“U žandára jsme si dopřáli půl hodinky odpočinku a naši koně spořádali u potřeby nabrat nových sil veškeré naše zásoby sena. K tomu dostali dvě vědra vody, načež jsme se začali pochystávati na další cestu. Když jsme pak minuvše četnické obydlí dospěli až ke sklárenskému skladu, ležel už na zemi sníh a na stromech jinovatka. A co teprve když jsme se po téměř půlhodinovém urputném zápasu se spirálovitě stoupajícím, žalostným krpálem vydrápali až na černohorský štít. Tam teprve vypukla ta pravá mela!
Po jaru najednou ani stopy. Všude okolo na tři i čtyři stopy sněhu, mocné větve obřích buků se se skřípěním a praskáním prohýbaly pod těžkou vahou na nich spočívajících sněhových mas, po vrcholku se zuřivě proháněl mrazivý severák a ve svém širém, dobrém rozmaru nám tu a tam poštval za krk nějaké to sněhové mračno. Přesto jsme museli zastaviti, neboť z našich koní šla již pěna v cárech a jejich tenké běhy se třásly vší tou velikou námahou.”
Z připravované knihy Sándor Mándoky: Dopisy z Bihoru. Vyjde v edici Sedmihradsko koncem května. Působivý překlad je dílem Adély Gálové.