. Většinou zametaly svobodné dívky, které potom vynášely smetí na dvůr a tam poslouchaly, ze které strany zaštěká pes, zařehtá kůň, zabučí vůl. Podle zvuku hádaly, na který konec vesnice se provdají. (…) Mezitím chlapci nanosili na zametenou podlahu v pokoji slámu, „na pamiatku toho, že Ježiško sa narodil na slame“. Sláma zůstala na podlaze po celé vánoční svátky, po jejich skončení se odnášela do maštale kravám.”

“Rudohorští Slováci z některých osad v Rudohoří obtáčeli nohy stolu řetězem, o který si všichni členové rodiny museli opřít nohy, aby je po celý rok nebolely. Stůl byl slavnostně prostřený ubrusem vyšívaným pouze pro tento účel a bylo na něm podáno od každého jídla, které se mělo během svátků jíst. Jídel mělo být sedmero, devatero, dvanáctero, u chudších patero nebo jen troje. (…) Nad stolem visel od stropu dolů ze slámy pletený vánoční stromek ve tvaru betlémské hvězdy. (…) Prvním chodem štědrovečerní večeře byl stroužek česneku a kousek chleba se solí. Česnek měl chránit před nemocemi, nečistými silami a kousek chleba měl zaručit hojnost chleba po celý příští rok. Následoval med nebo oplatky s medem (…) Otec všem členům rodiny dával do úst lžíci medu a dívkám a dětem dělal medem křížek na čelo, aby byly celý rok milé a sladké jako med. (…) „Počas celej večere ňesmela gazďiná vstanúť od stola, bo jak bi stala, tak bi sa jej celí rok sljepke, huse poschoďili. To musela tak pripraviť a sa merkovať, aby ňestala.“ (…)”

foto: vánoční nadílka z Československa ve škole v Bodonoši, rok 1934 – živý stromek s nadílkou je nepůvodní tradice zaváděná učiteli z Československa; tradiční byl stromek pletený ze slámy a zavěšovaný od stropu

“Po večeři přicházeli do rodiny betlémci [betlehemci] předvést svoji pastýřskou hru. Postupovali z jednoho konce vesnice na druhý a ve stejnou dobu, v podstatě v protisměru z druhého konce vesnice, chodily dívky a pod okny zpívaly nábožné písně. (…) Dívky chodily „po spievankách“ po skupinkách (čtyři až osm). Do domu nevstupovaly, domácí vycházeli na práh a obdarovávali je nejčastěji sušeným ovocem, jablíčky. (…) „To sa zobrala jedna, išla ku druhej, tam jej pod okénkom zaspjevala, a tá už vyšla ven a zaspjevala s ňu. A potem šli ke treťej, aj tom pod oknom zaspjevali, aj ta k ňim prišla a už boli partija.“ (…)”

foto: Betlehemci, Nová Huta (Sinteu), 30. léta
foto: Betlehemci II, Nová Huta (Sinteu), 30. léta

“V jiných rudohorských slovenských vesnicích se dochoval také další obdobný zvyk. Na Štědrý den odpoledne, asi kolem třetí hodiny, ženy končily s přípravami svátků a sešly se z blízkého sousedství u některé z nich, aby si za soumraku, v neosvětlené kuchyni zazpívaly „nábožné kostelné pjesňe“ a připravily se tak na velký svátek. K „spjevanji“ se scházely ženy na Tachovsku ještě na počátku osmdesátých let. Někdy jich bylo pět, jindy tři a za tichého zpěv duchovních písní očekávaly příchod děvčat se zpívankami.”

Vypsáno z knihy H. Noskové a E. Tošovské Kapitoly o proměnách pohraničí se zřetelem na Králicko (2010), kapitola “Orální historie a Slováci ze Sedmihradska v pohraničí”.

Ukázky z betlehemské hry, jak ji zaznamenala roku 1978 v Hošťce Ctirada Živná:

———-

vstoupí Anděl:

Sem sa kresťaně

k jasličkom paně

sem pospichajtě

kraľa vitajtě

kraľa nového narozeneho

čo porodila panna Maria

synka krasneho

v jasľach složila

 

vstoupí Fedor:

Panaj boh, panaj boh,

kdo v tomto domečku prebyva,

či vtačkovie či ľudkovia

fujaru som si stratil

kdo by mi ju prinavratil

draho by som ju zaplatil

dal by som mu tri dukáty

čo by za ně zhola zdola nič někupil

sem sa brachu Stachu

bo som vo velikym strachu

 

vstoupí Stach:

Tu som ja bratku Fedore

čo som ja potratil ovce po betlemskej hore

něbuděm ja ovce koty pasť

ale voli koně krasť

 

(…)

 

všichni zpívají:

čo sebe ty moj Ježišku tak na tvrdom ležiš

čo sebe ty moj Ježišku dačo něpodložiš

ja ohrevam tve ručičky

ja ohrevam tve nožičky

o Ježíšku mily Ježišku spanily

 

(…)

 

Fedor:

Ja mu oferujem take pekne jabličko

jako panny Marie ličko

 

Stach:

