Dvě svatební fotografie z obce Sočet, resp. Stará Huta (Huta Voivozi), 50. léta.
Vlevo: svatba Rudolfa Kutláka (*1931) a Márie Pešľové (*1936) v dubnu 1957, po boku novomanželů svědkové.
Vpravo: svatba Štefana Koritára (*1932) a Antonie Semmelbauerové (*1933) v říjnu 1957, po boku novomanželů rodiče nevěsty František Semmelbauer a Anna roz. Gocalová, stojící svědkové (Jarošovi?).
Tato fotografie zachycuje rodinné posezení slovenských reemigrantů v Libínském Sedle na Šumavě, okolo r. 1950. Zcela vlevo Berta Tisoňová (roz. Lašáková, *1924), zcela vpravo její manžel Juraj Tisoň (*1919), vedle něj snad jeho bratr s manželkou. Ostatní osoby neznáme. Fotografii poskytla paní Hana Mikšovská.
Moje databáze první generace slovenských reemigrantů z Rumunska je zpět a je lepší než dříve. Je nyní snadno prohledavatelná podle jmen a dat, k jejímu užívání není už třeba stahovat a ukládat žádné soubory, dokonce i dostupné fotografie si zobrazíte jediným kliknutím. A ještě jednu výhodu to má: je to všechno zdarma :-) Vstup do databáze zde.
Děvče na dnešní fotografii je Anna Furiková (*1923) z Bodonoše (Budoi), později provdaná Sedláková, ve společnosti maďarského kamaráda. Foceno v lednu 1942 ve městě Oradea (Nagyvárad, Velký Varadín). Anna v té době posluhovala v rodině židovského právníka v Marghitě. Podobnou zkušenost ze služby v cizí rodině, daleko od domova, získalo před svatbou mnoho rumunských Slovenek.
Mladý pár slovenských reemigrantů z Rumunska: Juraj Kalianko s manželkou Marií, Drnholec na Mikulovsku, zřejmě pozdní 40. léta. Za povšimnutí stojí součásti tradičního oděvu: kalhoty rajtky a sako, sukně se zástěrou a tmavý kabátek se zdobenými rukávy. Fotografii poskytl pan Karel Kalianko.
Zábor severního Sedmihradska maďarskou horthyovskou armádou v září 1940 byl provázen krutostmi, jejichž obětí bylo především rumunské obyvatelstvo, z menší části ale také židovské a slovenské rodiny. Mezi 7. a 22. zářím toho roku spáchalo maďarské vojsko, někdy za asistence místních Maďarů, sérii masakrů za účelem zastrašení a vyhnání nepohodlného obyvatelstva, obvykle pod záminkou odvety za neexistující útok nebo sabotáž. Tomuto běsnění, soustředěnému nejvíce do župy Sălaj, padlo za oběť nejméně několik set lidí, mnohdy celých rodin včetně dalších osob pobývajících s nimi v týchž domech. K nejhrůznějším masakrům počítáme zavraždění 93 osob v obci Treznea a krveprolití v obci Ip (Ipp), kde v noci ze 13. na 14. září několik maďarských patrol vyrazilo různými směry vyvražďovat obyvatelstvo označených rumunských domů. Bylo takto zastřeleno, bajonety probodnuto nebo jinak utýráno 157 osob, děti nevyjímaje. Vedle těchto dvou největších masakrů se odehrály desítky dalších, v obcích Nușfalău, Cerișa, Cosniciu de Sus, Ciumărna aj.
