Z města Alešd na Novou Hutu dnes dojedete po široké nové silnici, za dvacet minut jste nahoře. Ale bývalo to jinak. Takhle cestu svého času, v první polovině 50. let, popsal český učitel Evžen Peřina:
“Cesta z Aleșdu do Șinteu, to je cesta, kterou jsem sem přijel, cesta, po níž chodívám na poštu, silnice, která má více než sto dvacet serpentin a zákrutů.
(…)
Jdeš, jdeš a jdeš a vysoko nad hlavou zakrouží jestřáb. Slídí a plachtí nad údolím a ty mu závidíš křídla a let a myslíš s povzdechem, jak si cestu nadběhnout a zkrátit.
Těžko bys tu nadbíhal.
Na jedné straně silnice jde úbočí prudce vzhůru, na druhé se propadá v hlubokou strž. Po několika krocích bys zmizel v zeleném přítmí listnatých lesů, v zajetí divokého viníku, který cizopasí na kmenech stromů, v liánách ostružiní, maliní, hlohu a šípkových prutů, které se pnou se stromu na strom a tvoří neprostupný porost lesa.
Ztratil by ses, zbloudil bys.
Pro cestu do Șinteu zbývá skutečně jen silnice, která je jedinou cestou pro ty, kdo tu nežijí dlouhá léta a kteří neznají bezpečných a skrytých stezek.
Ta silnice z Aleșdu do Șinteu se podobá pohádkovému hadu nekonečně dlouhému, které nedohlédne svého konce a svíjí se v nesčetných zákrutech, neboť stoupá, zvolna obcházeje všechna údolí a strže, jež mu stojí v cestě. Roztáhněte prsty své ruky, ale museli byste mít desetkrát tolik prstů, a myslete si, že Aleșd leží na malíku a Șinteu na palci. Ten jestřáb, kterému jsem záviděl křídla, přeletí vzdálenost mezi oběma lehko a snadno, ale chodec musí obejít všechny zákruty i výčnělky, všech těch stodvacet serpentin, které silnice tvoří.
Ani auto se tu nemůže rozjet, jak se na auto patří. Cestu z Aleșdu do Șinteu jede déle než hodinu.
Kůň, který táhne lehkou furmanku, jede přes pět hodin, voli, táhnoucí těžký náklad, stoupají i deset hodin, a lidem, kteří chodí do Aleșdu na trh, cesta po silnici trvá šest hodin. Jen tovaryš Gheorghe Luca, pošťák z Peștișe, který tudy chodívá dvakrát v týdnu, i když má na ramenou těžkou služební torbu – v které nese dva dopisy a noviny – a na sobě v zimě v létě těžký kožich, jde tudy necelé čtyři hodiny, neboť ví, kudy a jak si cestu zkrátit.
Když po šesti hodinách chůze vystoupíš na temeno kopců, vydechneš zhluboka a rozhlížíš se s uspokojením člověka, který vykonal dobrou práci.”
Evžen Peřina, Vyprávění o rumunské zemi. Praha, Mladá Fronta, 1955.
Chcem sa nakontakrovať na osobu ktorá sa zaoberá “slovenskí učitelia v Rumunsku 30 roky”.Som potomok a môžem doplniť informácie aj fotodokumentáciou.Ďakujem.
Díky za zprávu, odeslán e-mail.