Po letech jsem si v létě konečně s rodinou vyrazil až k samému počátku: do Kysúc a na Oravu, kde naši předkové většinou původně žili, než se okolo přelomu 18./19. století vydali napřed na střední Slovensko a pak do Bihoru. „Původně“ je zrádné slovo, často znamená jen tolik, že chcete zkritizovat něco současného v porovnání s nějakým starším stavem. V tomhle případě se ale chce říct zkrátka jen tolik, že dál než do Kysúc a na Oravu, do druhé poloviny 18. století, předky matričně nedohledáme, ačkoliv o pohybu populací (např. pastevecké, tzv. valašské kolonizaci západních Karpat) se dá jistě spekulovat i hlouběji v čase. V případě Kysúc to byla prý kolonizace slovenským živlem z nížin, v případě Horní Oravy „goralská“, tedy smíšená slovensko-polská. (Odtud mimochodem nejspíš plynou i některé rysy, které dodnes v bihorské slovenštině připomínají polštinu, zvláště absence dlouhých samohlásek a přízvuk na předposlední slabice. Goralština zaslechnutá v autobuse u Oravské přehrady mi nicméně moc povědomá nepřišla.)

Vezmu to v pořadí výletu.

Kysuce. Nevím, jestli je to tak přísně geograficky, ale pro turistu je to vlastně ta druhá, slovenská strana východomoravských Beskyd, odvodňovaná řekou Kysucou. Krajina, no co si budeme povídat, zelené kopce, mezi jakými rodiny bihorských Slováků žily stovky let, bez ohledu na to, kam se po středovýchodní Evropě zrovna přesunuly. Protože na úrodných lánech v nížinách bylo stejně vždycky bezpečně obsazeno. Budí to tu paradoxní dojem zarostlosti i odlesněnosti: zemědělství je na ústupu a lesů teď prý máme nejvíc za mnoho set let, zároveň je tu vidět spousta holin, nejspíš kůrovcových. Celkově mi ale s věkem stále víc připadá, že podhorská a horská krajina je v našem podnebném pásu v létě od pohledu pořád víceméně tatáž, ať už se vydáme kamkoliv, a významnost si do ní vnášíme hlavně sami. Takový byl samozřejmě i smysl tohohle rodinného výletu: tahám rodinu právě sem, protože právě tady se kdysi dělo to a to. A takové výpravy jsou ty nejuspokojivější. Neopomeneme místní hřbitovy – nejedno příjmení na náhrobcích dokládá, že populace je v Kysucích i na Oravě geneticky značně příbuzná s tou okolo středoslovenské Šoltýsky a spol., s tou v Bihoru a taky leckde v českém i moravském pohraničí.

Naši kysučtí předkové odcházeli hlavně z Makova a Turzovky. Turzovka byla založena koncem 17. století. Oproti Makovu je to už celkem městečko, jeho veřejná identita ovšem dnes trochu legračně stojí hlavně na tom, kdo všechno odtud během následujících staletí utekl do světa. Každopádně tu nebylo bohatství, dovolující vybudování honosných a přetrvávajících staveb. Zvlášť když to srovnám se svým nedávným výletem do maďarské Ostřihomi, je vidět, jak moc byly tyhle „Horňaky“ v rámci habsburských Uher jen zdrojem a periferií. V kysucké Turzovce i hornooravském Námestovu pocházejí skoro všechny bytelnější stavby až z doby první československé republiky.

Na Oravu si z Kysúc můžete přejít po hřebenech nebo dojet celkem rychle po silnici, vlakem je to ovšem legrace asi tak na půl dne s působivými výhledy na jižní svahy Malé Fatry (ano, to je trochu jinde, ale příměji to nejde). Slovenským železnicím zde musím vytknout, že už nepočítají se zahraničním turistou, který by nebyl online – v mnoha místech si v takovém případě lístek bez přirážky/pokuty ve vlaku prostě nekoupíte. My dojeli do Tvrdošína a pokračovali autobusem k přehradě. Orava na mě zapůsobila svou rozhlehlostí, zvlášť když počítáte i tu Dolní. I když kopce třeba nejsou nejvyšší, jedete, jedete a pořád tam okolo jsou. 

Oravská Lesná, dříve též Erdútka, Erdöčka nebo Herdučka, je vůbec nejmladší z goralských kopaničářských obcí Oravy, založená teprve 1731. A už po dvou generacích se odsud pro přelidnění prchalo do středoslovenského Gemeru-Malohontu a Novohradu. Klasika našich rodů. Je to prý taky nejchladnější obec na Slovensku. Z vlastní zkušenosti to nemám, procházka jinak v parném dni tu ale byla příjemná. Evidentně tu kvete chatařství, zástavba bohužel dnes už vypadá zhruba jako kdekoli, tatáž směska stavebních vzorů i materiálů. Ochranou lidové architektury se tu evidentně moc nezabývají. O kus dál v Oravském Veselém zůstalo starých roubenek o něco víc. Kostel v Oravské Lesné je velkolepý, klame tělem a historizuje; dobou vzniku je rovněž až československý.

Na Oravě jsem bohužel neměl to štěstí natrefit na nějaké místní stopy Mila Urbana, rodáka z Rabčic. Každopádně ale doporučuju jeho román „Živý bič“ o oravských vesnicích za první světové války, kdysi hodně populární. Bylo to prý první slovenský bestseller v Čechách.