Nejméně ve dvou obcích byly takto zvířecky „popraveny“ slovenské rodiny. V obci Marca (Markasek, Márkaszék, též označováno jako Ipp II, druhá část obce Ipp) byli 16. září 1940 zavražděni Jan Šuba (34), Ondrej Koritár (55), František Koritár (19), Mária Koritárová (15) a Štefan Václavík (68). Následujícího dne ráno byla zmasakrována rodina Motyčákova z obce Halmășd, místní části Fufez, včetně malého děvčátka a nemluvněte: František Motyčák (32), Mária Motyčáková, roz. Jureková (27), Berta Motyčáková (5), František Motyčák (5 měsíců), Ignác Motyčák (24), Mikuláš Motyčák (20), Juraj Motyčák (17). V přiložených grafech jsou zachyceny rodinné vztahy zavražděných (velké ikony) a někteří zjištění pozůstalí (malé ikony).
Krveprolitími ze září 1940 se po návratu severního Sedmihradska pod rumunskou správu zabýval v březnu 1946 lidový tribunál v Cluji. Rozsudky byly vyneseny nad 481 lidmi, padlo 100 rozsudků smrti a 161 trestů doživotního žaláře, naprostá většina však in absentia – nad osobami nepřítomnými, uprchlými.
Víte-li o těchto událostech něco dalšího z vlastních vzpomínek nebo z rodinného podání, zanechte prosím komentář nebo napište e-mail autorovi.
Zdroje:
https://ro.wikipedia.org/wiki/Masacre_%C3%AEn_Transilvania_de_Nord,_1940-1944
https://ro.wikipedia.org/wiki/Masacrul_din_Ip
https://ro.wikipedia.org/wiki/Masacrul_de_la_Treznea
římsko-katolická úmrtní matrika Valea Târnei, 1940
římsko-katolická úmrtní matrika Suplacu de Barcău, 1940
50. léta, fotografie z okolí Staré Huty (Huta Voivozi). Údajně se jedná o vyprovázení návštěvy Kutlákových zpět do Československa. V popředí Anna a Štefan Koritárovi ze Sočetu.
Fotografie z roku 1937 zřejmě zachycuje setkání rychtářů slovenských obcí v Rumunsku. Zcela vlevo Juraj Václavík (*1894), v té době rychtář obce Sočet. Fotografii poskytl Luboš Koleňák.
Pan Mojmír Buďa se v reakci na minulý příspěvek pochlubil kolorovanou fotografií z vlastní rodiny: Josef Račák, nar. 1919, Borod-Šarany, zřejmě jako voják maďarské armády. Kolorování je zde minimalistické; díky růžovému ladění má dnes fotografie půvabné kouzlo nechtěného.
Probíráme-li se starými rodinnými fotografiemi, narazíme někdy na zajímavý fenomén tzv. kolorovaných fotografií, jež v případě reemigrantů z Rumunska typicky pocházejí z 50. let minulého století. I když je při zběžném pohledu můžeme považovat za běžné barevné fotografie, o ty se ve skutečnosti nejedná. (Ačkoli jsou totiž různé techniky barevné fotografie známy už od počátku 20. století, do naprosté většiny rodin se opravdová barevná fotografie nedostává dříve než v 80. letech.) Kolorované foto vzniká manuálním dobarvením černobílého obrazu rukou zručného (nebo méně zručného) koloristy, obvykle přímo ve fotografickém ateliéru. Na těchto fotografiích tak pro nás mohou ožít původní jasné barvy oděvů, které si z černobílých fotek jen obtížně domýšlíme. Platíme za to však i určitou cenu: tváře našich příbuzných jsou na kolorovaných fotkách zpravidla rozmazané, někdy k nepoznání. Oproti jasným konturám černobílého portrétu na nás z kolorovaných fotografií často hledí jen univerzální růžolící panáčci a panenky – patrné je to zvláště v případě muže na ukázce dole.
Ukázka nahoře: kolorovaná fotografie a její černobílý základ (Jan Ocelák, můj prastrýc; zemřel v 2. sv. válce)
Ukázka dole: kolorované foto rodiny a tatáž rodina na černobílé fotografii pořízené při stejné příležitosti (prarodiče Petr a Marie Ocelákovi s dětmi Petrem a Annou)
