Na této stránce najdete archivní dokumenty ilustrující, jak v letech 1947-49 probíhala organizovaná reemigrace rumunských Slováků do ČSR. (Dokumenty vesměs pocházejí z archivu Československé přesídlovací komise v Oradeji, uloženého v Národním archivu ČR.)
V druhé polovině roku 1946 začaly rudohorské Slováky zvát k reemigraci do Československa takovéto letáky a plakáty:
Členové přesídlovací komise a pověření čs. učitelé v oblasti se zároveň na podzim 1946 vypravili do jednotlivých obcí, aby reemigrační akci vysvětlovali a propagovali mezi obyvateli. Setkali se vesměs s nadšeným přijetím. Na jaře následujícího roku byly pak v obcích sepisováni zájemci o reemigraci. Působení komise v terénu ilustrují následující protokoly.
K reemigraci se slovenské rodiny hlásily prostřednictvím vyplnění podrobné přihlášky.
Zájmy Slováků v rámci jednotlivých obcí byly podobné a gramotnost v oblasti byla nízká. Obce se tak se svými potřebami na přesídlovací komisi běžně obracely prostřednictvím svých vzdělanějších obyvatel, učitelů apod.
Podle možností se přesídlovací komise v Oradeji zabývala také žádostmi jednotlivců.
Seznam úředníků a dalších zaměstnanců Čs. přesídlovací komise v Oradeji, včetně výšky a velikosti bot pro účely přídělu obleků a obuvi. K zaměstnancům komise patřili v různé době mj. Ivan Bujna, Josef Medřický, Alice Sabová, František Čapek, František Bína, Svatopluk Svozil, Zdislav Říha, Hedviga Litvániová, Lilly Singerová, Olga Stojková, Štefan Horváth, Robert Šumavský, Evžen Štefko, Štefan Ocelka, Vlasta Jarkovská, František Štědronský, Bedřich Bleha, Viliam Doubek, Vladivoj Jandečka, Mária Škrovánková, Drahomíra Konupčíková.
Od léta roku 1947 byli přihlášení postupně povoláváni do shromažďovacích středisek (pro rudohorské Slováky přicházela v úvahu střediska v Alešdi a v Oradeji), odkud byly podle naplnění střediska a podle přicházejících povolení rumunských úřadů vypravovány reemigrační transporty. Zajímavé jsou dokumenty popisující fungování středisek a podobu transportních vlaků.
Dochovaná lékařská zpráva k 16. transportu (listopad 1947) ilustruje zdravotní stav slovenského obyvatelstva hlásícího se k reemigraci. Před odjezdem do ČSR byla vyžadována třídenní karanténa ve středisku, léčily se kožní nemoci, zavšivení i vážné choroby, jako např. břišní tyfus. Během pobytu ve středisku docházelo k úmrtím, zároveň se ještě před transportem a během něj obvykle narodilo několik nových dětí.
Zajistit zásobování transportu, který vezl při plném stavu v 50 vagonech cca 1000 osob po dobu delší než týden, bylo v poválečné potravinové situaci nemalým problémem.
Ve střediscích i po cestě transportů docházelo k prohřeškům a nepřístojnostem. Někteří ze Slováků se snažili nastoupit k reemigraci pod cizím jménem nebo do transportů proniknout načerno. Docházelo k převážení nedovoleného zboží a měny, což vedlo k zdržování transportů a k podrobným prohlídkám ze strany rumunských úřadů.
Reemigrace postupovala od nemajetných, ochotných v Československu nastoupit do námezdního poměru v zemědělství, lesnictví nebo průmyslu, a postupovala přes málo majetné, kteří mohli majetek předat rodinným příslušníkům, popř. prodat, a nastoupit k reemigraci jako nemajetní. Žadatelé tak byli nuceni ještě před zařazením do transportu podepsat revers, že jsou si vědomi toho, že v Československu nebudou mít právní nárok na přidělení zemědělské usedlosti. Vinou různorodých informací, kterých se Slovákům v letech 1946-47 dostávalo, přetrvávala ovšem nejrůznější očekávání a po svém umístění v pohraničí byli reeemigranti často velice rozčarovaní. (S reemigrací majetnějších obyvatel se čekalo na podepsání majetkoprávní dohody, k tomu však pro postupnou ztrátu zájmu rumunské strany nikdy nedošlo. Od roku 1948 byla reemigrace omezována a v roce 1949 ukončena, aniž byli přesídlení všichni žadatelé.)
O rozličném přijetí a zacházení, jehož se rumunským Slovákům po příchodu do Československa dostalo, vypovídají jejich pozdější dopisy na adresu jednotlivých referentů oradejské přesídlovací komise.
Reemigrační průkaz (poskytla Petra Varaďová)
