Ve starších dobách se v Rumunsku sice tu a tam fotilo, zpravidla to ale byly reprezentativní podobenky jednotlivců a rodin. Momentky a jiné dokumenty každodenního života jsou mimořádně vzácné. Proto mě tyhle dva obrázky hodně těší, i když nejsou moc kvalitní – zachycují reemigrační vlak a shromažďovací středisko v Alešdi (“v Iležďu”), kudy velká část reemigrantů v letech 1947-49 prošla.
(Co to z těch vagónů trčí? Je možné, že převáželi mladé ovocné stromky?)
Jeden pěkný kousek od pana Jana Filipčíka. Na fotce je Jan Palucha (1888–1965) s dcerou Alžbětou, provd. pak Filipčíkovou, a synem Janem. Po reemigraci žili Paluchovi a Filipčíkovi v Těchanově v Nízkém Jeseníku. Foto je ale ještě z Nové Huti (Sinteu), cca 1940-42. Uniforma vojáka maďarské armády je dodatečně kolorovaná.
Typické ustrojení starších reemigrantek v poválečných dekádách v pohraničí. Na fotografii je paní Anežka Lavrenčíková, roz. Horelicová (1895-1967), reemigrovala ze Židárně (Valea Tarnei) roku 1947 a žila s rodinou v oblasti Kašperských Hor. Foto od paní Mirky Prekopové.
Podle zpráv z 19. století byl kostel na Nové Huti (Sinteu) vystavěn roku 1840. Tedy nedlouho poté, co zde bylo roku 1838 „pro duchovní povznesení věrných křesťanů v několika hutích roztroušených uprostřed kopců“ zřízeno kaplanství podřízené šumlovské farnosti. Roku 1844 bylo pak kaplanství již s vlastním kostelem povýšeno na samostatnou farnost.
Kostel byl vybudován nákladem tehdejšího varadínského biskupa Františka Lajčáka a prací věřících a jeho původní zasvěcení znělo Blažené Panně Marii. Snad přitom jeho stavba navázala na předchozí kapli Zvěstování Blažené Panně Marii, která je zmíněna k roku 1839. (Dnešní zasvěcení sv. Cyrilu a Metoději se datuje až od roku 1976.) Věž kostela byla přistavěna teprve roku 1872 nákladem biskupa Štefana Lipovnického, roku 1889 byl kostel opatřen podlahou a roku 1895 renovován. K roku 1896 měl kostel dva oltáře (Bl. Panny Marie, sv. Anny) a na věži dva zvony: větší sv. Štěpána z roku 1876, menší Neposkvrněného početí Panny Marie, neznámého stáří.
Kostel na Gemelčičce (Maďarpotok, Valea Ungurului) je mladší a větší, vystavěný roku 1894 po předchozím založení samostatné farnosti Gemelčička a zasvěcený sv. Štěpánu, uherskému králi. K roku 1896 měl jeden oltář a na zděné věži tři zvony: největší sv. Ladislava, uherského krále, menší sv. Štěpána krále, a nejmenší 80kilogramový ulitý prý nákladem věřících roku 1855 ve Varadíně.
Foto k rozkliknutí: vánoční interiér kostela, Gemelčička, 1931-32
Zdroje: církevní ročenka Schematismus (historicus) venerabilis cleri dioecesis Magno-Varadinensis latinorum, ročníky 1839 a 1896 (ročník 1896 vydán v reprintu, Oradea, 2010); Europeana Photography Slovenský národný archív; archiv Náprstkova muzea; soukromý archiv
Dostala se ke mně moc pěkná fotka (vřelý dík nejmenovanému dobrodinci). Kostel sv. Štěpána krále na Gemelčičce, postaven 1894, foto bude snad z třicátých let minulého století. Do tohohle kostela pravidelně chodily prababičky a pradědové nemalé části lidí, kteří dnes moje stránky sledují. V popředí lze spatřit klasickou orbu párem volů zapřažených do jha.
Na téhle fotce z vlastního rodinného archivu je Peter Poláček (1894–1960) ze Staré Huti (Huta Voivozi). Vzal si Šarlotu Semmelbauerovou (*1899), vyženil tím nevlastního syna a nebyl na něj vůbec hodný. Zemřel prý, když se na něj cestou do Alešdi převrátil vůz. Když jsem tu fotku jako kluk u pratety viděl, popletly se mi věci a myslel jsem si, že ten člověk na ní je už mrtvý. Což je samozřejmě hloupost, ale pravda je, že ta fotka není zrovna kvalitní. Řekl bych, že pochází z nějakého fotoautomatu, ty už v té době totiž existovaly. Rok by mohl být tak zhruba 1940.
Soubor rodinných fotografií poskytnutých paní Jitkou Šafaříkovou: na každé z nich vidíme její babičku Katarinu Bejdákovou, roz. Rosíkovou (1892–1983), původem z rumunského Boromlaku, dvakrát ve společnosti manžela Jana Bejdáka, výrazně mladšího (1908–1965). Po přesídlení žili v severočeském Josefově Dole.
Pohled na Boromlak (Borumlaca) od paní Šafaříkové, léto 2013. Většina slovenských rodin z rumunského Boromlaku odešla v letech 1947–49 do Československa. Velká část se jich nakonec usadila v Jaroslavicích a Valtrovicích na Znojemsku a v okolí Vidnavy na Jesenicku. Jsou to příjmení jako třeba Koňarik, Juhaňák, Polášek, Drugda… Boromlak byl pak opět dosídlen Slováky, kteří přicházeli z přilehlých, méně úrodných vrchů.
Rumunští Slováci: historie a reemigrace do poválečné ČSR