Ukázka zbrusu nové grafiky pro rodokmeny. Začal jsem spolupracovat s grafikem, který dovede dát vašim rodokmenům opravdu pěknou individuální podobu. Ideální pro tisk ve velkém formátu (A2, A1 i větší), možno i na plátno. Cena je samozřejmě vyšší než u dosavadní primitivní grafiky; je třeba počítat cca s rozmezím 1500–4000 Kč, v závislosti na složitosti zadání a na tiskovém formátu + materiálu. (Paní J. Hazuchové děkuji za dovolení zveřejnit tuto ukázku.)
Na hřbitově v Horní Vltavici na Vimpersku leží sníh. Spousta sněhu. To víte, že bych ho radši fotil v létě, ale výzkum je výzkum! Pochováno je tu hodně lidí z Rumunska, hlavně rodiny z nedaleké Lenory. Byli to většinou skláři a jsou to tím pádem trochu neobvyklá příjmení: Rozin, Chrapan, Kosák, Kubinec, Kostka, Brem, Kirsch, Liška, Hatzel…
Tohle je moc zajímavé a je to pro mě novinka. V červenci 1938 přijela do Prahy výprava asi 30 dětí z rumunského Rudohoří – ze Staré Huti (Huta Voivozi), Nové Huti (Sinteu) a Židárně (Valea Tarnei). Byli tam s nimi učitelé Pavol Horský, Karol Krécbach a Ľudovít Hamáš. Děti si prohlédly Pražský hrad, svatovítskou katedrálu, nesly po Praze vlajky a nápisy, navštívily některé redakce novin, jely na výlet parníkem a byly pak na šest týdnů rozděleny do rodin po východočeském venkově. Možná mezi nimi byli i vaši rodiče nebo prarodiče. Těchto akcí asi mohlo být víc, bohužel o dva měsíce později mělo Československo už úplně jiné starosti…
Velmi cennou rodinnou vzpomínku nám ke zveřejnění poskytl pan Martin Markel. Jedná se o dvě fotografie ze svatby Vincence Hazuchy a Anny Juhaňákové, která se konala v únoru 1943 v Boromlaku. Svatební fotografie z této doby jsou ještě dosti neobvyklé.
Druhý obrázek je vzácnou momentkou svatebního veselí. Tančí se na udupané zemi, v botách i bez bot, šátky i zástěry jsou v plné parádě a v pozadí se zvedá došková střecha chalupy.
Rodinné foto od paní Lídy Kryštof: vlevo Marie Koriťáková se synem, vpravo její sestra Anna Koriťáková, provd. Vetráková, s bratrem Martinem.
Když se do rodinné historie ponoříte tak, jako pan Ježek, můžou se vám poštěstit nálezy vpravdě neuvěřitelné. Jeho prapraděda Ondro Koriťák, narozený roku 1869 na Nové Huti, před rokem 1920 ovdověl, znovu se oženil a počátkem 20. let zmizel z Nového Šasteleku do Brazílie. Tam někde se nám jako starší fešák s deštníkem fotograficky zvěčnil; dožil pak neznámo kdy a kde. Díky moderním technologiím a trpělivému navazování nitek a kontaktů se teď jeho podoba po osmdesáti, devadesáti letech vrátila na starý kontinent. U takových objevů má člověk chuť smeknout.
Některé z vůbec nejstarších rodin na Staré Huti: Adler, Holakovský, Korch, Salaj, Pešel, Mereďa, Holzer.
V různých pracích se můžete dočíst o třech vlnách slovenského osídlování v oblasti Bihoru, přičemž Stará Huta měla být založena až v té třetí kolem roku 1830 nebo 1835. Není to pravda – tyhle rodiny tam prokazatelně žily už o patnáct, dvacet let dřív.
Do roku 2017 všem přeju spoustu nových objevů!
U nás v Rýmařově od včerejška všechno roztálo, tak můžeme aspoň fotograficky zavzpomínat, jaké to bylo, když ještě býval v prosinci sníh. Na kolorované fotce poskytnuté paní Martou Mikulcovou dva zimní staroušci jako z pohádky: Jan Daniel (*1882) a Katarina roz. Hečková (*1888). Foceno prý kolem roku 1956 v Kunčicích u Starého Města pod Sněžníkem.
Reemigrační dokumenty zmiňují skupinu rumunských Slováků přesídlených po válce do oblasti Jizerských hor, konkrétně do Josefova Dolu a Antonínova poblíž Jablonce n. N. a Tanvaldu. Nikdo se mi z té oblasti nikdy nepřihlásil, tak jsem to tam jel nedávno okouknout sám. Josefův Důl a Antonínov jsou staré sklářské obce, hezky pojizersky zaříznuté mezi okolní kopce, s typickou vyšší starou zástavbou podél cest. Asi právě kvůli sklářství sem dovezli rodiny reemigrantů z Rumunska, které měly často již se sklářskou výrobou zkušenosti. Většina jich tam však v drsném severním podnebí nezůstala – vím o některých pozdějších odchodech na Znojemsko (tedy do tepla a doslova přes celou republiku). Poslední sklářské provozy byly v obcích zavřeny začátkem našeho století a vypadá to, že dnes tyto obce příliš nekvetou. Mají aspoň to štěstí, že mohou do nějaké míry žít z jizerské turistiky. Navzdory četným odchodům ale na hřbitově dodnes najdeme některá příjmení rumunských Slováků, především rodiny Bejdák a Rapčan.
Rodinné, zřejmě zimní foto z obce Svatonina Lhota u Frymburka, poskytnuté panem Mojmírem Buďou, je cennou ukázkou oblékání Slováků v prvních letech po příchodu z Rumunska. Tradičnímu oděvu se tu zatím vymyká jen pánské sako jedné z žen a zřejmě gumové holiny. (Nedostatek vhodné obuvi byl pro reemigranty těsně po příchodu jedním z nejpalčivějších problémů, který se zčásti řešil úředními ošacovacími a obouvacími akcemi.) Jedná se o manžele Juraje Gažáka (*1894) a Rozu, roz. Balkovou (1896), a jejich dceru Annu.