30-03-2020

Ukázka z připravované knihy Sándor Mándoky: Dopisy z Bihoru, ve skvělém překladu Adély Gálové. Vyjde během jara.

„Vyjdu na zápraží, trochu starého postiskám a uvelebím se ve velkém, slámou vycpaném sofa. Hospodář Jánoš usedne na lavici.

– Tak co máte na práci, strýčku?

– Inu, nic moc. Chladím se.

– Nu, to je dosti pohodlné řemeslo.

Na to se starý rozchechtá tak mocně, divže mi to neprotrhne bubínek.

– Je libo doutníček?

– Děkuji, děkuji, chm! Chm!

Zapálíme si a počneme dišputaci o chodu světa.

Coby Hornouheřan ovládá Vladár hned tři jazyky; ač jsem toho názoru, že ani berlínská, ani budapešťská, ani slovenská – je-li někde taková – akademie by mu na jeho mluvnici štempl nedala. Slovenštinu láme stejně ztuha jako němčinu i maďarštinu. Z té i oné loví namátkou rozličné tvary, s jejichž pomocí tvoří následně slovosled s takovou měrou polyglosie, že by se z takového sousedského tlachání Gábor Szarvas jistojistě v hrobě obrátil.

K tomu je pantáta ztělesněná nespokojenost. Nadává na Slováky, že řádně neplatí církevní daň, laje státu, že daně nelítostně zvyšuje, spílá židům, že jim jde jen o vlastní prospěch a pakují si tu v horách kapsy, zatímco ostatní i kdyby se třeba udřeli k smrti, stejně jim Pán Bůh nedopřeje; nadává na advokáty, kteří odírají všechny, kdo jsou právě v soudním sporu; a zde je třeba na okraj poznamenat, že sám pantáta se soudí v jednom kuse, a ať už při vyhraje, či prohraje, nezbude mu pokaždé, nežli zaplatit lví podíl; a dokonce spílá i zakladatelům Nové Huti, přičemž proklíná vteřinu, kdy sem přišel. Takto a podobně tu nicméně láteří už devatenáctým rokem a dle mého skromného názoru by jej odtud nebylo lze vyhnat ani holí.“

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *