Archiv rubriky: Nezařazené

05-03-2020

“– Nuže, Imre, a nyní mi obstarejte někoho, kdo by zavezl tohle mé psaní na Novou Hutu.
– A zdalipak je to velmi naléhavý vzkaz, smím-li se ptáti?
– Baže, mimořádné urgence, neboť si v něm píšu o vůz a kabát.
– Snad neráčejí cestovat na Novou Hutu?
Čerta starého ráčím, pomyslím si v duchu, spíš mi nic jiného nezbývá…
– Ba, ba, právě tam.
– Až do hor?
– Až úplně nahoru.
– A taky tam chtěj zvostat?
– Tam mě přidělili.
– Ale tam je, pane, ještě všude sníh.
– Však snad zas roztaje.
– Baže roztaje, v létě. Ouvej, ouvej… No, tak já vám hnedle někoho seženu, ačkoli, jak se mně to jeví, nalézt takového zájemce nebude zrovna hračka.”

Z připravované knížky Sándor Mándoky: Dopisy z Bihoru. Vyprávění maďarského kaplana z konce 19. století v živém a veselém překladu Adély Gálové. Vyjde na jaře.

21-02-2020

Z rodinných fotografií pana Jána Kadlece.Reemigrant z Nové Huti, nejen fešák, ale podle všeho taky dobrý chlap: Jozef Dobrovský (1900–1967), žil v Jiříkově na Rýmařovsku. Dívka vpravo je pak jeho dcera Anna, provdaná Kadlecová.

07-02-2020

Další úžasná foka z knihy Vendelína Úradníka o Slovácích v Bukovině. Tito hoši se na československé náklady v Oradeji připravovali na učitelskou dráhu a většinou se pak skutečně učiteli stali. Některá jména budete znát.

“Slovenskí stredoškolácí-štipendisti v Oradei Mare z medzivojnového obdobia. Sediaci zľava: Jozef Čorba z Bikača, Benedek Skypala z Marci Huty, Rudolf Dočolomanský, slovenský učiteľ z ČSR, Gejza Rončák z Marci Huty, František Uhečský zo Seleuša pri Oradei. Stojaci zľava: Jozef Feniak z Bikača, Ján Neuburger, Stanislav Švintek a Rudolf Lehotský z Poiany Micului, Ľudovít Lašák z Tiganešti.”

05-02-2020

Mándoky. Dobře si to jméno zapamatujte, protože překlad jeho „horských listů“, Havasi levelek, bude rozhodně knihou roku 2020!

Mladý maďarský kaplan přichází koncem 19. století na faru v Sólyomkeő, tedy v Nové Huti. Přichází na jaře z kvetoucí nížiny a stoupaje s vozem po nekonečné klikaté cestě z Alešdi nachází v kopcích krajinu dosud sevřenou sněhem, bičovanou ledovými větry. Ocitne se mezi uctivě odtažitými, roztomile primitivními Slováky, kterým nerozumí jediného slova: nepraktický intelektuál z Budapešti si přišel odbýt své vyhnanství, v němž je k zoufalství stejně blízko jako k žertu s některou z mála spřízněných duší.

S překladem fascinující maďarské knížky z roku 1897, ve které realitu a literární fikci nelze od sebe téměř odlišit, se rychle blížíme k cíli, takže už se můžete začít těšit.

28-01-2020

Vím, že můj zájem o ty, kteří po minulosti rumunských Slováků pátrali přede mnou, je spíš soukromá záliba a že jména jako Anton Granatier, Čestmír Krátký, Michal Markuš nezaujmou potomky reemigrantů tolik jako pěkná fotka tradičního oděvu nebo některého z původních míst. Ale tahle mi udělala radost. Ten pán vpravo v klobouku, kterému skoro není vidět do tváře, je prý sám R. Urban, autor první knihy o rumunských Slovácích (Čechoslováci v Rumunsku, Bukurešť 1930). Na jejím obalu je skutečně uveden jen jako R. Urban, a když kniha vyšla v reprintu v roce 2005 v nadlackém nakladatelství Ivan Krasko, zůstalo při tom. Teprve v jiných pramenech se mi podařilo najít, že jeho křestní jméno bylo – Roman. No, a to je tak všechno, co o něm víme, takže tahle fotka je takový záhadný pozdrav z minula. Foto z knihy Vendelín Úradník: Slováci v Bukovine (1993).

11-01-2020

A ještě jedna typická z Rumunska z doby druhé světové války – skupinka před plachtou, pravděpodobně od pouťového fotografa. Za pozornost stojí dlouhá košilka, ve kterých i chlapci tehdy chodili až do nějakých pěti let věku. Vlevo Anna, dcera Jozefa Kurka a Rozálie Šubové z Gemelčičky (Valea Ungurului). Foto od pana Marka Buriana.

Štěpán Smolen: Nad fotografiemi Karla Tisoně

V uplynulém roce proběhla na dvou místech na Šumavě a v Jeseníkách výstava krajinných fotografií Karla Tisoně z rumunské Gemelčičky (dříve Valea Ungurului, dnes Făgetu), pořízených roku 2011. K Novému roku jako vzpomínku na výstavu zveřejňujeme kromě některých snímků i průvodní slovo, jež výstavě věnoval Štěpán Smolen.

Nad fotografiemi Karla Tisoně

V nejedné reemigrantské rodině v českém pohraničí byl k vidění patriarcha – muž s bílou košilí upnutou ke krku a s trochu umazaným sakem, stařec s kloboukem na hlavě a holinami na nohách, který touto dávnou důstojností čelil letnímu parnu i pilinám v dílně. Takový byl alespoň můj děda. Byl zosobněním všeho, co je v životě stálé, co tu vždycky bylo, je a bude, toho, co znamená domov a co je protikladem dálky.

Jenže jednou jako neposedné dítě jsem mu prohrabával stůl – našel jsem tam tři záhadné mince s nápisem bani a lei a také zažloutlý přeložený papír, nejspíš rodný list, kde v souvislosti s místem dědečkova původu stála slova Valea Ungurului. Byl to název libozvučné země za obzorem kdesi v nepřístupných, neslovanských končinách. Nedokázal jsem si tehdy představit, že by s tím tajemným světem mohl mít můj patriarcha něco společného, natož já.

***

Dějiny se přehouply do nového tisíciletí, nachýlila se má středoškolská léta a nabídla se příležitost k cestě. Tehdy už jsem z prarodičovských – a jen neochotně sdílených – reminiscencí věděl, že ona Valea za devatero horami a devatero řekami má i jiná jména, neméně záhadná; že jí prý říkávali Gemelčička nebo taky Maďarpotok. Bylo mi devatenáct a mohl jsem ji na vlastní oči uvidět. Byla znepokojivě neohraničená, vlnící se ze stráně na stráň; člověk by marně hledal její osu nebo střed. Byla-li to vesnice, pak na ploše hodné velkoměsta, ale náves žádnou neměla a ulici možná jednu – pokud by tak příchozí označil pár metrů prašné cesty mezi školou, kostelem a farou. Jinak se od obzoru k obzoru rozkládalo souostroví stejnorodých samot. Kolem nich se pásli koně a čněly kopy sena a náhodně oslovení domorodci hned vtahovali hosta dovnitř a sytili ho a nalévali a děti strojů neznalé si žádaly vyprávět pohádku. Tohle je tedy dědečkova země. Zdálo se, že se tu zastavil čas.

***

„Kam se poděly kopy?“ zeptal jsem loni při své už nepočítané návštěvě Gemelčičky známého domorodce Štefana. Přistavil s traktorem u silnice, ale motor nechal běžet. Řval na mě z okénka, že kopy už se „neoplatí“, že „teraz sem chodí balotovací stroj“. Mínil mašinu, která posbírá seno a vyplivne balík. Během jediného roku ony kupy s kůlem, které spoluutvářely zdejší kulturní krajinu, kam až paměť lidí sahá, téměř zcela vymizely.

Ne, čas se tu nezastavil, vlastně nikdy nestál. Dějiny – přinejmenším ty hospodářské – se tudy ženou rychleji než kdy předtím. Hurikán změn nedávno zavál na Gemelčičku ještě jeden velký zázrak: asfalt. Silnice, sice úzká, ale celoročně sjízdná dnes vede do nížin na severní i jižní stranu slovenského Rudohoří. Zdejší kraj je náhle o celé hodiny blíž světu – dá se jet do práce, na nákup, ale mění se i prostor před kostelem: vůz tažený koněm musel ustoupit ojetému mercedesu. Značky „dej přednost v jízdě“ teď u jednotlivých stavení v okolí hlavní cesty ční jako kulisy z dotační pohádky o lepších zítřcích.