Ja mu oferujem na finžika kavy

abysme sa dostali do něbeskej slavy

 

Kuba:

Ja mu oferujem taku klobasu

čo sa s ňu trikrat tri razy dokola opaše

 

(…)

 

při odchodu z domu:

A keď my se od vas od vas preč bereme

a za vaše dary dary vam ďakujeme

ďakujeme vam za zle němajtě

a s panom bohom tu ostavajtě

———

In: Ctirada Živná, diplomová práce Etnické procesy v Západočeském pohraničí ČSR, FF UK v Praze, 1981.

edit 24.12.2016 – přidány odkazy na dobové fotografie

Staré fotografie z pohřbů patří k těm nejpůsobivějším. V tomto případě jde zřejmě o pohřeb na Staré Huti (Huta Voivozi), někdy v 2. polovině 50. let, mělo by se jednat o rodiny Ondrušíků a Kutláků (zemřelá byla prý roz. Kutláková). Mužem v klobouku v pozadí je Peter Mucha.

Matkou na této sympatické fotografii je reemigrantka Julie Dirbáková (1924–1996), roz. Račáková, původem z Gemelčičky, později v Bližné u Černé v Pošumaví. Fotografii poskytl pan Mojmír Buďa.

Fotografie ze Staré Huty (Huta Voivozi), někdy okolo přelomu 50. a 60. let. Úplně vpravo – Štefan a Anna Koritárovi (*1901 a *1907), úplně vlevo – učitelé Karkušovi. Poznáte ještě někoho dalšího?

Rok 1873 byl bezpochyby jedním z nejhorších roků v životě našich předků. Jak vypovídají úmrtní matriky, slovenské obyvatelstvo v sedmihradském Rudohoří postihly tohoto roku hned dvě smrtící epidemie. V červenci začala řádit cholera a do září téhož roku jí v oblasti Nové Huty a Gemelčičky padlo za oběť ne méně než 47 lidí. Ve valné většině šlo o dospělé. Dětská populace totiž už krátce před tím prořídla vinou ničivé vlny neštovic, na něž mezi únorem a červencem 1873 zemřelo nejméně 78 dětí. Toho roku se v matrikách uvádějí i případy tyfu. Obyvatelstvo jednotlivých vsí se v té době počítalo ve stovkách – epidemie toho roku musely krutě zasáhnout téměř do každé rodiny.

Každopádně se nejednalo o poslední vlnu smrtících nemocí. Španělská chřipka, kterou po Evropě – včetně Sedmihradska – roznesli vracející se vojáci rozpuštěných armád, si v závěru roku 1918 jen v oblasti Gemelčičky vyžádala přinejmenším 32 životů.

Rodina Josefa Oceláka z Edrovic u Rýmařova, původem z Bodonoše (není blízce příbuzná s autorem těchto stránek). Sedící zleva: Marie Boráková-Potkašová (1890-1979), Terezie Boráková-Oceláková (1914-1998), Josef Ocelák (1910-1991), Pavel Lašák se stojící ženou Julií roz. Ocelákovou.

Většina lidí zná ze svých předků jen prarodiče, nanejvýš prababičku nebo pradědu – a to jen ty, které sami zažili. Původ každého z nás je ale psán čtyřmi pradědečky, čtyřmi prababičkami, osmi prapradědy, osmi praprababičkami… A i z nich byl každý jednou mladý, měl pravděpodobně několik dětí, pracoval pro obživu své rodiny – a měl své dva stárnoucí rodiče, které něco podobného (totiž lidský život) potkalo ještě o generaci dříve. To už jsme někde v první polovině 19. století. Ale ani tady řetěz nekončí; lépe řečeno, nezačíná.

Myšlenka, že nám historie naší rodiny uniká mezi prsty jak do hloubky času, tak do šířky  – neboť jednoho člověka zplodí vždy dva, a ti navíc obvykle zplodí i několik dalších – je znepokojivá. Minulost skrývá věci, které mohou bez našeho vědomí spoluurčovat i náš dnešek, promítat se do toho, kým jsme (a kde).

Znát dopodrobna svůj rodokmen a dějiny své rodiny není žádná povinnost. Jsou životní situace, kdy máme myšlenky na všechno jiné než na minulost rodiny, se kterou se třeba ani nestýkáme. Může to tak být naprosto v pořádku.

V jiné etapě našeho života ale možná přesto pocítíme potřebu zjistit o minulosti víc. Třeba proto, abychom si vysvětlili něco o sobě; abychom dali hlubší ukotvení a smysl tomu, co jsme vybudovali; anebo kvůli svým vlastním dětem a pocitu, že jim něco dlužíme. Je potřeba mít při tom na paměti, že rodokmen a historie za nás nevyřeší problém a na přímočarou otázku, kdo jsme, nám neodpoví. Může ale leccos napovědět.

Pokud byste zatoužili proniknout do minulosti své rodiny hlouběji, dozvědět více o svých předcích, napište mi – domluvíme se.

(Není to zadarmo, ale může to stát méně než nový kabát, než nové gumy na auto, než rodinná večeře v dobrém podniku.)