Fotograf, který zavítá na Gemelčičku, nalezne kraj rok od roku připojenější k civilizační síti. Přesto však zachytí v jistém smyslu „obrazy starého světa“ – nikoliv starodávného, nýbrž zestárlého. Nejstarší gemelčičanské fotky z let pro nás prvorepublikových zobrazují obvykle rodiče nebo učitele a potom hrozen dětí kolem. Bylo tu mlado. Dnes tu nejčastěji zůstávají ti, kdo ještě nemohou nebo už nemohou jet vydělat jinam. Mladí jeli „zarobiť“ do Bratislavy do Volkswagenu nebo kácet stromy do Alp (následujíce tak způsobem obživy své prapradědy), ale jsou i tací, kdo zmizeli až do Marseille či do Bristolu.

Nejen hmotný pokrok, nýbrž i toto stárnutí krajinu postihuje. Do míst, kde před dvěma sty lety vládl souvislý les a kde se před sto lety rozprostírala ochočená země pastvin a polí, se dnes tichou sukcesí vracejí remízky a hájky. Jak bude spor mezi loukou a lesem pokračovat, těžko říct. Někteří nechtějí odejít natrvalo – jejich rozestavěné a zatím opuštěné domy svědčí o naději na návrat do rodných kopců.

Fotografie Karla Tisoně z roku 2011 zachycují Gemelčičku nedávného včerejška, kdy mohla ještě o něco víc než dnes vzbuzovat zdání odvěkosti, Gemelčičku zelenou a zlatou, tak trochu rajskou, jak se ukazuje krajanům, kteří sem vprostřed léta přicházejí. Není to ta šedivá a hnědá, ta blátivá a neprůjezdná, jak ji znají ti, kdo tu zůstávají. Je to ta naše – ta také má – krajina sbírající světlo, ta země, v níž se střídají jen dvě roční období – červenec a srpen – a nad jejímiž zdánlivě nekonečnými vlnami ční plechem obložená věž kostela svatého Štěpána Uherského jako paradoxní maják vrhající světlo zvlášť za jasných dní, aby se poutník zdaleka mezi lány neutopil.

Jsem pokaždé v pokušení zavzdychat nad tím, co se ztrácí. A pokaždé si to zavzdychání vyčtu. Ta Gemelčička, jež se hostovi při prvním letmém pohledu jevila tak nepamětná, totiž není dcerou staletých selských rodů, ale naopak plodem – částečně vynucené – nestálosti. Konzervovat krajinu utvořenou lidmi, z nichž hlad udělal kočovníky, by bylo pokrytecké. Vždyť pradávnou a pevně zakořeněnou tradicí Slováků, kteří sem kdysi připutovali a mezitím porůznu zase odputovali, je právě pohyb, ochota opustit domov a vydat se za obživou do neznáma. Dalším pohybům a proměnám se vyhnout nelze. Nezbývá než plaše doufat, že to světlo, které zde dosud lze spatřit na stráních i v tvářích, z měnící se Gemelčičky nezmizí.

Štěpán Smolen, 14. března 2019

30-11-2019

Ještě jednou můj praprastrýc Anton Kutlák (1891-1983), původem ze Staré Huti (Huta Voivozi), později Boiana Huta, Malšín a Čečovice na Domažlicku. K stáru v Čečovicích “pracoval na statku, vyráběl březová koštata, která mu šla na odbyt, a měl na vínko, které měl rád”. Fotografie od paní Hrabčákové.

25-11-2019

A ještě jedna od pana Buriana, někdy asi z let 1945–1950, děvčata z Gemelčičky (Valea Ungurului). Ta vlevo by měla být Anna, dcera Josefa Kureka a Rozy Šubové. Provdaná později jako Danielová. Pěkný detail zimního oblékání a obouvání.

20-11-2019

Těchhle skupinových fotek z doby 2. sv. války, pořízených před tou samou plachtou (pokus o dórský sloup vlevo) už jsem viděl víc – viz také fotografie v Reemigrantech na stranách 263, 265 a 267. Tahle, poskytnutá panem Markem Burianem, ale nejlépe odhaluje, za jakých podmínek se fotografovalo. Opravdu to byla jen zavěšená plachta nad trávníkem, nejspíš někde na pouti. Tohle by měla být děvčata nejspíš z Gemelčičky, jinak to často bývají rodiny ze Staré Huti. Pokud by někdo měl podobnou fotografii před plachtou, ale navíc přesně datovanou, budu rád.